Časně z rána -v prvý pondělek měsíce října -vidím, že přichází ke mně jakési dítě provázené svým otcem, a žádá si se mnou mluviti. Usmívající se tvář, zevnějšek celkem slušný mě upoutaly.
   "Kdo jsi," -ptám se ho -"a odkud přicházíš?"
   "Jsem Dominik Savio," -odpovídal - "o kterémž vám můj učitel Don Cugliero vyprávěl, že přijdu z Mondonia."
   Potom jsem ho odvedl od otce poněkud dále a při rozhovoru o jeho dosavadním učení, životě, zkrátka druh druhu jsme se úplně zdůvěřili: já jemu, on mě.
   Poznal jsem v tomto dítěti duši úplně dle vůle božského Srdce a nemálo jsem se pozastavil nad účinky, jaké milost boží již v. tomto věku způsobila.
   Po dosti dlouhém rozhovoru i důvěrném styku dříve než jsem zavolal jeho otce, takto pravil ke mně:
   "Nuž tedy, co myslíte? Vezmete mě s sebou do Turina a dovolíte mi tam studovati?"
   "Ach, zdá se mi, že tato látka bude dobrá!" "K čemu má sloužiti tato látka?"
   "Jest to dar Pánu Bohu na krásné šaty." "Já jsem tedy látkou, a vy jste krejčím.
Vezměte mě tedy s sebou a zhotovte ze mně pěkné šaty pro Pána!"

  „Obávám se však, že tvému útlému tělu přílišné učení bude škoditi.."
    "Oh, toho se neobávejte! Dobrý Bůh dává mi do nynějška milosti i zdraví, proto pomůže mi On i budoucně!“
    "A když skončíš latinské školy, co zamýšlíš potom činiti?“
    "Dá-li mi Bůh dostatečné milosti, toužebně 'bych si přál, vstoupiti do stavu kněžského.“
    “Dobře. Nyní bych tě chtěl zkusiti, máš-li dostatečné vlohy k učení. Vezmi tuto knihu, a nauč se nazpaměť tuto stránkuj zítra ráno přijdeš ku mně a předneseš mi uloženou úlohu."
   Toto praviv dovolil jsem mu, by si s ostatními dětmi pohrál, a potom jsem se dal do řeči s jeho otcem. Sotva přešlo několik minut, Dominik přijde ke mně; usmívaje se: řekne: "Chtěl-li by jste, mohl bych odříkati už nyní uloženou mi stranu.“ Vezmu tedy knížku do rukou a překvapen poznávám, že nejen že se naučil do slova poznačené stránce, ale že též porozuměl i obsahu.
   „Velmi dobře,“ - řekl jsem mu, - „úloze jsi se velmi brzy naučil a hned ti dávám odpověď: Ano, vezmu si tě mezi své dítky; od této chvíle pros i ty milého Boha, by nám byl na pomoc, tobě i mně, by jsme tím mohli splniti jeho svatou vůli!" .
   Malý Dominik nevěděl, jak má ukázati svou vděčnost i spokojenost, chytl mě za ruku, stiskl ji vícekráte ji políbiv, konečně pak takto promluvil: "Doufám, že se budu tak chovati, byste nikdy proti mně neměl ani té nejmenší stížnosti!“