Zajímavé...

Věčnost - daleko za horizontem?

sspiehs3,  CC0 Public Domain, pixabay.com Redemptorista Ján Andrejov se ve svém zamyšlení vrací k nedávným dušičkovým dnům.
Jsou za námi dny, během kterých jen málokdo nezašel na hroby svých nejbližších. Odešli. Místo, na němž spočívá jejich tělo - jako prach a součást země, které oživujeme květinami a ozařujeme světlem svící - nás vtáhlo do víru myšlenek.





Paměť, nakolik nám to umožnila, vzpomínala - vnímali jsme celou osobu, tak jak se nám jevila, vcházeli nám do mysli momenty života, slova, události a nejvíce se nám nitro - ta nesmazatelná paměť srdce - ozvalo, když se vynořily na světlo rány a láska.

Láska řekne: "Děkuji, chybíš. Rád bych tě objal, alespoň na chviličku a pak se vrať tam, kde jsi, protože musíš ... "

A my, nevědomě si uvědomujeme, že žijeme. Rána mlčí, i když je přítomna, promlouvá sama sebou ... "odpusť, odpouštím". A my můžeme říci: žiji, mohu žít - krásněji.



Život je nejlepší dobro. Smrt je jeho protiřečením - nebyla v Boží spásonosné myšlence, protože "Bůh nestvořil smrt, netěší se ze záhuby žijících, vždyť on stvořil vše pro bytí," zdůrazňuje autor knihy Moudrosti (1, 13 - 14).

V člověku je element Božího života, stvořený pro věčnost, který smrti odolává. Smrt nemá moc ho zničit, navzdory své trpké reálnosti - "všechno je nejisté, jen smrt je jistá". A to, co se přirozeně bojíme vyslovit nebo si připustit - ona je bolavá. Tehdy, když ji podstupuje někdo z našich blízkých a nás se to dotýká, ale zvláště tehdy, když jsme jí aktéry my sami.

Umíráním ztrácíme kontrolu nad svými silami, tak fyzickými, jako i psychickými. Aktivitu a možnost ovlivnit věci kolem nás nahrazuje pasivita a bezmoc. Poznáváme, že nedisponujeme svým životem.

Jakou milostí - darem je, pokud někdo v té chvíli stojí u nás. Padnu do nicotný prázdna? Zaniká moje "já"? Zůstanu sám?

Realita smrti se všemi jejími důsledky naráží na realitu Milosti, která zde byla spíše než smrt: "Láska je v tom, že ne my jsme milovali Boha, ale že on miloval nás" (1 Jan, 1, 10). Ona je přítomna ve chvíli konečného odcházení a učí - něžností lásky - odevzdanosti, vydanosti a poslušná "ano" smrti pro život.

Událost obcházení

Milost se totiž nedá vynutit. Můžeme po ní toužit, čekat a důvěřovat. Podobně jako lásku, tedy "to, co člověk nejvíc potřebuje, si nemůže způsobit sám, musí na ni čekat a určitě ji nezíská, pokud si ji chce sám obstarat. Může se nad touto závislostí bouřit, může se jí chtít střást, omezit ji na utišení svých potřeb, které lze dosáhnout bez dobrodružství ducha a srdce. Nebo naopak může to přijmout a zůstat otevřený s důvěrou, v jistotě, že moc, která po něm tak toužila, ho nepodvede" [1].

Umírání je osobní, individuální a jedinečné. Nelze ho redukovat na důsledek chemických, biologických a sociálních procesů. Je spíše událostí, která spouští sérii dalších událostí. Týká se celého člověka, jeho vnitřní i vnější sféry: jeho vztahů, které navzdory své křehkosti či intenzitě existovaly; jeho minulého života, který se završuje; jeho přítomnosti v neopakovatelnosti obcházení a s pokorou před tajemstvím, ve světle víry - kde zůstává jen člověk a Milost, týká se i jeho budoucího života.

Setkání v odcházení

Bůh - Láska se neodvolatelně přislíbil jako původce, obsah a završitel lidské existence. Hříchem člověka se jeho věrnost neoslabuje. Bůh mění způsob, jak člověka přivést k sobě. Jeho odpovědí je Ježíš - "Cesta, Pravda a Život" (Jan 14, 6).

Ježíš Kristus, Bůh - člověk, poznal, co je smrt a sám ji zakusil - "unus de Trinitate passus est" - jeden z Trojice utrpení podstoupil. "On však byl proboden pro naše hříchy, strýznený pro naše nepravosti, na něm je trest pro naše blaho a jeho ranami jsme uzdraveni" (Iz 53, 5).

Smrt v celé své realitě, s důrazem na její projev jako zjevení naší opuštěnosti Bohem, následkem hříchu, vzal Ježíš na sebe, zdarma, z milosti, protože není v lidské moci ubránit se smrti.

Jeho smrt je dostačující (za - dost - učinění) na to, aby přinesla všem život. Zůstává vzácným připomenutím pro křesťana, že křest, který ho uvedl do života ponořením do Kristovy smrti, se završuje v momentě smrti: "Co se ve křtu děje in mysterio (v tajemství) jako svátostné pohřbení s Kristem, co věřící rozpoznávají ve vzkříšení na samotném Kristu jako zjevení Otcovy slávy, to se potvrzuje a dovršuje v naší reálné smrti." [2]

Boží milostivá věrnost objímá a přesahuje lidské bytí. První momenty života, s Kristem a v Kristu, život ve snaze "nadřazovat pravdu mému obyčejnému 'já'" (Ratzinger), v upřímnosti k sobě samému a jiným, že mě něco přesahuje, ve svobodě lásky - přijímat a dovolit, abych byl přijat.

