Zkušenost nám dokazuje, že nejlepší ochranou ctnostného života je sv.
zpověď a sv. přijímání. Dejte mi dítě, které často. přistupuje k těmto svatostem
a uvidíte, že dítě v mladém věku se vyvine v takového muže, jestli mu dobrotivý
Bůh dopřeje staroby, že po čas celého dalšího žití povede příkladný život
každému na obdiv i k povzbuzení. Kdyby jen každé dítě chtělo porozuměti tomuto
základnímu pravidlu života duševního, kdyby se však i přidrželo toho pravidla;
dej Bůh by to i pochopili všichni ti, kteří se výchovou mládeže obírají, by na
ni úspěšně působili! Než byl Savio do ústavu přijat, měsíčně jednou přistupoval
k stolu Páně, jak to bylo zvykem ve škole. V ústavě však o mnoho častěji
přistupoval.
Kdysi uslyšel s kazatelny toto pravidlo: "Milí žáci! Chcete-li vytrvati na
cestě
.do nebes, doporučím vám dva prostředky: přistupujte často k sv. svátostem,
vyvolte si. stálého duchovního otce, kterému upřímně otevřete svá srdce; tohoto
pak bez důležité příčiny neměňte!" Savio dobře pochopil vážnost těchto
ponaučení. Vyvolil si jednoho duchovního otce, při kterém pak vytrval po celý
čas svého pobytu v ústavě. Aby vyvolený zpovědník mohl poznati dokonale a
správně duševní život Dominikův, vykonal u něho generální zpověď z celého
života. Zprvu chodil dvakráte měsíčně, později již každý týden ku sv. svátostem.
Když duchovní otec Saviův viděl, jak veliké pokroky činí, radil mu, aby týdenně
přistoupil třikráte ku sv; přijímání. Ku konci roku pak dovolil jemu, by
přijímal každodenně.
Někdy jakoby nějaké úzkosti přicházely na duši Saviovu, takže celý
znepokojený chtěl se zpovídati každý čtvrtý den ba i častěji, ale duchovní otec
mu to nedovolil a přikázal mu, by z poslušnosti jen jednou týdně přistupoval ku
sv. zpovědi.
Savio měl ku svému duchovnímu otci důvěru úplnou. Mimo to však i jindy s ním
mluvíval s dětinou prostotou o záležitostech svého svědomí. Mnozí mu radili, by
si již zpovědníka změnil, on však o tom nechtěl ani slyšeti. "Zpovědník,"
-pravil -"jest duševním lékařem, lékaře lidé velmi málo měnívají, obyčejně, jen
když k němu nemají důvěru, aneb když už jim nedává žádné naděje na uzdravení. U
mně těchto okolností není. Ku svému zpovědníkovi mám tu největší důvěru, neboť
on s otcovskou laskavostí se stará a pečuje o spásu mé duše." Když pak sám
zpovědník jemu odporučil, by si obzvláště při exerciciÍch (duch. cvičeních)
změnil zpovědníka, poslechl ochotně bez nejmenšího odporu.
Savio se vždy cítil spokojený: "Nech se mi přihodí cokolvěk zlého, když mě
srdce volá," -pravil -"jdu k svému zpovědníkovi, který mi dle vůle Boží dá
dobrou radu; však i Ježíš Kristus pravil, že slovo zpovědníkovo má nám býti
slovem božím. Chtěje dosáhnouti od Boha nějakou mimořádnou, neobyčejnou věc,
přijmu do srdce nejsv. svátost oltářní, to svaté Tělo, které je nám dané, za
pokrm, (corpus,. quod pro nobis traditum est); Ničeho se mi nedostává na tomto
světě, jen bych si přál jednou uviděti tvář Toho, kterého nyní svýma duševníma
očima vidím na oltáři a kterému se klaníme v největší poníženosti."
