XXIV.
Průběh nemoci. Poslední jeho zpověď.
Na cestu se posilní Nejsvětějším pokrmem. Povznášející výjevy.
Savio odcestoval ve společnosti svého otce dne prvého března 1857. po poledni o
2. hodině. Šťastně přišel domů; cesta, proměna změna krajin i přítomnost rodičů
zdánlivě působily na něho. Po první čtyři dni svého pobytu doma ani nelehl. Když
však bylo zřejmo, že tělesné síly jej opouštějí, chuť jídlu se tratí úplně,
kašel se stává silnějším, uznali za dobré dáti jej přehlédnouti od lékaře. Lékař
ho ihned uložil do postele uznav jeho nemoc za horečku, pustil mu žilou.
Mladí lidé se obyčejně bojí seknutí žíly proto nakázal lékař, aby se po čas
pouštění žíly díval stranou a napomínal ho k trpělivosti. Dominik se usmál a
řekl: "Co jest malé píchnutí do kůže v porovnání s probodenýma rukama nevinného
Spasitele !"
S podivuhodnou trpělivostí žertuje a nejsa vůbec rozčilen díval se na operaci
až do konce, dívaje se na krev, jak mu zežíly po praménku vytéká. Když
krvácení zastaveno, nemocnému se zdánlivě ulevilo; pravil to i lékař a podobně
myslili i příbuzní. Dominik byl přesvědčen o opaku. Myslel, že bude lépe ještě
za úplné paměti přijati sv. svátosti, proto pravil k otci: "Milý otče,. dobře
bude, poradíme-li se i s nebeským lékařem. Rád bych se vyzpovídal a přijímal."
Rodiče, kteří doufali vždy ještě v obrat k lepšímu, vyslechli zarmouceni jeho
žádost,. ale hned poslali pro faráře. Přišel, nemocného vyzpovídal a pak podal
svatý Pokrm na cestu. Můžeme si představiti, s jakou nábožností a plesáním v
duši přijal Božského Spasitele. Při sv. přijímání byl vždy podoben sv. Aloisi,
nyní však, když byl jist, že na tomto světě již přijímá naposled, kdo by mohl
vypsati žár i vroucnost jeho srdce, jeho něžné city k Ježíši?
Pak se ještě rozpomněl na slib učiněný při prvém sv. přijímání.
Pravil častěji: "Ano, ó Ježíši a Maria, buďte přáteli duše mé nyní i vždy.
Opakuji a tisíckráte pravím, raději zemru, ale hřešiti nechci!" Po malé chvíli
díkučinění pravil: "Nyní jsem již spokojený; je sice pravda, že odcházím na
dlouhou cestu věčností, jestliže však jest Ježíš můj přítel, nemám se čeho
obávati." Jeho trpělivost byla vždy příkladnou, obzvláště v této poslední nemoci
byl skutečným obrazem svatého života.
Dominik byl nerad, pomáhali-li jemu při obyčejných potřebách. "Dokud sebou
vládnout mohu chci šetřiti mých drahých rodičů, vždyť již i tak vytrpěli dost
nepříjemností i starostí, alespoň kdybych mohl jim to nějakým způsobem odplatiti."
I nadále užíval bez
reptání i ty nejtrpčí léky; desetkráte mu pouštěli žílou, on se však nikdy
neprotivil.
Po čtyřech dnech lékař rozradostněný pravil rodičům: „Děkujte Prozřetelnosti,
že největší nebezpečí minulo, nyní již jen jest třeba nemocného v léčení
podporovati.“ Rodiče se potěšili, Dominik však usmívaje se pravil: "Ano, svět,
život jsem přemohl, nyní mi jen ještě zbývá, abych náležitě připraven mohl
předstoupiti před tvář Nebeského Otce." Po odchodu lékařově nedav na jeho slova,
žádal si přijati poslední pomázání. Dobří rodičové, aby ho jen uspokojili,
vyplnili mu i tuto žádost, ale ani oni, ani farář netušili blízkou smrt
Dominikovu; z jeho veselé tváře i žertovných slov čerpali naději na úplné
uzdravení. Dominik -či již s nadpřirozeného vnuknutí aneb z vlastní předtuchy
jsa vědom své blízké smrti -počítal si zbývající dny svého života a každou pak
minutu času užil k náležité přípravě na smrt. Před přijetím posledního pomazání
modlil se takto:
"Sladký Bože můj, odpusť mí všechny hříchy, miluji Tě a chci Tě milovati.
Poslední pomazání, jež se mi nyní dostane z Tvého nekonečného milosrdenství, ať
smaže všechny mé hříchy, kterých jsem se dopustil zrakem, sluchem,
čichem, nohama, rukama; ať posvětí mou duši i mé tělo zásluhy Tvého utrpení!"
Devátý březen, čtvrtý den to jeho nemoci, byl posledním dnem jeho života.
Upotřebili všechny možné záchranné prostředky, desetkráte mu pustili žílou, aby
mu prodloužili život. Všechno bylo však marné. Síly ho opouštěly vždy více, dali
mu poslední pomazání. Konfiteor si odříkal sám i na otázky kněze též odpovídal.
Když pak se dověděl, že tímto úkonem získává i plnomocné odpustky, apoštolské
požehnání papežské, velmi se potěšil a pravil: "Deo gratias, et semper Deo
gratias!" (Chvála buď Bohu, a vždycky jemu chvála!) Potom se podíval na kříž,
jak to ve své nemoci často činÍval a modlil se takto: "Sladký Bože, Tobě
zasvěcuji všechno! Vezmi si mé tělo i mé síly! Všechno Ti zpět vracím, neb
všechno jest Tvé!"