Knihy

Od šikany ke spolču II.

od šikany titul ořez 2 On-line kniha tiskového apoštolátu A.M.I.M.S.: Druhá část knihy známého autora pro děti a mládež jáhna ostravsko-opavské diecéze. Příběh o otci Matoušovi, který se snaží pomoci dětem v jejich bezvýchodných situacích, a pomáhá jim tak najít Boha.
Vydal A.M.I.M.S. 2018.




Od šikany ke spolču (II. část)

Autor: Josef Janšta



Ilustrace: Lucie Fričová
Vydal: A.M.I.M.S., Vranov nad Dyjí – Přímětice, v roce 2018
Vydání: 1.


od šikany titul2


Obsah

Mladí na faře
Obrázky pro radost
Prudký nástup zimy
Nový nápad
Opět na ulici
Bývalý bezďák
Velký sníh
Slunečný den
V blízkosti Vánoc
Vánoce



Mladí na faře

Dramatický začátek působení otce Matouše v nové farnosti vplul do klidných podzimních dnů. Kněz se postupně seznamoval s lidmi a přemýšlel, jak by je zapojil do života farního společenství. Otec Alois mu pomáhal proniknout do technického zázemí budov kostela a fary. Nový farář navazoval vztahy na veřejnosti: od členů zastupitelstva až po uklízeče na ulici.
Zatímco otec Alois se věnoval ve farnosti starým lidem, tak otec Matouš se více zaměřil na děti, mládež a jejich rodiče. Byl šťastný, že s nástupem nového ředitele vymizela ze školy šikana a při vstupu do budovy cítil mezi žáky příjemnou atmosféru. Radost měl ze dvou skupin, které vznikly kolem Lenky a Vaška.
Vašek, Radim, Danek i Kája jsou na faře jako doma. Chodí sem do nové klubovny, kde otec koupil zbrusu novou Stigu, na níž hrají hoši hokej. Jednou týdně se jim kněz věnuje a připravuje pro ně výpravy, na kterých pomáhají druhým lidem. Vesměs jde o staré, nemocné či jinak nemohoucí, kteří nezvládají práci kolem svého domu nebo na zahradě. Několikrát byli také na statku u Látalů, kde už se sice hospodyně uzdravila, ale práce je tu vždycky dost. Jedná se vesměs o nelehkou práci, ale kluci poznávají, že pomoc druhým přináší i jim radost. Po takové výpravě se vracejí domů unavení, ale šťastní. Jsou rádi, že se při tom naučí mnoha dovednostem, protože otec jim práci předvede a potom je nechá pracovat samostatně. Na výpravy se těší také proto, že otec Matouš je s nimi a nemusí se o něho s někým dělit.
A co Zuzka s Katkou? Snad ani otec Matouš nevěřil, jak se na faře zabydlí. Velmi rády a dobře zpívají, a tak posílily upadající schólu. Pod vedením Klárky, která přijíždí v pátek z vysoké školy domů, se scházejí ještě se spolužačkami Lenkou a Terezkou, dále s osmačkou Janou a deváťačkou Míšou a nacvičují písničky a od listopadu i vánoční program. Stará paní Vrbová je zasvěcuje do praní a žehlení kostelního prádla. Když jsou kluci pryč, tak i ony hrají hokej a pak se vracejí k vyšívání velkého ubrusu, který bude o Vánocích na abaku, což je menší podlouhlý stůl, na který se dávají věci potřebné ke mši svaté.
Otec Matouš má z kluků i děvčat velkou radost, ale přece jenom by chtěl, aby se více přiblížili víře. Bez víry může všechno skončit. Modlí se za to, ale nevytváří na ně ani nejmenší tlak. Doufá, že by se to mohlo posunout v nastávajícím adventu, který je požehnanou dobou v životě farnosti. Zatím ho však nenapadá, jak zapojit holky i kluky do adventní přípravy. Modlí se stále znovu k Duchu svatému: „Prosím o světlo, nápad pro adventní dobu. Prosím, já jsem úplně vygumovaný.“
Modlí se a stále nic. Za tři dny začíná advent a program nemá otec žádný. Je z toho rozmrzelý a okolí to na něm vidí, když se ho opakovaně někdo zeptá: „Otče, co je s vámi, nejste nemocný?“
Kněz se po takové otázce zastydí. Kvůli adventnímu programu bych neměl přenášet na druhé špatnou náladu. Pousměje se a řekne: „Přemýšlím a myšlení někdy bolí.“
Zamyšlený vchází i do hypermarketu, kde chce nakoupit běžné potraviny. Možná mě tady něco napadne. Ale ze všech stran na něho útočí reklamy na blížící se Vánoce. Tady mě nic nenapadne. Ještě mě to více znervózní. Nakoupím ještě chléb, mléko, sýry… a pojedu domů.
S napolo naplněným vozíkem zamíří k pokladně. Cestu mu překříží žena s vozíkem, ve kterém má usazené snad tříleté děvčátko.
Otec se snaží svůj vozík zastavit, ale přece jenom vráží do boku vozíku, který mu vjel do cesty. Kněz zahučí: „Kam se díváte, paní?“
Žena cosi zablekotá a uklidňuje dítě, které se rozplakalo.
Otec se zastydí, že takto vyjel proti ženě, která byla možná ještě více zamyšlená, než je on sám.
Dítě brečí a žena se otočí ke knězi a řekne nerudně: „To je všechno kvůli vám.“
„To snad ne! Vy jste mně vjela do cesty z boční uličky.“
„Vy jste měl dávat pozor. Já jsem jela rovně.“
Otec chce ženě dokázat, že nemá pravdu, že kolizi zavinila ona. Už má na jazyku gejzír slov, ale pak neříká nic. Chce se mu mávnout rukou na znamení, že nemá cenu bavit se s někým, kdo to nemá v hlavě úplně v pořádku. Ale ani to neudělá.
Ženě, která se připravovala na hádku, zůstává otevřená pusa. Pak se otáčí k dítěti, které se mezitím hodně nahlas rozbrečelo.
Otec Matouš se chystá vyhnout vozíku v cestě a pokračovat dál k pokladně. Napadá ho však něco jiného. Sahá do náprsní kapsičky, kde má obrázky Svaté Rodiny v Betlémě. Vytahuje jeden z nich a přistupuje k vozíku s dítětem. Natáčí obrázek tak, aby ho dítě uvidělo.
„Jé,“ vzkřikne děvčátko a natahuje ruce k obrázku.
Pak však jeho ručky poklesají a dítě vzhlédne ke knězi, aby zjistilo, zdali se nemá bát. Otec Matouš se však usmívá a pohledem i rukama nabízí obrázek dítěti. Děvčátko si jej bere a prohlíží. Ještě jednou vzhlédne k otci, a když vidí, že se usmívá, tak se směje taky.
„Děkuji,“ řekne žena a také se usměje.
„Na shledanou,“ loučí se otec Matouš a zamíří se svým vozíkem k pokladně.
„Na shledanou,“ odpovídá mu žena a pokračuje ve své cestě nákupním prostorem.
Po chvíli otci nedá a ohlédne se. Už z dálky vidí ženu, která se dívá na obrázek se svým děvčátkem a snad mu vysvětluje, co je na něm vyobrazené.
Kněz si s potěšením uvědomuje, že i on ztratil svou špatnou náladu. Ptá se sám sebe: Proč se usmívám, když jsem nic nevymyslel? Vlastně bych se měl mračit, ale já se raduji. To je z toho obrázku. Obrázek přinesl radost dítěti, které rozesmálo maminku a také mě.
„Už to mám,“ zvolá kněz, až to vzbudí pozornost lidí, kteří s ním míří k pokladně.
Už to mám, už to mám, říká si v duchu kněz a září štěstím, jež přenáší na ženu u pokladny, která mu odpovídá na pozdrav slovy, ale také úsměvem.
Po zaplacení peláší k východu s jedinou myšlenkou: budeme dávat obrázky, to bude naše adventní snažení, obrázky s úsměvem.
Na druhý den to navrhuje kněz Lence, Terezce, Zuzce a Katce, které přišly odpoledne na faru.
Děvčatům se to hned líbí.
„Ale co máme kreslit? Svaté obrázky?“
„Obrázky budete dávat lidem věřícím i nevěřícím. Přitom vůbec nebudete vědět, jaké má ten člověk přesvědčení. Proto kreslete obrázky, které budou zvěstovat radost. Kreslete to, co vyvolá úsměv, něco, co potěší.“
„A kde budeme obrázky rozdávat?“
„Kdekoliv. Na ulici, v obchodě, ve škole.“
„A kdy?“
„Třeba když půjdete ze školy. Někoho uvidíte a řeknete si, že tomu byste mohly obrázek dát. A půjdete k němu. Pozdravíte a zeptáte se: Mohu vám dát obrázek pro radost? A když přikývne nebo bude překvapeně na vás zírat, tak mu obrázek předáte.“
„Já se budu bát,“ má obavy Lenka.
„Já půjdu s tebou,“ nabízí jí Zuzka.
„Já taky,“ přidává se Katka.
Otec Matouš navrhuje: „Můžete chodit spolu.“
„Jasně! Hurá! Výborný nápad!“ vykřikují děvčata a už se chystají k nakreslení prvních obrázků.
Otec vyndává ze zásuvky výkresy, které čtvrtí na ruční řezačce. Děvčata se mezi sebou baví, co nakreslí. Přicházejí kluci, aby si zahráli hokej. Kněz je volá k sobě a vysvětluje jim plánované adventní snažení.
Radim se ušklíbne. „Otče, to je pro holky, my uděláme nějakou práci.“
„Ale jakou práci?“
„Však nám ji ukážete.“
„Ne, v adventu si musíte najít práci sami. Chápu, že se vám rozdávat obrázky nelíbí, ale přes obrázky byste se k práci dostali.“
„Jak? Nechápu.“
„Při rozdávání obrázků byste se seznámili s lidmi, kteří by se vám svěřili, že potřebuji pomoci.“
„Výborně,“ jásá Radim, „holky budou rozdávat obrázky a zjistí, kdo potřebuje pomoct. A my už tam potom naběhneme.“
„Budu se modlit, aby to tak fungovalo,“ uzavírá kněz rozhovor a odchází do ložnice modlit se breviář.
Není mu to však dopřáno. Zavrní mu mobil. Po skončení hovoru odkládá knihu modliteb a vrací se ke klukům. „Musím k nemocnému a hned, dokud ještě žije. Přijedou pro mne.“
„A proč nejedete, otče, sám svým autem?“ ptá se Radim.
„Přesvědčili mě, že to nenajdu.“
„Máte přece navigaci.“
„Mám, to je pravda.“
„Navigace ví o každém domě. I třeba na samotě.“
„Ne, je to ve městě.“
„A víte ulici?“
„Neptal jsem se na ni, když pro mne přijedou.“
Radim se kaboní. „Otče, mně se to nezdá. Sám jít do cizího auta nesmíte.“
„Za nemocným jít musím. To je moje kněžská povinnost.“
„Můžete jet svým autem.“
„To je pravda,“ uznává kněz, „zavolám zpět a zeptám se na ulici a číslo domu.
Za chvíli však musí ztichlým klukům oznámit: „Neberou mi to.“
Dankovi se to nelíbí. „Tak oni vás chtějí odvézt za nemocným, a přitom vám neberou hovor.“
„Mají nějaký důvod.“
„Spěchají, aby nemocný neumřel. Měli by být už na cestě k faře. A přitom vám nevezmou mobil.“
„Asi nechtějí telefonovat za jízdy.“
„Otče, vy asi neznáte akční filmy. Násilím nebo nenásilím vlákat oběť do auta, to je skoro v každém filmu.“
„Ale tady to není film. Máš moc velkou fantazii.“
„A vy jste moc důvěřivý.“
„Jako kněz cítím povinnost zajít za nemocným.“
„Nemocný, který nemá jméno a adresu, není nemocný.“
Otec zhasíná světlo a jde k oknu. „Už stojí naproti faře. Černý mercedes. Jestli dobře vidím, tak jsou tam dva chlapi.“
„A ti nemohou vzít hovor!“
„Také se mi to nelíbí,“ přiznává konečně otec Matouš.
„Mně je to naprosto jasné,“ zvolá do ticha Danek, „vylákají vás z fary, aby zde mohli v klidu loupit.“
Také Vašek přijímá Dankovo zhodnocení situace a dodává: „Ale nevědí, že jsme tady my. Myslí si, že kněz žije na faře sám.“
„Máte asi pravdu,“ přemýšlí nahlas kněz, ale přesto jim zkusím ještě jednou zavolat.
Za naprostého ticha najíždí otec na poslední přijatý hovor. Vyzváněcí tón je brzy utnutý. „Nepřijali hovor,“ oznamuje kněz.
Vtom se rozezvoní domovní zvonek.
„Je to jasné, chtějí mě vylákat,“ říká tiše otec Matouš, „zavolám policii, ale napřed je vyfotíme.“
„Otče, už mám desátý snímek,“ zvolá od okna Danek.
„Jsi dobrý,“ chválí ho kněz a přikazuje Radimovi: „Zavolej policajty, já je zdržím. A ty, Danku, všechno fotografuj!“
„Otče, nechoďte ven.“
„Neboj, na co máme okna.“
Radim odbíhá na chodbu a volá tísňové číslo na policii. Otec otevírá okno a z prvního patra se vyklání ven, aby ho uviděl ten, kdo zvoní. Přitom zvolá: „Dobrý večer!“
„Dobrý večer,“ dostane se mu odpovědi, „přijeli jsme pro vás. Náš nemocný už umírá.“
„Já nejsem lékař.“
„Lékař už mu nepomůže.“
„A co mohu udělat já?“ zkouší otec náboženské znalosti muže u dveří.“
„Vy se přece můžete za něho pomodlit.“
„A myslíte, že to pomůže?“
„Pomůže, vy ho můžete uzdravit.“
„Pomodlím se za něho tady na faře.“
„Ne, vy ho musíte zaříkávat.“
„Co?“
„No, prostě musíte být u něho.“
„A vy se nemůžete za něho modlit?“
„Potřebujeme vás. Vy ho můžete uzdravit.“
„Musíte ještě chvíli počkat.“
„Jak dlouho?“
„Pět minut.“
„Dobře, pět minut. Ale ani o chvíli déle.“
„Ani o chvíli déle,“ potvrzuje kněz a zavírá okno.
„Otče, policajti jsou tady hned,“ oznamuje Radim.
Všichni stojí u oken a vidí přijíždět policejní vůz. V té samé chvíli běží muž ode dveří do mercedesu, který se okamžitě rozjíždí. Policisté se s houkáním rozjíždějí za nimi.
„Ujedou jim,“ zvolá Vašek.
„Neboj,“ uklidňuje ho Danek, „budou na ně čekat další hlídky.
Otec Matouš tiše říká: „Děkuji vám, kluci, že jste mě zachránili. Nejenom mě, ale i všechny, co jsou na faře. Kdoví co by se stalo, kdyby se vloupali na faru a našli vás tady. Teď ještě poděkuji Bohu. Díky, Duchu svatý, že jsi vnukl klukům, jaké úmysly měli lidé, kteří mě chtěli vylákat z fary. Děkuji, že vše dobře dopadlo. A teď ještě prosím, aby je policajti chytili. Veď je v jejich rozhodování.“
„A teď já,“ hlásí se o slovo Vašek, a když mu otec pokyne, tak se modlí: „Díky, Duchu svatý, za to, že nás otec poslechl. To by udělal málokterý dospělý. Děkujeme za něho, který nás bere a my bereme jeho.“
Sotva dokončí Vašek modlitbu, tak někdo prudce zvoní.
„Venku blikají policajti,“ ohlašuje Kája.
Otec Matouš rychle sbíhá ze schodů a otevírá domovní dveře.
„Pane faráři,“ osloví vzrušeně policista kněze, „ujeli nám, měli mnohem rychlejší auto. Ale je po nich vyhlášeno pátrání. Můžete nám blíže popsat auto a situaci?“
„Lákali mě ven z fary k nemocnému. Bylo to všechno moc podezřelé. Danek to má všechno nafocené z okna.“
„Výborně, to nám strašně pomůže. Hned to rozešleme.“
„Danku,“ volá kněz hocha, který vzápětí předává policistům mobil se záběry mužů.
Policista přelétne fotografie a pustí si i začátek videa. Je velmi spokojený, když říká: „Skvělé, to nám moc pomůže. Děkuji, Danku. Nahrajeme si to a mobil brzy dovezu.“
Vzápětí policisté odjíždějí. Otec zavírá vstupní dveře a otočí se ke klukům, kteří stojí za ním v půlkruhu. „Hoši, a teď si běžte konečně zahrát ten hokej. Ale napřed zavolejte rodičům! Je už tma, budou mít o vás strach.“
Kluci jsou v mžiku pryč. Otec Matouš osamí. Možná to tak bude i v adventu - obrázky nám ukážou cestu, kde máme udělat něco pro druhé. Doufám, že to nebudou tak dramatické situace jako nyní. Odpusť, Bože, že jsem se tak staral a málo ti důvěřoval. Chtěl jsem všechno naplánovat a zařídit sám. Už to dělat nebudu. Děvčata i kluci mají otevřená srdce, ty si je použij. A já ti nebudu bránit svou nedůvěrou. Veď je i mne, chceme v adventu dělat radost tobě i bližním.
Kněz nejde mezi kluky, nezajde ani k děvčatům, která kreslí v klidu obrázky a ani neví, co se událo. Jde se konečně pomodlit breviář. „Budu děkovat,“ říká polohlasem a otevírá přitom knihu modliteb.
Při modlitbě má klid. Sotva skončí a chystá se odejít za kluky, tak se ozve zvonek. Jde ke dveřím. V hledáčku zjistí, že je to policista.
„Vracím mobil, pane faráři. Ty fotky byly klíčové. Hlídka podle nich poznala prchající mercedes. Nezastavil, a tak musela rozstřílet pneumatiky. Zločinci jsou zatčeni. Mají toho zřejmě na svědomí hodně. Ještě jednou děkujeme.“
„I my děkujeme,“ odpovídá kněz a zavírá dveře.
Když se otočí, má za sebou opět půlkruh kluků. Řekne radostným hlasem: „Už je mají.“
Radim, Danek, Kája i Vašek vyskočí radostí a běží dohrát hokej.
„Díky, Bože, za ně. Jsou tvoji a věřím, že si je k sobě přitáhneš. Já už se zbytečně nestarám. Mohl bych tak překážet tvému působení.“

Obrázky pro radost

Lenka, Terezka, Zuzka i Katka se nadchly kreslením obrázků, které měly přinést druhým lidem radost. Každá z děvčat jich vyrobila několik a otec Matouš nešetřil obdivem, jak se jim to podařilo.
„Máme výbornou učitelku z výtvarky,“ prozradila Zuzka tajemství zdařilých obrázků.
„A kdy máme s rozdáváním začít?“ zeptala Lenka kněze.
„Zítra máme první neděli adventní. Hned v pondělí by vám to vyhovovalo?“
Jedna po druhé holky přikyvují a dohodnou se, že začnou v pondělí při cestě ze školy.
„Já se snad nedočkám,“ povzdechne Zuzka a ostatní se těší také.
Velký adventní věnec v kostele a nespočetné množství malých věnců v domácnostech křesťanů i lidí, kteří do kostela nechodí, to je rámec první adventní neděle. Zatímco křesťanům fialová barva při mši svaté, Boží slovo i kázání kněze zdůrazňují, že doba adventní znamená snahu připravit srdce k přivítání Ježíše, tak pro ostatní lidi patří advent už tak nějak k Vánocům.
Každopádně i ve městě je advent dobou sváteční, když září adventní strom, ulice zdobí slavnostní osvětlení, objevují se stánky na předvánočních trzích. Také Lenka, Terezka, Zuzka i Katka se scházejí po skončení vyučování před školou ve slavnostní náladě. Mají sice i trému z toho, jak zvládnou rozdávání obrázků, jak lidé přijmou jejich úsměvy, kterými chtějí předat radost.
Vydávají se na náměstí a mají přitom na paměti, že mají oslovit především lidi smutné, uštvané, nemocné nebo jinak postižené.
„Tam ta paní!“ zvolá Zuzka a ukazuje na ženu, která tlačí před sebou kočárek, kterého se drží dvě děti. „Vůbec s nimi nemluví a táhne je tak, jako by byly přivázány za šňůru.
„Jdeme za ní,“ souhlasí Terezka a ostatní se připojují.
Nadbíhají ustarané mamince tak, aby šly proti ní.
„Dobrý den,“ zdraví všechny holky a Zuzka, která paní objevila, říká: „Přejeme vám hezký advent a tu máte od nás obrázek pro radost.“
Děvčata se na ženu usmějí a Zuzka jí podává obrázek, na kterém je nakreslený Rákosníček, jak si dává kolem krku adventní věnec. Z úst mu vychází bublina se zvoláním: „Hurá, máme advent!“
Paní se na obrázek usměje. „Holky, máte to hezké. A na co vybíráte peníze?“
„Na nic,“ odpovídá Zuzka.
„Obrázek dáváte jenom tak?“
„Abychom vám udělaly radost.“
„Tak to se vám povedlo.“
„Na shledanou,“ loučí se děvčata a mají radost z toho, že maminka ukazuje obrázek svým dětem.
Osamělou babičku, která se plouží náměstím, potěší zájem děvčat, když si jí jinak málokdo všimne. Nemá brýle, ale slibuje, že se ráda na obrázek doma podívá.
Pak si Lenka všimne ženy, která je zamračená a zdá se, že ji nic nezajímá. „Jdeme za ní, ta nás potřebuje.“
Holky souhlasí, a tak jí vzápětí podává svůj obrázek Lenka. Je na něm kostel, kolem kterého tančí samí usměváčci. Moc hezký obrázek, který se Lence opravdu povedl.
Holky se snaží na ženu usmívat, i když jim to jde těžko. Jejich snahu žena zmrazí poznámkou: „A proč mi to dáváte?“
„Jen tak, chceme vám udělat radost.“
„To určitě! Vidím vám až do žaludku. Chcete mě dostat do kostela! Ale to jste na špatné adrese. Já do kostela nevkročím. A dejte mi pokoj!“
Rozlícená žena nejenom odchází, ale pohodí obrázek na zem. Ještě že je sucho a nic se mu nestane. Lenka ho zvedá a smutně podotkne: „Bude aspoň pro někoho jiného.“
Po nepříjemném setkání se zamračenou a útočnou ženou ztratila i děvčata dobrou náladu.
Katka prohodí: „Skoro bych šla domů.“
Zuzka takový nápad zavrhne. „Z boje se neutíká.“
„Copak je to nějaký boj?“
„Je to boj, však to ještě uvidíš, že to nebude vždycky snadné.“
„To jsem už viděla a pro dnešek mi to stačí.“
Zuzka však nechce o ústupu ani slyšet. Lenka je při ní, a kde je Lenka, tam je i Terezka. Katka nakonec zůstává, protože chce zůstat se svou dívčí partou. Dovolí si však provokující otázku: „A vidíte někoho, kdo by stál o naše obrázky?“
Zuzka se nenechá vyvést z míry a navrhuje: „Zatím jsme měly tři ženy, teď by to chtělo nějakého muže.“
Katka to hned zpochybňuje. „Chlapi? Ti nebudou stát o obrázky.“
„Ještě jsme to nezkusily.“
„Naši kluci na faře také o obrázky nestáli.“
„To jsou kluci. Já mluvím o chlapech.“
„To není žádný rozdíl.“
„Katko, běž fakt raději domů, když na všechno říkáš ne.“
„Už mlčím a počkám, co vymyslíš.“
„To tu nemusíš být. Musíme se snažit společně.“
Terezka vzpomíná na jednoho osamělého muže z jejich ulice. „Bydlí kousek od nás. Je samotář, nikoho nemá.“
Zuzka to hned bere. „Jdeme za ním.“
„On by nám neotevřel. A otec nám zakázal vstupovat někam do domu.“
„Podívejte, tam jde nějaký chudák chlap!“ zvolá Terezka.
Katka nápad hned odmítá. „To je bezďák. Žebrá jenom o peníze a pak to propije. S tím bych si vůbec nic nezačínala. Za prvé by určitě o naše obrázky nestál. A pak se ho bojím. Přece holky nepůjdeme za takovým pobudou.“
„Já se bezďáků také bojím,“ přiznává vystrašeně Lenka. „Ale nemusí to být špatný člověk, jak říká Katka. Maminka mi vykládala, že bezdomovci jsou nejednou chudáci, které někdo vyhnal z domu. Nemají kam jít, a tak se potulují po ulicích a přespávají v brlozích.“
„A proč je někdo vyhnal z domu, to už neříkáš. Jsou pořád opilí a nedá se s nimi žít.“
„Obě máte pravdu, ale jaký je tento bezďák, nevíme,“ namítá Terezka, „co když pije proto, že ho někdo vyhodil z domu. Pije, aby zapomněl na svou situaci, že je sám a nikdo ho nemá rád.“
Zuzka přes všechny řeči neztrácí odvahu. „Já jdu za ním a obrázek mu nabídnu. Alespoň se ukáže, jaký je.“
Katka dělá dva nebo tři krůčky dozadu. „Já se bojím. Počkám tady na vás. A kdyby bylo potřeba, tak zavolám o pomoc.“
Zuzka vykročí, ale pak se otočí a říká k Terezce: „Ty s´ ho uviděla, tak mu dej obrázek ty.“
„Já se přece jenom bojím.“
„Jsme s tebou, nemáš se čeho bát.“
„Nebudu s ním umět mluvit.“
Lenka Terezku chápe. Cítí, že ani ona by nedokázala s bezdomovcem mluvit, proto se obrací na Zuzku. „Ty máš nejlepší vyřídilku.“
„Je to pocta anebo urážka?“
„Zuzko, jednoznačně pocta. Ty jediná s ním dokážeš mluvit.“
„Je to tak,“ přidává se Terezka.
Zuzka to bere, ale dává si podmínku. „Půjdete se mnou, sama za ním nepůjdu.
Obě kamarádky přikyvují a Terezka navrhuje: „Poprosíme o Boží pomoc, aby nám poslal své svaté anděly.“
„To je na tobě, já modlitbu nezvládám.“
„Dobře,“ souhlasí Terezka a v kroužku ostatních se modlí: „Nebeský Otče, chceme udělat radost bezdomovci. Obměkči jeho srdce, aby nás přijal. Veď nás a především Zuzku, ať ví, co má mluvit. A pošli nám, prosíme, na pomoc své anděly, aby nás chránili a vedli. Amen.“
„Ty to tedy umíš,“ chválí ji Zuzka.
„Modlíme se doma každý den. Není to nic složitého. Modlíš se to, co cítíš v srdci. Říkáš Pánu Bohu to, co mu chceš říct.“
„Jsme asi dobrá parta, každý tu umí něco,“ raduje se Zuzka a pak vykročí jako první k bezdomovci, který stojí opřený o dům a zdá se, že žebrá málo úspěšně.
Zuzka se k němu přibližuje na tři kroky, pozvedne hlavu a zřetelně mu říká: „Dobrý den, my jsme vám přišli udělat radost.“
„Mně? Jak? Copak máte peníze?“
„Ne, peníze nemáme.“
„Ale máme víc,“ doplňuje ji Terezka.
„Chcete si ze mne dělat legraci?“
„Ne, to v žádném případě,“ odpovídá Zuzka, ale muže tím nepřesvědčí.
Terezka to vidí, proto udělá krůček dopředu a říká o poznání tišeji než Zuzka: „Je advent a my se snažíme udělat radost lidem, kteří jsou smutní. Takovým lidem dáme obrázek pro radost.“
Muž očividně děvčatům uvěřil, když se ptá: „Jaký máte pro mne obrázek?“
Terezka přistupuje k muži a vytahuje z kapsy bundy obrázek a podává ho muži. „Je pro vás. Nevěděla jsem, pro koho jej budu malovat, ale vyšel na vás. Modlily jsme se, aby se obrázek líbil tomu, kdo jej dostane.“
Muž si dlouho prohlíží obrázek, na kterém jsou namalovány tři děti, jak zdobí vánoční stromek. Pak se objevují v očích bezdomovce slzy, až se muž rozpláče nahlas. Tiskne obrázek k srdci a druhou rukou si zakrývá oči, aby nebylo vidět uplakané oči. Ale ústa zakrýt nemůže, a tak je pláč zřetelně slyšet. Zastavují se lidé, kteří ze soucitu vhazují do klobouku peníze. Jiní se zastaví a jdou dál. Ale zazní i poznámky nepěkné, jako třeba: „Jenom breč, máš proč.“ Nebo: „Dělá divadlo, aby vyžebral víc peněz.“
Děvčata stojí jako sochy a jsou pláčem žebráka hluboce zasaženy, takže jenom stojí a nic neříkají. Konečně se muž uklidňuje. Otírá si do rukávu slzy a znovu se podívá na obrázek, který drží s úctou ve svých rukách. Když se mu podaří uvolnit sevřené hrdlo, tak se chraptivým hlasem zeptá: „Vy mě znáte?“
„Ne, jenom tak zdálky, když tu žebráte o peníze.“
„Jak to, že znáte moje děti?“
„Vy máte děti?“
„Na vašem obrázku jsou moje děti.“
„Já opravdu neznám vaše děti,“ dušuje se Terezka, „namalovala jsem děti, které neznám.“
„Bůh musel vést tvou ruku,“ říká už pevně muž, „pořád se za své děti modlím, abych je ještě uviděl. A teď je vidím.“
„Já je neznám,“ opakuje Terezka.
„Ale já je znám. Pojďte blíž, ukážu vám je na vašem obrázku.“
Děvčata se shlukují kolem zanedbaného muže. Je tu i Katka, která přiběhla, když slyšela muže plakat. „Ten nejmladší je Josífek. Má tři roky. O dva roky starší je Anička. Je milá a hodná. Po prázdninách už půjde do školy. Nejstarší je Maruška. Teď už chodí do třetí třídy. Je to taková malá maminka, všechno ty mladší učí. Víc o nich nemusím říkat, obrázek je jako jejich fotka. Ne, víc než fotka. Jsou na ní živí tak, jak jsem je viděl naposledy.“
„A proč za nimi nejdete?“ ptá se nechápavě Terezka.
„Polekaly by se mě. Ale nejenom to, já vůbec nevím, kde jsou.“
„Jak je to možné?“
„Asi bych vám to neměl říkat. Ale tady něco uvnitř mi říká, abych vám to řekl. Připadáte mi jako Boží vyslanci. Celé dny se modlím, aby mi Pán Bůh pomohl. A vy jste přišly jako odpověď mých modliteb – s obrázkem mých dětí. To nemáte ze sebe.“
„My jsme normální holky.“
„Které Bůh použil, aby mi přinesly radost,“ doplňuje muž Terezku a pokračuje: „Měl jsem krásnou ženu a měli jsme se moc rádi. Měli jsme spolu tři děti. Chodili jsme spolu a s dětmi do kostela, vychovávali jsme je podle víry, všechno jsme jim vysvětlovali. Teď už vím, že jsme dělali jednu velkou chybu.“
„Jakou?“
„Nemodlili jsme se spolu. Kdybychom se modlili, nestalo by se to, co se stalo.“
„Co se vám stalo?“
„Pořád se neptej, pán nám to řekne,“ okřikuje Zuzka Terezku.
„Jenom ať se ptá. Mně to dodává odvahu dál mluvit o sobě. Zpovídat se vám dětem, to není lehké, ale cítím tady někde v duši, že to mám udělat. Kde jsme skončili?“
„Stalo se vám něco proto, že jste se nemodlili,“ napovídá mu Terezka.
„Ano. Kdybychom se spolu modlili, tak by se moje žena nezbláznila.“
„Ona skončila na psychiatrii?“
„Ne. Zbláznila se tak, že jednoho dne přišla s mužem, který byl o hlavu větší než já. Vyhodil mě z bytu na ulici. Neměl jsem nic. Ani peníze, ani doklady, ani slušné oblečení. Stal se ze mne bezdomovec. Bylo to večer. Bylo naštěstí léto, a tak jsem přespal venku. Na druhý den kolem osmé jsem se odvážil jít domů. Ale viděl jsem jenom odjíždět stěhovací vůz. Byt byl psán na manželku, měla ho po rodičích. Brzy se tam nastěhovali noví majitelé.“
„A proč jste se nesoudil, abyste mohl děti vidět? Některá děcka ve třídě to tak mají po rozvodu rodičů.“
„Byl jsem tak šokován, že jsem nebyl schopen ničeho. Styděl jsem se jít mezi lidi. Přespával jsem v přírodě. Později, když se přiblížila zima, tak jsem odešel ze svého města sem. Tady mě lidé znají už jenom jako přivandrovalého bezdomovce.
„Opravdu vás nikdo nezná?“
„Zná mě jedině Bůh. A jemu jsem svěřil svůj život. K němu se stále modlím. On je spravedlivý soudce i milosrdný otec. S vírou v něho jsem se vrátil mezi lidi, i když jako bezdomovec. Nikam nechodím, jenom do kostela. Tam vzadu mám svoje místo. Tam nikomu nevadím, tam se modlím. Tam věřím. A dnes jsem se dočkal. Bůh mi potvrdil, že o mně ví, když mi po vás poslal obrázek mých dětí.“
„A otec Alois vás zná?“ ptá se opět Terezka.
„Ano. Mnohokrát mi pomohl, abych měl z čeho žít.“
„A otec Matouš vás také zná?“
„Ano. Je ke mně laskavý. Už mi také pomohl, abych měl co jíst. Ale jsem pro něho bezdomovec, o kterém víc neví.“
„A kde spíte?“
„V přírodě.“
„A jak v přírodě?“
„Mám svůj brloh blízko řeky, abych se mohl mýt.“
„A proč jste už dávno neřekl otci Aloisovi to, co jste řekl nám?“
„Svěřoval jsem to Bohu, aby on mi poslal někoho, komu to budu moci říct. A zázrak s tím obrázkem mi ukázal, že Bůh posílá vás.“
„A co máme teď dělat my?“
„Prosím, abyste se modlily se mnou. Jsem přesvědčen, že Bůh si vás vyvolil, abyste mně pomohly. On vám ukáže cestu, jak mi máte pomoci. Jsem dnes nejšťastnější člověk na světě, protože jsem poznal, že Bůh na mou modlitbu odpověděl. A to v pravý čas, určitě v pravý čas.“
„Vy máte úžasnou víru.“
„I to je Boží dar. Po ztrátě rodiny jsem byl úplně vygumovaný. Myslel jsem, že se zblázním. Ale on mě z toho vyvedl a dal mi víru, že on se o mě postará. Podívejte se, dneska mám plný klobouk peněz. Musím si nakoupit to, co potřebuji. Zdá se, že přijdou mrazy. A to je pro bezdomovce těžké období. Ale Bůh o mně ví. S Pánem Bohem. Věřím, že se nevidíme naposled. “
„S Pánem Bohem. Na shledanou,“ odpovídají děti a dívají se za bezdomovcem, který jim brzy mizí z dohledu.
Děvčata se nemusejí domlouvat, co mají teď dělat. Všem je jasné, že musí všechno říct otci Matoušovi. Cestou na faru se spolu nebaví. Jsou plna toho, co prožila.
Pouze Zuzka se přitočí k Terezce a řekne jí: „Ten muž nás prosil o modlitbu a já ho přece nemohu zklamat. Nauč mě nějakou modlitbu, abych se i já mohla za něho modlit.“
„Možná takhle. Nebeský Otče, prosím za muže bez domova, aby zase našel domov a svou rodinu. Ukaž nám, prosíme, co pro to můžeme udělat my. Amen.“
„Tak to stačí?“
„Určitě. Jenom by bylo dobře, aby ses to pomodlila vícekrát za den, jak budeš moci. Já se budu modlit stejně. A Lenka se přidá. Katku zatím necháme.“
„O Katku se nestarej. Bude se modlit s námi, to nechej na mně.“
Terezka se na Zuzku usměje a v duchu děkuje Bohu, že vede nejenom muže bez domova, ale i Zuzku, aby našla cestu k němu.

