Mnozí prosí jej o sprostředkování nebeských milostí a
jsou vyslyšeni.
Všem na památku.
Kdokoliv si pozorně přečetl, co jsem o Dominiku Saviovi napsal, zajisté
se nepodiví, že Bůh vyznačil ho zvláštními milostmi a při mnohých příležitostech
dal se stkvíti jeho ctnostem. Mnozí ještě za jeho života snažili se následovati
příkladu jeho, žili dle rady jeho i napodobovali ho ve ctnosti. Jeho zářící
chování, svatý život i mravní čistota povzbudily mnohé k tomu, aby se poroučeli
do jeho modliteb. Jsou známé i nemnohé milosti nabyté na jeho přímluvu. Úcta i
důvěra k němu po smrti ještě vzrostla.
Sotvaže nás došla zpráva o jeho smrti, všichni mluvili o něm jako o svatém.
Shromáždili se a při modlitbě místo (v litanii) "ora pro eo", oroduj za klid
jeho duše, odpovídali mnozí "ora pro nobis", oroduj za nás!" "Savio", -pravili
-"v této chvíli již se raduje ve slávě nebeské, není mu více třeba naší
modlitby."
Jiní doložili: "Kdyby Savio, který tak příkladný život vedl, nešel přímo do
nebe, kdo by mohl doufati, že se tam dostane?" Od té doby mnozí snažili se
napodobovati jej, vzali si jej za vzor, poroučeje se jemu jako nebeskému
přímluvci.
Každý den téměř vyprávěl někdo o vyslyšení ve svých záležitostech tělesných i
duševních. Znal jsem jednoho mládence, který velmi trpěl od bolení zubů, až
počal z bolesti blázniti. Krátkou modlitbou obrátil se k Dominikovi a byl ihned
vyslyšen. Od toho času nestěžoval si více na tuto nemoc. Mnozí trpící horečkou
poroučeli se mu též a všichni byli vyslyšeni. Sám mohu dosvědčiti, že jistou
osobu ležící v téžké horečce na přímluvu Dominikovu Bůh milostivě uzdravil.
Úcta i důvěra k němu velmi se vzmohla od oné doby, kdy jeho otec sám veřejně
vyprávěl některé mimořádné případy. O pravdivosti těchto byl hotov svědčiti
kdekolvěk i komukolvěk. Vyprávěl toto: "Ztráta mého syna byla příčinou nemnohého
žalu i zármutku, tento zapříčinil touhu zvěděti něco o jeho osudu na onom světě.
Bůh mě potěšil. Asi měsíc po smrti Dominikově dlouhý čas večer ležel jsem
bezesně, v tom však se mi zdálo, jakoby se otevřel strop světničky a spatřil
jsem Dominika stkvoucího se velkou jasností s veselou a usměvavou tváří, ale i s
velebným poutavým pohledem. Zůstal jsem skoro bez sebe, vida tento neočekávaný i
překvapující zjev. "Milý Dominiku, můj synáčku", -zvolal jsem na něj -"jak se
máš, jsi snad v nebi?" -"Ano, otče můj", -odpovídal mi -"jsem skutečně v
nebesích." „Sladký Bože můj", -pravím -"když již se ti dostalo tak velké
milosti, že již se raduješ v nebeské blaženosti, modli se i za své bratry,
sestry, rodiče, bychom všichni spolu jednou požívali nekonečné radosti věčného
blahoslavenství." "Ano, ano, budu za vás všechny prositi!" Jak to dopověděl,
zmizel, ve světnici byla tma jako před tím."
Otec jeho mě ubezpečuje, že mluví pouhou pravdu. Ani před tím ani po tom ani
ve dne neb v noci podobného zjevu neviděl.
