Pozorujeme-li Dominika v jeho zevnějším vystupování, vše na něm i v něm
tak při- rozeným nacházíme, že směle mohu říci: Sám Bůh pro své zalíbení tak ho
učinil. Kdo však Dominika lépe poznal, s ním se jako vychovatel zaobíral, ten
musí dosvědčiti, že Savio jen po velkých duševních bojích se stal tím, čím byl a
že jen Bůh mu pomáhal svou zvláštní pomocí a milostí.
Pohled jeho očí byl velmi živý, proto nevynaložil málo práce na to, by svůj
zrak dovedl úplně ovládnouti. Jistému svému příteli často pravil: Z počátku,
když jsem si umínil dávati bedlivý pozor na své oči, připadl jsem na mnohé
překážky, někdy mě až hlava bolela.“ Takový pozor si dával na svůj zrak, že jeho
známí se nepamatují, že by se Savio v tomto ohledu jen jedenkráte byl prohřešil
proti skromnosti. Oči nejsou nic jiného než dvě okénka. Jako okénky mohou
vnikati jen ty paprsky, které sami chceme propustiti, ta:k může se jimi podívati
jen ten člověk,. kterému dovolíme. Těmito okénky můžeme se přidržeti dobra anebo
zla.
Kdysi jeden student, který nebydlil v ústavě. z neopatrnosti donesl do ústavu
noviny, plné různých nemravných obrázků. Hned ho obstoupil celý houf hochů
chtějíce se ze zvědavosti podívati na obrázky. Byly tak pohoršující, že i úplný
pohan by se pohledem na ně zastyděl. Když tam přišel Savio, až se zhrozil nad
otrlostí svých druhů. Vzpamatoval se vytrhl hbitě jednomu noviny z rukou,
usmívaje se roztrhal je na drobné kousky. Žláci překvapeni pohlíželi druh na
druha, ale neopovážili se promluviti aní slova. Po chvíli začal Savio: " Vidíte,
jaká to zaslepenost! Bůh nám dal oči, bychom jimi obdivovali krásu přírody, vy
však svýma očima díváte se na takové špatné obrazy, kteréž ďábelský výmysl
vynašel na škodu naší duše. Nepamatujete se na onen případ v evangeliu, kdy
Spasitel praví, "že jeden- každý hříšný pohled poskvrní duši hříchem“, vy pak
obliby nacházíte v takových věcech?“ „My jsme nemy'slili na nic zlého, jen
zasmáti jsme se chtěli a tak pobaviti", namítal jeden. "Ani nevíte", -praví
Savio -"že svým smíchem právě prozrazujete smýšlení svého nitra a zároveň
připravujete si cestu do pekla. Potom byste se jistě nesmáli, kdybyste upadli do
toho neštěstí, že byste v pekle museli přebývati ?"
"Já", -praví druhý --"nevidím na těchto obrázcích nic špatného." "Tím horší
pro tebe", -odpověděl Savio na to - "když prohlížením hnusných obrazů ničeho
zlého nevidíš; je to tedy smutné znamení, že vaše oči již zvykly dívati se na
takovéto obrazy. Tento zvyk však vás neomlouvá, než činí vás ještě většími
hříšníky. Vidíš, ty ubohý, trpící Jobe! Byl jsi nemocen, přemožen těžkou
chorobou, ležel jsi na smetisku, ale svému zraku jsi uměl rozkázati, by neměl té
menší svobody v zalíbení ve věcech nečistých." Na toto umlkli všichni a
neopovážili se dále odporovati a hádati se.
Savio nejen že na oči dával velký pozor, ale on krotil i svůj jazyk: v
rozhovorech byl velmi vážný, téměř se zdálo dokonce málomluvným. Vyprávěl-li
jiný, Dominik mlčel. Jeho učitelé i vychovatelé dosvědčují, že Dominika nikdy
nebylo třeba napomínati ani jedním slovem, neboť ve škole nepromluvil ani
zbytečného slova, v kostele též nešeptal s nikým, při pobožnostech vždy byl
přítomen v největší tichosti, na úlohách svých pracoval svědomitě beze slova.
Ještě i tehdy mlčel a dovedl se přemoci, když ho pomlouvali a nadávali mu.
