XXVI.
Zvěst o jeho smrti. Dojímavá slova profesora D. Picco k jeho chovancům.

   Otec Dominikův slyše jeho slova a vida ho ležeti jakoby v dřímotách, domníval se, že nemocný jen usnul, nechal jej tedy nějaký čas ná pokoji. Když však promluvil k nemocnému a tento nedával žádné odpovědi, tehdy až zpozoroval, že Dominik již jest mrtev. Každý si může představiti ohromnou bolest otcovu nad ztrátou svého milovaného syna, jenž pro svou laskavost i nevinnost dovedl si získati a nakloniti srdce každého.
   My v ústavě již netrpělivě jsme očekávali zvěsti o našem milém příteli i soudruhu, když tu dostaneme od otce zesnulého dopis. "Se slzami v očích", -tak začínal onen dopis -"zvěstuji Vám tímto smutnou zprávu, že můj syn, Váš chovanec, včera večer 9; března svou duši vrátil svému Tvůrci, přijav též nábožně poslední útěchu umírajících i papežské požehnání; zemřel jako čistá lilie, jako sv. Alois Gonzaga!"
   Zvěst o jeho smrti byla jeho přátelům příčinou velkého žalu. Jeden ho oplakával proto, že v něm ztratil dobrého přítele i věrného rádce; druhý zase jako vzor zbožnosti. 'Někteří se shromáždili, aby prosili Boha za spásu jeho duše. Všeobecné mínění bylo: Žil životem svatých, jest jistě v nebesích. Jiní se poroučeli Dominikovi do ochrany, prosíce ho, by byl prostředníkem u Boha. Každý si přál dostati nějakou památku z Dominikových věcí. Když byl uvědoměn profesor Picco o smutné zvěsti, byl bolestně dojat. Tento pak shromážděným chovancům od žalu chvějícím se hlasem oznámil smrt Dominikovu:
   "Není tomu ještě tak dávno, milá mládeži, hovoře o pomíjejícnosti života lidského poznamenal jsem, že smrt mnohdy neušetří ani mladého života v plné síle a v květu svěžesti stojícího. Za příklad jsem vám uvedl jednoho jinocha, kterýž ještě před dvěma roky navštěvoval tuto školu plný veselosti i životní síly, za několik dní po odchodu z ústavu však zemřel za nevýslovného žalu svých rodičů i přátel. Když jsem tento případ uváděl, nepomyslil jsem, že v tomto školním roce přihodí se podobné a to právě s jedním z těch hochů, kteří tehdy mne slyšeli. Ano, milí mladíci, mám vám sděliti smutnou zvěst. Váš ctnostný druh, dobrý Dominik Savio, včera zemřel. Pamatujete se snad, jak zvláště v posledních dnech jeho pobytu zde napadal jej těžký kašel, což bylo znamením blížící se nebezpečné choroby. Nebylo vám tedy divné jistě ani jedinému, když jste uslyšeli, že studií musil proto zanechati, aby se mu dostalo pečlivějšího ošetření -i jelikož sám cítil a tušil blízký svůj konec, jak vám to některým pravil -uposlechl rady lékařů i představených, vrátil se do kruhu svého domova. Nemoc však i doma rychle postupovala, takže po krátkém čtyřdenním poležení vrátil duši svou Stvořiteli.
   Včera jsem četl dopis, v kterém zarmoucený otec nám sděluje tuto smutnou novinu. Prostými slovy popisuje příkladnou smrt toho anděla, to však tak podrobně a dojímavě, že dopis onen mě až k slzám pohnul. Pěknějšího a případnějšího výrazu pro svého syna ani nemohl najíti, jako že pojmenoval ho druhým sv. Aloisem z Gonzagy. Mohu říci, že jest mi ho velmi líto, ačkolvěk jen krátký čas navštěvoval mou školu. Za ten krátký čas pro jeho slabé zdraví nemohl jsem se s ním mnoho obírati, neměl jsem tedy úplné příležitosti poznati jej. Další ponechávám úsudku jeho představených, ať oni píší o svatých citech jeho, o jeho životě, horlivosti i zbožnosti. Savio býval pilným a nábožným nejen tehdy, když povinnost to žádala, nýbrž i tehdy, když jiné děti -jinak velmi rozumné a pilné -nečinily si žádného svědomí, že někdy zapoměly na povinnosti obzvláště tehdy, nestály-Ii pod bdělým okem představených.
    Nyní se vás táži, milí mladíci, kteří jste byli nejen spolužáky Dominikovými, ale i v užším přátelství a společníky v každodenním životě, viděli jste někdy, že by alespoň jedenkráte zameškal své povinnosti?
