Na svátek Svaté Rodiny bývá při bohoslužbách po celé oblasti spravované FATYMem již tradičně čten list moderátora FATYMu Vranov nad Dyjí.
Celé znění listu ke stažení zde!
Bratři a sestry!
Těsně před letošními Vánocemi se v rodině mého bratrance při pravidelné společné modlitbě dostala ke slovu i nejmladší ze čtyř dětí - tříletá Sárinka: „Pane Bochu, plošimtě, ať nežlobim a nejšem nažlobená“.
Svátek Svaté Rodiny nás vede k zamyšlení nad rodinou Nazaretskou, ale i nad rodinami našimi. V Nazaretu - tam bylo krásně, mám na mysli ve Svaté Rodině. Josef, Marie a Ježíš vytvářeli přímo ideální rodinu se vším, co k tomu patří: vzájemná úcta, pokoj, láska, společná modlitba,... Nad Svatou Rodinou máme často uvažovat a prosit, aby se přimlouvala i za naše rodiny.
Situace v našich rodinách však už tak růžová nebývá. A to je smutné, vždyť právě rodiny jsou základem společnosti. Jistě si mnozí vzpomenou na heslo: Základem je rodina, tam vše dobré začíná. Rodina ovlivňuje své členy - zvlášť děti a jejich celoživotní směřování. Normální stav je takový, že v rodině je táta a máma, kteří spolu žijí v církevně sezdaném manželství, přijímají velkoryse děti jako Boží dar a v ovzduší lásky je nechávají růst a dozrávat ve všestranně zdravé osobnosti. Tento model, který se velmi podobá Svaté Rodině je však stále vzácnější a je velmi bolestné, že ani v křesťanských společenstvích už zdravé rodiny nepřevládají. Člověk, který vyrůstal v takovéto rodině, to měl poměrně jednoduché. Už v rodině si osvojil správné životní postoje a měl pak všechny předpoklady, aby se jich držel celý život. Vše šlo většinou nenásilně a bez velkých výkyvů.
Když tak pozoruji dnešní společnost, zdá se mi, že stále častěji se objevuje varianta, kterou bych si dovolil nazvat: čtyřfázová oklika. Neplatí to sice obecně, ale mnohdy ano. O co jde?
V prvním období se dítě rozhlíží, seznamuje se se životem a často jen pozoruje vlivy kolem sebe. Mnohdy jej ale učí jen velmi nedostatečně rozlišovat dobro a zlo a zamilovat si dobro.
Ve druhé fázi dospívající nebo už dospělý člověk (a může to být i ten, kdo vyrůstal v křesťanské rodině) udělá nějakou vážnou chybu nebo dokonce sérii chyb. Někteří už v této druhé fázi zůstanou do konce života. Zvyknou si na život v němž překračují Bohem daný řád. Tento řád byl ale dán pro naše dobro a člověk škodí sám sobě, když jej nerespektuje a když jedná proti svému svědomí. Těmto chybujícím lidem však těžko můžeme jejich bloudění vyčítat – vždyť je to často právě výraz jejich hledání něčeho trvalejšího a lepšího. Mnohdy se pak zdánlivě oprávněně zlobí na celý svět, protože ten jim ubližuje, vždyť platí: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Je jen dobře, když tato druhá fáze je co nejkratší a když se do chyb člověk namočí a zamotává co nejméně... Mnohdy však právě v této životní fázi získá člověk těžká zranění – např. v podobě závislostí na drogách, alkoholu, sexu nebo v tom, že si trvaleji nese do života výčitky svědomí za velké ublížení druhému skrze nevydařené vztahy či dokonce usmrcení nenarozeného života. Ovocem tohoto bolestného období je někdy narušená psychika, poškozené zdraví, odvrat od Boha a opravdových přátel a v neposlední řadě i nepředání víry další generaci.