Prudký nástup zimy

Otec Matouš pozorně vyslechl děvčata, která mu jedna přes druhou sdělovala zážitek s bezdomovcem. Uznal, že podivuhodný Terezčin obrázek mohl být Boží odpovědí na nešťastníkovy modlitby. „Pokud je tomu tak,“ řekl kněz vážně, „pak nás Bůh volá, abychom s ním spolupracovali. Každopádně hned zítra s mužem bez domova promluvím.“
„A máme ještě rozdávat obrázky?“ ptá se Zuzka.
„Určitě. Vidíte, kolik jste dneska udělaly dobrého.“
„Zítra nemohu,“ sděluje Terezka.
„A co středa?“
„To zas nemohu já,“ říká provinile Lenka, kterou mrzí, že kvůli ní se nebudou v ten den rozdávat obrázky.
„Pak máme čtvrtek.“
Nikdo nic nenamítá a děvčata zajásají, že mohou. Také otec je rád, že adventní program bude pokračovat. „Máte alespoň čas, abyste si udělaly zásobu obrázků. Myslím, že ve čtvrtek jich rozdáte mnohem více než dneska.“
Začíná se stmívat, holky už spěchají domů. Než jim kněz udělí požehnání, tak se modlí: „Děkujeme ti, všemohoucí Bože, že jsme dnes mohly rozdávat radost. Zvláště děkujeme za velkou radost muže bez domova. Prosíme, sešli nám svého svatého Ducha, ať poznáme, co můžeme pro něho udělat, jak mu pomoci. Amen.“
Hned večer se bezdomovcovo tušení o nástupu zimy naplňuje. Zásadně se mění proudění vzduchu, hustě sněží. Nad ránem se vyjasňuje a teploměr klesá na mínus dvanáct stupňů.
Otec Matouš vstává dříve než jindy. Odhrne sníh u fary i kolem kostela. Přitom se rozhlíží, zdali neuvidí přicházet bezdomovce, aby ho hned pozval na snídani na faru. Marně. Určitě přijde na mši svatou, utěšuje se otec Matouš. Ale očekávaný muž nepřijde ani do skončení mše svaté.
Když se mladý farář vrací z kostela na faru, profukuje mu ledový vítr sutanu. Doma si hned v mobilu najde předpověď počasí. Lekne se, když na zítřek meteorologové předpokládají, že teploměr klesne ke dvaceti stupňům pod nulou. Hodně krutý nástup zimy, povzdechne kněz a stále myslí na bezdomovce, jak on bude snášet takové nízké teploty. A proč dneska nepřišel do kostela? Zřejmě není ještě připraven na tak nízké teploty a nemá potřebné oblečení. A jak je mu v jeho brlohu? Má ho zateplený? Nezastihla ho zima nepřipraveného? A k tomu přepadají otce Matouše výčitky. Proč jsem s ním nepromluvil? Proč jsem se ho nezeptal, jak přespává, jak snáší zimu? Ano, pomohl jsem mu, když mě požádal o peníze. Ale jako duchovní otec jsem se měl zajímat, co se stalo, že jedno z mých dětí musí žít bez teplého domova. Kdybych se o něho hlouběji zajímal, tak bych poznal, že je to slušný člověk, a mohl jsem pro něho najít normální bydlení. Ne, nezachoval jsem se jako duchovní otec dobře, měl jsem se zajímat hlouběji o své dítě. Bože, odpusť mi, prosím, moji lhostejnost.
I přes upřímnou modlitbu a uznání viny nemá kněz pokoj v duši. Musím za otcem Aloisem, a to hned. Snad ho zastihnu ještě doma, než odejde na pravidelnou obchůzku nemocných. Sbíhá ze schodů a zaklepe na pokoj starého kněze.
„Pojď dál, bratře,“ ozve se zevnitř.
„Chvála Kristu!“ pozdraví otec Matouš.
„Až na věky,“ odpovídá starší spolubratr v kněžské službě, „co tě vede hned zrána ke mně?“
„Otče Aloisi, potřebuji vyzpovídat a poradit, cítím vinu za to, že možná teď mrzne a umírá člověk.“
Starý kněz si přehazuje přes ramena fialovou štólu, usedá a nabízí židli i kajícníkovi.
Otec Matouš však pokleká a vyznává všechno, co ho trápí a co považuje za svou vinu. Když skončí své vyznání, tak se otec Alois dlouze zamyslí a pak říká: „Milý bratře, měl bych tu klečet místo tebe, neboť i já jsem se dopustil stejné chyby. Ale když já jsem se už tolikrát v lidech tohoto typu zklamal, tak jsem opatrnější. Peníze, které jsem mnohým dal, propili a nejednou mě i okradli. A když dá člověk jednou, může dávat pořád. A tak jsem si držel odstup i od tohoto nešťastného muže, který potřeboval zcela jiný přístup. Bůh ti odpouští, můžeš mít klidnou mysl. Popřemýšlej nad tím, zdali bys ho nemohl vypátrat a pomoci mu. Udělím ti rozhřešení a pak poprosíme spolu Ducha svatého, aby ti vnukl řešení.“
Poté co otec Alois udělá nad svým spolubratrem kříž, tak prosí: „Přijď, Duchu svatý, přijď Duchu svatý a osvěť naši mysl.“
Otec Matouš se připojuje a naléhavě prosí. „Přijď, Duchu svatý a naprav mou netečnost, vnukni mi, moc prosím, co mám teď pro toho nešťastného člověka dělat. Přijď, Duchu svatý!“
Oba kněží setrvávají ještě několik minut v tiché modlitbě. Poté otec Matouš poděkuje a s myslí otevřenou pro působení Ducha svatého odchází do svého bytu, kde si vyprošuje pod soškou Panny Marie její přímluvu.
Když vstane od modlitby a postaví se k oknu, vůbec se netěší z bílé nádhery, jak by tomu bylo, kdyby neměl starosti o muže bez domova. Stále znovu si říká: musím to napravit, nemohu ho nechat zmrznout někde v lese.
Cítí, že se mu konečně hlava uvolňuje a může uvažovat, jaké má možnosti. Znovu probírá všechny informace, které mu děvčata řekla. Muž bez domova bydlí v přírodě v nějakém brlohu, bunkru či noře jako nějaké zvíře. Ale kde? Copak mohu prohledat celý kraj? Klid, žádný zmatek, poroučí si. Jak to ty holky říkaly…, pátrá kněz v paměti. Už to mám! Že jsem si na to nevzpomněl dřív! Holkám přece ten chudák prozradil, že má svůj brloh blízko řeky, aby se mohl umýt. Včera to nebyla pro mne důležitá informace, proto zapadla. Ale teď je to strašně důležité. Ano, budeme pátrat po jeho obydlí kolem řeky. Ještě dnes to s kluky prohledáme. Je úterý, to chodívají brzy po poledni na faru. V úterý si ani já nic neplánuji, budeme mít čas na pátrání. Hned pošlu klukům SMS, aby přišli co nejdříve. Ale napřed ať se jdou domů obléct a obout, abychom se mohli brodit ve sněhu. Ten nešťastník nemůže být daleko od města, najdeme ho a přivedeme na faru. Dole je volný pokoj pro hosty. Tam bude mít svoje bydlení, svoje soukromí. Už teď tam půjdu otevřít radiátor, aby tam měl teplo.
Hoši se začínají trousit na faru před druhou hodinou. Ve čtvrt na tři jsou na místě všichni: Vašek, Radim, Danek i Kája. Otec každého zkontroluje, zdali má potřebné oblečení. Venku je i za slunečného počasí mínus deset stupňů. Nakonec řekne: „Do tmy máme dvě hodiny času. To je akorát, víc bychom stejně venku v tom mrazu nevydrželi.“
Výprava se vydává podél řeky ven z města. Otec nese v batohu termosku s horkým čajem a svačiny. Druhý batoh pro první pomoc nese na zádech Radim. Zpočátku jdou po upravené silnici. Údolí, kterým řeka protéká, se však postupně zužuje, a tak se silnice odklání a kněz s kluky musejí prošlapávat vrstvu neporušeného sněhu na cestě vinoucí se těsně podél řeky.
Kněz se zastavuje a říká: „Dál nejdeme. Údolí je z obou stran uzavřené. Na stráních je dost místa pro nějaký brloh či noru. Vezmeme nejprve stráň tady u cesty. Půjdeme v rojnici deset metrů od sebe. Já půjdu uprostřed, Radim s Dankem nade mnou, Vašek s Kájou pode mnou. A budeme mlčet, abychom ho nevylekali. Jenom já sám budu volat. Dívejte se dobře, a kdybyste uviděli nějakou noru či bunkr nebo chatrč, tak mi dejte vědět. Ale žádné řvaní. Houkání sovy umíme všichni.“
Kluci jsou natěšení, a tak jsou brzy rozmístěni po stráni v patřičných odstupech a mohou postupovat ve směru proti proudu řeky. Jdou tiše a sledují každou podezřelou nerovnost v terénu. Otec občas zavolá: „Pane, jdeme vám na pomoc, abyste nezmrzl.“
Rojnice pátračů se blíží k brlohu, který si vyhloubil bezdomovec v prudkém svahu. Je do něho přístup úzkým kruhovitým otvorem, jehož vstup je krytý statným bukem. Muž od včerejška ze svého úkrytu nevylezl, takže ho nemůže prozradit žádná stopa. Nikdo můj úkryt nemůže objevit, je si jistý bezdomovec, který si přinesl včera slušnou zásobu potravin. Pociťuje však zimu, proto se zavrtává do sena, které si tu pro zimní měsíce nasušil.
Obyvatel brlohu zbystří pozornost, když slyší zvenku volání. Zprvu nerozumí, ale když se hlas k brlohu přiblíží, tak slyší jasně: „Pane, přišli jsme vám na pomoc. Ozvěte se nám!“
Bezdomovec se zavrtává ještě více do sena a v duchu na volání odpovídá: Ne! V žádném případě. Svou noru neprozradím. Nikoho nepotřebuji.
„Pane, nebojte se, já jsem kněz, otec Matouš!“
Ne, tomu nevěřím, to je léčka. Chtějí objevit můj brloh. Ne, nevěřím jim. Jsem pro lidi bezďák, proč by mě tu najednou hledali. Někdo se vsadil, že mě vypátrá a vyhraje bečku piva. Ne, na to nenaletím.
„Pane, věřte nám, chceme vám pomoci. Budete bydlet na faře.“
Ne, nevěřím. Pěkně si to vymysleli, aby mě vylákali ven. Pak se mi vysmějí, prošmejdí můj brloh a já tady potom zmrznu. Ne, nejsem hloupý.
Hlas zvenku slábne, až mu obyvatel brlohu nerozumí. Postupně zavládne v lese obvyklý klid. Muž se vyhrabe ze sena a pojí něco ze svých zásob. „Jak těžká je samota,“ povzdechne, „ale ven jít nemohu, to bych nepřežil.“
Skleněnými otvory proniká do brlohu stále méně světla, začíná dlouhá noc. Můj dobrý Bože, vím, že jsi tu se mnou. Nikdy mě neopustíš a tvoje láska mě stále objímá. Pozvedáš mě k sobě a naplňuješ mé srdce pokojem, světlem, které prozařuje temnotu kolem mne. Vím, že mě vrátíš mé rodině. Věřím, že to dokážeš, i když lidské srdce nikdy k ničemu nenutíš. Děkuji moc za obrázek, který mi dala děvčata na náměstí. Podle něho vím, jak nyní vypadají mé děti. Teď už na obrázek nevidím, ale mám jej v živé paměti do nejmenšího detailu. Je mi teď tady, můj Bože, s tebou moc dobře. Děkuji ti za úžasnou útěchu, která mě teď pozvedá až k tobě do nebe. Vím, že pomine a já se budu potýkat se samotou a zimou. Ale budu se modlit a věřit, že mě zase přijdeš pohladit svou útěchou a radostí. Cítím jistotu, že už to nebude dlouho trvat a já obejmu svou Lucku, která mě bude zase milovat jako dříve. Nevím, co jí zatemnilo mysl, že šla s mužem, který už určitě s ní dávno není, protože neměl ani trochu soucitu, když mě vyhazoval na ulici. Takový člověk nemohl milovat ani tebe. Jakpak jsi skončila, moje milovaná Lucinko? Tak rád bych tě pozvedl z tvého ponížení, pomohl ti z chudoby, kterou jistě máš. Ale vůbec nevím, kde jsi. Ale Bůh ví, kde se nacházíš, a on mě k tobě dovede. Věř tomu i ty: on nás spojil při svatbě a spojí nás opět, protože on nás miluje. Dal nám děti, nám, ne jenom tobě, a tak mě dovede k nim. A budou mít hodného tátu, mnohem hodnějšího, než jsem byl dříve. Všechny vás miluji, objímám a budu milovat, abyste byli šťastní. Nebojte se, postarám se o vás. V dlouhých večerech si opakuji vědomosti, které mám. A do fabriky mě vezmou hned, když jim řeknu zlepšováky, které jsem tady vymyslel. Nevím, jak se to všechno venku změnilo, ale rok a půl není tak dlouhá doba, a já mám v hlavě tolik konstrukčních nápadů. To mám z Ducha svatého, z jeho daru moudrosti, vědění, poznání. Všechny ty nápady a řešení uplatním, má milovaná Lucinko, až nás Bůh spojí, až mi ukáže cestu k tobě. Už to nebude dlouho trvat. Škoda, že na obrázku nenamalovalo to děvče i tebe. Věděl bych, jak teď vypadáš. Nevadí mi, že budeš mít vrásky, že budeš třeba i nemocná z toho trápení. To se všechno spraví, až budeme spolu. Modlím se za to, teď beru do ruky růženec. Modli se taky. Ty sice nemáš tolik času jako já, protože se musíš starat o děti, ale modli se. A až se najdeme, tak se budeme modlit spolu s dětmi, ale pak večer jenom spolu. Budeme jenom ty, já a Bůh. A děti budeme mít přitom v náruči, i když budou spát. Teď mi zrnka růžence začínají procházet mezi prsty – nemodlím se sám, ale s tebou.
Otec Matouš prošel se svými kluky v rojnici snad kilometr stráně, kde měl svůj brloh bezdomovec. Poté přešli na protější stráň a vraceli se v rojnici k městu. Už se stmívá, když sestupují k řece, podél níž dojdou domů. Jsou velmi unavení, hladoví a hlavně skleslí, že neobjevili hledaného bezdomovce. Zvláště otec Matouš to nese těžce. Jindy kluky povzbuzuje, ale nyní potřebuje pomoc sám.
Mlčící výprava dochází k faře. Všichni se těší, že se nají a osuší mokré oblečení. Svítí se tam, zaraduje se kněz. Nějaké holky asi malují obrázky. Dojdou nám pro svačinu a já mezitím uvařím hrnec čaje.
Lenka s Terezkou skutečně ochotně zaběhnou koupit chléb, rohlíky, šunku a sýr. A když se kluci sesednou kolem stolu, nestačí děvčata připravovat obložené pečivo. Knězi i klukům se v teple, při dobrém jídle a osvěžujícím pití rozvazují jazyky, a tak se děvčata dozví, jak v rojnici pátrali po muži bez domova, se kterým ještě včera děvčata hovořila na náměstí.
„Půjdete ho hledat zítra zase?“ ptá se Terezka.
„To nemá smysl,“ odpovídá Radim.
„Ale přece ho nenecháte zmrznout.“
„Můžeš si to jít zkusit, málem jsme zmrzli sami.“
„Dobře, tak půjdeme my holky. Otče, vezmete nás?“
„Tak to ne!“ téměř vzkřikne Radim a přidají se k němu i další kluci.
Vašek zvolá na sestru z opačné strany stolu: „Vy máte rozdávat obrázky. Tak se toho držte.“
„My se vám do toho nemícháme. Ale když nechcete jít už zítra pátrat, tak musíme jít my.“
„My půjdeme,“ zvolá Radim, „to byly řeči z únavy. Teď už máme zase síly dost.
„Ale co když se nám zase neozve?“ zapochybuje kněz o smyslu výpravy.
„Nepolekal se vás, když jste křičeli?“ ptá se Terezka.
„Ne, volal jsem sám a snažil jsem se co nejlaskavěji,“ ujišťuje otec děvčata.
„Dokonce se mu otec představoval jako kněz a nic to nepomohlo,“ sděluje Vašek.
Radim zapochybuje: „A co když přebývá úplně někde jinde?“
„To ne, řekl jasně, že se chodí umývat do řeky.“
„Kdoví co jste slyšely!“
„Říkal to jasně.“
Otec Matouš vstupuje do rozhovoru, který přerůstá v hádku. „U řeky bydlí, to je jasné. Každý z nás by si brloh postavil co nejblíž k řece.“
Radim se chce očividně hádat, proto se zeptá, i když nečeká odpověď: „Tak proč jsme ho nenašli?“
Skutečně všichni mlčí, a proto si odpovídá sám: „Chce mít klid. Nepotřebuje nás.“
„Souhlasil bych s tebou,“ říká otec Matouš, „kdyby ráno přišel do kostela. Nikdy tam nechybí, něco se mu muselo stát, potřebuje naši pomoc.“
Terezka si v duchu připomíná včerejší setkání s bezdomovcem, jeho nezměrnou radost, citlivost. Ano, byl to člověk plachý. Zažil si hrozné věci, tak se určitě i bojí. „Já myslím, že on se vás bojí. Neví, kdo jste. Lidé se nejednou k němu chovají škaredě jako k bezďákovi. Já bych se na jeho místě také neozvala.“
„Ty jsi holka a on je chlap,“ téměř vzkřikne Radim, aby ji umlčel.
Ale otec se jí zastane. „Terezka má asi pravdu. Bojí se nás, proto nám neodpovídá, když na něho voláme.“
„Vždyť on neví, kdo jste, tak se vás musí bát,“ pokračuje Terezka ve své úvaze.
„Ale jak máme získat jeho důvěru? Vždyť jsem volal, že jsem kněz, dokonce jsem řekl svoje jméno!“
„Ale jeho jméno jste neřekl.“
„Ano, Terezko, ty máš pravdu. Kdybych na něho zavolal jeho jménem, tak by to bylo úplně o něčem jiném. Ale my jeho jméno neznáme. Ani na obecním úřadě ho neznají, protože tu není nahlášen.“
„A kde je nahlášen?“ táže se Vašek.
„Zřejmě tam, kde dříve bydlel.“
„Tak se tam zeptáme.“
„Ale kde? My vůbec nevíme, odkud přišel.“
„Mám nápad, mám nápad,“ zvolá Terezka, „jmenuje se stejně jako jeho manželka.“
„A co nám to pomůže,“ okřikuje ji Danek, který zatím mlčel.
Také Kája se přidává. „To budeme chodit po celé republice a ptát se po manželce našeho bezdomovce?“
„Kluci, jste protivní,“ napomíná je otec.
„Tak ať si nechá ty svoje nápady, které jsou k ničemu,“ přidává se i Vašek.
„Dost!“ vzkřikne otec Matouš a všichni se leknou. „Jestli se tady chce někdo povyšovat nad druhého, protože on je moudrý kluk a ona jenom holka, tak ať jde domů. Je to pýcha, hnusná pýcha. A ta se Bohu protiví. A mě rozčiluje a holky uráží.
Zvedá se Kája, ale nikdo ho nenásleduje. A tak si sedá nazpět. Kluci sedí jako zařezaní, když se otec modlí: „Bože, odpusť nám, prosíme, naši pýchu, naši domýšlivost, nebo dokonce pohrdání druhými. Moc prosíme za odpuštění.“
„Moc prosíme za odpuštění,“ opakují přítomní kluci i děvčata.
Poté se otec se všemi loučí a žádá: „Kdyby někoho něco napadlo, tak zavolejte. Přemýšlejme všichni a prosme Ducha svatého, aby nám poradil.“
„Dobrou noc,“ zdraví jeden po druhém a je zřejmé, že po dnešním tvrdém napomenutí otcova autorita u mladých vzrostla – poznali, že jejich pastýř je zásadový muž, který byl ochoten kvůli pravdě ztratit i své přátele. Vždyť jim řekl: „Jestli se tady chce někdo povyšovat nad druhého, protože on je moudrý kluk a ona jenom holka, tak ať jde domů.

