Jeden z
největších darů božích byla jeho horlivost v modlitbě. Jeho duše tak si zvykla
spojiti se s Bohem, že někdy i uprostřed nejhlučnější hry uměl pozdvihnouti své
srdce v nábožném rozechvění k dobrému Bohu.
Při společných modlitbách podobal se andělu, stál o nic se neopíraje jako
anděl, jen z očí mu zářila nábožnost. Vidoucím ho takto klečeti s hlavou
trochu nachýlenou, usměvavou tváří, s očima na zemsklopenýma. zdálo se
nám, že vidíme druhého Aloise.
Dostačilo ho jen viděti a člověk se povzbudil jeho příkladem. Roku 1854. ve
spolku sv. Aloise, v ústavě založeném, byl za předsedu vyvolen hrabě Cais. Když
tento poprvé se zúčastnil společné modlitby v kostele, padl mu doočí
hoch, který se tak nábožně modlil, že se naň nemohl dosti vynadívati.
Po skončené pobožnosti se dozvěděl, jak se jmenuje onen hoch, co
vzbudil u něho obdiv. Byl to Savio.
Dominik svůj volný čas rozdělil na dvě částky. V jedné polovici čítal jak
nábožné
tak i poučné knihy, v druhé polovici zašel si s některými spolužáky do
kostela pomodlit se za duše trpící v očistci anebo konal pobožnost k úctě
blahoslavené Panny Marie.
Dominik byl velkým ctitelem Matky Boží. K její úctě konal každého dne nějaké
sebezapření.
Dotváře osob druhého pohlaví nikdy nepopatřil. jda do školy neohlídal
se ani vpravo ani vlevo. Mimo komediantské boudy jenom co přešel; jeho
soudruhové nemohli se ani odtrhnouti od různých těch komedií, když pak se tázali
Dominika, jak
se mu líbí různé ty hry a kejkle, pravil jim, že si toho téměř ani nevšiml.
Jednou pro
takovou odpověď se kterýsi spolužák dohněval a pravil mu: "Tedy, proč máš oči.
když jimi nic viděti nechceš?" "Já svýma očima," -odpovídal Dominik -"chci
viděti Matku Boží Pannu Marii, jestli milost boží popřeje mi se dostati do
nebe."
Zvláštní úctu choval k neposkvrněnému a nejsvětějšímu Srdci Panny Marie.
Kdykolvěk jen vkročil do chrámu, vždy si klekl před oltář mariánský a prosilo
milost, aby své srdce mohl vždy neporušené zachovati od každé nečisté myšlenky i
žádosti. ,,Ó Maria," -tak se modlíval -"chci na věky zůstati. tvým dítkem.
raději ať zemru, než abych měl zhřešiti proti svaté čistotě!"
Nejen že sám byl horlivým ctitelem P. Marie, ale povzbuzoval k úctě též své
spolu- žáky. Kdysi v sobotu volal kteréhosi spolužáka do kostela, by se společně
pomodlili krátké officium k Panně Marii. Tento však zdráhal se vymlouvaje se, že
je mu zima na ruce. Dominik vytáhl z kapsy své rukavice, dal je svému
spolužákovi, jen aby šel do kostela. Jindy zase svlékl svrchník a půjčil jej
svému druhovi, aby mu dodal lepší chuti jíti s ním do chrámů. Kdo by neobdivoval
takovéto velkodušné skutky jeho neobmezené nábožnosti?
Ještě prohloubenější zbožností vynikal v měsíci květnu. S několika chlapci se
smluvil, že mimo veřejné zbožnosti v kostele, každého dne vykonají ještě
zvláštní pobožnost. Sesbíral mnoho poučných příkladů a tyto pak vyprávěl svým
spolužákům povzbuzuje je takto v úctě Mariánské. Nakonec pak všem radil, aby
všichni společně přistoupili k sv. zpovědi a k sv. přijímání. On sám jim v tom
dal dobrý příklad a celý měsíc chodil denně ku sv. přijímání a to s takovou
zbožností, že snad větší zbožnosti by ani už nemohlo býti.
Jedna příhoda jasně dokazuje Dominikovu hlubokou úctu k Panně Marii. Někteří
jeho spolužáci, kteří s ním spávali v jedné místnosti, usnesli se, že na svůj
účet dají zhotoviti pěkný malý oltář Mariánský. Tím chtěli dokončiti měsíc
Mariánský. Dominik s celou svou duší snažil se uskutečniti tento úmysl, ale když
mu bylo zaplatiti na něho připadající částku, přišel do veliké nesnáze a řekl:
"Nyní jsem v úplné nesnázi; aby věc se provedla jest třeba peněz, ale já nemám v
kapse ani haléře! Přece však chci přispěti též něčím k tomuto účelu. Odešel pak
do své světničky, vyhledal knihu, kterou dostal za odměnu, přispěchal s ní
k spolužákům a celý radostný řekl: "Milí spolužáci, i já něčím chci přispěti k
uctění Matky Boží. Vezměte tuto knihu, prodejte ji, a utržené peníze budou darem
ode mne na náš pěkný účel.
Jeho druhové vidouce jeho dobrovolný dar, tak byli dojati, že i oni darovali
knihy a jiné věci. S těmito knihami a jinými věcmi uspořádali malou lotterii a
sebrané peníze postačily krýti výdaje za oltář.
Když už byl oltář hotový, chovanci si přáli, by byl posvěcen s největší
okázalostí. Každý pracoval dle možností, ale přece nemohli všechny přípravy
dokončiti v čas a byli nuceni pracovati i v noci. "Já vděčně pudu pracovati
třeba i celou noc" -pravil Savio. Spolužáci však kázali mu, by si raději lehl,
neboť před nedávnem byl nemocen. Savio však nepovolil, až konečně na rozkaz
představených šel přec spát. Odcházeje pravil: "Jak však budete hotovi, přijďte
mě někdo zbuditi, bych mohl býti též mezi prvými, co uvidí oltář okrášlený k
úctě Panny Marie, naší drahé matky."