Kdo miluje Ježíše Krista, nezávidí ostatním nic kromě ještě větší lásky k Ježíši.
Láska nezávidí ( 1 Kor 13,4 )
1. Člověk, který miluje Ježíše, nezávidí nic velkým tohoto světa, ale jedině těm, kteří víc než on milují Ježíše Krista.
Sv. Řehoř Velký, když vysvětluje další vlastnost lásky, uvádí, že lásku nezávidí, protože nedokáže závidět lidem tohoto světa pozemské hodnoty, po kterých nejen že netouží, ale dokonce jimi pohrdá. Je také třeba rozlišovat dva druhy závisti: jednu špatnou a druhou svatou.
Špatná je ta, která se rmoutí z důvodu světských dober vlastněných ostatními na této zemi.
Svatá je pak ta, která nejen že nezávidí, ale dokonce má soucit s velkými tohoto světa, že žijí jen obklopeni poctami a pozemskými příjemnostmi. Nehledá a ani netouží po ničem jiném jen po Bohu. Nemá žádné jiné tužby v tomto životě, jen Ho milovat, jak může. Proto také chová svatou závist vůči každému, kdo miluje Boha víc než ona, protože by v lásce chtěla předstihnout i serafíny.
To je jediným cílem svatých duší na zemi. A tato touha rozněcuje Boží lásku a dojímá srdce Boha, takže se obrací ke každé z nich tímto způsobem: Učarovala jsi mi sestro má, nevěsto, učarovala jsi mi jediným pohledem svých očí, jediným článkem svého náhrdelníku ( Píseň písní 4,9 ). Tento jediný pohled znamená jediný cíl, jaký mají všechny myšlenky a konání duší, aby se zalíbily jen Bohu. Lidé tohoto světa ve všech svých činnostech se dívají „mnoha pohledy,“ to znamená v různých nesprávných směrech: aby se líbili lidem, aby dosáhli poct a bohatství nebo alespoň aby uspokojili sebe samé.
Svatí však mají jen jeden pohled – chtějí vidět ve všem, co dělají jen Boží zalíbení. Říkají spolu s Davidem : „ Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení (…). Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl ( Ž 72,25, 26 ). Po čem já mohu toužit, můj Bože, na tomto a na onom světě, jestli ne jen po Tobě. Jedině Ty jsi mým bohatstvím a jediným pánem mého srdce. Nechť se radují bohatí z pokladů této země – říkal sv. Paulin – nechť se radují králové ze svých království. Ty, Ježíši, jsi mým Pokladem a mým královstvím.“
Povšimněme si tedy, že nestačí konat dobré skutky, ale je třeba ještě také konat dobro. Aby naše díla byla dobrá a dokonalá, je třeba je provádět s čistým úmyslem líbit se jen Bohu. To je chvála, která byla udělena Ježíši Kristu: Dobře všechno udělal ( MK 7,37 ). Mnohá díla sama o sobě jsou chvályhodná, ale jestli byla vykonána za jiným účelem než pro Boží chválu, nebudou mnoho znamenat před Bohem nebo úplně nic. Sv. Maria Magdalena de Pazzi říkala:
„ Bůh odměňuje naše díla podle jejich čistoty.“ Chtěla tím říct, že v závislosti na našem úmyslu bude Bůh hodnotit a odměňovat naše činy.
O Bože, jak je obtížné najít dílo vykonané jen pro Tebe! Vzpomínám si na jednoho svatého a již staršího řeholníka, který mnoho vykonal pro Boha, a potom zemřel s pověstí svatosti. Jednoho dne, když rekapituloval svůj život, říká mi velice smutný a vystrašený: „ Když se dívám na všechna díla mého života, nenacházím jediné učiněné jen pro Boha.“ Prokletá sebeláska způsobuje, že naprosto ztrácíme – nebo z větší části – plody našeho dobrého konání. Jak se unavují, když plní dokonce nejsvatější zaměstnání, kazatelé, zpovědníci, misionáři, a tak málo získávají nebo téměř nic, protože nehledají v tom, co dělají jedině Boha, ale také světskou slávu, lidské zájmy, marnost vyplývající z ukazování se před lidmi nebo třeba jen uspokojení vlastních zálib.
