XXII.
Jeho péče o nemocné. Opouští ústav.
Slova jeho před odchodem.
Jeho síly seslábly tak, že musel vždy jen ležeti; někdy přišel i do školy
i do denní pracovny, nebo se obíral domácí práci. Zvláště však rád obsluhoval
své spolužáky, kteří onemocněli.
"Nemnoho zásluh si zasloužím u Boha", -pravil -"tím, že navštěvuji nemocné a
když jim sem tam posloužím jest to mojím milým zaměstnáním."
Nejen že byl tělesným ošetřovatelem svých druhův, uměl v nich vzbuditi i
nábožné myšlenky. "Tato kostra.", -pravil svému příteli -"nemůže žíti na věky,
není-liž pravda? Pomalu se opotřebuje, až konečně padne do hrobu. Potom však,
milý příteli, naše duše vysvobodíc se z pout tělesných pospíší v jas nebeský
radujíc se z věčného blaha a věčného zdraví."
Přihodilo se, že jeden spolužák se zdráhal užíti léku, který byl příliš
kořký. "Můj milý," -pravil k němu Dominik -"užíti máme každého, učiníme-li tak,
posloucháme Boha. Dobrý Bůh dal nám lékaře i léky, vždyť tyto jsou potřebné, by
se ztracené zdraví znovu mohlo navrátiti i posíliti! Nelíbí-li se ti hořký lék
pro svou hořkost, tím větší zásluhu získáme pro duši. Ostatně myslíš, že je tak
hořký a trpký, jak ona žluč smíšená s octem, kterou Ježíši podali na kříži?"
Potom se nikdo více nezdráhal užíti léků i velmi protivných. Ačkoliv zdraví
Dominikovo bylo silně podlomené, přece bylo mu těžko se loučiti s ústavem, kde
tolik milých chvil strávil. Před několika měsíci již jedenkráte jsem ho poslal
domů na několik dní, by pookřál. Musím však vyznati pravdu, že Dominikův odchod
dotkl se nás všech bolestně; rád bych ho podržel v ústavě buď jak buď, velmi
jsem si ho oblíbil.
Když však lékaři radili, bych ho poslal domů, poslechl jsem rady jejich.
Uvědomil jsem tedy otce a odchod určili jsme na 1. března r. 1857.
Dominik se sice přizpůsobil mému nařízení, ale jen proto, by i tím Bohu oběť
přinesl.
"Proč tak nerad jdeš domů," -pravili mu někteří -"můžeš
býti rád, že budeš u svých rodičů!" "Proč nejdu s radostí domů? -proto, poněvadž
bych svůj život rád v ústavu dokončil!“
" Dobře," -pravili k němu dále. -"jdi jen domů, až pak se zotavíš, můžeš se
zase vrátiti do ústavu!"
"Bohužel, to se již více nestane, odejdu a už se nevrátím.“ Večer před odchodem se mě otázal: "Čím si může nemocný člověk získati
zásluh?"
"Třeba mu svá utrpení" -pravil jsem - " obětovati dobrému Bohu."
"Co více?"
"Ať obětuje Bohu svůj život!"
"Mohu býti ujištěn, že dosáhnu odpuštění hříchův?"
"Ano ujišťuji tě, že jsi už dosáhl odpuštění hříchů."
"Mohu býti ubezpečen, ohledem na spásu své duše?"
"Ovšem, doufaje v nekonečné milosrdenství Boží i v jeho lásku k tobě, můžeš
býti jist, že zachráníš svou duší."
"Když mne svádí ďábel k hříchu, co mu mám odpověděti, jak ho zapuditi?"
"Řekni mu, že jsi svou duši daroval Ježíši, který ji vykoupil svou drahou
krví, pokoušel-li by tě dále, optej se ho, co dobrého vykonal on pro tvou duši.
Ježíš Kristus vylil krev svou až do poslední kapky, aby tvoji duši zachránil a
tak zachoval pro nebe."
"Uvidím z nebes své přátele a milé rodiče ?“ "Z nebe uvidíš vše i co se dělá
v ústavě, uvidíš své rodiče, jejich život, práci i jiné, co ani ústy lidskými
vypověděti nelze."
"Budu moci navštíviti své známé a přátele?" "Bude-Ii to vůle Boží, zajisté."
Těmito a podobnými otázkami obracel se na mne jako takový, kterýž již jest
jednou nohou u bran nebes, dříve však, než-li by vstoupil, chce se dozvěděti, co
tam najde.