Vstoupiv do ústavu, přišel do mé světnice, by se -jak pravil -úplně odevzdal svým představeným. Svou pozornost upřel na jednu tabulku, na kteréž byla tak často vzpomínaná slova sv. Frant. Saleského: "Da mihi ani mas cetera tolle!" ("Dej mi duše a ostatní vše vem.") Přečetl si toto pozorně, i přál jsem si tedy zvěděti, porozuměl-Ii smyslu těchto slov, i vyzval jsem ho (vlastně jsem mu pomohl přeložiti tuto větu), by vysvětlil smysl. Chvíli rozmýšlel, pak pravil: " Porozuměl jsem, co znamenají tato slova; není tu řeč o penězích, nýbrž o spáse duší: myslím, že jsem porozuměl; doufám, že i má duše se zúčastní této práce."
   Způsob jeho žití v ústavě byl zpočátku docela obyčejný, nebylo na něm pozorovati ničeho zvláštního; přidržel se všech domácích pravidel a učil se horlivě. S ochotou vykonával všechny své povinnosti, a se zvláštní radostí poslouchal kázání. Hluboko si vštípil do srdce, že slovo Boží jest vlastně vůdčí cestou do nebe a proto každou dobrou myšlenku, kterou v kázání uslyšel, považoval za výstražný hlas, kterého nikdy nezapomněl.
   Každý nábožný rozhovor, každá hodina katechismu, každé sebedelší kázání činily jemu radost. Uslyšel-li něco, čemu neporozuměl, nikdy neopomněl se optati na vysvětlení. Tím hlavně položil základ ku svému příkladnému životu, tomu stálému postupu v ctnostech, že sotva by se našel někdo, kdo by ho. v tomto předčil.

Aby se mohl naučiti domácím pravidlům a pořádku v ústavě, s největší uctivostí i skromností šel k některému představenému a vyptával se ho o radu a aby ho laskavě
.napomenuli, kdykolvěk by na něm zpozorovali, že jedno neb druhé domácí pravidlo nezachovává, anebo kdyby zanedbával své povinnosti.
    Právě tak chvályhodné bylo jeho chování vůči druhům. Který spolužák byl lenivý v učení, v konání povinností, nepozorný a roztržitý, tomu se vyhýbal. Ale který chovanec byl příkladným ve všem, s tím se spřátelil ihned.
    Když už se blížil svátek Neposkvrněného Početí, ředitel ústavu každý večer promluvil k chovancům několik povzbuzujících slov, by každý svým způsobem se snažil zasvětiti tento svátek, aby prosili Matku Boží o ty milosti, které jsou potřebny každému zvlášť.
     Roku 1854ho celý svět křesťanský jásal radostí, že Řím vyhlásil Neposkvrněné Početí za článek víry. Též i v našem ústavě, pokud tomu poměry dovolovaly, vykonali jsme všechno, bychom z tohoto svátku co nejvíce získali na duševní prospěch svých chovanců.
     Savio byl též jedním z těch, které oduševňovala tužba, by zvláštním způsobem zasvětili tento svátek. Naznačil si devatero různých mravních cvičení; kvůli těmto si umínil; že po čas devítidenní pobožnosti před svátkem pocvičí se ve ctnostech, proto na každý den si vylosoval jednu a v této pak obzvláštně se cvičil. S mimořádnou horlivostí chystal se ku sv. zpovědi a přistoupil pak k svátostem co s nejvíce sebranou myslí.
   Osmého prosince k večeru, když už se skončily obřady církevní, na radu svého duchovního otce padl Dominik na kolena před oltářem Mariánským a obnovil slib, učiněný při prvém sv. přijímání. Potom pak několikráte se modlil: „Ó Maria, Tobě chci darovati své srdce! Učiň, bych tebe vždy následoval! Ježíši, Maria, buďte vždy mými přáteli. Raději nech zemru, nežli bych upadl do neštěstí a dopustil se jen jediného hříchu!"
   Když si takto Marii vyvolil za svou ochránkyni, jeho chování tak ctnostným i příkladným se mi zdálo, že od té doby jsem si pořizoval poznámky, bych ničeho nezapomněl.