V Kristu první momenty našeho života, jako ani žádný okamžik, který jsme prožili, "neprotiřečí" momentu umírání s Kristem. Jsou definitivním (vedoucím k pravému cíli) završením, protože definitivní je nárok Boží věrnosti. Věčnost definovaná věrností se totiž začíná už tady a teď, i když nás ve své čiré, nezahalené podobě jistě překvapí.

Ve jménu Ježíše

A v tom je Boží svoboda, tvůrčí a zachraňující: Ježíš hovoří málo o smrti, zůstává vůči ní svobodný. Nicméně, "není to svoboda hrdiny, který nahlíží na smrt jako na nezbytnou část budoucí slávy. Není to ani svoboda mudrce, který poté, co pochopil, že něco pomíjí a něco zůstává, je zachráněn od obou možností. Ježíš je svobodný vůči smrti, vnitřně, podstatně, protože smrt na něho nedosáhne. Nic, co je v něm, není podřízené smrti. Je vůči ní imunní. Zároveň se jí však tajemně podřídil. Svobodný, svou vůlí" [3].

Jen Kristus je mírou člověka. On je život v pravé, čiré podobě. A jeho život je jiný než ten náš. On je vzkříšení a život. Kdo je s ním sjednocený svazkem víry, naděje a lásky, vlastní svobodu, život, který přesahuje smrt.

Pozvání dušičkových dní spočívalo i v tom, že žijící člověk mohl v pohledu na "nevyhnutelný úděl smrti" zatáhnout na hlubinu svého nitra, své podstaty stvořené pro život.

Zesnulí nejsou rukojmími našich estetických choutek, tlaku mentální tradice ani našich náboženských výkonů. Oni si už svou "úzkou branou" prošli. Modlitba lásky a odpuštění "ve jménu Ježíše" je tím nejšlechetnějším způsobem pomoci zesnulým. Jen v Kristu jsme s nimi sjednoceni.

V tom spočívá smysl odpustků - není to náš výkon, ale pozvání Pána mezi mě a člověka, za kterého odpustky přináším. Proto jsou i tak přísné, tak jako smrt a život jsou definitivní, tak je definitivní Pánova milost.

Smrt bere celého člověka, proto ten, kdo prosí za zesnulého, má být přítomen láskou i odpuštěním a prosit ve své celistvosti (tělo - jít k místu, kde zesnulí spočívají; duše - být ve stavu posvěcující milosti, bez hříchu a náklonnosti k němu) v završení - účasti na Eucharistii - "léku nesmrtelnosti".

Láska a odpuštění - kategorie, podle kterých je důležité žít na cestě poutníka po této zemi, jsou platné i tehdy, když se pouť a cesta končí a noří se do věčného života.

Poznámky

[1] Joseph Ratzinger: Eschatologie – Smrt a věčný život, Barrister&Principal, 2008, s. 65-66.
[2] Gerhard L. Muller, Dogmatika pro studium i pastoraci, Karmelitánske nakladatelství, 2010, s. 566.
[3] Romano Guardini, Il Signore – riflessioni sulla persona a sulla vita di Gesù Cristo, Queriniana-Brescia, 1981, s. 168.

logo- postoy.sk


Převzato z www.postoj.sk, článek z 8. 11. 2017 naleznete zde.

nidan, CC0 Public Domain, pixabay.com

Sdílet

Související články:
Naděje vadnoucích věnců (post-dušičkové zamyšlení) (18.11.2017)
Očistec - mylné názory (03.11.2017)
AKTUÁLNĚ! Jak můžeme duším v očistci pomáhat? (02.11.2017)
Tajemství duší v očistci I (Mária Simma - rozhovor) (02.11.2017)
"Duše v plamenech": Temná a děsivá vize očistce od světice ze 14. století (02.11.2017)
Pojďme se modlit s celoročním průvodcem - knihou: 365 dní s dušemi v očistci (30.10.2017)
Církev na konci časů (09.09.2017)
Africký kardinál: Fatima potvrzuje, že peklo je skutečné a ne výmysl Církve (10.06.2017)
Jasnovidci, média, telepati a postoj Katolíckej cíirkve (03.06.2017)
Svatá Faustina o pekle (15.05.2017)
Co zmůžou před Bohem slzy matky (15.04.2017)
Naléhající duch (21.01.2017)
Co s dušemi sebevrahů? Skončí v pekle? (07.11.2016)
Tajemství duší v očistci III (Mária Simma - rozhovor (03.11.2016)
Poselství listopadových svátků (02.11.2016)
Tajemství duší v očistci II (Mária Simma - rozhovor) (01.11.2016)
Dopis z pekla (30.10.2016)
Církev nepovoluje rozptylování popela zemřelých, ani jeho domácí uchovávání (25.10.2016)
Co věří katolíci: 10 pravd o očistci (25.10.2016)
Proč není očistec středověký výmysl (20.10.2016)
Svatou Faustinu překvapilo, koho viděla v očistci, v "tom vězení utrpení" (04.10.2016)
Alarmující příběh papeže, který z očistce naléhavě prosil o pomoc (22.09.2016)
Zveme vás k modlitbě novény od 1. do 8. listopadu za duše v očistci (01.11.2015)
Je očistec výmysl? (31.10.2015)
JEDEN DEN V OČISTCI - svědectví fr. Daniela Natale (29.10.2015)
Očistec, co to vlastně je? (26.11.2012)
Otec Candido Amantini: Peklo nebylo v Božím plánu (27.07.2012)
| Autor: Roman Tomek | Vydáno dne 10. 11. 2017 | 67 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: www.postoj.sk
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Loading
Doporučujeme:
Anketa:
Jak se ti líbí časopis Milujte se!? (viz www.milujte.se)


Celkem hlasovalo: 162863
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
projekt Godzone=
Jsme mediálními partnery projektu Godzone.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace