"Nežertuji s vámi, jen chci býti tam přítomný.'I
   "Snad nechceš tam někoho zavolati?"

    "Vlastně bych měl tak učiniti, ale učiním jinak. Pojďme tedy, půjdu s vámi. Jen dostojte danému slovu.“
    Přislíbili mu to. Šli tedy .na určené místo. Tak se nenáviděli tito dva nepřátelé, že Saviovi jen s velkou námahou se podařilo překaziti, by se ještě na poměrně krátké cestě nepobili.
   Když tedy došli na vyznačené místo, Savio učinil to, co žádný neočekával. Dovolil jim totiž, by se postavili proti sobě na jistou vzdálenost, každý držel v ruce asi pět kamenů, tehdy promluvil k nim Savio takto: "Prve než byste začali souboj, žádám vás, byste splnili podmínku." Jak toto pravil, vytáhl malý křížek, -který nosil na prsou -vyzdvihl jej do výše a pravil: "Chci, abyste oba dva upřeli své zraky na toto Umučení a potom hoďte kamenem po mně a volejte hlasitě: "Ježíš Kristus nevinně trpěl i umřel a přece odpustil svým mučitelům, a já hříšný člověk chci ho uraziti a pomstíti se tak nemilosrdně na mém protivníkovi."
   Jak to vypověděl, přistoupil k tomu nejrozhořčenějšímu, klekl si před něj a prosil ho: "Nejprve naměř na mne, a tím nejvetším kamenem uhoď me do hlavy." Temo, poněvadž nečekal takového návrhu, zachvěl se a pravil: "To se nestane nikdy! Nemám proti tobě ničeho a sám bych tě chránil, kdyby ti někdo chtěl ublížiti!"
   Slyše to Dominik šel k druhému a totéž opakoval i jemu. Tento též přestrašený ne- očekávanou řečí zajikavě mu odpověděl, že jsou dobří přátelé a nikdy by se proti němu nedopustil něčeho podobného.
   Na to tedy Dominik zvážněl a pohnutým hlasem pravil: "Jakže? Každý z vás jest rozhodný vydati se v nebězpečí pro tak směšnou urážku, kterou jste si v nerozmyslnosti způsobili, nechcete si odpustiti, byste si zachránili duši, kterouž Vykupitel svou vlastní krví vykoupil, a kterou vy právě tímto hříchem uvrhujete do zatracení?" To vypověděv, umlkl a dále držel ve chvějící se ruce vyzdvižený kříž. .
   Oba dva odpůrcové, vidouce takovou lásku a odnodlanost přemožení se poddali. "V té chvíli", -vyprávěl mi jeden z nich - "úplně jsem strnul, až mráz pronikl celé mé tělo, že takový dobrý přítel Savio byl přinucen uchytiti se toho nejposlednějšího prostředku, by tak překazil náš bezbožný plán. A jelikož alespoň poněkud chtěl jsem se mu zavděčiti, odpustil jsem ze srdce svému protivníku, zároveň jsem poprosil Savia, by mi poradil o dobrém duchovním otci, kterému bych se mohl vyzpovídati ze svých hříchů. Později potom jsem se usmířil s Pánem Bohem.“
   Toto je skutečně následování hodný příklad pro každého křesťanského jinocha, který v srdci svém přechovává nenávist i pomstychtivé myšlenky proti svému bližnímu.
   Co při této události laskavost Dominikovu a jeho chování ukazuje v nejkrásnějším světle je, že Savio o této příhodě mlčel. A nebyla by ani veřejnost o ní zvěděla, kdyby, sami účastníci nebyli o tom vyprávěli.
   Choditi ze vsi do většího města a odtud nazpět, bylo by bývalo pro mnohé dítky příležitostí k hříchu, ale Dominikovi to bylo opravdu příležitostí cvičiti se ve ctnostech. Nařízení svých představených plnil co nej- svědomitěji, natož aby svou pozornost jen na chvíli byl obrátil na takové věci, na něž pohled by byl mohl přivésti křesťanského jinocha v nebezpečí upadnouti do hříchu. Který jeho spolužák prohlížel výkladní skříně, svévolně skákal po ulicích, házel kamením anebo chodil na zakázaná místa, toho se stranil. Kteréhosi dne zvali jej na procházku bez dovolení, jindy zase chtěli mu namluviti, by nešel do školy, nýbrž aby jinam si zašli, tu jim dal. vždy zápornou odpověď. "Nejmilejší mi je" -pravil -"když vykonávám své povinnosti, chcete-li tedy býti mými přáteli, tak mě raději povzbuzujte, bych své povinnosti svědomitě plnil a ne zanedbával." Neméně nebezpečným pro Dominika bylo, že několik jeho přátel tak dlouho ho přemlouvalo, až by jim byl skoro padl do jejich nástrah. Už jim jednou slíbil, že půjde s nimi někdy za školu, ale pak se vzpamatoval, mrzelo ho to, že by se dal tak svésti ku zlu, proto svým falešným rádcům pravil toto: "Milí přátelé, povinnost má mě volá do školy, tedy půjdu; jestliže jsme se chtěli dopustiti něčeho takového, co se nelíbí ani Bohu ani našim představeným, tedy lituji, že jsem vás chtěl uposlechnouti; přijdete-li zase ke mně s takovými záměry, pak raději přetrhneme přátelství." -Tito uznali důvody Dominikovy, šli s ním do školy a vícekráte se neopovažovali zdržovati Dominika od povinností. Za odměnu, jako jednomu z nejlepších, bylo mu dovoleno postoupiti do vyšší třídy. Poněvadž však začátkem následujícího školního roku zdraví jeho valně se seslabilo, rozhodli představení, by onen rok soukromě doma studoval. Takto v učení více se mohl šetřiti, odpočinku si dopřáti a tím se též zotavovati.
   Když jeho zdravotní stav během roku zdánlivě se zlepšil. V následujícím roku skončil třídu rétorickou, za vedení výtečného profesora dra Mattea Picca. Tento jakožto ředitel školy vícekráte slyšel o krásných vlastnostech Dominikových, milerád jej přijal do své školy a to bezplatně; tak se dostal Dominik do jedné nejznamenitějších škol v Turině.