Nový nápad

Po odchodu děvčat i kluků z fary jde otec Matouš za svým kněžským bratrem, aby mu sdělil výsledky pátrání po bezdomovci.
Otec Alois pokývá hlavou, ale nic neříká. Pouze se zvedne a popojde k oknu a zadívá se na teploměr. „Mínus patnáct stupňů. Do rána to klesne ke dvacítce. A předpověď počasí nepočítá se žádnou změnou.“
„Copak to může přežít?“
„Nějakou dobu snad ano, ale jak bude půda promrzat, začne chladnout i brloh, ve kterém ten nešťastník žije.“
„Otče Aloisi, nevzpomenete si, jestli někdy padlo mezi lidmi jeho jméno?“
„Ne, alespoň o tom nevím. Říkalo se mu bezďák, nijak jinak. Jak už jsem řekl, bál jsem se navázat s ním bližší kontakt. Zažil jsem zklamání v životě nemálo.“
„Já jsem se nebál. O to mám větší vinu, že jsem ho neoslovoval jménem. Každý člověk si zaslouží, abychom mu říkali jeho jménem. Už nikdy se v budoucnu nedopustím toho, abych byl s někým v kontaktu a neoslovoval ho jménem.“
„Bratře, už se netrap tím, co bylo. Odevzdal jsi to s lítostí Pánu Bohu ve svátosti smíření. Teď pros Ducha svatého, aby to napravil za tebe, když sám jsi bezmocný.“
Do ticha, které zavládlo mezi kněžími, se ozývá mobil.
„Někdo z mladých,“ oznamuje otec Matouš ještě dříve, než se zadívá na displej přístroje. „Terezko, zdravím tě, proč voláš?“
„Otče, pořád přemýšlím nad tím pánem, co jste ho nemohli najít.“
„Já taky, děvče, právě o něm tady hovoříme s otcem Aloisem.“
„Něco mě napadlo.“
„Co? Pověz!“
„Možná to bude k ničemu.“
„Pověz, může to být z Ducha svatého.“
„Ten pán nám říkal, že chodili s manželkou a dětmi do kostela. Myslíte, že chodí ještě teď ta jeho paní do kostela?“
„Je to pravděpodobné. Ženy bývají ve víře vytrvalé a věrné. Ale co je to platné, když nevíme, kde a kam chodí do kostela. Může to být na druhé straně republiky. Je to jedna z tisíců žen. Jak ji máme vypátrat?“
„Ona přece nechodí sama. Má tři děti. Nejmladší je Josífek. Má tři roky. O dva roky starší je Anička. Po prázdninách už půjde do školy. Nejstarší je Maruška. Malovala jsem je, vím dokonce, jak vypadají.“
„Terezko, už chápu. Ty jsi fantastická. Ne. Duch svatý je fantastický, že to s tebou zvládl. Ano, je to tak! Maminka s Josífkem, Aničkou a Maruškou je jediná v České republice. To je jednoznačná stopa. Terezko, moc děkuji. Můžeš jít klidně spát.“
„Dobrou noc, otče, a myslíte, že ji vypátráte?“
„Já věřím, že ano. Duch svatý to dotáhne, neboj se.“
„A co ten pán, nezmrzne do rána?“
„Já myslím, že ne. Promrzání půdy je pomalé, protože tomu brání sníh. Ale víš co? Zazpívej písničku k Duchu svatému.“
„Zazpíváme ji s maminkou. Dobrou noc, otče.“
„Dobrou noc, Terezko! A pozdravuj všechny u vás doma.“
Otec Matouš končí hovor a zadívá se na spolubratra. „Myslíte, mohu ještě teď zavolat otci biskupovi?“
„Myslím, že ano. Když ty máš starost, tak je to i jeho starost.“
„Dobrou noc, otče, už vás nebudu zatěžovat, jdu volat k sobě.“
Otec Matouš opouští pokoj a stoupá pomalu po schodech do svého pokoje. Potřebuje čas k přemýšlení. Není to troufalé a bezohledné takto pozdě zatěžovat otce biskupa? Ale vždyť on sám nám kněžím říká, že mu můžeme zavolat kdykoliv. Ujišťuje nás vždycky, že nás má ve svém srdci.
Přesto má kněz trému, když usedá ve svém pokoji a najíždí na mobilu na jméno svého biskupa. Dělá kříž a nahlas říká: „Ve jménu Pána Ježíše a k jeho cti a slávě.“
„Chvála Kristu,“ otče biskupe, „tady otec Matouš.“
„Na věky,“ odpovídá otec biskup a hned se ptá: „Co potřebuješ, drahý bratře?“
„Otče biskupe, mám strach o život jednoho člověka. A dávám si za vinu, že jsem tomu mohl zabránit. Potřebuji vaši pomoc.“
„Povídej, poslouchám. Rád udělám, co bude v mých silách.“
„Otec Matouš líčí celý příběh uplynulých dvou dnů až po závěrečný nápad Terezky.“
„Rozumím, co mám udělat,“ reaguje otec biskup, „a zařídím to hned. Napíši všem biskupům, aby ve svých diecézích zahájili pátrání. Ráno to budou mít sekretáři biskupů v mailech a mohou to hned vyřídit.“
„Děkuji, otče biskupe, jste moc hodný.“
„Hodný jsi ty, Matouši, mám radost z toho, jak příkladně žiješ s otcem Aloisem. Buď nadále dobrým knězem. Dobrou noc. Bůh ti žehnej.“
„Děkuji, otče biskupe, i vám kéž Bůh žehná, dobrou noc.“
Otec biskup končí hovor. Sedá k počítači a píše prosbu všem biskupům, aby sdělili následující výzvu svým kněžím: „V naléhavé záležitosti prosím o sdělení příjmení a jména maminky tří dětí: tříletého Josífka, pětileté Aničky a nejstarší Marušky.“
V té době se už modlí otec Matouš breviář a pak si chystá kázání na příští den. Už téměř nemůže udržet oči, když uléhá. Přesto hned neusíná, protože se stydí na dálku před mužem, který snad spí ve svém brlohu. „Anděle Boží, prosím tě, ochraňuj toho chudáka, ať nezmrzne a zítra ho objevíme a dovedeme do tepla.“
To jsou poslední myšlenky dne, poté už otec Matouš usíná.
Na druhý den prožívá otec Matouš dopoledne plné napětí. Odpoví některý z kněží na výzvu, kterou si přečte ve své mailové poště? Ráno s tím počítal najisto, ale jak přibývá jedna hodina za druhou, tak se naděje tenčí. Když se ozve v poledne na věži zvon a kněz se modlí „Anděl Páně“, tak po skončení modlitby připojuje prosbu: „Pane Ježíši, tehdy v Nazaretě a v Betlémě se staly úžasné zázraky, já prosím o malinkou věc – aby se mi rozezvučel mobil a otec biskup mi oznámil jméno ženy, po které pátráme.
Mobil se rozezvučí za čtvrt hodiny. Otec Matouš jej chytne, ale volá mu úřednice z pošty. Za dalších deset minut je to kostelník, pak lesník, který se ptá na rozměry stromů pro vánoční výzdobu. Před jednou hodinou sahá po mobilu s nadějí, že teď…, ale je to paní z pojišťovny.
Pak deset minut nic. Kdo to bude tentokrát, ptá se sám sebe, když spěchá k mobilu. Otec biskup! „Otče biskupe, víte něco?“
„Ano, mám pro tebe radostnou zprávu. Ozval se mi kněz ze sousední diecéze. Vysvětlil jsem mu, proč potřebujeme jméno maminky Marušky, Aničky a Josífka. A tak mi sdělil, že se jmenuje Lucie Veselá.“
„Otče biskupe, mockrát Vám děkuji.“
„Poděkuj Pánu Bohu.“
„Ano, poděkuji, doufal jsem, že nám ji najde.“
„Zavolej mi, prosím, jak pátrání dopadne.“
„Zavolám, hned teď svolám kluky a půjdeme ho hledat.“
„Žehnej Vám všemohoucí Bůh, Otec, Syn i Duch svatý.“
„Amen,“ odpovídá kněz a ukončuje tím hovor.
Hned na to píše SMS svým klukům: „Pátrání po zmizelém muži pokračuje. Mám důležité informace, které nám pomohou k jeho nalezení. Přijďte co nejdříve!“
„A teď, Duchu svatý, dokonči své dílo!“ zvolá kněz a přechází do kuchyně, aby nachystal svačiny na cestu do lesa.
Sotva kněz připraví jídlo a naleje čaj do termosek, zvoní kluci.
„Jak to, že jste to zvládli tak brzy?“ ptá se jich kněz.
„Věděli jsme, že půjdeme zase pátrat, a tak jsme si vzali oblečení do školy,“ odpovídá Radim za všechny.
„Teda vy máte větší víru než já.“
„S váma se všechno dotahuje do konce.“
„Dobře, jsem šťastný, že jste tady. Máte pět minut na převlečení, pak vyrážíme.“
Venku je opět citelná zima. Podle předpovědi má dnes v noci být mráz největší, pak se má pomalu oteplovat. Otec Matouš ví, že dnešní noc by už bezdomovec nemusel přežít, proto své kluky burcuje: „Jdeme co nejrychleji, ať nás nezastihne šero.“
Skupina prochází městem v rychlém tempu. U řeky se nemusí zdržovat hledáním směru.
„Jsme na místě, tady se rozejdeme,“ oznamuje kněz klukům o několik desítek metrů blíže, než tomu bylo včera. „Svačina bude na obrátce.“
„Svačit se bude u brlohu bezdomovce, to bude ještě před obrátkou, “ opravuje ho Radim.
„Dobře, u brlohu bezdomovce,“ souhlasí kněz a zadívá se obdivně na Radima, kde on bere dneska takovou jistotu, když včera už neměl chuť do dalšího pátrání.
Radim cítí, co si kněz myslí, a proto mu říká: „Modlil jsem se, skoro pořád.“
„A jak ses modlil?“
„Tak jako vy.“
„Můžeš se to pomodlit i teď?“
Radim se chvíli ošívá, ale pak se podívá k obloze a tiše říká: „Ty, Bože, víš, kde ten chudák je. Ukaž nám k němu cestu. Amen.“
„Amen,“ odpovídají ostatní a běží se rozmístit do rojnice.
„Pomaleji, ať vydržíte!“ volá na ně kněz, ale marně.
Postup po stráni je stejný jako včera. Jdou úplně potichu. Jenom otec Matouš pravidelně volá do ticha výzvu pro bezdomovce.
Hledaný muž je zavrtaný ve svém brlohu do sena a jen stěží odolává sílící zimě, která se tlačí přes mrznoucí zem do jeho příbytku. Ucpává si každou skulinku a přitom se povzbuzuje: musím přečkat ještě tuto noc. Snad se zítra oteplí a budu moci ven. Seženu si teplejší oblečení a nakoupím zásoby. Jídlo mám sice ještě i na zítřek. Ale ta zima… Je stále vlezlejší. Anebo zmrznu a usnu tu na věky? Ne, nesmím zmrznout. Musím přežít a najít svou ženu a děti. Zjara se vydám na cestu, abych je našel. Obrázek od děvčat mi ukázal, že bych měl vyjít hned. Ale teď v zimě bych někde zmrzl. Takový dobrý brloh, jako mám tady, bych nikde nenašel.
Bezdomovce z rozjímání vyruší mužský hlas. Je zatím vzdálený, ale nepochybně stejný jako včera. Co jim na mně tak záleží? Ať mi dají pokoj! Ale může si ten chlap křičet, jak chce. Mou skrýš nenajdou. Je jich víc, určitě jich je víc. Sám by tu nikdo nešel. Co po mně chtějí? Ne, nevěřím jim. Nikomu nevěřím tady v divočině. Tady je boj o přežití, šelmy si také nevěří.
Další zvolání otce Matouše je už podstatně blíže a bezdomovec mu rozumí. „Pane, nebojte se nás. Přišli jsme vás zachránit, abyste se mohl vrátit ke své rodině.“
Co? Ke své rodině? Někomu záleží na mé rodině? Nikdo tu nezná moji rodinu. Jenom ta děvčata, co mi dala obrázek. Že by ona poslala pátrače za mnou?
„Pane Veselý,“ volá otec Matouš už v těsné blízkosti od brlohu, „přišli jsme vás zachránit, abyste se mohl vrátit ke své ženě Lucii!“
„Nikdo tu neví, jak se jmenuji. Nikdo neví, jak se jmenuje má žena. To jsem neřekl ani těm děvčatům na náměstí. To je Boží zjevení. Ty lidi venku poslal Bůh, aby mě zachránili a já se mohl vrátit ke své rodině. Musím se rychle vyhrabat ven. Jenom aby mně mezitím neutekli. Honem, to je Bohem poslaná záchrana!
„Pane Veselý,“ slyší už mnohem slaběji muž, který odstraňuje větve i seno z otvoru, kterým se vyplíží ven.
Ale jde mu to těžko. Větve jsou mrazem spojeny se senem i se stěnami otvoru tak pevně, že je nemůže odstranit. Jsem tu uvězněný, zachránci odejdou a já tu zmrznu sám. Ne, nezmrznu, ta záchrana je od Boha. On mi pomůže dostat se ven.
„Pane Veselý,“ slyší už z dálky muž uvězněný ve svém brlohu a dalším slovům už nerozumí.
Tahá za větve, ale ty v otvoru nepovolují. Co mám dělat? Bože, pomoz mi! Přece mě tu nenecháš zmrznout! Poraď mi, prosím. Zachraň mě. Já se sám ven nedostanu.
Otec Matouš si pohledem kontroluje kluky v rojnici. Postrádá Radima, který se zdržel. Ohlíží se zpět, zdali se neobjeví. Už jde! To se mi ulevilo. Ještě tak hledat jeho.
„Otče, otče!“ volá Radim celý udýchaný.
„Kde jsi byl? Mám už o tebe strach.“
„Otče, našel jsem brloh.“
„Co? To nemyslíš vážně.“
„Tušil jsem už minule, že by tam mohl ten brloh být. Ale žádný vchod jsem nenašel. I dneska jsem tam pátral. Zase tam nic nebylo. Zdržel jsem se tam. Najednou z ničeho nic se tam pohnul sníh. Na takovém hrbolu těsně u velkého stromu. Šel jsem blíž. Slyšel jsem tam člověka. Tak jsem běžel pro vás.“
„Jdeme tam,“ odpovídá kněz a svolává zbývající kluky.
Společně se dávají na pochod zpět. „Tam je to,“ ukazuje Radim a vede skupinu k místu, kde spadl sníh.
Kněz se sklání a tiše říká: „To by fakt mohl být vchod do brlohu.“
„Ticho!“ zasyčí Radim.
Všichni ze skupiny slyší pohyby i nějaké mumlání. Bezpochyby je tam uvnitř člověk.
„Pane Veselý!“ volá otec Matouš.
„Jsem zde!“ ozývá se zevnitř.
„Přišli jsme vás zachránit.“
„Vím. Ale nemohu za vámi. Zamrzl mi vchod.“
Kněz odhrabává sníh a naráží na větve, které jsou přimrzlé ke stěně vchodu. Tahá za ně, ale bez úspěchu. Kluci se mu snaží pomoci, ale nepohnou s tím.
„Mám nápad!“ zvolá Vašek, který byl dosud spíše vzadu, ale teď se hrne k zamrzlému vchodu.
Má na sobě těžké boty. Sedá si před brlohem na zadek a skrčí nohy, kterými tlačí do zmrzlých větví. „Zapřete mě zezadu!“
Otec Matouš mu zakliňuje jeho zadek svými botami a Vašek buší botami do větví. Daří se mu něco uvolnit, ale ne zcela. Navíc ochabuje a jeho údery ztrácejí na síle.
Kněz za ním mu nabízí vystřídání. Vašek mu dělá místo. Vzápětí buší otec Matouš do zamrzlého vchodu a daří se mu v jednom místě prokopnout malý otvor, který postupně rozšiřuje. Pomalu se tak bortí zmrzlá bariéra a z uvolněného vchodu vykoukne obyvatel brlohu. Zprvu je vyplašený, ale když spatří kněze, tak se dokonce pousměje. Hrabe se zúženým otvorem ven. Nejprve hledí na všechny v pokleku. Když vstane, tak ho otec Matouš obejme se slovy: „Bratře, jak jsme šťastni, že jsme tě našli.“
„Jste moji zachránci,“ odpovídá muž a dodává: „Bůh vás poslal.“
„A teď rychle na faru, nebo tu zmrznete.“
„A co, otče, svačina?“ zvolá Radim.
„Jasně, posvačíme, máme tam horký čaj. Pan Veselý se také zahřeje a něco sní.“
Skupina brzy vyplení zásoby a vydává se na cestu na faru. Pan Veselý se přitom drží kněze, kterému stále znovu děkuje.
„Pane Veselý, děkujeme všichni Pánu Bohu.“
„Ano, ano, máte pravdu. A jak Vám Bůh zjevil moje jméno a jméno mé manželky?“
„To si necháme na vyprávění na faru. Teď se musíme spolu domluvit.“
„Na čem, pane faráři?“
„Zvu vás k bydlení na faře.“
„Přespím a zítra se zase vrátím do lesa.“
„Ne, pane Veselý. Můžete na faře bydlet do té doby, než si vyřešíte s pomocí Boží další život.“
„Ne, pane faráři, to není možné.“
„Ano, je to možné, budete mít svůj pokoj, kde budete mít soukromí.“
„Nevím, co mám na to říct,“ zajíká se štěstím zachráněný muž.
„Mám jenom jednu podmínku.“
„Jakou, pane faráři?“
„Věřím, že se neurazíte. Když přijdeme na faru, tak vaše první cesta bude do koupelny. Shodíte své oblečení a dáte je do pytle. Vykoupete se a já vám dám pyžamo. Zítra koupíme nové oblečení.“
Muž přikyvuje a stále nemůže uvěřit tomu, jaká změna se stala v jeho životě.
Otec Matouš sice neopouští pana Veselého, který se na něho pořád takřka lepí, ale navazuje kontakt s kluky. Jsou stejně šťastní jako oba dospělí. Ale svou radost vyjadřují jinak. Klouzají se, házejí po sobě sníh a smějí se, když někdo skončí v závěji. Otec musí občas zasáhnout, aby si nezačali ubližovat.
Všichni jsou rádi, když konečně dorazí na faru, která se stane novým domovem pro člověka, který byl dosud bezdomovcem.

Opět na ulici

Pan Veselý se probouzí do nového dne za ranního úsvitu. V lůžku poleží až do úplného rozednění. Stále znovu si opakuje: Nejsem bezdomovec, spím na faře, je tu příjemně teplo. Pak mu myšlenky utečou k jeho rodině: představuje si Jozífka, Lidušku i Marušku. Nejdéle spočine u své manželky – hladí její poddajné černé vlasy, které si stahuje vzadu do gumičky anebo je nechává volně splývat, políbí její úzká ústa a přitiskne dlaně na tváře obvykle zbarvené do červena. Už dávno jí odpustil, vždyť byla nemocná. Nakazil ji ten zlý člověk, který u ní už určitě není. Patří mně, je mou manželkou. Ale z čeho žije? Asi pracuje. Ale to jí nemůže stačit na živobytí pro tři děti. Už to dlouho trvat nebude! Vypátrám ji a budeme zase rodina. Ale přece by mi o ní mohl říci více otec Matouš, když zná její jméno.
Z myšlenek ho vytrhuje jemné zaťukání na dveře. „Tady otec Matouš, snídaně je připravena.“
„Hned jsem tam,“ odpovídá muž, který si současně přejede rukama po pyžamu a uvědomí si, že nic jiného nemá.
Běží ke dveřím, otevírá je a chce o tom říct knězi. Ale ten je už v kuchyni, odkud se ozývá cinkání hrníčků. A tak jde nový obyvatel fary na snídani v pyžamu. Na prahu kuchyně pozdraví a omluvně se podívá na své oblečení.
„Z toho si nic nedělejte, brzy to napravíme. Teď nemohu, ale odpoledne se nějaká skulinka najde. Jsme podobné postavy, a tak jsem něco pro vás vybral. Zkuste si to na sebe obléct, než budete mít svoje nové.“
„Ale já nemám žádné peníze.“
„Ale já mám. Od starého kostelníka, který mi to dal pro potřebné. A vy nyní potřebným jste.“
„Vrátím vám to, až si vydělám peníze.“
„Dáte těm, kteří budou v podobné situaci jako vy.“
„Jste na mne tak hodný.“
„Pojďme snídat a můžeme si přitom povídat.“
Po společné modlitbě váhá zpočátku pan Veselý vzít si křupavý rohlík, ale když ho otec pobídne, tak se musí krotit, aby rohlík nadvakrát nevsunul do pusy.
„Pane Veselý, bydlíme teď pod jednou střechou, chtěl jsem vám nabídnout tykání.“
„To ne, já si to vůbec nezasloužím.“
„Já jsem Matouš a ty?“
„Marek.“
„Výborně, jsme oba evangelisté. Tak bychom si měli rozumět.“
„Děkuji. Jsi na mne strašně hodný. Všechno mi to připadá jako sen. Věřím, že už není daleko doba, kdy se dáme jako rodina dohromady.“
„Také tomu věřím. Když bude vůle z obou stran, tak tomu nebude nic bránit.“
„Když znáš jméno mé manželky, tak nevíš také bydliště?“
„Bydliště neznám. Když jsem děkoval otci biskupovi za pomoc, tak jsem se ho na bydliště tvé manželky zeptal. Neznal je a řekl mi, že je ani zjistit nemůže.“
„A jak jsi vůbec jméno mé manželky zjistil?“
„Není to jenom moje práce.“
„A koho?“
Kněz mu vypráví celý příběh pátrání po něm i po jeho manželce. Zabere to celou snídani. Když už sklízí hrníčky, podívá se na hodinky, protože už musí jít za svými povinnostmi. „Spěchám. Uvidíme se odpoledne.“
„Moc děkuji. Budu o tom všem přemýšlet. A jak skončí zima, vydám se na cestu a manželku si najdu.“
„Poděkujme teď společně Bohu. A tu máš klíč od fary.“
„Ty mi tak důvěřuješ?“
„Jsi tady teď doma. A bez klíče by to přece nebyl domov,“ ukončuje kněz rozhovor a nahlas se modlí: „Nebeský Otče, děkujeme ti za jídlo a za všechno, co máme od tebe. Provázej nás celým dnem, abychom jej prožili dobře ke tvé cti a chvále a ke spáse svých duší. Amen.“
„Amen,“ odpovídá Marek a odchází do svého pokoje, aby se oblékl do toho, co mu přichystal otec Matouš.
Odpoledne se podle domluvy scházejí na faře děvčata, aby vyrazila do města s obrázky. Lenka přímo září štěstím, když jí otec Alois otevírá dveře fary.
„Ty jsi dostala nejméně dvě jedničky.“
„Otče, více než dvě jedničky.“
„Co to může být? Nechci být zvědavý, ale ty mě přímo nutíš ke zvědavosti.“
„Psal mi tatínek.“
„Teď už rozumím tvé radosti.“
„Chcete si to přečíst?“
„Jestli to není tajné.“
„Tajné? Vůbec ne! Měli by to vědět všichni.“
„Dopisy od tatínků nejsou pro všechny.“
„Ale vy jste otec, vy můžete.“
Lenka vytahuje z kapsy starý odřený mobil a najíždí na dnešní zprávu. Dává mobil do rukou starého kněze, který čte nahlas: „Milá Lenko, zdravím Tě z léčení. Léčení postupuje dobře, protože se chci léčit. Až přijdu domů, tak budu tím starým tátou, jakým jsem byl, když jsi byla malá. Dnes mi pan primář slíbil, že pokud budu pokračovat stejně jako dosud, tak na Vánoce už budu doma. Věřím, že i nadále mě Pán Bůh bude posilovat. Děkuji za Vaše modlitby. Strašně se těším domů, mám Vás - Tebe i maminku moc rád. Tatínek.“
„Otče, teď už víte, proč mám radost.“
„Krásná zpráva, krásnější snad být ani nemohla. Řeknu o ní otci Matoušovi, až se vrátí domů.“
„Ne, já mu ji nechám také přečíst.“
„Dobře, ale dál už ji nerozšiřuj. Ta zpráva je pro tebe a ne pro jiné. Víš, jak se to říkalo u nás?“
„Nevím, otče, co myslíte.“
„Co se doma upeče, to se doma sní.“
„A není to trochu sobecké?“
„Není to myšleno tak, že bychom se neměli podělit s druhými, kteří potřebují naši pomoc. Je tím myšleno, že rodina má v sobě život z lásky. A druzí tuto lásku sdílet nemohou. Je to tajemství, které činí rodinu šťastnou. Když se o tom mluví venku, přestane to být tajemstvím. A láska bez tajemství být nemůže.“
„Už tomu rozumím. Kdybych všude rozhlásila tatínkovu SMS, tak by mi podruhé takovou nenapsal.“
„Ano, když prozradíš tajemství, tak ti už podruhé nikdo tajemství nesdělí.
„Otče, děkuji. Ještě že jsem dostala SMS na cestě sem na faru. Jinak bych ji už všude rozhlásila. Teď vím, že je to tajemství, které mi svěřil tatínek, a já je nikomu neřeknu.“
„Otci Matoušovi můžeš. My kněží jsme otcové, kteří sdílejí život Božích dětí. Tajemství, která nám svěříte, nevyzrazujeme a s vámi se z nich radujeme. Když jsou smutná, tak jsme z nich smutní také. A za vás všechny se modlíme.“
„Je krásné být knězem. Kdybych byla kluk, tak bych chtěla být knězem.“
„Ano, je krásné být knězem. A jsem šťastný, že mě tu mezi vámi otec Matouš nechal, že mohu prožívat s vámi vaše tajemství.“
Zvoní zvonek. Otci Aloisovi i Lence připadá, jako by odzvonil konec jejich rozhovoru. Děvče spěšně schovává mobil do kapsy a nenápadně jej pohladí. Bývalý farář spěchá ke dveřím a vítá tam Terezku, Zuzku i Katku. Hned je jich plná fara. Ale jenom na krátkou dobu, protože brzy vyráží se svými obrázky do ulic.
Otec Matouš nakupuje s panem Veselým oblečení. Nejprve si vybere košili, pak zkouší kalhoty a svetr. „Sluší vám to,“ chválí ho prodavačka, pro kterou byl ještě před pár dny ošumělý bezďák.
Otec Matouš mu k tomu říká: „Ještě si vyber nějakou teplou bundu.“
„Otče, ale to bude moc peněz.“
„O to se nestarej, z toho se raduje v nebi starý kostelník, který ví, že to potřebuješ.“
Pan Veselý si jde zkusit bundu, když se knězi rozezvučí mobil. Hned hovor přijímá a ptá se: „Terezko, co se děje?“
„Otče, všechno bylo až dosud v pohodě. Rozdali jsme kupu obrázků a lidi byli rádi, děkovali, usmívali se na nás. Až teď nám jedna paní řekla, že je lehké rozdávat radost na ulici, ale mnohem těžší je to u nemocných.“
„To je většinou pravda. Ale proč vám to říká?“
„Máme jít rozveselit nějakou paní, která je strašně smutná.“
„A kam?“
„To je právě to, kvůli čemu vám volám. Máme jít do nějakého domu. Ale vy jste nám říkal, že s nikým nikam jít nemáme.“
„Ano, s nikým nikam nechoďte!“
„Ale ta paní nám pořád říká, že s ní se nemusíme ničeho bát a že máme jít rozveselit nějakou starou babičku.“
„A jak ta paní vypadá?“
„Vysoká, s hnědými brýlemi.“
„A s dlouhým zeleným kabátem?“
„Ano, a dívá se na nás pořád tak zkoumavě.“
„A jak se jmenuje?“
„Nevíme.“
„Zeptejte se jí, počkám u telefonu.“
Po chvíli odmlky se ozývá Terezka znovu: „Otče, jmenuje se Vašíčková Filoména.“
„Dobře. S tou jít můžete. Je to obětavá žena, pracuje v charitě, navštěvuje nemocné.“
„Trochu se jí bojíme. Je taková přísná.“
„Má zlaté srdce. Chce vás přesvědčit, abyste pochopily, že nějaká paní uvítá vaše obrázky.“
„Nám to připadá, že nám chce dokázat, že naše obrázky nic nezmůžou.“
„Možná si to namlouváte. Udělejte, jak chcete. Já vám jenom říkám, že s paní Vašíčkovou se nemusíte ničeho bát.“
„Dobře, otče, my s ní půjdeme.“
„Duch svatý je s vámi, Panna Maria vás doprovází. Modlím se za to a posílám vám požehnání.“
Terezka ukončuje hovor a jde k děvčatům, která se baví s paní Vašíčkovou.
„Co říkal otec?“ ptají se jedna přes druhou.
„Že s paní Vašíčkovou jít můžeme.“
„Tak jdeme,“ rozhoduje Zuzka i za zbylé holky, které i teď jsou nerozhodné.
Proměna tváře paní Vašíčkové je očividná. Její přísnost odvál úsměv, který nyní září z jejího obličeje. Je to přesně tak, jak říkal otec Matouš, pomyslí si Terezka. I Lenka s Katkou se už nebojí a jdou za ženou, která věří, že děvčata pomohou nešťastné a smutné staré paní.
Není to daleko od náměstí, už ve třetí ulici ukazuje průvodkyně na dům, který je cílem jejich cesty. Mráz povolil, sníh už nekřupe pod nohama, vlahý jižní vítr přináší oblevu.
„Jsme na místě,“ oznamuje paní Vašíčková a jako první vchází do domu.
Na chodbě vytahuje svazek klíčů a hledá ten pravý. „Babička bydlí hned v přízemí. Mohla by se projít, ale ven vůbec nevyjde.“
„Proč?“ diví se Terezka.
„Za chvíli uvidíte.“
Paní Vašíčková otevírá dveře bytu a zve děvčata dovnitř. Přitom volá hodně nahlas: „Babičko, máte návštěvu.“
Z pokoje se ozývá: „Je to Maruška?“
„Maruška to není, ale jsou to šikovná děvčata.“
„Čekám jenom Marušku.“
„Pojďte dál, děvčata, a připravte si obrázky!“
Zuzka, Terezka, Lenka i Katka vstupují v husím pochodu dovnitř a zůstávají polekaně stát. Před oknem se shrnutou záclonou sedí stará žena a dívá se upřeně ven. Příchozí jako by ji vůbec nezajímaly.
„Pojďme ven, nechce nás,“ zašeptá Lenka.
Paní Vašíčková ji povzbuzuje: „Vydržte a nečekejte nějaké krásné přivítání.“
Děvčata se seřazují za stařenkou, která je k nim obrácená zády. Paní Vašíčková k ní přistupuje, bere ji za ruku a otáčí ji k děvčatům. Teprve teď jí vidí všechny do obličeje. Je lemován do běla prošedivělými vlasy a je vrásčitý a smutný.
„Tak děvčata, pojďte ukázat, co jste babičce přinesla.“
„Běž,“ šeptají všechny na Zuzku, která se však ošívá a ukazuje rukou, aby šel někdo jiný.
Děvčata stojí v řadě a bojí se přistoupit k zasmušilé ženě. Paní Vašíčková stojí vedle ní a hlavou ukazuje, že mají přistoupit. Lence je líto staré ženy, které se všichni bojí, a tak si dodává odvahy a přistupuje k ní. V ruce má obrázek, na kterém děti spěchají s lampičkami na roráty. Moc se jí obrázek povedl a stále si ho šetřila. Až teď ho vytahuje, aby jím oslovila smutnou starou ženu. „Paní,“ říká třesoucím se hlasem, „přinesla jsem vám obrázek, abych vám udělala radost.“
Stará žena si bere od Lenky obrázek, zadívá se na něho a říká: „Je pěkný, ale mně radost neudělá. Nakresli jiný.“
„Jaký?“ táže se Lenka a dívá se do vrásčitého obličeje.
Žena se dívá kamsi do dálky a diktuje: „Nakresli Marušku, jak vstupuje sem ke mně, v ruce má kytici růží a podává mi je. A já si kytici od ní beru a jsem šťastná, protože konečně uvěřila a vrátila se ke své mamince.“
„A jak vypadá ta Maruška?“ ptá se Lenka.
„Mám tu její fotku, pořád ji nosím u sebe.“
Všichni s úžasem hledí na starou ženu, jak rozepíná svetr a vytahuje pomačkanou fotografii, něžně ji hladí a upřeně se na ni dívá, jako by ji viděla poprvé. Podává ji Lence se slovy: „To je moje Maruška. Čekám na ni, stále na ni čekám. Vím, že jednou přijde a donese mi kytici růží, jakou mi nosívala vždycky, když jsem měla narozeniny.“
„Nakreslím vám, jak se vám Maruška po dlouhé době vrací,“ slibuje jí Lenka. „Budu se snažit co nejdříve a pak vám obrázek přineseme.“
„A budeš si pamatovat, jak moje Maruška vypadá?“
„Určitě, nebojte se,“ ujišťuje Lenka a vrací fotografii.
„Teď budu čekat, až mi přineseš obrázek,“ říká žena a laskavě se dívá na Lenku.
Návštěva končí, děvčata odcházejí. Na chodníku je dohání paní Vašíčková a vysvětluje jim: „Její dcera přestala chodit do kostela. Ona jí řekla, že nikdy nesmí vstoupit do jejího domu, dokud neuvěří. Od té doby na ni čeká, až se objeví. A teď bude čekat, že k ní přijde aspoň na obrázku.“
Děvčata se loučí s paní Vašíčkovou, která se ptá Lenky, zdali si pamatuje obličej Marušky.
„Ano, nebojte se, nakreslím ji přesně,“ odpovídá s jistotou a skrývá, kde takovou jistotu bere.
Ale nikdo z děvčat se jí na nic neptá, protože začíná pravá koulovačka.