Mám v rukou mnohé zprávy od jiných lidí, všechny svědčí o nebeských,
nadpřirozených milostech, kteréž získali na přímluvu Dominikovu. Ačkoliv jsou to
osoby hodnověrné, přece ještě žijí, proto za prospěšnější považuji nyní ještě o
nich pomlčeti. Raději se zmíním o jednom případu, jak byla vyslyšena prosba
jistého spolužáka Dominikového. Vzpomenutý tehdy studoval filosofii. Roku 1858.
zjevily se příznaky nebezpečné choroby, až konečně se jeho zdravotní stav tak
zhoršil, že musil přerušiti studia a přinucen byl hledati lékařskou pomoc; z té
příčiny nemohl skládati ani zkoušku na konci školního roku. Tento jinoch se však
všemožně přičiňoval připraviti se ku zkoušce alespoň ke "všem svatým ", aby tak
neztratil celý
rok. Čím však dále, tím více slábl a tak mizely všecky naděje. Odešel tedy domů,
by jeseň strávil z částky u rodičů, z části u svých dobrých přátel. Tam se mu
ulevilo, těšil se naději, že pomalu vyzdraví. Když však se vrátil do Turina po
krátkém čase učení zdravotní stav se horšil. "Již se blížily zkoušky," -pravil
mi -"já však s mým zdravím jsem stál na velmi slabých nohou. Bolení hlavy i
žaludku zbavily mě naděje, že bych mohl se podrobiti zkouškám dosti pro
budoucnost důležitým. Tehdy povzbuzen tím, co jsem slyšel vyprávěti o svém
bývalém spolužáku Dominikovi, prosil jsem ho o pomoc, k jeho úctě konal jsem
devítidenní pobožnost. Mezi modlitbami, jež jsem si byl ustanovil byla tato:
"Milovaný Dominiku. příteli můj, kterýž jsi byl všem na radost a potěšení, ty
dobře víš, jak jest mi třeba zdraví, bych mohl jíti ku zkouškám. Prosím tě tedy
vypros mi zdraví, bych se mohl ku zkouškám připraviti !"
"Z devítidenní pobožnosti sotva jsem skončil pět dní, již jsem pociťoval, že
zdravotní stav můj se lepší, takže i učiti jsem se mohl. Učil jsem se s chutí,
takže v krátkém čase ovládl jsem předepsanou látku a mohl jsem ku zkouškám jíti.
Od té doby jsem úplně zdravý. Tuto milost připisuji jedině přímluvě milého
přítele. Již skoro dva měsíce uplynuly od toho času, já však cítím se stále
zdravý, z čehož mám radost i prospěch.
Tímto končím životopis Dominika Savia. Byl-Ii jsi tak
laskav, milý čtenáři, že jsi přečetl vše, co jsem o tomto
ctnostném jinochu napsal, přál bych si ze srdce,bys z tohoto malého a
stručného životopisu vzal malé poučení a to užitečné a prospěšné: "Snažme se
přiměřeně k našemu stavu následovati Dominika v jeho ctnostech. V chudobě žil,
cítil se v ní blaženým, skončil svůj život smrtí svatou. Napodobujme ho v našem
životě, můžeme býti jisti, učiníme-li tak, že staneme se jemu podobnými i ve
smrti naší.
Nezapomeňme však následovati ho i v častém sv. přijímání. Pokání bylo jeho
ochranou i průvodcem na ctnostné dráze jeho, toto jedině vedlo jej k svatému
životu. Kdykolvěk přistupujeme k svátosti pokání, nezapomeňme alespoň krátce se
rozpoměti na předešlé zpovědi, bychom se přesvědčili, zdali jsme je dobře
vykonali. Zpozorujeme-Ii, že naše svědomí není úplně pokojné, hledejme pomoci.
Jsem toho mínění, že jen to jest nejjistějším
prostředkem dojíti spokojeného při tom též blaženého života duševního. Budeme-Ii
tak pokračovati, pak můžeme býti přesvědčeni, že spravedlivý Bůh, jenž sebe
menší dobrý skutek odmění, odmění i nás hojnou měrou své nebeské slávy.