Vzpomenu jen dvou dobrých to přátel, které' již Bůh povolal do věčné slávy.
   Byli to: Kamil Gavio z Tortony a Jan Massaglia z Marmorita.
   Gavio se jen dva měsíce v našem ústavě zdržel. Tento krátký čas byl dostatečný k tomu, by Gavio zůstal u svých spolužáků ve stálé pamětí.
   Kamilova hluboká zbožnost i jeho zvláštní vlohy k sochařství a malířství přiměly obecní radu k tomu, by se ho ujala a vymohla mu přístup ku dalšímu studiu a sice do Turina, kdež se dále vzdělával a zdokonaloval ve svém umění. Ve svém rodišti přetrpěl těžkou nemoc. Když pak vstoupil do našeho ústavu, přinucený byl se šetřiti. neb byl chabého zdraví, proto se ani nesúčastňoval společných her; žal po rodišti i rodině neb snad i jiné neznámé poměry i společnost učinkovaly na něj tak, že raději vyhledával samotu a často zamyšlený díval se na hrající si spolužáky. Při takové příležitosti uzřel ho Dominik, hned šel k němu a oslovil ho:
   "Mílý příteli, neznáš tu dosud nikoho?" "Věru, je tomu tak,“-odpovídal Kamil-
"neznám ještě zde nikoho, přesto těší mě se dívati na ostatní."
   "Jak se jmenuješ?" -optal se ho Dominik. "Kamil Gavio, přišel jsem z Tortony."
  "Kolik máš let?" -dále se vyptával Dominik.
   "Nyní mám patnáct let.“

   "Proč jsi tak smutný, by! jsi snad nemocen?"
   "Byl jsem nemocný, srdeční vada mě téměř do hrobu uvrhla, ba ještě nyní nejsem úplně zdráv."
   "Byl bys rád úplně zdráv?" -táže se Dominik.
   "Nebylo by to právě mou největší radostí," -odpověděl Kamilo -"jen vždy a ve všem bych rád plnil svatou vůli Boží."
   Toto poslední svědčí o nemalé zbožnosti Kamilově, takže i srdce Dominikovo se potěšilo. že úplně důvěrně pokračoval: "Kdo chce plniti vůli Boží, ten tím zároveň se snaží žíti životem svatým; či by snad jsi se nestal rád Svatým?" "Ano chci býti svatým." "Dobře tedy,“ -pravil Dominik -"přijmu tě za svého přítele, i za člena našeho spolku; staneš se jedním z těch, kteří všeho se súčastňují co jest k posvěcení našich duší." "Tvá řeč se mi zamlouvá," -řekl Kamil - "ale nevím co mám činiti?" "V krátkosti několika slovy tě poučím o tom" -řekl Dominik. "Zapamatuj si, že základem svatého života je duševní mír i veselost naší duše. Snažme se chrániti se hříchu, onoho nepřítele naší duše, který nás zbavuje milosti Boží i duševního pokoje; dále, snažme se vykonávati všechny své povinnosti svědomitě i zdokonalovati se ve zbožnosti. Zapiš si do srdce naše heslo: "Servite Domino in laetitia!" (Služte Pánu ve svaté radosti a veselosti)
   Tento rozhovor velmi účinkoval na rozbolestněné srdce Kamilovo, právě jako balsám na bolavou ránu; jeho tvář se vyjasnila. Od této chvíle se stal věrným přítelem Dominikovým i následovníkem jeho ctnostného života. Po dvou měsících stará nemoc opět se obnovila. Ačkoliv ho lékaři i jeho přátelé i ošetřovali co nejstarostlivěji, pomoci mu již nebylo. Za několik dní stav jeho se zhoršil a po přijatých svátostech umírajících, dne 30 ho prosince r. 1856. duše jeho navrátila se k svému Stvořiteli.
   Dominik ho po čas nemoci často navštěvoval i po několik nocí chtěl u něho bdíti; ale to jemu nedovolili. Když se, dozvěděl o smrti Kamilově, chtěl ještě naposled spatřiti svého milého přítele. Dívaje se na zemřelého Dominik hluboko dojat takto promluvil:
   "S Bohem milý příteli! Jsem pevně přesvědčen, že jsi už v nebesích, připrav i mi tam místo; zůstanu ti vždy dobrým přítelem, dokud mi pak dobrý Bůh dopřeje života, nepřestanu se modliti za tebe!"

Později potom Dominik s několika druhy vešel do místnosti, kde ležel zemřelý, by vykonali pobožnost za zemřelého. Po několik dní téměř všichni obětovali za spásu duše jeho svá sv. přijímání.