Bývalý bezďák

Po divoké koulovačce zamířila děvčata domů. Až na Lenku, která běží na faru, přestože je mokrá.
Otevírá jí otec Alois a spráskne ruce: „Jsi jako vykoupaná, ještě nachladneš.“
„To je jenom bunda.“
„A kalhoty, boty, všechno máš mokré.“
„To nevadí, zima mi není. Jenom se něco zeptám a poběžím domů.“
„Pan farář není doma.“
„Mohu se poradit s vámi?“
„Tak pojď do pokoje, sedni si k topení a povídej!“
Sotva Lenka dosedne, tak začíná dopodrobna líčit návštěvu u staré paní.“
Když skončí, tak kněz smutně pokývá hlavou a říká: „Paní Adélka Brázdová. Znám ji velmi dobře. Několikrát jsem se ji snažil přesvědčit, že dceru má přijmout do své náruče, i když nevěří a nechodí do kostela. Vyprávěl jsem jí o Pánu Ježíši, který přijímal i hříšníky a jedl s nimi. Všechno marně.“
„A co vám na to řekla?“
„Že u Pána Ježíše to bylo něco jiného.“
„Neposlechla vás?“
„Ne! Naprosto tvrdošíjně přijme dceru jenom tehdy, když bude opět věřící.“
„Ale třeba se nedočká.“
„To jsem jí také říkal. Marně jsem ji varoval, že může umřít bez usmíření.“
„To by přece nemohla do nebe.“
„To posoudí Bůh. Nám to nepřísluší.“
„Ale přece my křesťané máme milovat bez nějakých podmínek.“
„Jistě. Ale paní Brázdové to nevysvětlíš.“
„To je smutné. Trápí se kvůli tomu, že touží vidět dceru, a přitom ji nepřijme. Jak jí můžeme pomoci?“
„Ty máš teď příležitost.“
„Myslíte s tím obrázkem?“
„Ano. Třeba to namaluješ tak pěkně, že ji to změní.“
„A jak to mám namalovat, otče?“
„Namaluj to tak, aby tam bylo co nejvíce lásky.“
„A co když u její dceru lásku neuvidím.“
„Ty ji znáš?“
„Ano. Poznala jsem ji hned na fotce, kterou mi ukázala paní Vašíčková. Učila mě ve výtvarce. Jmenuje se Marie Vaňková. Pamatuji si, kde bydlí. Občas nás pozvala k nim na zahradu, kde jsme kreslili.
„Ve škole?“
„Ne, chodila jsem do výtvarky v základní umělecké škole.“
„A proč jsi přestala?“
„Neměli jsme peníze, a tak mě maminka odhlásila.“
„To je škoda, kreslíš skutečně krásně. Zkus ji třeba navštívit. A hlavně se za to modli. Duch svatý tě osvítí.“
Lenka vstává a loučí se. „Děkuji, otče, za radu. A řeknete o tom otci Matoušovi?“
„To víš, že povím. A budeme se oba za tebe modlit.“
Otec doprovází děvče k domovním dveřím. Venku se už stmívá. „S Pánem Bohem a spěchej přímo domů.“
„S Pánem Bohem,“ odpoví Lenka a rozběhne se napříč ulicí.
Starý kněz se za ní dívá, dokud mu nezmizí z dohledu. V duchu jí žehná, aby šťastně dorazila domů.
Děvče mezitím proběhlo náměstím a zamířilo do ulice, kterou se dostane domů. Už zdálky vidí hlouček lidí, který bude muset obejít. Co se tam děje? Stalo se tam někomu něco? Opatrně se blíží ke skupině, v níž jsou výlučně muži. Měla bych se jich bát? Nebudu strašpytel. Třeba tu mohu nějak pomoci. Někdo je uprostřed těch chlapů, kteří na něho volají. Neudělalo se tam někomu špatně? Co říkají? Musím to zjistit.
Lenka se opatrně přibližuje ke shluku mužů, aby rozuměla vzrušeným hlasům. Lekne se, když škvírou mezi chlapy zahlédne pana Veselého.
„Bezďáku!“ křičí na něho jeden u mužů, „kdes to ukradl?“
„Nic jsem neukradl.“
„To, co máš na sobě.“
„Dostal jsem to.“
„To nám tak vykládej. Žebral jsi a jedna paní vyklopila tři tácy, aby sis koupil něco na sebe.“
„Ukradl jsi to,“ křičí na něho jiný muž.
A další se přidává: „Když tu žebráš, tak nám to nevadí, ale zloděje mezi sebou trpět nebudeme.“
„Nic jsem neukradl,“ hájí se bývalý bezdomovec, „koupil mi to pan farář.“
„Pana faráře neber do huby. Ať starýho nebo mladýho! Nemysli si, že když řekneš pan farář, že sedneme na zadek a ty půjdeš krást dál.“
„Dal mi to pan farář. Můžete se jít se mnou zeptat na faru. Já tam teď bydlím.“
Vrávoravý krok k panu Veselému udělá zřejmě opilý muž a křičí na něho: „Dáme ti nakládačku! A pak přestaneš kecat!“
Ozve se několik souhlasných výkřiků. Naopak jeden z mužů odchází. „S tím nechci nic mít.“
Lenka vidí, že to chlapi myslí vážně. Oni ho snad zbijí. A za co? Že mu otec koupil oblečení, jako je koupil mně? Musím jim to říct! Ale co když potom zbijí i mne? Nesmím být zbabělá. Deset chlapů na jednoho. To je sprostá šikana! Otec byl také sám, když mi pomohl. Já musím také pomoci. Ale když se tak strašně bojím. Někteří chlapi vypadají hrozně. A jsou opilí. Anděle Boží, strážce můj…
Pan Veselý odráží útok jednoho z opilců. To je začátek rvačky, ostatní se mu hrnou pomoci.
„Ne!“ vzkřikne Lenka.
Jasný dívčí hlas zastaví útok. Chlapi se obracejí k dívce.
„Co tu na nás ječíš? Mazej k mamince!“ okřikne ji jeden ze zarostlých chlapů.
„Ten pán to neukradl.“
Ze skupiny vystupuje muž, který není opilý. Přistupuje k Lence a ptá se jí: „Jak to víš?“
„Protože chodím na faru a ten pán tam bydlí.“
„Bydlí?“
„Ano. Otec Matouš ho zachránil v lese a vzal ho na faru.“
„A kdo ti to řekl?“
„To ví každý, kdo chodí na faru.“
„A pan farář kupuje bezďákům oblečení?“
„Pan Veselý není bezďák. Ztratil domov, ale on ho zase najde.“
„Nevykládáš nám tady pohádku, abys zachránila toho bezďáka?“
„Mně taky koupil otec Matouš oblečení, když jsem to potřebovala!“
„Taky?“
„Ano. Taky.“
„A to ti máme věřit?“
„Ano. Musíte mi věřit. Já nelžu.“
Jeden z opilců se hrne k Lence. Žduchá ji do ramene. Muž, který s děvčetem naposledy hovořil, se na něho oboří: „Dej tu špinavou pracku pryč!“
Náhle se všichni muži leknou a podívají se jedním směrem. Má k nim nakročeno policejní hlídka. „Co se tu děje?“ zvolá vzápětí jeden z policistů.
Jako jediná odpovídá Lenka: „Chtějí zbít pana Veselého!“
„Kdo ho chce zbít? A kdo je to pan Veselý?“
Lenka popojde k bývalému bezdomovci a ukazuje na něho prstem. Chlapi se jeden po druhém vytrácejí. Zůstává pouze muž, který se zastal Lenky, a vysvětluje policistům, co se tu semlelo.
„Mohu jít už domů?“ zeptá se Lenka, „maminka bude mít o mne strach.“
„Běž klidně domů,“ propouští ji jeden z policistů, „o pána nemusíš mít strach. Dovedeme ho na faru, aby mu někdo neublížil.“
„To je dobře,“ zvolá Lenka a dává se do běhu, aby byla co nejdříve doma.
Na druhý den je pátek a kněží čekají u skromné snídaně na pana Veselého, aby pojedli společně. Nechtějí ho upomínat, ví, v kolik hodin je snídaně.
„Počkáme ještě pět minut. Pokud nepřijde, tak začneme jíst bez něho,“ rozhoduje otec Matouš.
Po uplynutí pěti minut však otec Alois zahájit snídani nechce. „Mně se to nějak nezdá. On vždycky dodržuje čas.“
„Potřebuje se vyspat.“
„On je zvyklý na mnohem méně spánku. Nechceš na něho zaklepat?“
„Chci, aby měl u nás pocit svobody a ne že ho pořád sledujeme.“
„Rozumím. Ale já jíst nebudu, dokud nebudu mít jistotu, že je všechno v pořádku. Včera ti policajti, nevím, co to s ním udělalo.“
„Otče Aloisi, běžte na něho zaklepat vy. Od vás to spíše vezme. Já jsem tu přece jenom farář, vy jste starostlivý starší člověk.“
„Dobře. Půjdu se přesvědčit.“
Otec Alois vstává a opouští kuchyň. Jeho mladší kolega by šel nejraději za ním, ale poroučí si, aby zůstal. Ale je to jenom co by napočítal do dvaceti, když na něho bývalý farář volá: „Matouši, pojď sem!“
Rychle vstává. Neblahé tušení mu projede tělem jako ostrá bolest. Běží do pokoje pro hosty, kde zastihne otce Aloise s papírem v ruce. „Přečti si, co napsal!“
Mladý kněz přebírá vzkaz a čte nahlas: „Otče Matouši, včera jsem poznal, že v tomto městě nemohu déle žít. Jsem tu pro všechny bezďák, kterým pohrdají. Půjdu od města k městu. Věřím, že svou rodinu najdu a tam pak budu mít nový domov. Za všechno Vám moc děkuji a nezlobte se, že jsem odešel bez rozloučení. Je to tak lepší pro mne i pro Vás. Do smrti vděčný Marek.“
Otec Matouš dočte a skloní hlavu, aby takto v klidu zpracoval vzkaz těžce zkoušeného muže. Pak se otočí k otci Aloisovi a nervózně řekne: „Kdyby to udělal na jaře, tak prosím. Ale teď v zimě! Máme oblevu, tak se mu půjde dobře, ale až zima zase udeří, tak někde zmrzne.“
Také otec Alois není rád, že pan Veselý odešel. „Není dobře, že takto od nás odchází. Chtělo by to pár dnů a lidé by si na jeho novou roli zvykli a dali by mu pokoj.“
„Zkusím ho dohnat a dovézt ho nazpět,“ rozhoduje se otec Matouš, „ale za chvíli mají přijít snoubenci na přípravu.“
„Vezmu to za tebe a ty jeď,“ nabízí otec Alois pomoc, „budou se muset se mnou spokojit.“
„Uděláš to lépe než já. Vím, jak dovedeš krásně jednat s lidmi. Učím se od tebe každý den.“
„Tak už jeď, každá minuta je důležitá.“
„Kterým směrem se mám dát?“
„Já bych jel přímo z města ven. Ale Duch svatý ti poradí, když mu to svěříš.“
„Svěřím,“ odpovídá otec Matouš a běží do kanceláře, aby připravil podklady pro návštěvu snoubenců.
Za pět minut vyjíždí otec Matouš z garáže, při výjezdu z fary se dává doprava a dostává se tak záhy na výpadovku z města. Přitom přemýšlí: dál než deset kilometrů od města nebude. Ale pokud ho někdo vzal stopem, tak nemám šanci. Duchu svatý, prosím tě, dej nás dohromady, já toho sám moc nezmůžu. Teď jenom musím dávat pozor, abych neudělal nějakou nehodu. Soustředit se, i když to nejde snadno.
Kdyby tak otec Matouš věděl, že právě teď zastavuje panu Veselému auto, tak by se obrátil a jel by domů. Ale kněz to neví, a tak nejenom řídí, ale pozoruje soustředěně i prostor kolem silnice, aby hledaného nepřehlédl.
Pan Veselý se uvelebuje na zadním sedadle a poněkud si natahuje unavené nohy. Sleduje krajinu a těší se, že ve městě půjde na faru a zeptá se, zdali zde bydlí paní Veselá s dětmi. Je to už vedlejší diecéze, tak by tu mohla žít. Ale co když mi kněz neuvěří, že to myslím dobře, a nedá mi informaci? Co když na mě zavolá policii, aby mě prověřila. Doklady nemám, a tak mě odvedou a nevím, co bude dál. Aspoň tu občanku kdybych měl!
„Pane,“ volá od volantu řidič, „ale já nejedu až do města, kilometr před cedulí odbočuji.“
„To nevadí, ten kousek už dojdu, anebo mně někdo zase zastaví,“ odpovídá pan Veselý a znovu se pohrouží do přemýšlení.
Otec Matouš takto v klidu přemýšlet nemůže. Začíná pochybovat, zdali zvolil správný směr. Stále více ho totiž znepokojuje, že Marka zatím nedohonil. Už mám deset kilometrů za sebou. Tak daleko by pěšky nedošel. Není zvyklý na nějaké túry. Určitě ho někdo vzal stopem a řidič ho zavezl kdovíkam. Nemám to vzdát a vrátit se domů? Duchu svatý, prosím tě, poraď mi! Ty víš, kde Marek je a jestli nejedu zbytečně.
Kněz se nakonec rozhoduje, že bude v cestě pokračovat až do vedlejšího města. Je to otázka čtvrt hodiny, za pokus to stojí.
Když už má město na dohled, tak před ním jedoucí auto zastavuje. Nemůže je objet, protože v protisměru jede jedno auto za druhým. Zastavuje tedy a čeká, až se proud aut přeruší. Ve voze před ním se otevírají zadní dveře a někdo vystupuje. Ale vždyť je to Marek! To snad není pravda! Bože, děkuji ti za to.
Otec Matouš stahuje okénko a volá schválně změněným hlasem: „Pane stopaři, já vás vezmu, pojďte si nasednout!“
Pan Veselý poskočí radostí a spěchá k autu, ze kterého ho pozval řidič ke svezení. Běží k zadním dveřím, vsunuje se dovnitř a s úlevou usedá. Auto se ihned rozjíždí, protože za ním už troubí netrpěliví řidiči.
„Marku,“ volá od volantu kněz, „pojedeme nazpět, co říkáš?“
„Otec Matouš…, to není možné, kde se tu bereš?“
„Hledám tě, až jsem tě našel. Ale podotýkám, že ne já, ale někdo, kdo o nás všechno ví.“
„To není možné. To byla náhoda!“
„Marku, pamatuj si, že náhody neexistují.“
„Když neexistují, pak něco znamenají.“
„Ano, je to jasné, máš se vrátit k nám. Mohu to otočit?“
„Myslíš? Ale já jdu hledat svou manželku a děti.“
„Pomohu ti ji najít. Ale buď trpělivý.“
„Lidé mě ve městě neberou. Jsem pro ně pořád bezdomovec.“
„To pomine, zvyknou se, že jsi vážený obyvatel fary.“
„Myslíš?“
„To vím. A pak: kam chceš utíkat, když nemáš ani občanku.“
„To je problém.“
„Do Vánoc vyřídíme občanku a pak se uvidí. Seženeme nějakou práci, abys měl nějakou korunu a nemusel zase žebrat.“
Chvíli je Marek ticho a pak říká: „Otoč to! Jestliže náhody neexistují, tak to znamená, že se mám vrátit.
Kněz za volantem se usměje a nahlas říká: „Děkuji, Duchu svatý, za tu nádhernou a přesvědčivou náhodu.“
„Děkuji,“ přidává se na zadním sedadle i Marek a je šťastný, že se může vrátit.

Velký sníh

Je sobota před druhou nedělí adventní. Lenka se budí do nového dne a upoutá ji zář v okně. Sněží? Vyskočí z lůžka, poodhrne záclonu a vydechne údivem nad novou bílou čepicí, která přikryla krajinu.
„Mami, sněží a to mám jít k paní Vaňkové.“
Včera večer si dlouho Lenka s maminkou o paní Brázdové a její dceři Marušce povídaly. Shodly se, že ji Lenka navštíví a řekne jí o chování její matky.
„Nejsi z cukru, nerozpustíš se. A lidé už odhazují chodníky, vždyť je devět hodin.“
„To jsem tak dlouho spala?“
„Spala jsi nádherně. Od té doby, co tě ve škole nešikanují a tatínek je na léčení, tak spíš pokojně.“
„A předtím jsem spala jak?“
„Divoce ses převracela na lůžku, volala jsi ze spaní.“
„Ano, mívala jsem hrozné sny, teď se mi skoro nic nezdá.“
„To je dobře. Věřím, že až se nám tatínek vrátí, tak bude zdravý. Nebudeme třít bídu a ty se budeš moci vrátit do výtvarky.“
„Mami, já už se tak těším, až se nám tatínek vrátí domů. A nebude chodit do hospody.“
„Konec snění! Obleč se, já přichystám mezitím snídani a půjdeš k paní Vaňkové.“
„Hned jsem v kuchyni,“ slibuje Lenka a také to dodrží.
Zakrátko už postupuje zasněženými ulicemi do vilové čtvrti, kde bydlí její bývalá učitelka. Dochází k domu, jehož chodník není vůbec uklizen. V podhorském městě to není zcela obvyklé. Lidé se tu o chodníky před svými domy starají, jinak by to nebylo ani možné. Lenka koukne brankou na zasněžený chodník na předzahrádce i na schody, které čistí nějaká žena. Když se otočí, tak v ní Lenka poznává svou bývalou učitelku.
„Dobrý den,“ zdraví.
„Dobrý den,“ odpovídá žena na dálku, „co si přeješ?“
„Potřebuji s vámi mluvit, ale vy teď nemáte čas.“
„Nemám. Musím uklízet sníh.“
„Já vám pomůžu.“
„Budu ráda. Chodník venku mi odklidí soused, ale tady na zahradě to musím zvládnout sama.“
Lenka si vybírá nářadí v zahradním domečku a začíná odhrnovat sníh na chodníku směrem k domu. Postupují tak s paní domu naproti sobě. Když jsou si blízko, tak paní Vaňková svou pomocnici pozná.
„Ty jsi Lenka Tomanová?“
„Ano.“
„Přišla ses přihlásit do výtvarky?“
„Ne. Ještě nemáme peníze.“
„Co tedy potřebuješ?“
„Potkala jsem se s vaší maminkou.“
„A co mi chceš říct?“
Děvče odhazuje ještě dvakrát sníh, aby se dostalo co nejblíž k majitelce domu. Když žena vidí úsilí děvčete, tak se přidává i ona, takže se brzy obě spojí.
„Pojď dovnitř,“ zve paní Vaňková Lenku.
Děvče přitaká, a tak za chvíli sedí v přijímací místnosti, kde jí hostitelka připravuje čaj.
„Děkuji, moc jsi mi pomohla. Já mám obě děti na studiích, a tak jsem na všechno sama. Tak už mi pověz, co je s maminkou.“
Lenka dopodrobna vylíčí, co včera jejich skupina zažila u paní Brázdové. Zvlášť si dává záležet na tom, aby vylíčila touhu staré ženy spatřit svou Marušku.
Paní Vaňková chvíli přemýšlí a pak říká: „Ráda bych své mamince pomohla, ale nemohu k ní jít. Vyhodila by mě, kdybych jí řekla, že nechodím do kostela.“
„Ale ona na vás tak čeká.“
„Jenom na věřící. Jinak ne.
„Myslí to vážně?“
„Naprosto.“
„A kdy jste s ní naposledy mluvila?“
„Zkusila jsem za ní přijít, když byly děti ještě malé. Zeptala se mě, zdali už věřím. Když jsem jí opověděla, že zatím ne, tak mi zopakovala, že mohu přijít, až se vrátím k víře, ve které mě vychovala. Od paní Vašíčkové vím, že se její postoj nezměnil.“
„To je smutné.“
„Moc smutné. Často na to myslím, že bydlím kousek od své matky, ale nemohu se s ní vidět. Od paní Vašíčkové vím, že teď, když už nemůže chodit, tak jenom sedí u okna a čeká.
„Až se vrátí její milovaná Maruška. Má vás moc ráda.“
„Přestala jsem chodit do kostela, když jsem si vzala nevěřícího muže. Přesvědčil mě, že Bůh není. Když děti vyrostly, tak mě muž opustil. A tak jsem sama, ale nevěra mi zůstala.“
„Pan farář říká, že víra je dar, budu se za vás modlit.“
„Jsi hodná. A pěkně jsi kreslila. Je škoda, že jsi přestala chodit do výtvarky.“
„Vrátím se, až budeme mít peníze.“
„Budu se na tebe těšit.“
Lenka se ještě jednou zadívá do smutného obličeje paní Marušky. Jak z ní mám udělat při kreslení obličej plný radosti, když jsem ji neviděla, jak se raduje.
V domovní brance se Maruška ohlédne, zamává smutné paní a vydává se po uklizeném chodníku domů. Tam se sice s maminkou přivítá, ale pak zmizí ve svém pokoji a maluje. Nejprve babičku pootočenou k přicházející Marušce. Stín smutku jí zůstává ve tváři, i když přichází Maruška.
„A teď Marušku,“ povzbuzuje sama sebe Lenka a pouští se do její postavy. Paní Marie drží v jedné ruce kytici růží a obě ruce vztahuje k mamince, ale ne úplně. Zůstávají na půl cestě. I pohyb je ustrnulý. Zastavuje se a nemůže dál, protože není věřící, jak si bytostně přeje její maminka. A Maruščin obličej? Plný smutku. Takový, jaký dnes viděla v jejím domě. Je sama, protože manžel od ní odešel, dospělé děti jsou na studiích. Je i bez Boha, protože v něho nevěří. Její vrásky se neumějí rozšiřovat do úsměvu.
„A co mám ještě nakreslit?“ ptá se Lenka sama sebe nahlas. Už vím. Musí tam být láska. Spojuje je láska, i když ony samy ještě k sobě cestu najít nedokáží. Ano, bude tam nad nimi bdít Panna Maria. V ruce bude mít závoj, kterým bude chtít obě ženy spojit. A na ten závoj napíšu LÁSKA. Panna Maria je chce spojit láskou. To je jediná cesta k úsměvu. Obě musí milovat, aby se k sobě mohly přiblížit. Pannu Marii musím nakreslit co nejkrásnější. Nebesky krásnou, protože ona je plná lásky. A bude ve světle, zatímco matka s dcerou budou jenom v dosahu tohoto světla. Světlo k nim bude dosahovat, ale v jejich blízkosti se bude ztrácet.
Lenka dokončuje práci dvě hodiny po poledni. Maminka ji nechala, když ji viděla soustředěně pracovat na velkém výkrese. Teď přichází a nechá si obraz od dcery vysvětlit.
„Je krásný,“ říká upřímně, „ale i smutný.“
„Vím,“ odpovídá Lenka, „obraz chce říct, že bez lásky smutek nezmizí.“
„Rozumím, krásně jsi to namalovala,“ chválí maminka dceru a dodává: „A teď už k obědu.“
„Když pak spolu jí, tak Lenka řekne: „I tu je s námi Panna Maria. Ale její záře dosahuje k nám a zalévá nás svým světlem, protože mezi námi je láska.“
„Ano, Lenko, díky Bohu a Panně Marii.“
„A také otci Matoušovi,“ dodává tiše Lenka a přemýšlí, jak jemu by se líbil její výkres.
Otec Matouš sedí ve svém pokoji a je rád, že už venku nesněží a farníci budou mít dost času, aby upravili chodníky a cesty. Vrací se pohledem na pracovní stůl, kde si dělá poznámky k zítřejšímu kázání. Druhá neděle adventní je ve znamení svatého Jana Křtitele, který připravoval lidi na příchod Krista. Kéž by se celá farnost dobře připravila na svátky Božího narození. Kéž by mezi námi vládla především láska, protože Ježíš přišel na svět z lásky. Jak smutný pohled je na paní Brázdovou, která miluje svou dceru pouze takovou, jakou by ji chtěla mít. A nemiluje ji takovou, jaká je. A přitom kdyby ji objala bez jakýchkoliv podmínek, tak by jí mohla pomoci navrátit se k víře. Ježíš nás přece miluje takové, jací jsme, a v jeho blízkosti se měníme k lepšímu.
„Mobil! Kdopak mi volá? Neznámé číslo.
„Tady Jiříček Václav.“
„Otec Matouš. Co potřebujete, pane Jiříčku?“
„Nic, pane faráři. Chci se jenom omluvit, že zítra nepřijdeme na mši svatou.“
„Ale v kostele se přece neomlouváme.“
„Já vím. Chtěl jsem, abyste věděl, proč nepřijdeme. Jsme spolu už skoro padesát let. Ale ještě nikdy se nestalo, aby alespoň jeden z nás nebyl v neděli na mši svaté. Je nám to moc líto. Tak rádi bychom v kostele byli. Ale mám něco s rukou, nemohu odházet sníh. Jsou tu závěje.
„Když nemůžete přijít, tak duchem budete s námi.“
„Nevím, kolik to bude neděl. K nám žádný traktor nevyjede.“
„A máte co jíst?“
„Máme zásoby. Nemusíte se o nás bát. Naše místa zůstanou prázdná, to je smutné. S Pánem Bohem.“
„S Pánem Bohem,“ odpovídá otec Matouš a ukončuje hovor.
Kněz se znovu soustředí na kázání a v duchu si říká, že bude zítra kázat o Jiříčkových. Jsou nádherným příkladem lásky k Bohu. Sdělím farníkům, jak je Jiříčkovým líto, že nemohou v neděli do kostela.
Náhle se však v toku myšlenek otec Matouš zarazí. Ano, Jiříčkovi mají lásku k Pánu Bohu. Ale co my? Za co stojíme my, když jim neumožníme, aby mohli do kostela dojít? Kolik z nás sedí právě teď u počítačů, a přitom bychom jim mohli sníh odhrnout? Zavolám klukům a řeknu Markovi.
Pan Veselý je ochoten hned jít pracovat, ale musí počkat na kluky. Také Vašek slibuje, že přijde. Než však kněz zavolá dalším brigádníkům, tak ministrant volá a ptá se, zdali může pomoci také jeho tatínek.
„Jistě, to je krásné,“ odpovídá otec Matouš a raduje se, jak se brigáda snadno dává dohromady.
„A teď Radimovi,“ povzbuzuje farář sám sebe, neboť tuší, že tam to tak snadné nebude.
„Co se děje, otče?“ hlásí se v mobilu Radim, který je stále autoritou pro Káju i Danka.
„Potřebuji pomoc,“ odpovídá kněz.
„Jsem na faře hned.“
„Pomoc potřebují Jiříčkovi. Nemohou se dostat kvůli sněhu zítra do kostela, a tak sháním lidi, kteří by jim to prohrnuli.“
„Do kostela? Tam přece nemusí. Já tam taky nejdu.“
„Ale oni na rozdíl od tebe do kostela jít chtějí.“
„Mám tady doma práci.“
„Nepočká to?“
„Mám rozehranou hru.“
„Hrou se bavíš, a když skončíš, tak ti nic nezůstane. Ale když pomůžeš starým lidem, budeš mít z toho radost.“
„Mám to rozehrané…“
„Nenutím tě, nemusíš. Je to na tobě.“
Po skončení hovoru se pouští Radim do hry. Ale zjišťuje, že ho to nebaví. Myslí na rozhovor s knězem. Byl smutný, když jsem mu to odmítl. Však ho smutek přejde. Byl smutný ze mne, že jsem ho zklamal. Strašně mi věří, že jsem dobrý kluk. A já… Musím tam jít, i když se mi nechce pomáhat někomu, aby mohl do kostela. Jdu tam, protože nemůžu zklamat otce. Co by si o mně řekl? Že jsem slaboch. Ne, nejsem slaboch! Jdu. Ještě vytáhnu z domu Danka a Káju.
Radim vypíná počítač a píše SMS otci Matoušovi: „Jsme tam hned.“
Za půl hodiny vyprovází kněz brigádníky s nářadím před faru. „Tak rád bych šel s vámi, ale za chvíli tu mám snoubence a pak přijdou manželé kvůli křtu. Bůh vám žehnej!“
Vaškův tatínek ví, kde je příkrá cesta k Jiříčkovým, ze které je třeba odhrnout sníh. Když tam brigádníci dorazí, poznávají, jaká je čeká dřina. Sněhu je vysoko nad kolena, místy až do pasu. Pan Veselý práci rozdělí a brigádníci se s chutí zakousnou do prvních metrů sněhové nadílky. Jsou v polovině cesty k domku Jiříčkových, když přicházejí další dva pomocníci. Je to dřina, ale nikdo nepolevuje, i když zdaleka neubývají metry tak rychle jako na začátku. Ještě za světla krátkého prosincového dne dosahují cíle. Vítá je pan Jiříček: „Chlapi, my jsme tak šťastní, že jste nás spojili se světem. A prohrnuli jste to precizně. Naházím na to kamínky, a budu moci zítra jet autem.
„A kde máte ty kamínky?“ ptá se pan Dohnal, aby nemusel pan Jiříček namáhat ruku.
Všechny volá paní Jiříčková dovnitř, kde má pro ně připravený horký čaj a celý dům voní uzeninou.
„Posaďte se,“ zve paní Jiříčková brigádníky ke stolu, „a berte si naše klobásky. Jsou hlavně z králičího masa. Každému u nás chutnají.
Dalšího pobízení není potřeba. Vyhládlí brigádníci se pouštějí do jídla a všichni si pochvalují, jak jsou klobásky jedinečné, vynikající. Jídla je dost, zůstane i na pana Dohnala, který přisedá ke stolu poté, co posypal cestu kamínky.
Pan Jiříček několikrát opakuje, jak jsou s manželkou rádi, že zítra budou moci jet do kostela. „Mohu vám k tomu říct jednu vzpomínku?“ ptá se a rozhlédne se po spokojených strávnicích.
„Všichni přikyvují a pan Dohnal řekne nahlas: „Povídejte, nespěcháme, je tu u vás tak dobře.“
„Byli jsme na rodinné rekreaci. Sourozenci, děti, bylo nás kolem pětadvaceti. Bylo to v takové vesnici uprostřed lesů na Vysočině. Den předtím pěkně zapršelo, lesy se pařily. Byla neděle ráno. Mše svatá tam byla až večer, a tak jsme se rozhodli, že my chlapi půjdeme na houby.
Hřiby pravé i nepravé jsme žádné nenašli. Ale holubinek bylo tolik, že jsme se mohli těšit na smaženici. Někteří chtěli jíst večeři ještě před odchodem do kostela. Ale já jsem řekl, že chceme jít ke svatému přijímání, a proto jíst nebudeme. To rozhodlo. Dědovi nebylo dobře, byl slabý od srdce. Do kostela si netroufal jít. „Sednu k houbám a nakrájím je na smaženici. Až přijdete z kostela, tak to ženské usmaží.“
Navečer jsme šli všichni na nedělní mši svatou. Posílili jsme tamější věřící a i díky nám byl kostel plný. Děda byl slabý, ale sedl si ke stolu a pomalu houby čistil a krájel na plátky. Když skončil, olízl nůž a šel se natáhnout na postel.
Když jsme se vrátili na chalupu, kde jsme na dovolené bydleli, voněl celý dům čerstvě nakrájenými houbami. Lekli jsme se, když jsme viděli dědu ležet na posteli. Byl celý bledý a naříkal.
„Co je, dědo, bolí tě srdíčko?“
„Je mi hrozně zle od žaludku. Budu asi zvracet. A pak to šlo několikrát za sebou z něho ven. Měli jsme o něho strach, a tak jsme zavolali sanitku a místního doktora. Lékař přišel dřív, a když dědu prohlídl, tak se ptal, co jsme jedli. Přitom se s hrůzou podíval na stůl, kde ležely nakrájené houby.
Teď už to zkrátím. Prostě ty houby nebyly holubinky, ale muchomůrky závojové, které jsou jim podobné. Dědovi bylo zle jenom z toho, že olízl nůž od jedovatých hub. Ten večer jsme děkovali Pánu Bohu, že nám účast na mši svaté zachránila život. Kdybychom nešli do kostela a najedli se jedovatých hub, tak bychom se otrávili všichni.“
Pan Dohnal na to říká: „To je krásný příběh, to by měl pan farář říct na kázání.“
Ostatní muži přikyvují a mají se k odchodu.
„Kluci, počkejte ještě chvilku,“ volá pan Jiříček a odbíhá kamsi dozadu.
Vrací se s krásně vyřezávanými křížky, které jsou zavěšené na šňůrkách. Věší je každému na krk a přitom říká: „Noste ty křížky, jsou posvěcené, jste takto i navenek křesťané.“
Kluci děkují a loučí se.
Poslední odchází Radim, který se ke starému muži nakloní a téměř mu šeptá: „Já vám ten křížek vrátím. Nejsem křesťan a nikdy jím nebudu.“
„Nebuď blázen, jenom blázen nevěří v Boha. Když jsem stavěl tady ten dům, tak jsem byl kolikrát tak sedřený, že jsem večer nechal neuklizenou stavbu. Ráno jsem si říkal: Kdyby se ty neuklizené cihly samy uklidily. Ale neuklidily se. Samo se nic neudělá. A ty věříš, že se ten úžasný vesmír a nádherný svět udělaly samy. To je blbost. Nic se samo neudělá. Ponechej si ten kříž a nebuď blázen.“
Radim si mlčky zasouvá kříž pod bundu.
Pan Jiříček se přitom na něho usměje. „Jestli se ti u nás líbilo, tak zase přijď, ale až po setmění a musí být slunečný den. Ukážu ti, proč jenom blázni nevěří. “
„Přijdu,“ slibuje Radim a také se na něho usměje.
Vzápětí běží po prohrnuté silničce dolů a těší se, že brzy půjde po ní zase nahoru.

Slunečný den

Začátek druhého adventního týdne je ve znamení pošmourného počasí. Už nesněží, ale sluníčko se na obloze neukazuje. Radim i ve škole nakukuje do okna, zdali se přece jenom sluníčko prokouše mezi mraky.
Otec Matouš na takové myšlenky nemá čas. Kromě svých kněžských povinností shání nějakou práci pro pana Veselého. Teď v zimě je to těžší, neboť stavební firmy posílají své zaměstnance na dovolenou a o nových nechtějí ani slyšet. V úterý večer, když se probírá seznamem podniků v celém širokém okolí, narazí na poměrně velkou zámečnickou dílnu, která sídlí na konci jejich města. Vedení firmy hledá nejen dělníky do provozu, ale i technika pro zpracování zakázek. Hned ráno tam zajdu, tam by se mohl Marek uplatnit. S touto myšlenkou dokráčí ke svému lůžku. Nejraději by ihned ulehl, ale poroučí si, že se ještě pomodlí. Zhasíná lampičku a kleká si vedle postele. Děkuji ti, můj Bože, za celý den. Mnoho jsem dnes zase od tebe dostal. Kolik jsem toho jenom od rána nachodil, naběhal, napřemýšlel! Mohl jsem sloužit mši svatou, zpovídat, učit, setkat se s lidmi. Vyprošuji pokojnou noc všem svým farníkům. A ještě tě prosím, aby to zítra dopadlo dobře s prací pro pana Marka. A nakonec se modlím za Radima. Má dobré srdce, ale je zaplněné vším možným. Ale je vnímavé na lásku, jenom se mu jí málo dostalo. Ale to ty všechno víš daleko lépe než já. Veď ho, aby tě poznal, uvěřil v tebe i v to, jak nás miluješ.
Kněz vstává od modlitby a udělá pár krůčků k oknu. Zadívá se k obloze a zaraduje se, neboť po několika zamračených dnech na něj shlíží z nebe hvězda. To by mohlo zítra vykouknout sluníčko a rozzářit sněhem zaváté údolí.
Otec Matouš uléhá a poroučí se do ochrany svého anděla strážného. Ale modlitbu „Anděle Boží“ nedokončí, neboť usíná a v náručí Boží, pokojně oddechuje a nabírá tak sil pro zítřejší den.
Ráno se jenom krátce pomodlí a ještě za hluboké tmy vyjíždí do vyhlédnutého podniku, aby se zeptal na práci pro Marka. Může mu tak hned při snídani říct radostnou novinu: „Mám pro tebe práci.“
„Opravdu?“
„A dokonce odbornou práci.“
„Kde?“ zajímá se živě pan Veselý.
„Tady ve městě. Je to až pod lesem na druhé straně města. Byl jsem tam dneska poprvé. Krásná nová hala pro zámečnické práce, mají však i obráběcí centrum. Zakázek mají dostatek, musejí je odmítat. Když jsem jim řekl, že hledám práci pro schopného strojního inženýra, tak byli nadšeni. Potřebují tě, abys výrobek navrhl a připravil technologický postup. To je přece parketa pro tebe.“
„To bych měl zvládnout. A kdy mám nastoupit?“
„Hned.“
„To je kdy?“
„Po snídani.“
„Teď po snídani?“
„Ano. Tak moc tě potřebují. A nabízejí velmi slušný plat.“
„Už nemám ani chuť na jídlo!“
„Tak to zase ne. V klidu se najíme. Vyjedeme za půl hodiny, ani o minutu dřív.“
„Ale vezmou mě bez občanky?“
„I to už je zařízeno. Dneska je úřední den, stavíme se na městském úřadě.“
„A ty máš na mě tolik času?“
„Neboj se, Pán Bůh mi pomůže, abych to dohnal.“
„A jak?“
„Různě. Někdy sedím nad kázáním hodinu a pořád to není ono. Jindy sednu a za pět minut vím, co budu mluvit.“
„Takže teď to bude za pět minut?“
„Možná i dřív,“ odvětí otec Matouš a odběhne pomodlit se breviář.
V daný čas vyjíždí z fary auto, které řídí otec Matouš. Vedle něho sedí šťastný pan Veselý. Je vskutku veselý, neboť je přesvědčen, že je to další krůček k naplnění jeho velké touhy, aby se zase vrátil ke své rodině.
Odpoledne se scházejí na faře děvčata, aby vyrazila do ulic s obrázky. Lenka je tu s velkým výkresem. Nechtěla jít k paní Brázdové sama, ale jedině s holkami.
Zuzka ji vyzývá: „Ukaž nám, jak jsi to namalovala.“
„Nic zvláštního.“
„Podíváme se, jestli tam s tím můžeme vůbec jít,“ přidává se Terezka a také Katka chce výkres vidět.
„Tak jo,“ svoluje Lenka a otvírá tvrdé desky.
Holky vydechnou údivem. Vědí, že Lenka kreslí výborně, ale něco takového nečekaly.
„Máš to fakt nádherný,“ uvažuje nad výkresem Zuzka, „akorát tam moc radosti nevidím.“
„Také se u nich nikdo neraduje. Paní Brázdová čeká a je smutná. Její dcera je sama a jistě by chtěla jít za maminkou, ale nemůže, protože nevěří. A přitom by je obě rozveselila láska, kterou je chce spojit Panna Maria.“
„Máš to promyšlené,“ chválí ji Terezka a ostatní holky přikyvují.
Na náměstí se děvčatům rozdávají obrázky dobře. Někteří lidé si pro obrázky přicházejí sami, protože se jim minule líbily. I tentokrát odcházejí s úsměvem, když jim děvčata k tomu něco pěkného řeknou.
Jedna paní se směje a říká: „Holky, to se na mne hodí. Mám doma horu prádla.“
Přitom se raduje z obrázku, na kterém žena vytahuje prádlo z pračky, a andílci je rozvěšují na šňůry. Navíc dva andílci jí upravují vlasy, na které nemá čas.
„Děkuji vám, holky. Tak se mi do prádla nechtělo, ale s andílky se do toho pustím.“
Zanedlouho si přebírá obrázek neznámý pán a raduje se. „Tak to je fakt na mě šitý. Hned dneska to udělám.“
Na obrázku je namalován muž, jak věší obraz na stěnu. Jeho manželka se očividně raduje, že konečně se její muž pustil do domácích úkolů. V ruce má totiž seznam deseti prací, které potřebuje udělat.
Ukazuje se, jak je dobře, že se holky při kreslení radily s rodiči a oni jim dali témata, která odrážejí svět dospělých. A lidé na ulici pak nejednou vidí v obrázku vzkaz pro svůj život.
Ještě za světla jsou obrázky rozdány a děvčata zamíří k paní Brázdové. Moc nemluví. Mají přece jenom trému ze setkání s podivnou ženou. Lenka prozvání paní Vašíčkovou, která slíbila, že přijde, aby jim odemkla a uvedla je k podivné ženě. Holky na ni musí počkat, ale je to jenom několik minut. Pracovnice charity přichází v dobré náladě a děvčata chválí: „Jsem ráda, že jste zase přišly, i když od paní Brázdové se uznání nedočkáte.“
Lenka má trému, tiskne složku s výkresem a v duchu se modlí: Panno Maria, prosím tě, ať to dobře dopadne.“
Uvnitř se jim naskýtá očekávaná scéna. Stará žena sedí u okna a vyhlíží, zdali se neobjeví její dcera Maruška.
„Paní Brázdová,“ hlaholí paní Vašíčková, „přišla za vámi děvčata a přinesla obrázek, jak slíbila.“
„Obrázek s Maruškou?“ zeptá se stará paní, vstává a drobnými krůčky dochází k děvčatům.
Lenka otevírá složku a podává výkres staré paní. „Ano, je to Maruška! Je jako živá. A nese mi růže, nádherné růže. Ale proč mi je nepodává a drží je při sobě? A je smutná, strašně smutná. A já jsem také smutná. Nepřichází s vírou, a proto nemůže jít ke mně. Hrozný obrázek, hrozný obrázek, takový jsem nechtěla.“
Paní Vašíčková chce zachránit situaci, a proto starou paní vyzývá: „Podívejte se, kdo je ještě na obrázku!“
„Panna Maria! Ta je krásná! Je plná světla, ale my dvě jsme ve tmě. A co tam má na tom závoji napsáno?“
„Láska,“ odpovídá paní Vašíčková a dodává: „Panna Maria je plná světla, protože má v srdci lásku.“
„A já nemám lásku?“ durdí se se stará paní a hodí obrázek na zem.
Paní Vašíčkovou to rozzlobí: „A to je láska, že jste hodila nádherný výkres na zem? A přitom to děvče má pravdu. Jaká je to láska, když se k vám dcera nemůže přiblížit? A tak jste obě ve tmě, i když vám Panna Maria nabízí světlo.“
Stará paní už na to neříká nic a jde si sednout zase na své místo u okna. Znamená to, že už se nechce s nikým bavit.
„Na shledanou!“ pozdraví děvčata a odcházejí i s paní Vašíčkovou.
Venku jim pak pracovnice charity řekne: „Holky, moc vám děkuji. Bylo to nepříjemné, ale ve staré paní se pohnulo svědomí. Doufám, že o tom bude přemýšlet.“
„A co můj výkres?“
„Buď ho hodí do koše, anebo bude nad ním přemýšlet. Budu se modlit, aby udělala to druhé.“
„Já se budu také za ni modlit,“ slibuje Lenka a ostatní děvčata přizvukují.
Pomalu se stmívá, všichni už spěchají domů, aby o ně neměli rodiče strach.
V té době je už Radim na půli cesty k Jiříčkům. Sluníčko bylo dnes na obloze vidět až do jeho západu, obloha je bez mráčků i teď, kdy se objevují na obloze hvězdy. Využívá tak první možnosti, aby došel na pozvání starého pana Jiříčka. Za úplné tmy a sporého osvětlení zazvoní u domovních dveří.
Přivítání je srdečné. „Vítám tě, chlapče, jsem rád, že jsi přišel. A jak se, prosím tě, jmenuješ?“
„Radim.“
„Krásné jméno. Tvůj patron byl bratrem svatého biskupa Vojtěcha.“
„Co je to patron?“
„Při křtu dostáváme jméno nějakého světce, který je naším průvodcem po celý život.“
„Ale já nejsem pokřtěný.“
„Co není, tak může být.“
Radim na to už neříká nic a následuje starého pána do kuchyně, kde ho přivítá i paní Jiříčková. „Udělám ti horký čaj.“
„Svačil jsem, než jsem šel sem.“
„Dobře, uvařím ho, až se vrátíte ze zimy. Pak se rád zahřeješ.“
„A kam půjdeme?“ ptá se zvědavě Radim.
Pan Jiříček si obléká kožich a odpovídá: „To bude překvapení.“
Radim je rád, když si konečně nasadí domácí pán beranici a zve ho ke dveřím do vedlejší místnosti. Projdou pokojem a dalšími dveřmi se dostávají do malé místnosti, kde Radim vydechne údivem. „Dalekohled! A takový veliký…“
„To je moje nejmilejší místo. V létě tu pozoruji oblohu celé hodiny. Teď v zimě je obloha možná ještě krásnější, ale nevydržím tu tak dlouho.“
„Proč?“
„Hned to poznáš,“ odpovídá muž a mačká zelený knoflík vedle přístroje.
Radim se lekne, když to malinko zaskřípe a nad ním se otevírá otvor ve střeše. Okamžitě pocítí chlad, který se hrne dovnitř. Teď už chápe, proč tu v zimě pan Jiříček dlouho nevydrží.
Starý pán si sedá pod dalekohled a zaměřuje jej na cíl. Netrvá to dlouho a zve návštěvníka, aby si usedl pod dalekohled namísto něho. Přitom mu vysvětluje, co dalekohledem uvidí. Radim snad zapomíná dýchat, když se před ním v dalekohledu otevírá panoráma oblohy mnohem bohatší a bližší, než je možno spatřit pouhým okem. Radim je uchvácen tím, co vidí, a nemůže se vynadívat na krásu oblohy.
„Teď tam pusť zase mne,“ dává pokyn pan Jiříček, aby mohl nasměrovat dalekohled na jinou část oblohy.
Když si opět sedne Radim pod dalekohled, tak vyhledává souhvězdí, na které ho upozorňuje zkušený hvězdář.
A tak se to opakuje několikrát a Radim se jenom bojí chvíle, kdy zmrzlý stařec ukončí úžasnou podívanou. Sám se také chvěje zimou, prsty na nohách téměř necítí. Ale touží se dívat dál a dál.
„A teď se podívej úplně nahoru, na okraj záběru. Vidíš tam docela malou hvězdičku.“
„Ano, vidím, je taková skromná.“
„A co myslíš, jak je velká ve srovnání s naší zemí?“
„Je mnohem menší než zeměkoule.“
„Radime, představ si, že je asi tisíckrát větší než naše Země. A kdybychom se dívali z této hvězdy na naši zem, tak bychom ji ani neviděli. Naše Země je malá, ale nádherná. Nikde jinde se zatím nenašel život, jenom na Zemi. Zdá se, že jsme v obrovském vesmíru ztraceni, ale přitom jsme jedineční. Ta nádhera, ta velikost má svůj úžasný řád. Kdyby jenom jediná hvězda se pohnula ve vesmíru, mělo by to nedozírné následky. Nic nemůže vzniknout ve světě samo, taková je naše zkušenost. A jestliže někdo tvrdí, že vesmír, jak jej vidíš v dalekohledu jenom v jeho nepatrné části, vznikl sám, tak je vůl. Je na tom ještě hůř než vůl, protože vůl, když se pase, tak se stále klaní svému Stvořiteli.“
Radim opouští místo pod dalekohledem a říká: „Země je nepatrný bod ve vesmíru a člověk je jako zrníčko prachu, možná ani to ne.“
„A toto zrníčko prachu se staví proti Stvořiteli vesmíru a směje se, že vůbec není, že všechno vzniklo samo.“
„Jsme nic,“ hlesne Radim.
„A přitom jsme tak moc,“ opravuje ho pan Jiříček.
„Tomu nerozumím.“
„Oproti vesmíru jsme méně než zrníčko prachu. Zrníčko říkám proto, že jsme živí. A každé zrníčko má v sobě život. Ale přitom jsme každý moc důležití, protože každého z nás miluje Bůh. I tebe, Radime, Bůh miluje.“
„Jak to víte?“
„Ježíš, Boží Syn nám to řekl. Tak úžasně nás miluje, že za každého z nás zemřel.“
„I za mne.“
„I za tebe. A tak už nikdy neříkej, že nevěříš. Protože nevěřit může jenom blázen anebo vůl.“
Pan Jiříček mačká červené tlačítko a střecha se nad nimi zavírá. Pak ho Radim následuje do kuchyně, kde to voní čerstvě uvařeným čajem z bylinek.
Pan Jiříček to komentuje: „Každá bylinka je Boží dar. I tu Bůh stvořil, aby nám sloužila pro naše zdraví.“
„Já si to musím srovnat v hlavě. Bůh stvořil tak obrovský vesmír a přitom všechno i malinké zde na zemi. A proč to stvořil?“
„Z lásky. Miluje všechno, co stvořil, a zvláště miluje člověka, kterému dal schopnost, aby miloval jeho. I tento voňavý čaj máme od něho.“
„I ten med, kterým ho osladíme?“
„Ano, všechno máme od něho. Je to úžasné.
Jiříčkovi pijí s Radimem výborný čaj a jedí k tomu chléb s voňavým medem. Po skončení večeře se má hoch k odchodu. „Ještě jednou moc děkuji. A budu o tom přemýšlet. O všem, co jsem viděl a co jste mi řekl.“
„Přemýšlej, ale zase ne moc. Protože stejně to nepochopíš. Spíše děkuj a chval Boha za to všechno, co od něho máme. I za svůj život.“
„Ano, budu chválit Boha,“ slibuje Radim ve dveřích a pak už vyjde na silničku, kterou se z této samoty dostane do města. Přitom stále vzhlíží k obloze a připomíná si, co viděl za tím, co je nám dostupné pouhým okem.
A co já, bleskne mu najednou hlavou. Copak může milovat Bůh mne, který jsem udělal tolik špatného? Nemůžu se k němu ani přiblížit. Jsem špinavé zrníčko. Nejsem nic, protože Bůh mne nemůže milovat. To je hrozné pomyšlení. Ale pan Jiříček říkal, že Bůh miluje i mne. Ale on neví, kolik zla jsem udělal. Kdyby to ten dobrý muž věděl, tak by mně oblohu ani neukázal. Ale já bych chtěl také milovat. Chtěl bych být jako otec Matouš, který mi řekl, že mě má rád. A on ví, co jsem dělal, jaký jsem byl. Musím jít za ním a říct mu, že jsem špinavé zrníčko. A řeknu mu, že udělám všechno, aby to zrníčko bylo čisté.
Ale dokážu je vůbec vyčistit? I na to se ho musím zeptat.

V blízkosti Vánoc

„Dobrý večer,“ pozdraví nahlas, aby jeho hlas nezanikl ve zvuku televize.
„Dobrý večer, kdes byl?“ zeptá se ho máma.
„U Jiříčků, mají doma dalekohled…“
„Přijď na večeři,“ přerušuje ho táta, který sleduje televizi.
„Nebudu jíst, večeřel jsem u Jiříčků.“
„Nevadí, aspoň neubude.“
Nikoho tu nezajímám, říká si v duchu Radim, který by rád pověděl rodičům alespoň o dalekohledu, když o špinavém zrníčku by řeč ani nezačínal.
„Nemáš zase nějaký průšvih?“ zeptá se máma.
„Ne, teď už průšvihy nemám, když chodím na faru.“
„Radši o tom nezačínej, nebo tátu vyprovokuješ.“
„Ty ses ptala na průšvih. Byl jsem u Jiříčků, mají dalekohled.“
„Řekneš mi to později, teď na to nemám čas.“
„Jdu k sobě,“ ukončuje Radim rozhovor, aby nerušil.
Vchází do svého pokoje, kde má hrozný nepořádek. Pomyslí si: Já špinavé zrníčko mám špínu i kolem sebe. Ale ve vesmíru nebyl ani nejmenší nepořádek. Jak to tam bylo nádherné a tady…
Jenom na chvíli usedá Radim na židli ověšenou prádlem a dalším oblečením. Pak se pouští do uklízení a jde mu to od ruky.
Když ho přichází maminka přece jenom pozvat na večeři, tak nechápe, kde se to v tom klukovi vzalo.
„Byl jsem u Jiříčků,“ chce to Radim vysvětlit, ale máma ho přeruší: „Teď bude večeře, přijď taky.“
„Nemám hlad, jedl jsem u Jiříčků.“
„Jak chceš.“
Maminka odchází a Radim váhá. Určitě bych nějaké jídlo do sebe dostal, ale mluvit o vesmíru bych nemohl. Táta se i při večeři dívá na televizi a máma to musí respektovat. Ne, budu sám. Už tu mám pořádek, i když to jako ve vesmíru zdaleka není. Ano, jsem špinavé zrníčko, o které nikdo nestojí. A nádherný Bůh má kolem sebe krásu a já mu to kazím. Ale on si to kazit nenechá. Špinavé zrníčko vesmíru neuškodí. Je nepatrné, k ničemu. Bůh si mě nevšímá tak, jak si mě nevšímá táta. Jsem k ničemu. Kdo by se zabýval špinavým zrnkem?
Půjdu k večeři. Najím se k prasknutí a přejdou mě špatné myšlenky. Buchnu sebou do postele a budu spát.
Ne, nepůjdu k večeři. Nechci do toho hluku. Ve vesmíru byl nádherný klid. Proč chci ten klid? Na co je špinavému zrníčku klid, když do vesmíru nepatří. Jsem hnusný, nikdo mě nechce, nikdo nemůže mít špinavce rád.
Mučivý pocit tísní Radima tak, že zatouží utéct z tohoto světa, aby měl klid. A budu mít klid? Co když i tam budu dál špinavcem, který se bude trápit dál.
„Ne, já už to nesnesu,“ zvolá do ticha.
Bere do ruky mobil a najíždí na číslo otce Matouše. Jedině on mně může pomoci, nebo se tu zblázním. Ťuká a přikládá mobil k uchu.
„Otec Matouš, co potřebuješ Radime?“
„Otče, já se zblázním, nevím, co se se mnou děje. Já už nemůžu dál žít.“
„Radime, povídej, všechno povídej, jsem tu pro tebe.“
„Jsem špinavé zrníčko v nádherném vesmíru, který stvořil Bůh. Kazím to Bohu, ale on si mě nevšímá, v té veliké kráse se ztratím. Jsem k ničemu.“
„Radime, řekni mi, jak jsi k tomu došel.“
„Byl jsem u pana Jiříčka. Má dalekohled. Díval jsem se do vesmíru. Teď už vím, že Bůh je, něco tak úžasného nemohlo vzniknout jen tak. Země je malá kulička a my jsme jako nepatrné zrníčko. A já jsem špinavé zrníčko, protože jsem udělal moc špatného. Nikdo mě nemá rád. Ani Bůh o mě nestojí, protože jsem špinavý, hnusný.“
„Radime, říkáš mi něco, na co jsem čekal celou dobu, co tě znám. Modlil jsem se za tebe moc, abys poznal, že Bůh je. Bůh je nádherný, protože stvořil nádherný svět. Ale na Bohu je nejúžasnější to, že nás miluje. Radime, miluje i tebe a touží, abys to poznal a odpověděl na to.“
„Jak to víte, otče?“
„Poslal svého Syna Ježíše, který za každého z nás zemřel, aby nás očistil od našich hříchů, aby to špinavé zrníčko prachu vyleštil v krásný diamant lásky.“
„Otče, on mě přece nemůže milovat.“
„Já jsem jenom nepatrný tvor a mám tě moc rád. Takového, jaký jsi. A přitom toužím, aby ses obrátil k Bohu a on tě přijal do své náruče. Má tě ještě mnohem více rád než já.“
„Bůh mě má fakt rád?“
„Ano, miluje tě, protože tě stvořil krásného. Jsi krásný, jenom zaprášený. A Bůh tě chce očistit, když se k němu obrátíš.“
„Chci se obrátit. Ale teď už nemůžu mluvit, protože brečím.“
„Radime, vyplač se a řekni Pánu Bohu všecko, on tě slyší. Řekni mu úplně všecko. A pak šťastně spi. Dobrou noc.“
Radim shazuje ze sebe oblečení a lehá si na postel. Pláče a říká Bohu všecko, nic nezamlčuje, zcela otevírá své srdce a stále znovu prosí za odpuštění. Pak se dlouho dívá oknem na oblohu a cítí se být sice nepatrnou částečkou vesmíru, ale přitom důležitou tak, jak je důležitý ten, koho někdo miluje. A ten někdo je Bůh.
Zatímco Radim prožívá štěstí ze svého obrácení i na druhý den, tak Lenka na tom dobře není. Terezce se zdá, že je na tom podobně, jako když bývala šikanovaná. Proto se jí ptá: „Někdo ti ubližuje?“
„Ne, všichni jsou na mne hodní.
Přichází i Zuzka s Katkou. Jedna přes druhou se ptají, co se jí stalo. „Nic, nic,“ odpovídá zaražené děvče.
Holky to však z ní dostanou, a tak se dozvídají, jak moc jejich kamarádku mrzí, že paní Brázdová hodila její výkres na zem. „Byla tam namalována i Panna Maria, a tak hodila na zem i Matku Boží.“
Zuzka ji utěšuje: „Ona je divná.“
Připojuje se i Terezka. „Udělaly jsme, co jsme mohly.“
„Chtěla jsem tím výkresem říct, že bez lásky nebudou obě šťastné.“
„To z výkresu pochopil každý,“ utěšuje ji Katka.
„Chtěla jsem je přivést k lásce.“
Zuzka se zasměje. „To sis dala nesplnitelný úkol. Copak se dá láska předepsat?“
„Paní doktorka také napíše léky a tělo se uzdraví.“
„Na lásku pilulky nejsou.“
„Já bych to nerozebírala a šla bych za otcem Matoušem,“ radí Terezka smutné kamarádce.
K tomu se přidává i Zuzka. „Jasně! Jdi za otcem, on si se vším vždycky ví rady.“
Také Katka se k návrhu připojuje, když říká: „Otec Matouš za ní třeba i zajde.“
Lenka nápad bere. „Půjdu tam hned po vyučování.“
Pak se holky domlouvají, kdy budou mít nové obrázky, aby zase mohly vyjít do ulic.
Lenka skutečně zamíří po vyučování na faru. Po zazvonění otevírá otec Alois, který jí sděluje, že pan farář není doma.
„A kdy se vrátí?“
„Těžko říct. Vím, že ve čtyři má schůzku s kluky. Myslím, že přijede tak akorát.“
„Když má kluky, tak nebude mít čas na mne.“
„O půl šesté zpovídá a pak má mši svatou.“
„Otče, můžu to říct vám?“
„Rád ti pomohu, když budu vědět, jak. Pojď dál. Budeme v kuchyni.“
Než si otec Alois usedne ke stolu naproti Lence, tak jí nalévá z termosky teplý čaj a na talířek vysype z obalu sušenky.
„Děkuji, otče, jste moc hodný.“
„Jsem starý. Mnohdy už nerozumím světu kolem sebe.“
„Já jej taky nechápu.“
„Copak?“ ptá se kněz se zájmem.
„Nechápu, proč paní Brázdová hodila můj výkres na zem.“
„Povídej, jak to bylo!“
A tak Lenka vypráví starému knězi, jak navštívila svou bývalou učitelku a poté nakreslila její smutný obličej na výkres. Popisuje vznik výkresu i to, jak dopadla s holkami a s paní Vašíčkovou u paní Brázdové. „Hrozně mě to mrzí, že s výkresem hodila na zem i Pannu Marii. Chtěla jsem jí ukázat, že se mají mít rády, a tak to dopadlo.“
Otec Alois přikyvuje. „Je tvrdošíjná, neskutečně vytrvalá. Co jsem se jí namluvil. Ale házet výkres na zem by neměla. Víš co, zajdeme za ní hned.“
„Já taky?“ diví se Lenka.
„Jistě, odpovídá otec Alois, „ale napřed se pomodlíme.“
Otec Alois vede Lenku do svého pokoje, kde si kleká před křížem, i když mu to jde těžko. Lenka si kleká vedle něho. Po chvíli ticha otec Alois říká: „Pane Ježíši, sešli nám svého Svatého Ducha, ale nejenom nám, ale také paní Brázdové, ať společně dojdeme k takovému řešení, jaké je chceš mít ty. Žehnej nám, prosíme, na cestu i na setkání s paní Brázdovou. Moc děkujeme, amen.“
Otec Alois umlkne a už jenom vzhlíží ke kříži. Ticho přerušuje Lenka, když se modlí: „Pane Ježíši, ty jsi za nás zemřel, protože nás máš moc rád. Kéž i tady zvítězí láska.“
Po skončení modlitby to už netrvá dlouho a kněz s děvčetem vycházejí z fary. Lenka se musí hodně krotit, aby šla pomalu a starý člověk jí stačil. Přesto se potřebuje otec Alois před budovou vydýchat. Teprve potom dá rukou pokyn, že mohou vejít.
Po zazvonění se otec Alois ohlásí a paní Brázdová je vpouští do bytu. Její chladné přijetí je pokračováním toho, co zde včera prožila děvčata. Lenka si okamžitě všímá výkresu, který leží na stejném místě, kam jej stará paní pohodila. Otec Alois usedá ke stolu a stará paní si přisouvá židli naproti němu. Lenka zůstává stát za otcem Aloisem, který se hned ujímá řeči. „Přišel jsem se podívat na výkres, který vám nakreslila tady Lenka.“
Paní Brázdovou to překvapuje, ale rukou ukáže na výkres ležící na zemi. Lenka k němu přibíhá, zvedá jej a pokládá na stůl před otce Aloise.
„Krásná práce,“ chválí kněz Lenčino dílo. „Panna Maria je tu skutečně nádherná. Nezaslouží si ležet na zemi. Rád bych si vzal výkres domů.“
„Je to můj výkres,“ protestuje stará žena.
„Když o něj nestojíte, tak co? A přitom je tak krásně namalovaný. Panna Maria chce, abyste se s Maruškou měly rády. Panna Maria si to přeje.“
„Já mám Marušku ráda.“
„Tak proč se na ni neusmějete?
„Protože nevěří.“
„Ale Panna Maria se na Marušku usmívá, i když nevěří. A usmívá se i na vás. A není tomu tak jenom na obrázku, ale i ve skutečnosti. Usmívá se na vás, protože vás má ráda. A bez lásky se nemůže do nebe.“
„Víra je víc než láska.“
„To se mýlíte, paní Brázdová. V Písmu svatém čteme, že všechno pomine, ale láska zůstane.“
„Otče Aloisi, nespala jsem dneska celou noc. Stále jsem o výkresu přemýšlela a bojovala jsem, jestli ho mám zvednout ze země. Teď už je tady na stole, tak budu bojovat, jestli může za mnou Maruška přijít, nebo ne.“
„Dobře, bojujte,“ přitakává otec Alois, „ale jenom do Vánoc.“
„Do Vánoc?“
„Na Vánoce k vám přijde Maruška.“
„Nikdo ji nezve.“
„Já ji pozvu. Ano, já! Pozvu Marušku, aby přišla k vám. A na vás bude záležet, jestli ji přijmete, nebo ne.“
„Co když ji nepřijmu?“
„Tak umřete bez lásky a do nebe si uzavřete cestu.“
„Já bojuji za její víru.“
„Bojujte o lásku a na Pánu Bohu nechte, zdali jí dá víru. Víra je Boží dar, ten dát nemůžete. Ale lásku dát můžete.“
Stará paní sedí a přemýšlí. Otec Alois vstává a má se k odchodu.
Lenka se zeptá: „Mohu si ten výkres vzít domů, když se vám nelíbí?“
„Líbí se mi. Je krásný.“
„Ale vždyť jste ho zahodila.“
„Teď už ho nezahodím.“
Otec Alois se loučí. „Přeji vám požehnaný zbylý advent a úspěšný boj. S Pánem Bohem.“
Žena mlčí, ale pak přece jenom odpoví bez citového zabarvení: „S Pánem Bohem.“
„S Pánem Bohem,“ pozdraví také Lenka a následuje kněze, který drobnými krůčky opouští byt.
Venku se Lenka zeptá: „Otče, myslíte, že stará paní Marušku přijme?“
„Nevím. Víc už jsme nemohli pro to udělat. Paní Marušku navštívím sám. Ty se už jenom modli, aby paní Brázdová boj vyhrála.
Kousek mají kněz s Lenkou společnou cestu. Na nároží se rozejdou. Otec zamíří k faře a Lenka domů.
Na faře se v té době scházejí Vašek, Radim, Danek a Kája ke krátké poradě, kterou si vymínil otec Matouš. Teprve potom půjdou kluci pomáhat kostelníkovi udělat pořádek do skladiště, kde jsou umístěny potřebné věci k Vánocům.
Po společné modlitbě se ujímá slova otec Matouš. „Hoši, prosím vás, potřebuji poradit v záležitosti pana Veselého. To, co si tady řekneme, je přísně tajné, zůstane to mezi námi. Pan Veselý se touží setkat se svou manželkou, o které neví, kde je. Má práci a chodí každý den pozdě domů, takže se pomalu ani nevidíme. Přemýšlím, jak to udělat, aby svou manželku nalezl. Mohlo by to být třeba i na Vánoce, ale to už se asi nepodaří. Co víme? Manželka pana Veselého žije ve vedlejší diecézi, pravděpodobně ve městě. Předpokládáme, že žije sama se třemi dětmi: Josífkem, Aničkou a Maruškou. Známe její jméno i příjmení: Lucie Veselá. Nevíme však, zdali se vůbec chce ke svému manželovi vrátit.“
„Mám nápad,“ hlásí se Radim, „objedeme všechny fary a zeptáme se tam, zdali tam někdo takový žije.“
„To je sice dobrý nápad, ale je to hodně náročné na čas. A pak: ne každý kněz se vcelku oprávněně bude chtít míchat do vztahu mezi manžely. To bychom ani nemohli po nikom chtít.“
Vašek se hlásí a navrhuje: „Navštívíme kostely velkých měst a tam budeme pátrat po ženě se třemi dětmi.“
Otec kroutí hlavou, že ne. „Říkal jsem, že nemáme tolik času. Zvláště v neděli nemohu odjíždět z farnosti. Ta paní by nám také nemusela věřit, třeba se s námi ani bavit. Nemusí mít také v kostele děti u sebe. Mohou být ve schole a poznávací znamení je pryč.“
„Napíšeme pátrací dopis,“ navrhuje Danek, „a vylepíme ho ve všech kostelích.“
Ani tento nápad se otci nelíbí. „Přece nemůžeme zveřejňovat soukromé záležitosti na veřejnosti.“
„Já bych napsal dopis přímo té paní,“ navrhuje Kája.
„Ale kam ho pošleš? Vždyť neznáš její adresu,“ téměř ho okřikuje Radim.
„Počkejte!“ zvolá otec Matouš, „to není špatný nápad. Napíšeme dopis přímo jí. Vylíčíme jí, co jsme s panem Veselým prožili. A navrhneme jí, že by se mohla se svým manželem o Vánocích setkat.“
„Ale na jakou adresu to pošleme?“ oponuje Radim.
„Na fary velkých měst. Na obálce bude napsáno: Paní Lucie Veselá, maminka Marušky, Aničky a Josífka. A kněz, který Veselé ve farnosti má, tak jí dopis předá.“
„Výborně a máme to vyřešeno,“ zvolá Radim a ostatní se k němu přidávají.
„Díky, kluci, že jste mi poradili,“ zvolá otec Matouš a přidá: „Teď už rychle za kostelníkem, čeká na vás.“
Hoši jsou v mžiku pryč a kněz tiše říká: „Teď už je to jenom na tobě, Duchu svatý, abys dotáhl, co jsi začal.
Mladý farář usedá k počítači, aby sepsal dopis pro manželku pana Veselého. Přitom je vidět v jeho tváři úsměv, protože věří, že to dobře dopadne.