A Pán přeci říká :
„ Dávejte si pozor, abyste nekonali své dobré skutky okázale před lidmi, jinak nemáte odplatu u svého Otce v nebesích ( Mt 6,1 ). Kdo se namáhá, aby uspokojil své záliby, již získal odměnu. Skutečně, říkám Vám, Ti už svou odplatu dostali ( Mt 6,2 ).“ Ale tato odměna je jak špetka kouře, vede k pomíjivé příjemnosti a nezanechává v duši žádný užitek. Prorok Aggeus říká, že kdo dělá něco za jiným účelem než jen proto, aby se zalíbil Bohu, ukládá svoji mzdu do děravého váčku, takže když ho otevírá, nic tam již nenajde. Kdo se dává najmout za mzdu, ukládá ji do děravého váčku ( Ag 1,6 ). Pak ti, kteří po velké námaze nedosáhli vytouženého cíle, se pak velice zlobí a znepokojují se. Je to známkou toho, že jejich cílem nebyla jen Boží sláva.
Kdo totiž koná nějaký skutek jedině k Boží slávě, pak ani, když mu to nevychází, se nezneklidňuje. On totiž dosáhl svého cíle: aby se zalíbil Bohu konáním s čistým úmyslem.
Zde jsou znaky, které dovolují rozlišit, zda někdo koná pouze pro Boha:
1.Jestli se neznepokojuje, když se mu nepodaří dosáhnout zamýšleného cíle. Nelíbilo se to Bohu, nelíbí se to také i jemu.
2.Jestli se raduje z dobra vykonaného ostatními stejně, jako by to bylo vykonané jím samotným.
3.Jestli netouží po nějaké funkci víc než ostatní, ale ochotně se spokojí s tím, co mu přikazují nadřízení.
4.Jestli po splnění svých úkolů nehledá u ostatních ani poděkování, ani schválení. Proto také, jestli by ho potkala pomluva nebo neschválení ostatních, nermoutí se, a spokojí se pouze tím, že se zalíbil Bohu. A jestli obdrží nějakou světskou pochvalu, nebude se vyvyšovat, ale pokoušející ho ješitnosti odpoví slovy ctihodného Jana z Avilly: „ Odejdi, příliš pozdě jsi přišla, protože celé dílo jsem odevzdal již Bohu.“
Tak se vchází do radosti Pána; tak se zažívá rozkoš, která je rozkoší samého Boha, slibovanou jeho věrným služebníkům: Dobře, služebníku dobrý a věrný. Byl jsi věrný nad málem, ustanovím tě nad mnohem. Vejdi k radostné hostině svého Pána ( Mt 25,23 ).
Jestli dosahujeme tohoto štěstí, že můžeme udělat něco, co se líbí Bohu – říká Jan Chryzostom – co ještě hledáme? To právě je největší mzdou a největším štěstím, kterého může dosáhnout stvoření: udělat radost svému Stvořiteli.
