II. Na cestě k Ježíškovi.
Jaké to dítě bude?
Pozorujeme-li chování dítěte, vzbuzují se v nás nadějné myšlenky, ale i obavy. Vítek slyší, že dostane bratříčka neb sestřičku. Prosí Matičku ježíškovu, že by raději chtěl bratříčka. „Proč?“ – táží se ho. „Nemám rád děvčata,“ – odpovídá Vítek, „protože jim se musí vždy ustoupiti při hře. Bratříček však ustoupí mě.“ A když se mu narodil bratříček marek, nelíbil se mu, že je příliš malý, že si s ním nemůže hráti. Což nemohli si ho zaměniti za většího? S tím ovšem nesouhlasila maminka.
Marek byl pokřtěn 20.června, a když mu lil biskup Gibergues na hlavičku křestní vodu, zvolal Vítek rozhorleně: „Ale já nechci, abyste polévali mého bratříčka, vždyť se nachladí!“
Kdysi šel s maminkou do města. Tu zahlédl ve výkladu umělou slepici, která snáší čokoládová vajíčka. Chtěl ji míti. Ale maminka nesvolila. „Vždyť bys ji rozbil!“ Vítek se však nedal. Zavedl si sem babičku a ta mu ji koupila. Do večera skutečně bylo po slepici s čokoládovými vajíčky. Vítek ji rozdělal, aby užaslému bratříčkovi vysvětlil, jak je uvnitř sestrojená. – Z těchto událostí můžeme souditi, že Vítek měl pevnou vůli, která se nerada jinému podvolovala. Tato umíněnost byla by ho snad vedla ke zlému. Vítek však měl dobré pomocníky na cestě k Ježíškovi, a tak jeho pevná vůle mu pomáhala konat vytrvale dobré.
Láska k pravdě – upřímnost.
Pán Ježíš miluje duše upřímné, poctivé. Vždyť chválil apoštola Nathanaele – Bartoloměje, že v něm není lsti.
Vítek miluje pravdomluvnost. Raději chce strpěti bolení zubů, než uraziti Ježíška lží. Kdysi nařídila maminka služce, aby řekla jisté osobě, že není doma. „Ale maminko,“ – volá zděšeně Vítek, „proč nemluvíš pravdu a ještě k tomu svádíš služku? Hleď, já bych měl raději bolení zubů, než abych lhal!“ Jak myslel, tak i mluvil.
Dědeček těžce onemocněl. Přál si viděti své vnuky. Zakázali Vítkovi, aby nemluvil o tom, jak dědeček špatně vypadá. To bylo však mnoho pro jeho upřímnost. Dědeček pravil Vítkovi: „Vidíš, jak jsem slabý; sáhni na mé srdce a hleď, jak rychle bije!“ „Ano,“ dí hošík, „vidím, že jste velmi nemocen, ani nevíte, jak špatně vypadáte!“ Snad Bůh použil k tomu Vítka, aby se dědeček připravil na cestu do věčnosti. Brzy potom žádal o sv. svátosti. Matka svého syna sice proto kárala, než ten se ospravedlňoval: „Vždyť je to přece pravda!“
Nesnesl nezaslouženou chválu.
Za deštivého odpoledne hoši kutí nějaké stroje. Jejich matka vrací se z vycházky a chválí jejich umění. „Vidím, že jste byli hodní.“ „Ale kdepak, maminko,“ ozývá se Vítek, „nebylo to tak dobré. Stavěli jsme krásné hodiny, a aby nám šly, vzali jsme ručičky od tvých hodin. Šlo to pěkně. Ale pak jsem si vzpomněl, že nebudeš spokojena, až uvidíš své hodinky bez ručiček, proto jsem je tam zase dal. Není to pěkné, když berem tvé věci.“
Vítek s Markem pobíhají po zahradě. Vychovatelka vedrem usnula. „Kdybychom si mohli hrát s konví! Avšak maminka by se snad zlobila.“ – Ale co na tom! Oba běží do skleníku, nemohou však konve udržet, jak je rozpálená. Večer je chválí vychovatelka, jak byli hodní. Mnohý klouček by se neodvážil tuto nezaslouženou chválu odmítnout. Ale Vítek nemlčel. „Ne, slečno, byli jsme neposlušní. Chtěli jsme si hrát s konví, ale byla horká, nemohli jsme ji udržet.“
Zdaž není krásná tato upřímnost a otevřené srdce?
Veliké touhy.
Vítek nemyslel jen na jídlo, na zábavy a na šaty, toužil po vyšším. „Mám rád všechno, co se pohybuje a létá, ano i zdviž, neboť s ní stoupáme vzhůru.“ Sestrojoval plány různých dopravních prostředků – letadel, automobilů, aby všude mohl zanést slávu svého Ježíška.
Dobrá matka pozemská – ještě lepší nebeská.
Aby se Ježíškovi vždy více líbil, k tomu mu pomáhala jeho dobrá a zbožná matka. Vždyť sama byla by se ráda zcela zasvětila Bohu, a když nosila pod srdcem své dítě, chodila denně k sv. přijímání s vroucí prosbou: „Ó Bože, vytvoř ve mně dítě svaté!“ Čtyři měsíce před jeho narozením zasvětila ho v národní svatyni Božského srdce – nejsvětějšímu Srdci Páně.