Ti, kdo se dopracují do třetí fáze, se radikálně rozcházejí s předchozím životem v hříchu. Začínají znovu, zkouší dělat pokání – bez toho by to nešlo, zbavují se závislostí a snaží se osvojit si základní ctnosti. Někdy je tato fáze dost bolestná a dlouhá. Ale ten, kdo se do ní dopracuje, má už svým způsobem vyhráno, protože nastoupil správný směr. I když není ještě zcela „za vodou“ a pokušení vrátit se do starých vyjetých kolejí hříchu se občas může i silně ozývat, můžeme v této souvislosti připomenout slova: vytrvalostí zachráníte svou duši (srov. Mk 13,13). To, že toto období nového začátku a pokání může být i dlouhé, nesmí nikoho odradit. Je třeba, se obrnit trpělivostí a prosit Pána o vytrvalost v dobrém. Platí totiž, že někdy je potřeba až dvojnásobný čas než se vše uzdraví.
A někteří mají to štěstí, že se dožijí ještě čtvrté životní fáze, ve které už mají urovnanou minulost a žijí plným plodným křesťanským životem. Jsou tak po dlouhém boji a mnoha bolestech a obětech díky obrovskému úsilí svému a svého okolí a díky spoluprácí s Boží milostí v podobné situaci jako ti, kterým bylo dopřáno vyrůstat ve vzorné křesťanské rodině a kteří toho správně využili. A jejich život přináší hojné ovoce. Po tom všem, co prošli, mají větší vhled do tajemství života, bolesti a hříchu a jsou připraveni víc pochopit ty, kdo se nacházejí v některé z předchozích fází, kterými si tito již zdárně prošli.
Někdo by mohl namítat, že tento čtyřfázový model je o hodně bolestnější, a že nemusí vždy platit. Má zcela pravdu. Není nad zdravou rodinu. A navíc málokdo z těch, kdo se v životě zamotá do velkých chyb, se pak také dopracuje do zmiňované třetí fáze k nápravě života a k odčiňování dřívějších chyb. A i někteří z těch, kdo se vydají na cestu pokání, to při těžkostech později vzdávají.
V této souvislosti se ptám: „Co na to Pán Bůh? Je to tak vůbec správně?“ - a zůstávám klidný. On - Bůh dopouští, aby někteří vyrůstali v podmínkách, které je přímo vrhnou do druhého období velkých chyb. Ale dopouští to proto, že ví, že právě pro tyto lidi jsou připraveny ještě dvě další fáze obrácení a plodného křesťanského života. Bůh by mohl všechno nachystat úplně jinak – příznivěji – ale neudělal to a v tom můžeme rozpoznat, že i s touto možností počítá a že i tudy vede cesta k záchraně. K tomu je však potřeba, aby tito lidé našli podporu v nás křesťanech a to zvlášť ve chvílích, kdy váhají, zda vstoupit do třetího kajícího období a později, když na ně dolehne pokušení vrátit se do dřívějšího hříšného způsobu života nebo vynechat očistnou cestu pokání a pokrytecky si hrát na dokonalého. Právě v těchto okamžicích se za ně máme modlit a být jim na blízku svou přítomností a účinnou pomocí. Ne jako soudci – vždyť platí: kdo soudí, ten bloudí - ale jako ti, kdo pomáhají nést jejich kříž. Cesta každého člověka k záchraně, ke spáse může být zcela originální, ale na nás, kteří jsme v Pána Ježíše uvěřili, je, abychom předávali opodstatněnou naději: dokud žiješ, můžeš nastoupit cestu obrácení a vyřešit správně svůj život. S pomocí Boží můžeš vytrvat v úsilí o dobro. Bůh má řešení pro každého...
Každý z nás může ovlivnit to, zda v našem okolí lidé zatouží po obrácení a zda vytrvají v úsilí o dobro. Vytvářejme ovzduší, které k rodině patří – ovzduší, ve kterém je možno růst. Nezvládneme to jen svými silami, a proto je třeba se za to modlit. Za druhé i za sebe. Malá Sárinka říkala: „Pane Bochu, plošimtě ať nežlobim a nejšem nažlobená“. To malé dítě tušilo, kde potřebuje nejvíc Boží pomoc. Přál bych každému z nás, abychom poznali, o co máme Pána prosit a pak s Božím obdarováním dokázali pomáhat k růstu druhým.
P. Marek Dunda; moderátor FATYMu Vranov nad Dyjí
