Sotva dosáhl Dominík druhého roku, vrátili se rodičové jeho z různých příčin do místa dřívějšího, usadivše se tam na usedlosti, patřící obci Asti-Castelnuovo. jedinou starostí dobrých rodičů bylo, by svému hošíkovi dali křesťanskou výchovu. Dítě bylo dobrého a k zbožnosti náchylného srdce už od přirozenosti. S podivuhodnou rychlostí naučil se malý Dominik ranním i večerním modlitbám, sotva pak měl čtyři roky již samostatně uměl odříkati tyto modlitby. Ačkoliv v tomto útlém věku, kdy jest roztržitost a nepozornost dítěte takřka přirozeným zjevem, on ve všem dal se vésti svou matkou. Jestliže se někdy i od ní vzdálil, to se stalo jen proto, aby se ukryl někde v koutečku a mohl se tam i ve dne modliti nikým nejsa, vyrušován.
   O malém Dominikovi tvrdí jeho rodičové: "Od svého nejútlejšího věku, v kterém dítky postrádají rozumu i svou nerozmyslností ustavičně znepokojují a mýlí svou matku, v těch letech, kdy oni všechno chtějí viděti, chytati a všechno dávají do úst, malý Dominik I nikdy nám nezadal příčiny ani k nejmenší nepříjemnosti. Nejen že byl poslušný a pohotový každou naší žádost nebo rozkaz vyplniti, nýbrž usiloval býti nám na pomoc ve všem, o čem myslil, že by nám tím způsobil radost."
      Milé  radostné bylo se dívati, jakým způsobem vítal svého otce, když tento po lopotné práci domů přicházel. Malý Dominik běžel v ústrety svému tatíčkovi, vzal jej za ruku, bral ho okolo krku: "Tatíčku milý" - pravíval -"nejsi snad unavený? Tak mnoho pro mě pracuješ, já pak nejsem na nic, jen abych ti nepříjemnosti činil. Budu prositi dobrého Pána Boha, aby ti dal síly, zdraví, i abych se ti mohl někdy odvděčiti!" - Takovými slovy vítal svého tatínka, vedl ho domů, přinesl mu stoličku, by si sedl, bavil se s ním a svými milými a prostými slovy ho obveseloval. "V mých trápeních a starostech" -pravíval jeho otec -"toto mi bylo jedinečnou útěchou a téměř netrpělivě jsem pospíchal vždy domů, bych mohl políbiti čílko svého malého synáčka Dominika, kterého jsem miloval celým srdcem."
   Nábožnost malého hocha vzrůstala víc a více, takže ve čtvrtém roce již ho nebylo třeba napomínati, by si odbavil svou ranní nebo večerní modlitbu, Andělské pozdravení, modlitby před jídlem i po jídle. Malý Dominik mnohokráte napomínával ostatní domácí, by se při stole nejprve pomodlili, náhodou-li zapomněli.
   Kdysi zasedli jeho rodičové k obědu a v roztržnosti zapomněli nejprve se pomodliti. "Ach, milý otče," -promluvil Dominik – "ještě jsme neprosili Pána Boha o požehnání svých pokrmův." Jak to řekl, přežehnal se a hned se začal modliti obvyklou modlitbu. Navštívil je kdysi jakýsi cizí člověk. Tento si sedl ku stolu ani se nepomodliv třebas jen krátce. Malý Dominik celý zarmoucený ukryl se do koutku neb se neopovážil napomínati onoho hosta. Když pak se ho rodičové ptali po příčině zvláštního jeho chování, odpovídal jim: "Netroufám si sednouti ku stolu s takovým člověkem, který sedá za stůl jako zvíře.