XX.
Mimořádné milosti a jednotlivé případy.

   Doposud jsem o Dominikovi nepsal nic neobyčejného, jestliže nepovažujeme za něco neobyčejné jeho stále dobré vlastnosti i ctnosti, kteréž až do posledního dechu svého žití konal. Nyní však promluvím o mimořádných milostech a přednesu vám několik jen zvláštních případů. Za potřebné považuji upozorniti laskavého čtenáře, že to, o čem pojednám, má plnou podobnost s mnohými  případy ve sv. Písmě i v životě svatých. Pojednám jen o těch případech, které jsem vlastníma očima viděl, proto ubezpečuji každého, ze píši naprostou pravdu, ostatní pak svěřuji úsudku a úvaze lask. čítatele.
   Když Dominik šel do chrámu, obzvláště však v den sv. přijímání, po čas poklony Velebné Svátosti Oltářní jeho duše přešla často do vytržení (extase) a to tak, že úplně zapomněl na svět, na okolostojící, někdy bylo jej k práci volati, i tu bylo jej volati někdy delší čas.
   Když Dominik nepřišel snídat, nebyl ve škole, ba ani při obědě ho nebylo, nikdo nevěděl, kde je. Hledali ho všude, avšak marně. Oznámena tedy tato věc řediteli, který rozmýšleje připadl hned na to. že Dominik je snad dosud v chrámě, jako již jednou tomu bylo. Ředitel ústavu vejde tedy do chrámu, přehlédne celý kostel, jde za oltář a tam uvidí Dominika státi nehybně jako kamennou sochu. Nohy měl křížem přeložené, jednou rukou opíral se o oltář, druhou ruku měl na srdci, svůj pak zrak pevně upíral na tabernaculum (svatostánek). Příchodem však ani se nepohl, ředitel jej volá, odpovědi však nedostává; zatřese jím, tehdy jakoby procitnul pohlédne na ředitele a praví: "Jest již skončena mše?" "Podívej se," -připojil ředitel ukazuje mu hodinky,- "právě jsou dvě hodiny.." Dominik zahanben prosil za odpuštění, že přestoupil domácí pravidla. Ředitel ho poslal k obědu doloživ: "Kdyby se tě někdo ptal, odkud přicházíš v tomto čase, pověz, že jsi byl u mně vykonati tobě svěřené úkoly!" Bylo nutno tak mluviti, aby se vyhnul možným nepříjemným otázkám se strany svých spolužákův.
    Kdysi, když již jsem vykonal řádné modlitby po mši, chtěl jsem odejíti z chrámu, když najednou slyším s kůru hlas. Vyšel jsem na horu bych se přesvědčil, co jsou to za hlasy, najdu tam Dominika, jak tam mluví jako by sám k sobě, chvíli utichl, jako by čekal na odpověď: "Ano, sladký Bože můj, už jsem pravil a znovu potvrzuji, 'že tě miluji, až do mé smrti; kdybych snad měl tě urážeti nechat raději zemru; ano ať zemru, kdybych měl hřešiti!"
   Několikráte jsem se ho otázal, proč se tak opozdívá, odpověděl mi: "Co to dělám, já ubohý? Při modlitbě přijdu do vytržení, zdá se mi pak, že vidím tak krásné věci;- že upoutají mě a čas mi utíká tak, že hodiny se mně zdají minutami."
   Jindy vstoupil Savio do mé světnice a pravil: "Prosím, račte jíti se mnou, ale rychle, neb naskytla se mi příležitost vykonati dobrý skutek!" "Kam mě chceš vésti?" "Prosím vás, jen rychle, rychle" -ještě jednou doložil. ještě jsem se váhal, ale když mě dále úpěnlivě prosil, učinil jsem mu po vůli. Savio vystoupil z domu, vede mě ulicí, druhou, třetí, ani se nezastavil, slova nepromluvil; konečně zase do uličky, já za ním, náhle však se zastavil, a já s ním. Před námi stojí několikaposchodový dům. Vystoupíme po schodech asi do třetího poschodí, pak silně zazvoní u dveří a řekne: "Račte vstoupiti," -a na to hned odešel. Vstoupím dovnitř: -"jen prosím rychle, nebo snad přijdete pozdě. Můj manžel nešťastník je protestantem; nyní skonává a toužebně si přeje zemříti jako dobrý křesťan -katolík."