Stalo se, že upozornil svého spolužáka na zlý jeho zvyk. Tento na
místě by mu byl povděčný za jeho laskavé napomenutí, dal se strhnouti k hnusnému
a surovému výstupu: hodil Dominika na zemi, pak jej bil a kopal. Savio mohl
užíti přirozeného práva a násilí opětovati zase násilím a on, poněvadž věkem
starší i silnější, protivníku mohl lehko zdolati. Zadostiučinění nežádal, ale
pomstil se svému protivníku tím způsobem; jak se mstí křesťané. Tvář jeho se
sice rozpálila hněvem, avšak hned se opanoval, zmírniv své rozhořčení praví
svému nepříteli: "Odpouštím tobě, ačkoliv to nebylo pěkné od tebe; měj se však
na pozoru, bys jiným takového něco nevyvedl!"
Co pak mám říci o krocení ostatních jeho smyslův? Podám jen několik případů.
V zimě mu omrzly ruce, takže mu opuchly, což ho velmi bolelo. Ačkoliv cítil
velkou bolest, přece si nikdy nestěžoval, ba ani nedal na sobě znáti, že něco
trpí. Jak se zdá, ještě se z toho těšil, nebo často říkával: "Čím jsou
větší ty opuchliny, tím jsou zdravější" - arciže mínil tím zdraví duševní. "
Vidíval jsem jej častěji“ -vypráví jiný spolužák jeho -"jak po čas
nejtřeskutější zimy jehlou neb pérem poškrábal si ruce, aby těmito ranami prý
stal se podobnějším Kristu."
V ústavě jsou i tací žáci, kteří nejsou s ničím spokojeni. Jednou si stěžují
na pobožnosti v kostele, podruhé na domácí řád, jindy zase, že v noci špatně
spí, slovem, proti všemu mají ustavičně nějaké námitky.
Tito chovanci jsou vychovatelům těžkým břemenem, neboť nespokojenost těchto
lehko se přenáší i na ostatní, což jest potom na úkor další výchovy. Dominikovo
chování bylo docela jiným. Z jeho úst nebylo nikdy slyšeti žaloby: nestěžoval si
v létě na vedro, ani v zimě na mrazy. Bylo-li počasí pěkné, či špatné, nikdy to
nemělo vliv na jeho mysl, která byla vždy stejná: přiměřeně veselá. Při stole
spokojil se tím, co mu předložili. Ba i v tomto ohledu tolik se uměl cvičiti v
záporu, že to bylo až k podivu. Vymyslili-Ii si někteří, že jídlo někdy je
nepoživatelné, buď málo uvařené, neb málo osolené, či přesolené, Savio byl se
vším spokojený a pravíval tehdy, že jídlo je právě dle jeho chuti;
Dominikovým zvykem bylo po jídle zůstati ještě v jídelně a posbírati drobty z
chleba na stole ponechané neb po zemi roztroušené, tyto pak příležitostně sám
snědl a to s takovou chutí, jako by to byly nejvybranější zákusky a cukrovinky.
Když mu to někteří zazlívali, on -aby to nevyšlo najevo, že se cvičí v
sebezáporu, dal jim tuto odpověď: "Však ani housku nestrčíme celou do úst, ale
nejprve ji rozlámeme, bychom zubům ulehčili práci!"
Savio posbíral a snědl jakékolvěk zbytky z jídla, jemu byla dobrá polévka i
z druhého dne. On to však nečinil z nenasytnosti, vždy! kolikráte rozdělil svou
částku mezi sousedy. Na otázku, proč sbírá drobty, co už by se jiným protivilo,
Savio odvětil: "Všechno, cokolvěk jen máme na světě, je vzácným darem Božím, ze
všech těchto darův i je nejvzácnější každodenní chléb, kterým se živíme. Z toho
důvodu každá sebemenší částečka pokrmu zasluhuje našich díků tím, že ji
zachráníme od záhuby a ji upotřebíme." "Svým druhům, očistiti obuv,
vykartáčovati šaty, nemocným posluhovati a jiné práce jichž se každý nejraději
straní, byly jemu příjemným zaměstnáním. Pravíval: "Každý dělá, co umí, já
velké věci vykonati neumím,
co však mohu učiniti, to rád udělám a doufám, že dobrotivý Bůh ve své nekonečné
laskavosti přijme i tyto mé nepatrné služby.“
Snísti to, co nerad měl a nechati nejoblíbenější své jídlo, bylo jeho denním
cvičením.
Dominik ještě mnoho jiných skutkův, které by nás jen
utvrdily v tom přesvědčení. že kajícnost Dominikova byla skutečně velká,
vykonal. Jeho sebezapírání, láska ku bližním nedá se vypsati: každou příležitost
uměl použíti k dobru své duše. V tomto ohledu byl velmi vynalézavý. Učinil vše
možné, by po cestě svatých kráčel a tak rozmnožoval své zásluhy u dobrotivého
Boha.