Po úryvku předchozí neděle, ve kterém se příběhem "malověrného Petra" vyzdvihuje důležitost víry, evangelista Matouš opět nabízí toto téma v evangelním čtení nejbližší (20.) neděle (A) v příběhu o kanaánské ženě.
Naplnění přislíbení
Matouš začíná příběh zmínkou o nežidovském původu ženy, která přichází za Ježíšem s prosbou o uzdravení dcery. Tento údaj je důležitý pro pochopení evangelního poselství. Kananenci byli původním obyvatelstvem Svaté země, se kterým izraelský národ přicházel do konfliktu. Z textů Starého zákona víme, že především proroci varovali před přebíráním jejich náboženských prvků. Bůh uzavřel smlouvu s izraelským národem, kterou je zavázal k výlučné úctě jeho osoby. Pro účast na Božích příslibech bylo třeba dodržovat podmínky této smlouvy, kterým nejvýraznějším vyjádřením je Desatero. Uctívání kanaánských božstev, Baala a Astarty, židovské náboženství považovalo za modloslužbu.
V evangelním úryvku se však žena, pohanka, potomek nepřátelského národa, obrací na Ježíše "terminologií" židovského náboženství, když ho oslovuje tituly "Pán" a "Syn Davidův". Nehlásí se tedy k historii vlastního národa, ale prostřednictvím židovského náboženství přichází k víře v Ježíše Krista. Kristus je Boží novou smlouvou a vírou v něj má člověk účast na Božích příslibech. Pro křesťany existuje jen jedno Písmo svaté, které je jednotou Starého a Nového zákona. Líbí se mi výstižné přirovnání italského biblista Massima Grillimu, který o vztahu Starého a Nového zákona hovoří jako o vzájemném dívání do obličeje. Můžeme i my čtením Božího slova aplikovat na náš duchovní život toto vzájemné nahlížení dvou částí Písma.
Neodbytnost jako ctnost
V dobách Ježíše Krista vstoupit na území obývané nežidovským obyvatelstvem znamenalo obřadní znečištění. Stačí připomenout Samaritány, kterým se Židé vyhýbali a jejich území při cestě z Galileje do Jeruzaléma obcházeli. Zmínka o tom, že Ježíš opustil židovské teritorium a přišel na území Týru a Sidonu je tedy vyjádřením otevřenosti Kristova poselství pro všechny lidi. Je třeba brát v úvahu i kontext. Krátce před tímto úryvkem Matouš zachytil dialog Ježíše se zákoníky a později se svými učedníky ohledně obřadní čistoty a toho, co skutečně poskvrňuje člověka (srov. Mt 15,1-20) Na jedné straně je pro Matouše důležité představit Ježíše z Nazareta jako naplnění starozákonních zaslíbení daných izraelskému národu, ale zároveň chce ukázat, že jeho působení přesahuje jeden národ. Evangelista tuto myšlenku naplno rozvine v samotném závěru svého evangelia, když zachytil Kristův příkaz: "Jděte do celého světa ..." Potřebná je i lidská iniciativa, kterou kananejská žena projevuje již tím, že vyhledá židovského rabbiho z Nazareta, neboť v něm vidí více než jen učitele nebo proroka. Její křik, oslovení, padnutí k Ježíšovým nohám ilustrují její rozhodnost setkat se s Kristem a předložit mu svou žádost za každou cenu. Můžeme se ptát sami sebe, zda i nás charakterizuje tato neodbytná touha po setkání s Ježíšem.
Stereotyp jako zkouška víry
Ježíšovo krátké podobenství o dětech a štěňatech je zkouškou její víry. Neodráží Kristovo smýšlení, ale stereotyp a vyjadřování, jakým se v té době Ježíšovi soukmenovci dívali na ostatní národy. Po přirovnání ke psům by se asi každý otočil a odešel. Žena svou odpovědí ukazuje, že rozumí Ježíšově poznámce. Zná svou situaci, ví, že není členkou židovského národa, ale ani to ji neodradí.
P. František Trstenský
Převzato z
,
článek ze 17. 8. 2017 naleznete
zde.