   Pospíšil jsem tedy k posteli nemocného, nemocný se snažil uspořádati své svědomí. Sotva si uspořádal své duševní záležitosti, přišel farář z kostela sv. Augustina, kterýž byl již dříve povolán. Při udělování posledního pomazání, nemocný vypustil ducha.
   I optal jsem se Dominika, jak se dozvěděl o onom nemocném. Savio pohlédl na mě
zarmoucen a dal se do pláče. Více jsem se ho proto nevyptával.. .
   Dominikova láska k Bohu, touha po nebeských věcech nevinnost jeho duše zapřičinily takový stav, že můžeme říci: Dominik byl vždy v Boha pohroužen.
   Někdy přerušil svůj volný čas určený k zotavení, zadíval se kdesi do neznáma a sám odešel na procházku. Když jsem se ho ptal, proč opustil své druhy, odpověděl mi: "Přišel jsem do vytržení mysli, při tom jsem viděl otevřená nebesa nad svou hlavou a byl jsem přinucen vzdáliti se od spolužáků, abych snad něco nesvedl, čemu by se vysmáli.“ Jednou v přestávce jistý chovanec vyprávělo odměně, jakou přichystá Bůh těm, kteří si zachrání roucho nevinnosti. Mezi jiným řekl: "Blahoslavení čistého srdce, neb oni nejblíže stojí u Boha -Spasitele, budou mu zpívati na nebesích chvalozpěvy, jaké nikdo jiný nebude zpívati." Dominikovi to postačilo, by jeho duše se pozdvihla k dobrému Bohu a té chvíle již padal do rukou okolostojícího, jakoby byl zemřel. Do podobného vytržení upadal cestou do školy, ba i někdy ve škole.
   Savio velmi rád vyprávěl o Svatém Otci, často vyslovuje vroucí žádost: uviděti jej alespoň jedenkráte před smrtí, nebo měl by mu prý sděliti něco velmi důležitého.
   Když toto přání častěji vyslovoval, otázal jsem se ho, jaké sdělení by to mělo býti.
   "Kdybych mohl mluviti s papežem, řekl bych jemu, by nezapomněl se starati o Anglii i v nastávajících utrapách, neb tam právě' Bůh v prospěch katolicismu chystá velkou slávu!“
   "Čím můžeš odůvodniti svá slova?" - tázal jsem se.
   "Vám to vyjevím," -odvětil Savio - "ale nerad bych byl, kdyby jste snad to vyzradil jiným, nechci býti posmíván. Pojedete'-li do Říma, buďte té laskavosti a sdělte papeži Piu IX. toto: Jednou po sv. přijímání upadl jsem do vytržení a zdálo se mi, jako bych viděl široko daleko se rozprostírající rovinu, přeplněnou národy, všechno to zastírala hustá mlha. Tito národové byli v takovém stavu, jako člověk nevědoucí, kam vkročiti, zmýlil-li ulici." "Tato země," -pravil mi blízko stojící -"je Anglie.“  „Chtěl jsem se ho ještě více optati, tu však spatřím sv. Otce Pia IX., poznal jsem jej hned, neb se úplně shodoval s fotografií, kterou jsem viděl. Oblečen byl v skvostné roucho, v ruce drže daleko zářící pochodeň, kráčel volně, rovno proti onomu zástupu lidu. Čím více se přibližoval, tím mlha se rychleji tratila, pochodeň pak ozařovala celý národ jako polední slunce." " Tato pochodeň -pravil vzpomenutý přítel -"jest náboženství katolické, které osvítí Angličany!"
   Když pak r. 1858. jsem přišel do Říma, vyprávěl jsem tento případ sv. Otci, kterýž mou zprávu laskavě vyslechl. " Toto", - řekl papež -"nás utvrdí v předsevzetí, pracovati za dobro Anglie s větší ještě oddaností než doposud."
   Pominu mnohé jiné příhody a uspokojím se s tím, co jsem již napsal.
                          


Tato strana je archivovane spolecne se starou verzi webu www.fatym.com (nova verze od roku 2007 je zde) a je umistena na serverech A.M.I.M.S. Na serverech A.M.I.M.S jsou dale hostovany Internetova televize TV-MIS.cz, TV-MIS.com, Casopis Milujte se!, on-line internetove prehravace JukeBox TV-MIS.cz (hudebni) a TemaBox TV-MIS.cz, virualni pout do Svato zeme a na Sinaj - svata-zeme.tv-mis.cz, weby poute.eu, ps.oblati.cz a rada dalsich projektu.