Po tom také touží Ježíš od toho, kdo Ho miluje: „ Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě ( Píseň písní 8,6 ). Chtěl by, aby Ho umístil jako znamení na svém srdci a na svém rameni; na srdci, aby když rozmýšlí nad svým konáním, chtěl je činit pouze z lásky k Bohu; na svém rameni, aby když koná, činil vše pro Boží zalíbení – tedy, aby Bůh byl vždy jediným cílem všech jeho myšlenek a všeho konání. Sv. Tereza říkala, že kdo chce být svatý, nemůže mít žádnou jinou touhu jak jen tu, aby konal pro Boží zalíbení! Její duchovní dcera, ctihodná Beatrice od Vtělení řekla:
„ Neocenitelná je i nejmenší věc vykonaná pro Boha.“ Správně, protože všechno, co děláme, abychom se líbili Bohu, jsou úkony lásky, které nás sjednocují s Bohem a získávají nám věčná dobra. Říká se, že čistota úmyslu je nebeskou alchymií proměňující železo ve zlato; znamená to, že naše obvyklá zaměstnání jako práce, strava, rekreace, odpočinek, jestli jsou vykonané pro Boha, stávají se zlatem svaté lásky. Sv. Maria Magdalena de Pazzi byla přesvědčená, že ti, kteří dělají všechno s čistým úmyslem, jdou přímo do nebe, neprocházejí očistcem. Knížka duchovní poklad vypráví o jistém svatém poustevníku, který dříve než vykonal nějakou činnost, pozastavil se na chvíli a pozvedl oči k nebi. Když se ho zeptali, proč to dělá, odpověděl: „Ujišťuji se o jistotě střely.“ Chtěl tím říct, že tak jak lučištník, dříve než vypustí střelu, nejdříve zamíří, aby si změřil vzdálenost, stejně on, dříve než přiloží ruku k nějaké činnosti, nejdříve se zahledí do Boha, aby ta práce byla podle Jeho zalíbení! Tak máme dělat i my; a navíc – když pokračujeme v započaté práci, je dobré občas obnovit úmysl jejího konání s ohledem na Boží zalíbení. Ti, kteří ve svém konání se nedívají na nic jiného jen na Boží vůli, radují se ze svaté svobody ducha, kterou mají Boží děti, a která působí, že ochotně přijímají všechno, co se líbí Ježíši Kristu, přes rozpor ze strany sebelásky nebo také lidských ohledů.
Láska k Ježíši Kristu probouzí v nich „svatou lhostejnost,“ takže všechno přijímají stejně. Ať je to sladké nebo hořké. Netouží po věcech pro sebe pomíjivých, ale po tom, co se líbí Bohu. Se stejným klidem se zabývají věcmi velkými tak i malými, milými a nemilými: stačí jim, že se líbí Bohu.
Mnozí to zase dělají opačně: zdánlivě chtějí sloužit Bohu, ale jen stanoveným úkolem, na určeném místě, jen s přáteli a jen za jistých okolností. V jiném případě práci vzdávají nebo ji vykonávají špatně. Takoví lidé nemají svobodu ducha, ale jsou otroky sebelásky, a proto také získávají nevelké zásluhy i za to, co již vykonali. Žijí v neklidu a Ježíšovo jho je pro ně příliš těžké. Avšak ti, kteří opravdu milují Ježíše Krista, s láskou konají to, co se Mu líbí, právě proto, že se Mu to líbí: když chce, kde chce a tak, jak On žádá: jak v životě, který přináší světské uznání, tak také ve skrytu a v odmítnutí. V tom spočívá milovat Ježíše Krista čistou láskou, a o to se máme snažit, bojovat s žádostmi sebelásky, která by nás chtěla vidět zaujaté věcmi velkými, přinášejícími poctu podle našich libostí.
Máme mít také patřičný odstup i k duchovním cvičením, jestli se Pánu zalíbí zapojit nás do jiné činnosti. Jednoho dne otec Alvarez, když byl velice zaměstnán, chtěl rychle skončit práci a odejít na modlitbu, protože se mu zdálo, že během té práce nezůstával s Bohem. Tenkrát mu Pán řekl: „I když tě neumístím blízko mne, ať ti stačí, že tě používám .“ Toto poučení je důležité pro ty, kteří se velice znepokojují, když jsou zavázáni z důvodu poslušnosti nebo lásky k bližnímu, pozastavit své denní pobožnosti. Ať vědí, že ten neklid s jistotou nepochází od Boha, ale je buď od ďábla, nebo má původ v sebelásce. Vyhovět Bohu i za cenu smrti! To je nejdůležitější zásada svatých.
