EDIČNÍ POZNÁMKA
Jediná básnická sbírka K. J.
Erbena vyšla poprvé r. 1853 v Praze v nakladatelství Jaroslava Pospíšila s
názvem Kytice z pověstí národních. Od Karla,Jaromíra Erbena. Neobsahovala
ještě báseň Lilie, ale byl k ní připojen se samostatným titulním listem
a samostatným stránkováním polský překlad Pokladu (Skarb zaczarowany) od
Adama Rosciscewského. Podruhé vyšla opět u Jaroslava Pospíšila r. 1861 a
byla označena jako druhé, rozmnožené vydání. Kromě básně Lilie (vzniklé
v roce 1860) a nového oddílu básně Věštkyně (začínajícího veršem Viděla
jsem tebe, lůžko blahoslavné) bylo k ní připojeno 17 ukázek z ostatní básnické
tvorby Erbenovy, pocházejících většinou z doby mladostí (mimo jiné i překlad
Goethovy balady Král duchů). Proto byl název změněn na Kytice z básní
Karla Jaromíra Erbena. Autor připravil ještě vydání třetí, pro jehož
text provedl na několika místech drobné úpravy; vyšlo r. 1871, čtvrt roku
po jeho smrti, u téhož nakladatele a pod titulem stejným jako vydání druhé.
Doprovozeno bylo rytinou ke Svatebním košilím, snad od Fr. Richtra st., který
vyryl i iniciály k 2. vydání.
Toto třetí vydání se stalo základem
naší edice (přihlédli jsme ovšem i k vydáním pozdějším, především k
těm, která připravil Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV a jeho
pracovník Rudolf Skřeček). Protože neotiskujeme oddíl Písně, nazvali
jsme sbírku Kytice; tento název byl ostatně použit u l., 2. a 3. vydání
jako patitul, v posledních letech se vžil.
Při přípravě textu jsme se řídili dnes běžnými edičními zásadami. Dnešnímu úzu byla přiblížena jen interpunkce, především v užívání vykřičníku za vokativem, imperativem a interjekcemi, za nimiž byly v polovině minulého sto-letí kladeny vykřičníky téměř pravidelně a následovala po nich malá písmena. Tam, kde je v třetím vydání po vykřičníku malé písmeno, měníme vykřičník na čárku, kde je velké, necháváme jej. Například místo Hoho, panáčku! div a div! kdo by pomyslil jaktěživ? píšeme Hoho, panáčku, div a div, kdo by pomyslil jaktěživ? Nebo: Mlč! hle husar a kočárek upravujeme na Mlč, hle husar a kočárek apod. Vykřičník a po něm malé písmeno ponecháváme jen tehdy, když je za zvukomalebným citoslovcem: buch buch! venku na dvéře nebo A třesk, třesk! huhu! to hučí nebo bouch, bác! letí do kouta.
Rudolf Havel