Dominik tedy při takovém smýšlení mohl skutečně žíti v úplné blaženosti. Z
takovýchto myšlenek pozůstávala jeho vůle, nebeská veselost, která se jevila ve
všech jeho skutcích. Proto se však nemusíme domnívati, že při veselé mysli
Dominikově nebylo vážnosti, anebo že život jeho nebyl tak nábožný, by nemohl
častěji přistupovati ku stolu Páně a to ve stavu milosti jeho chování bylo vždy
a všude chvályhodné. Vyzval jsem jeho bývalé spolužáky, by mi vydali svědectví a
:
posudek o celé době, co Dominik v ústavu ztrávil (3 roky), jestli snad
nespozorovali někdy na něm nějakou chybu, kterou by bylo třeba napraviti, též
nepozorovali-li, že by zanedbával některou ctnost.
Jeho příprava ku sv. přijímání byla vždy příkladně nábožná již večer před
spánkem učinil přípravnou modlitbu ku sv. přijímání s dodatkem: "Pochválena
budiž bez ustání Nejsvětější svátost oltářní!" Na druhý den po sv. přijímání
pohroužený v modlitbách vzdával díky ježíši Kristu, že vstoupil do jeho srdce.
Zapoměl na celý svět ba i na snídaní, někdy í na školní přednášky. Nemohl se od
oltáře odloučiti, rozjímalo lásce Boží, která činí člověka účastným svého
nekonečného milosrdenství.
Saviovi bylo opravdovým blahem, mohl-li ztráviti i několik hodin před
svatostánkem. Denně alespoň jednou vykonal poklonu v chrámě modle se při tom
růženec, aby alespoň dal malé zadostiučinění a odprosil Ho za urážky, které
snáší od mnohých nevděčných křesťanů, nevěrců a bludařů.
By ze sv. přijímání mohl čerpati co nejvíce duševního užitku, ustanovil si na
každý den zvláštní úmysl. Dobré úmysly na jednotlivé dni v týdnu byly tyto:
Neděle: Úcta Nejsv. a nerozdílné Trojice.
Pondělí: Za své
duchovní i tělesné dobrodince.
Úterý: K úctě sv. Dominika a anděla Strážného.
Středa: K úctě bolestné Matky Boží a za obrácení hříšníků.
Čtvrtek: Za duše v očistci trpící.
Pátek: K úctě umučení Páně a k uctění jeho bolestných muk.
Sobota: K úctě bl. Panny Marie, za její ochranu v životě i smrti.
Rád se súčastňoval všech pobožností i nábožných cvičení. Střetl-li se" s
knězem nesoucím Tělo Páně k nemocnému, Dominik si ihned klekl na kolena,
dovolil-Ii pak mu čas, kněze doprovázel až k nemocnému.
Jednou šel ulicí, potkal kněze, který spěchal s Nejsvětějším k nemocnému.
Právě pršelo, takže po ulicích bylo plno bláta. Dominik nemaje příhodnějšího
místa, klekl si do bláta. Mimojdoucí pán mu domlouval, že si nešetří šatů a
bezpotřebně je zablacuje, toho že si Bůh nežádá. Dominik mu takto odpověděl:
"Kolena má i šaty patří Bohu, je tedy slušné, aby i ony sloužily ku chvále a
úctě Boží. Jdu-Ii před Bohem, tak z úcty k Němu nejen si kleknu i do bláta, ale
vděčně vstoupím i do ohnivé pece, neb tak ještě spíše bych se stal účastníkem
nekonečné Lásky jeho, kteráž ho přiměla založiti tak velkou svátost."
Dominik kdysi viděl vojáka, který, když se střetl s knězem, nesoucím nebeský
Pokrm, si neklekl. Ačkoliv se bál vojáka osloviti, přece rychle vytáhl svůj
kapesník, prostřel jej na bláto, potom označil vojákovi, že ten kapesník
prostřel pro něho. Voják zprvu přišel do nesnází, potom si však klekl ne na
Dominikův kapesník, nýbrž do bláta. V den Božího Těla súčastnil se průvodu i se
svými spolužáky, jsa oblečen do kleriky jeho radost, že se mohl súčastniti
průvodu, nedá se vypsati, považoval to za veliké vyznamenání, že většího by mu
nemohl dáti nikdo na světě.