Stává se sice někdy, že s blížící se poslední hodinkou cítí strach a třesou se i duše spravedlivých. Toto však jest řízením vůle dobrotivého Boha, kterýž chce takto očistiti i ty nejmenší skvrny života. Tímto pak jim věčnou korunu nejen zabezpečuje, ale chce ji ještě i ozdobiti. Při Dominikovi však tomu tak nebylo. Dominikova nevinnost uchráněna až do posledního dechu, jeho živá víra, stálý sebezápor, jeho život strastmi tak bohatý, zajisté mu zasloužily v hodině smrti tuto potěchu.
   Dominik díval se smrti vstříc pokojně, ba s jistou radostí své nevinné duše, což, možno souditi z té okolnosti, že tělo jeho nepocítilo takovou úzkost, obavu, jaká se obyčejně zjevuje, opouští-li duše tělo lidské. Jeho smrt byla klidným zdřímnutím, ne však umíráním.
  Ještě asi půl druhé hodiny před smrtí navštívil ho farář, vida ho však tak klidně ležeti, nemálo se podivil, když slyšel ho poroučeti duši svou Bohu. Často odříkával krátké vzdechy a vyslovoval touhu, co nejdříve vstoupiti do království nebeského.
   "Co říci této duši zápasící se smrtí?“ - pravil farář. -Pomodliv se s ním několik
modliteb chystal se na odchod a tu pravil Savio: "Důstojný pane, dříve než odejdete, darujte mi nějakou malou památku!"   „Dobře", -pravil farář -"ale skutečně ani nevím co bych Ti měl dáti." "Darujte mi něco, co mi způsobí radost." "Dobře", -odvětil farář -"mysli často na hořké umučení ráně, něco lepšího ti ani dáti nemohu."
   "Deo gratias", -pravil nemocný - "hořké umučení našeho Spasitele nechť mám vždy před sebou, ať panuje v srdci mém i v údech mých! Ježíši, Maria, Josefe, buďte mi na pomoc v tomto posledním boji! Ježíši, Maria, Josefe, s vámi ať odejde duše má v pokoji!" -Nemocný pak asi na půl hodinky zdřímnul. Zbudiv se, zavolal otce a pravil mu: "Milý otče, již nadešel čas." -"Čeho si přeješ, jsem tu?" "Milý otče, -čas můj již jest sečten, vezměte modlitební knihu a modlete se přípravné modlitby na dobrou smrt." Tehdy matka jeho dala se do pláče a vyšla ze světnice; otec zase od žalu a slz sotva mohl promluviti, přece však přemohl svou bolest a začal se modliti. Nemocný pozorně i klidně opakoval za ním každé slovo, na konec pak sám odříkal tato slova: "Ježíši milosrdný, smiluj se nade mnou!" Když přišel v modlitbě k slovům: "Až duše má stane před Tebou, dobrý Bože můj, a uzří velebnou jasnost slávy Tvé, přijmi ji laskavě skrze Tvé milosrdenství, bych Tě oslavovati mohl na věky" -Savio doložil: "Ano, to je to, po čem toužím milý otče, oslavovati Pána svého na věky." -Po tomto. jakoby nemocný si chtěl trochu zdřímnouti. Ihned však zase se probral jakoby ze sna, usmívaje se pravil: "S Bohem milý otče, s Bohem! Pan farář mi chtěl ještě něco
říci, ale již se nepamatuji, co to bylo. Ó, jakou krásu spatřuji. ..!“ Tato slova řekl
s opravdovou nebeskou radostí, skřížil si ruce na prsou a bez toho nejmenšího po- hybu vypustil duši. -Pospěš si, drahá duše, k svému Stvořiteli...! Nebesa jsou Tobě otevřena! Andělé i svatí připravují se k radostnému svátku, Ježíš, kteréhož jsi tak ve svém životě miloval, sám Tě volá: "Pojď věrný služebníče můj, bojoval jsi dobře a zvítězil jsi! Nyní pojď a ber odměnu svou, zaujmi místo své v radostí, které Tě nikdo víc nezbaví! Vejdi do radosti Pána svého!...