II.

 chvalitebné jeho chováni v Murialdově. Krásné ctnosti. V přípravné škole.    

Nyní vám vypovím o malém Dominikovi takové věci, kterým bych snad sám nebyl
uvěřil, kdybych se jich nebyl dověděl od takové osoby, ku které jest každá nedůvěra vyloučena. Podám tu ta udání, která mi sdělil kaplan z rodiště malého Dominika.

      "V prvých dnech," - vypráví p.kaplan - "když jsem přišel do Murialdova, vidával jsem častokráte jedno asi pětiročné dítě přicházeti s matkou do chrámu. Upřímný a veselý pohled malého dítěte, jeho nábožné i skromné chování, obrátili na něho i pozornost mou, a též i pozornost jiných lidí. Když malý Dominik někdy našel chrámové dveře zavřeny, člověk mohl býti svědkem milého zjevu. Jiné děti v tom věku obyčejně po dobu, dokud se dveře neotevrou, si hrají, běhají povykujíce okolo kostela. Ne tak malý Dominik: klekl si před dveřmi kostelními, modlil se nábožně se skloněnou hlavou a sepjatýma rukama, dokud kostel neotevřeli.
     Podobně činíval i v zimě, padal-li sníh. Nedbal toho, že jest sníh nebo bláto, nýbrž klekl si a modlil se. Zvědavost mi nedala klidu, až jsem se dozvěděl, kdo jest tento malý hoch, kteréhož jsem tak obdivoval; povídali mi, že jest to syn kováře Karla Savia."
   " Když pak tento maličký se střetl se mnou na ulici," -vypravuje dále p. kaplan -"už z daleka projevoval svou radost všelijakými výrazy a pozdravoval mě s nevinnou úctou dětinskou. Později pak tento hošík přišel do školy. Poněvadž byl velmi schopný a ve vykonávání svých povinností velmi svědomitý, hodně postoupil v učení za krátký čas. Ubožák přinucen byl tak ve škole jak na ulici zdržovati se ve společnosti zane- dbaných, rozpustilých dětí, s nimi obcovati a přece do hádky jejich nikdy se nemísil. když se dohadovali, trpělivě snášel urážky svých druhů. a vzdálil se z jich okruhu. Ani se nepamatuji, že by snad jedenkráte bral účast v prostopášných hrách svých spolužáků, anebo snad že by zavinil ve škole i jen nejmenší nesvár. Ba právě naopak: když ho druhové sváděli, by jich se přidržel, by on se posmíval starým lidem, by házel kamením anebo kradl ovoce, činil škodu na polích: tento malý Dominik nejednou směle domlouval svým druhům a hleděl se vystříhati takovýchto přátel."
    "Tato nábožnost" -vypráví dále p. kaplan -"jakou projevoval malý Dominik při modlitbě před vraty chrámovými, neopustila ho ani v dospělejším věku. Už jako pětiletý hošík naučil se nazpaměť ministranci a odříkával ji se zvláštní nábožností. Každý den chodil na mši svatou, a když druzí chtěli ministrovat, pak malý Dominik s příkladnou zbožností se modlil při mši sv. Když byl ještě mladý a slabý na těle, sotva unesl misál. Milé bylo se dívati na něho, jak se přibližoval k oltáři a vystupuje po stupních, napínal ruce pokud jen mohl, aby dosáhl mešní knihy. Když sloužící kněz chtěl jemu pomoci, nebylo třeba, by kněz sám přeložil knihu na druhou stranu oltáře, dostačilo ji jen trochu pošinouti dopředu, aby jí malý Dominik mohl dosáhnouti, a pak s největší radostí přenášel knihu s jedné strany oltáře na druhou."

     „Často přistupoval k svátosti pokání“ - vypráví dále p. kaplan "a když pak již dovedl rozeznati nebeský chléb od obyčejného chleba, připustili ho k sv. přijímání, při kterém se choval s příkladnou nábožností. Když pak jsem viděl opravdu podivný účinek, jakéhož dosáhla milost Boží v této nevinné duši, častěji jsem si pomyslil: Toto jest skutečně dítě takové, do kteréhož každý může skládati největší naději. Kéž by ho dobrý Bůh chtěl postaviti na takovou životní dráhu, na které by mohlo dozráti tak vzácné ovoce!
   Tak se tedy vyslovilo malém Dominikovi p. kaplan z Murialdova.