Těžko se dá vylíčit, jak něžnou láskou lnul k Matičce nebeské. Ji nazýval svou „nebeskou Maminkou“. Do svého katechismu napsal k pojednání o Matce Boží slova: „Má nebeská matka je lepší než všechny matky na zemi.“ Ona byla jeho vzorem. Na ni myslet bylo jeho radostí. V kapse nosíval malou sošku P. Marie a sv. růženec. I na cestách se rád modlíval sv. růženec. Rád nosíval i šaty barvy P. Marie – bílé a modré. Stálo mnoho práce, než si ve věku tří let obul žluté střevíčky. A když si přece dal říci, brodil se v nich na vycházce v každé kaluži. Kdybychom vešli do jeho pokojíka, našli bychom mnoho vzpomínek na jeho nebeskou matku. V květnu každého večera konával před oltáříkem P. Marie májovou pobožnost.
Neobyčejně miloval modlitbu Zdrávas Maria. Modlíval se ji, než usnul, ráno s ní vstával a za dne často zazníval z jeho úst tento chvalozpěv andělský.
Co vše krásné našel v tomto pozdravu Zdrávas Maria! „Jistě nás Ježíšek miluje, když se v lůně Matičky tak dlouho skrýval.“ A zase pravil: „Co by z nás bylo kdyby Panna Maria nebyla řekla andělovi toto slovo: „Staň se,“ „ano“ – „jak ty chceš.“ – Děti, mládeži dovedete říci slovo „ano“ Pánu Ježíši, když od vás něco žádá? Dobrá nebeská matka naučila Víta nebeské čistotě. Již jako dítě jevil podivuhodné pochopení pro tuto ctnost. Bylo mu půl třetího roku. Zavedli ho do salonu, aby pozdravil pozvané hosty. Od jedné dámy se však s odporem odvrátil a nechtěl jí ruku políbit: „Ne,“ pravil, „ta je zlá.“ Brzy na to se dověděli, že chce opustit muže.
I oblečen chtěl býti vždy slušně, ani s bratříčkem nechtěl si hrát v zahradě bez punčošek a střevíčků. Kdysi viděl jíti matku na zábavu v nedosti slušném oděvu. Zvolal: „Maminko, drahá maminko, nechci, aby tě jiní tak viděli! Vezmi si jiný šat! Ježíšek to nemá rád.“
Proto se nedivíme, že tolik rozuměl Ježíškovi. Řekl přece jeho Ježíšek, že lidé čistého srdce Boha viděti budou.
A jeho nebeská matka vedla ho k Ježíškovi, kterého sama tolik milovala.
Láska k Ježíškovi.
„Ježíšek a já, my se máme tolik rádi!“ Jak krásná to slova milující duše k Bohu, Spasiteli jejímu! Hle, jak již v útlém mládí Vítek Ježíška miloval! Jásal a radostí poskakoval na postýlce, když mi jednoho večera matka řekla, že Ježíšek je v srdci mnohých dětí. „Tedy i v srdci Vítkově, maminko?“ Jak byl šťastný! A kdysi zlobil maminku a ta mu řekla, že Ježíšek proto od něho odešel. Jak byl zarmoucený! Prosil matku, bay přece naslouchala, že jest v jeho srdci – jeho dobrý Ježíšek. Matka, která byla právě zaměstnána u psacího stolku, naklonila hlavu k srdéčku malého neposedy. „Ne, neslyším nic. Ježíšek se ještě nevrátil.“ Vítek vzrušen a smuten odchází, svírá křečovitě drobné své prstíky. Tu pojednou radostně přihopkuje k matce a volá: „Maminko, Ježíšek se vrátil do mého srdce; ty ho neslyšíš, ale já cítím, že v něm zase bydlí.“ - - S Ježíškem, svým božským Přítelem, neustále žije, jemu vše svěřuje, s ním rád rozmlouvá. Maminka ho často slyší, jak s někým na lůžku hovoří. „Co děláš?“ táže se. „Rozmlouvám.“ „Ale vždyť jsi sám?“ „Ty tomu nerozumíš. Já mluví m s Ježíškem.“ Rád se díval na hvězdy, na ty „hračky Ježíškovy“, jak říkal. I zevnějškem mu chce býti podoben. Matka mu navléká na ruce rukavičky. „Maminko,“ praví Vítek, „nenamáhej se s tím! Chci býti oblečený jako Ježíšek.“ Dostal první šle. Pln radosti všem je ukazoval, i do kuchyně běžel. Pojednou však zvážněl a tázal se: „A nosil Ježíšek také šle?“
Z lásky k Pánu Ježíši přinášel oběti. Vítek se bál zimy. I dali mu v zimě na noc do lůžka láhev s horkou vodou, aby si ohřál nohy. Matka mu přišla dáti dobrou noc, i pozorovala, že láhev je odstrčena. „Maminko,“ omlouvá se, „napadlo mi, že Ježíšek, když dlel na zemi, také neměl nic takového, proto jsem si též nevzal.“
Nerad jedl maso, a protože neměl v pátek toho sebezapření, vložil si na vycházce do střevíčků kamének. Vychovatelka pozorovala, že těžko jde, proto ho doma sama zula i viděla, co se stalo. Neříkal však nic. Teprve večer s svěřil matce, že si sám dal kamének do střevíčku, protože je pátek, den smrti milého Ježíška, a poněvadž dnes nemusil jísti maso, neměl žádného umrtvení. Proto si vymyslil toto sebezapření.
Měl také velkou důvěru k božskému Dítěti. Častěji viděli Vítkovi rodiče, jak klečí v předvečer nebo ráno prázdného dne pohřížen v modlitbu. Pršelo a on by byl rád šel do milých mu Versailles. Když se pomodlil, pravil: „Bude pěkně; prosil jsem za to Ježíška.“ A zdálo se, že Božský Spasitel vyplnil prosbu svého malého přítele.
Můj SEZNAM