    Jako bych ho ještě nyní viděl před sebou: skromně vstupoval do školy, jde na misto, otevře si knihu, opakuje úlohy, činí si poznámky aneb čte až do zazvonění, nikdy se nevmísil do darebného žvastání svých spolužáků. Za přednášky často jsem se díval na jeho andělskou tvář, jak bedlivý pozor dává na slova učitelova. Není na tom nic divného, že i při svém slabém zdraví předhonil v učení všecky spolužáky? Pro svou tichost i pozornost dostal se vždy na prvé místo i mezi nadanější a výtečnější žáky, ačkoliv zárodek smrti již byl v těle a pro častou nemoc nemohl přijíti ani na přednášky. Zvláštní však můj obdiv zaujala jedna věc: spojení se jeho mladé duše s Bohem, jeho horlivost i obliba v modlitbě, toto vždy panovalo v duši Dominika. Všeobecně známa věc jest, že i méně lehkomyslné děti pro svou živost i přirozenou roztržitost málo dbají smyslu modlitby a proto ji s malou nábožností konají. Mnozí se jen modlí jazykem, ústy, ale srdce jest daleko. Když tedy děti jsou při modlitbě roztržité i v tichu a klidu kostelním anebo v koutku své jizbičky, oč roztržitějšími bývají -vy to dobře víte -ve škole za krátké modlitby před učením i po učení. A právě v tomto případě měl jsem příležitost poznati vřelou zbožnost jeho. Ó, jak často jsem vidíval jeho zrak pozdvižený k nebi, kde za nedlouho našel svůj příbytek. Modlitby své obětoval Bohu, Blahoslavené Panně, jakož všecky své city, prosby i myšlenky své nevinné duše. A právě tyto nábožné city -milí mladíci -odměňovaly ho ve vykonávání povinností, posvěcovaly  všechny skutky jeho i řeč, neb touto též jen chválu Boží vyhledával.
    Mohu za blažené považovati takové mládence, kteří v duších svých přechovávají
takovéto city; tito jsou blažení již na zemi, tím však větší blaženost očekává je v nebi. Tito jsou radostí i ozdobou nejen svým rodičům, kteří je vychovali ale i učitelům, kteří je vzdělávali a všem těm, kteří pracovali k jejich prospěchu.
   Milá mládeži! Život jest nejvzácnějším darem Boha; život nám poskytuje příležitosti shromažďovati si zásluhy pro nebe. Zásluhy pro nebe si tedy získáme, zasvětíme-li všechny své dobré skutky Bohu, jako to činil Savio. Co však mám říci o takovém mládenci, který po celý svůj život nepomyslí na cíl, pro který stvořen jest, který ani na okamžik nedovede pozdvihnouti svou mysl a city k Stvořiteli; takový pak nepřipouští do svého srdce žádné zbožné myšlenky, mysl svou i duši nechce obětovati Bohu. Pánu svému.  Svědomí své pod různými záminkami ohlušuje, ukolébává, až úplně stane se otupělé, nepřístupné žádnému dojmu duševnímu. Co mám dále říci o mladíku, který nejen nepřipustí do duše paprsku duševní obrody, zachytí-li se pak paprsek sám, ihned v zárodku jej zahubí. Mějte na paměti, milí jinoši, svatý život vašeho spolužáka, vizte jeho smrt i záviděníhodnou blaženost, z jaké se nyní těší. Po této úvaze nahlédněte i do svého nitra a zpytujte sebe samy; zkoumejte, čeho ještě nemáte, abyste se stali jemu podobnými, v jakém stavu by byla vaše duše, kdyby i vám -jako jemu -nadešel den, předstoupiti před soud Boha, kde každý musí skládati účty z každého činu! Kdybyste snad po zkoumání viděli, že mezi vámi a Saviem jest velký rozdíl, tedy zvolte si jej za příklad, následujte ho a snažte se, aby duše vaše byla podobná duši jeho: čistá a před Bohem neposkvrněná.
   Slyšte ještě jedno mé přání, kterým zakončím svá slova. Přesvědčím-li se, že projevíte viditelnou nápravu, hlavně uvidím-li vás od této chvíle horlivějšími a opravdu zbožnějšími, tehdy to budu považovati za vliv povzbuzujícího příkladu Saviova. Jeho prosbou bude vám sprostředkována milost, jako odměnou za to, že vám byl spolužákem, ale i dobrým a poslušným žákem.“ Takto profesor Picco v přítomnosti chovanců ústavu promluvil a svými slovy vyjádřil city i výraz bolesti, když dostal zprávu o smrti svého milovaného žáka -studenta Dominika Savia.
                                                             


Tato strana je archivovane spolecne se starou verzi webu www.fatym.com (nova verze od roku 2007 je zde) a je umistena na serverech A.M.I.M.S. Na serverech A.M.I.M.S jsou dale hostovany Internetova televize TV-MIS.cz, TV-MIS.com, Casopis Milujte se!, on-line internetove prehravace JukeBox TV-MIS.cz (hudebni) a TemaBox TV-MIS.cz, virualni pout do Svato zeme a na Sinaj - svata-zeme.tv-mis.cz, weby poute.eu, ps.oblati.cz a rada dalsich projektu.