A možná právě tehdy budou lepší, když nebudou takové, jaké bychom je chtěli ... Neboť všechno v životě bylo lepší, když to řídil Bůh, než když jsme si chtěli věci zařídit sami. I když - v tom momentě, kdy to přichází a probíhá, jsme nespokojeni, dupeme a házíme se o zem. Svatý Ignác řekl, že "
jen málo lidí chápe, co by jim Bůh prokázal, kdyby se mu skutečně odevzdali."
Možná budou naše Vánoce nedokonalé, ale příležitostí zdokonalit sebe v odpoutanosti, pokoře nebo lásce.
Kdo nezažil tmu, neví, jaké krásné je světlo
Blahoslavený Titus Zeman byl člověk plný elánů, energie, zapálený pro zachraňování povolání, odhodlaný čelit nepřátelskému režimu. Chtěl se věnovat mladým jako salesián, chtěl být kreativní, aktivní ... V 37 letech ho odsoudili na 25 let nepodmíněně. Ve vězení strávil 13 let, po návratu na svobodu ho stále sledovali a zakázali mu jakoukoliv veřejnou činnost. Jako 54-letý umírá na následky těžkého fyzického i psychického utrpení.
Můžeme říct, že Titus ve svém životě vůbec nedosáhl to, co chtěl. Byl zavřený ve vězení místo aby sloužil mladým. Neměl šanci využít své talenty, nemohl se realizovat tak, jak si to od dětství představoval. Přestože jeho život byl úplně jiný, než si ho vysnil, přijal ho jako šanci dostat se blíže k Bohu. Přijal tu cestu, kterou měl před sebou jako tu jedinou, po které chce jít. A věděl, že pokud po ní půjde, dovede ho k Cíli.
Kdo nezažil tmu, neví, jaké krásné je světlo
Nikdo si těžké věci neplánuje. Nenosím v představě sen o tom, jak se mi narodí nemocné dítě nebo nebudeme moci mít žádné vlastní děti, opustí mě manžel, přijdu o práci, nedostavíme dům ... A přece, právě toto může být ta jediná cesta, po které se dostanu k Bohu. Cesta přijetí mého života, okolností, které se dějí, cesta oběti vlastní vůle a přijetí toho, že věci jsou jinak.
Možná jste viděli film Joshua z roku 2002. Je to fikce o tom, jak přišel Ježíš jako člověk do dnešní doby. Velmi živě si pamatuji scénu, když hrdinka Maggie vypráví Ježíši, že její manžel zahynul. "
Můj život je rozbitý jako tato váza," řekla s hněvem a rozbila o zem krásnou křišťálovou vázu. Později Ježíš odešel a nechal jí dárek - sošku poskládanou z těch malinkých částeček skla, které zůstaly po váze.
... to, co my vidíme jako beznadějně ztracené, co v našich očích nemá žádnou naději - Bůh stále umí proměnit na něco nádherné, nové, jiné ...
Kdo nezažil tmu, neví, jaké krásné je světlo
Možná nemáme zemřít jako mučedníci, hrdinové, kteří v jednom okamžiku museli říci rozhodné ano Bohu. Možná bude naše krev vylitá po kapkách bolestné samoty, okamžiků ponížení, nenaplněných tužeb, dlouhé nemoci ... Mučednictví, které nikdo nevidí, nikdo neocení, "pouze" Bůh, POUZE! Bůh. Vždyť vlastně o to jde, ne?
Ale ani vlas se nám z hlavy neztratí, neztratíme nic podstatného, nic z toho, co potřebujeme, abychom se dostali do nebe.
Příliš nás chce tento svět zmanipulovat, abychom věřili tomu, že se musíme stále smát, že musíme mít kolem sebe spoustu věcí, že se musí všechno třpytit a vonět. Že nemůžeme chybět na žádné skvělé párty a musíme si všechno pořádně užít.
Ticho, modlitba, něha - a v první řadě od Boha - mě naplňují hloubkou a štěstím, ale takovým, které není vidět, které neumím sdílet na facebooku a které by mi i tak nikdo nelajkl. Protože ten, kdo nezažil tmu, neví, jaké krásné je světlo ...
Vánoce nemusí být takové, jaké chceme, aby byly. Ani život nemusí být takový, jaký chceme, aby byl.
A možná právě tehdy bude lepší, když nebude takový, jaký bychom ho chtěli ...
Jana Solárová
Převzato z
https://zastolom.sk/,
článek ze 17. 12. 2018 naleznete
zde.