Vánoce

Adventní dny ubíhají jeden za druhým a otec Matouš každý den spěchá ke schránce a hledá v ní dopis od paní Veselé. Když jej neobjeví, tak zklamaně odnáší poštu domů a utěšuje se, že snad zítra.
Do Vánoc však zbývá už jenom několik dnů a kněze to velmi mrzí. Stále znovu v sobě probouzí důvěru v Boží přítomnost a jeho starostlivost. „Bůh to má ve své režii,“ opakuje si i nahlas pravdu, kterou prožíval už mnohokrát ve svém životě.
Nejenom starost o Veselé a příprava kostela na svátky, ale hlavně několikahodinová zpovídání v různých farnostech – to vše ho začíná unavovat. Cítí, že by potřeboval vypnout, ale nemá kdy. Schůzky s kluky i děvčaty na faře dočasně zrušil a doporučil jim, aby pomáhali rodičům doma. Přesto se od rána do večera nezastaví. Jediné chvíle odpočinutí patří modlitbě, ale i ty jsou nejednou uspěchané a nesoustředěné. Cítí, že si toho vzal na sebe moc, že příští rok si vše naplánuje jinak, ale teď už to musí do Vánoc dotáhnout.
Dva dny před svátky uvidí mezi hromadou zásilek dopis, který by mohl být od Markovy manželky. Chvějí se mu ruce, když jej otevírá a pak spěšně čte:
Vážený pane faráři,
moc jsem uvažovala a také se modlila nad Vaším dopisem, který mi předal náš pan farář. V první chvíli jsem byla strašně šťastná, ale pak jsem o tom všem začala přemýšlet. Vím, jak strašně jsem ublížila Markovi a našim dětem. Nemohla jsem pochopit, že by mi mohl Marek odpustit. Nedovedla jsem si představit, že se setkáme a budeme zase tvořit rodinu. Plakala jsem a prosila Pána Boha, aby mi dodal odvahu předstoupit před Marka a prosit ho za odpuštění. Až včera jsem to všechno řekla našemu panu faráři. On měl z toho velkou radost a řekl mi, že by to byla hloupost, kdybych na dopis neodpověděla. Domluvili jsme se s panem farářem, že budu Marka čekat na Hod Boží v 17 hodin u jesliček v našem kostele. Budeme tam sami, protože kostel bude jinak už zavřený. Má zazvonit na faře a pan farář ho do kostela zavede.
Děkuji Vám za všechno, pořád mám trochu strach, ale už převládá to, že se na Marka těším. Lucie.
„Díky, Bože, díky,“ pronese spontánně kněz a v první chvíli chce zavolat Markovi do práce. Ale pak se zarazí, že by to bylo vůči němu bezohledné. Jak by mohl přemýšlet nad technickými úkoly, když by musel pořád myslet na blízké setkání s manželkou a dětmi? Ne, řeknu mu to večer, až přijde z práce. Jestli nebude moci od radosti spát, tak to nevadí. Říkal, že dnes jde naposledy do práce. Od zítřka má až do Nového roku volno.
Otec Matouš cítí, jak mu radost z očekávaného dopisu rychle ze srdce vyprchává. Ano, to je problém posledních dnů. U ničeho nevydržím, radost i smutek proklouzávají mým srdcem. Nedovedu se soustředit, myšlenky ve mně víří. Teď musím do domova důchodců ve vedlejším městě. Slíbil jsem to, ale příště už to neudělám. Teď už musím jít, i když bych se potřeboval připravovat na sváteční kázání. Vezmu loňské, nikdo neví, co jsem vloni kázal. Ještě že to mám napsáno. Vyřešeno, a teď už jedu. Ještě něco v kuchyni zhltnu, abych měl sílu.
Nikdo ve farnosti neví, jaké má jejich farář problémy. Vánoční bohoslužby jsou krásné, plné radosti. Schóla posílená o Zuzku a Katku zpívá letos mnohem lépe než dříve. Vašek mezi ministranty září štěstím také proto, že v blízkosti oltáře stojí Radim a se zájmem sleduje všechno dění kolem oltáře. Za ním se krčí Danek s Kájou, kteří by bez něho neudělali ani krok. Farnost se raduje z narození malého Ježíše a je šťastná, že v ní slouží otec, který má pro každého z nich místo ve svém srdci. Mladý farář zvládá bohoslužbu jako zkušený kněz. Přitom však pociťuje něco, co dosud neznal - silné, někdy splašené údery srdce. Při závěrečném „Narodil se Kristus Pán“ děkuje otec Matouš za své farníky a prosí, aby se malý Ježíš narodil v srdci každého z nich.
Paní Lucie Veselá přichází do kostela půl hodiny před domluveným setkáním se svým manželem. Do té doby byl kostel otevřený, aby mohly rodiny s dětmi přicházet k jesličkám. Kleká si do lavice v blízkosti betléma tak, aby dobře viděla na svatostánek.
Žehnám vám, paní Veselá, Pán Ježíš je tu s vámi, nemusíte se bát,“ loučí se s ní kněz a při odchodu z kostela zamkne za sebou hlavní vchod.
Lucie zůstává v kostele sama, napravo je rozsvícený betlém, ale ona upírá oči ke svatostánku, nad nímž upozorňuje věčné světlo na přítomnost Pána Ježíše. Lucie by se tak ráda odevzdala do Boží náruče, ale nemůže se soustředit. Myšlenky jí odbíhají a ona si stále znovu představuje, jaké to bude, až se tu s Markem setkají. A přijde vůbec? Nerozmyslí si to na poslední chvíli? Nezlákala ho přece jenom nějaká žena v podmanivé vánoční atmosféře? Vždyť on je tak šikovný člověk. Navíc tak hodný člověk, a já měla zaslepené oči a dívala se na jiného, který mě od samého začátku klamal a podváděl.
„Ne, ne!“ zašeptá Lucie nahlas, aby zahnala pochybovačné myšlenky. Pomáhá jí to, aby se vrátila k modlitbě. Pane Ježíši, neumím nic říct, proto volám jenom tvoje jméno. Pane Ježíši, Pane Ježíši… jsi tu se mnou a budeš s námi, to stačí.
Další minuty prožívá Lucie v modlitbě i v myšlenkách, ve kterých odbíhá do vzpomínek i do představ, jaké to bude, až se za chvíli s Markem setkají.
Na věži odbíjí sedmnáctá hodina.
Pan farář s Markem tu dosud nejsou. Přijdou vůbec?
Najednou zaslechne zarachocení klíče ve vchodu do sakristie. Lucie upíná oči na vchod do sakristie v blízkosti oltáře. Pan farář! A jde sám. Ne, někdo jde za ním. Je to Marek, můj Marek. Mám jít za ním? Ne, počkám tady.
Marek pokleká vedle pana faráře před Pánem Ježíšem ve svatostánku a chvíli se modlí. Pak odcházejí oba do sakristie a Marek za knězem zamyká dveře. Vrací se do kostela, znovu pokleká. Vstává a jde dozadu za Lucií. Najednou stojí proti sobě a dívají se jeden druhému do tváře.
„Lucie,“ hlesne Marek a vzápětí objímá svou ženu a mezi slzami říká: „Konečně jsem tě našel, moje Lucinko, Pán Bůh mi tě vrátil.“
„Odpusť mi, Marku,“ prosí mezi slzami Lucie, „odpusť mi, že jsem tě tak hrozně zradila. Nezasloužím si, abys mě znovu přijal za ženu.“
„Nemám co odpouštět, protože jsi byla nemocná, hrozně nemocná. A já ti nemohl pomoci. Ale věděl jsem, že tě Pán Ježíš uzdraví a vrátí tě do mé náruče.“
„Byla jsem nemocná hříchem. Prosila jsem Pána Boha za odpuštění.“
„Odpustil ti a uzdravil tě.“
„Můžeš mě ještě milovat, když jsem tě tak zradila?“
„Ještě víc než dříve. Vždyť jsem na tebe pořád myslel a představoval si tuto chvíli. Nevěděl jsem, kdy přijde, ale věřil jsem. Až mi dala děvčata obrázek na náměstí a já poznal, že namalovala naše děti, tak jsem poznal, že čas se přiblížil.
„Děti se na tebe moc těší. Josífek tě ještě nezná, ale vyprávěla jsem mu o tobě.“
„Kde jsou děti?“
„Doma. Maruška už je šikovná, poradí si s nimi. A sousedka na ně občas nakoukne, zdali je všechno v pořádku.“
„Půjdeme za nimi. Ale napřed se pomodlíme.“
Manželé přistupují k jesličkám, drží se přitom za ruce a chvíli se dívají do jesliček a mlčí. Pak Marek šeptá: „Ježíši, moc ti děkujeme a radujeme se z tvého příchodu na svět a ty se raduješ spolu s námi z našeho shledání. Buď s námi pořád. Spojuj nás svou láskou, ať se máme všichni doma rádi.“
„Ano, Ježíšku, krásné Děťátko.“
Manželé se ukloní a odcházejí. Přitom se stále drží za ruce.

Paní Brázdová na svátek svatého Štěpána sedí odpoledne na svém obvyklém místě u okna a pozoruje dění venku. Přemáhá ji spánek, ze kterého ji probudí zařinčení zvonku.
Stará žena se pomalu došourá ke dveřím a zeptá se: „Kdo je tam?“
„Maruška.“
Paní Brázdová cítí, jak jí buší srdce a zrychluje se dech. Po chvíli váhání otevírá dveře. Dívá se na dceru, kterou tak dlouho neviděla. Ano, je to Maruška, přesně taková, jakou namalovalo děvče na výkrese. Mlčky zírá na dceru, se kterou si takto setkání nepředstavovala.
„Dobrý den,“ promluví konečně Maruška, „maminko přinesla jsem ti moje cukroví.“
Slovo „maminka“ zní myslí staré ženy a vyvolává v ní mateřské city. „Pojď dál,“ řekne konečně.
Její dcera vklouzne dovnitř, přezouvá se a zakrátko vstupuje do pokoje, kam se mezitím stará žena došourala. Na stůl staví tácek s úhledně uloženým domácím cukrovím. „Mami, pojď si vzít.“
Stará žena přijímá pozvání. Ale když dosedne, tak řekne: „K tomu se hodí káva.“
„Půjdu ji připravit.“
„Víš, kde co je?“
„Pamatuji si, kde jsi měla kávu i cukr.“
Maruška odbíhá a paní Brázdová si prohlíží cukroví. Je stejné, jaké kdysi pekla sama. A bude tak dobré? Sahá po linecké hvězdičce, strká do pusy a převaluje po jazyku. „Je z másla tak, jak jsem to vždycky pekla.“
Zaslechne to dcera v kuchyni a hned na to reaguje. „Všechno dělám z másla, jak jsi mě to naučila.“
Netrvá to dlouho a Maruška přináší kávu nalitou do porcelánových hrníčků. „Tyto hrníčky jsi měla ráda, viď.“
„Ty si to pamatuješ?“
„Maminko, všechno si pamatuji.“
Oslovení „maminko“ znovu starou ženu dojímá. Tak krásně mi říká. Má mě ráda a obsluhuje mě s takovou úctou.
„Maminko, určitě sis všimla, že jsem upekla přesně takové cukroví, jaké jsi pekla ty. Mám už také nějaké nové druhy, ale ty jsem letos nepekla.
„Jsi hodná.“
„Těšila jsem se, že budeme spolu.“
„Já jsem se netěšila, ale je dobře, že jsi přišla.“
„Mám k tomu udělat šlehačku?“
„To bych byla ráda. Je v ledničce a šlehač…“
„Já vím, maminko, kde máš šlehač.“
Za chvíli se vrací Maruška s ušlehanou smetanou a lžičkou ji klade do hrnků s kávou. „To bude pochoutka.“
„Maruško, jsi hodná, že jsi přišla.“
„Poslechla jsem otce Aloise.“
„Já jsem se modlila k Panně Marii. K té, co je na tomto výkrese od Lenky.“
Paní Brázdová bere do rukou výkres a nabízí k nahlédnutí dceři, která si jej pozorně prohlíží a říká: „Je skutečně krásný. Ale věřím, že se takto už na sebe nedíváme.“
„Mračíme se tu strašně.“
„Poprosíme Lenku, aby ten výkres předělala.“
„Budeme se tam na sebe smát. A nebudeš přinášet květiny, ale cukroví.“
Obě ženy se usmívají a v příštích minutách vzpomínají na to, co prožívaly jako máma a dcera spolu.
Otec Matouš se vrací s otcem Aloisem ze svatoštěpánského oběda, na který byli oba pozváni. Mladší z obou kněží je nezvykle zamlklý, až se ho starý farář zeptá: „Matouši, nejsi nemocný?“
„Jsem. Mám nemocnou duši.“
„Copak se stalo?“
Otec Matouš cítí úlevu, když se může svěřit se vším, co prožívá. Zvláště se svěřuje s tím, co ho trápí nejvíc. „Nemám radost, ani když se modlím, ani když dělám něco pro druhé, nemám do ničeho chuť.“
Otec Alois pokývá hlavou a říká: „Tušil jsem, že něco takového přijde, když jsem viděl tvoje nasazení. Zapomínal jsi na sebe, že potřebuješ také brát, když tolik dáváš.“
„Kde jsem měl brát?“
„V samotě s Pánem Ježíšem, kde bys vypnul, myšlenky by se ti uklidnily a nasměrovaly by se na Dárce pokoje.“
„Modlil jsem se.“
„Vím. Ale kněz si potřebuje najít čas, aby si s Ježíšem povídal.“
„Rozumím, otče, stavím se teď na chvíli do kostela.“
„Pokloň se Pánu Ježíši a pak odejdi někam do samoty. Já tě tu do Silvestra zastoupím.“
„Popřemýšlím o tom a řeknu ti. Moc děkuji za nabídku.“
Otec Matouš vchází do kostela a je rád, že tu bude sám. Ale sotva si klekne k modlitbě, tak vchází do chrámu rodina se dvěma dětmi.
Ne, ne, chci klid, bouří se jeho duše. On však napomíná sám sebe: budu mít klid, ale teď musím za těmi lidmi.
Otec Matouš vstává do modlitby a vítá v kostele u jesliček rodinu, kterou z kostela nezná. Dětem vypráví vánoční příběh, který přibližuje na postavičkách, které spěchají poklonit se Ježíškovi. Přitom se usmívá, i když se mu usmívat nechce. Je laskavý, i když by poslal návštěvníky nejraději pryč.
Když rodina odchází, cítí se prázdný, až ho pojímá úzkost. Děti však venku stále znovu opakují, jak hodný byl ten pán v kostele. „Znám ho ze školy,“ vzpomíná si starší děvče, „chodí tam učit náboženství. Já chci také chodit do náboženství.“
„Já chci také náboženství,“ papouškuje mladší chlapec, kterému se otec Matouš také líbil.
Rodiče cosi brblají, že už je těch kroužků dost, ale musí si přiznat, že i je kněz svou laskavostí i vysvětlováním zaujal.
Otec Matouš po příchodu na faru už pouze oznámí otci Aloisovi, že jede do samoty. Otec Alois ví, že se jedná o osamocenou faru v zapadlé vesnici. „Bude tam zima.“
„Dřeva je tam dost, zatopím si a zítra už tam bude dobře.“
„Jeď, budu se za tebe modlit, aby ses nám vrátil zdravý.“
„Děkuji,“ odpovídá otec Matouš a rozhoduje se, že musí odjet co nejrychleji, než zase přijde někdo, kdo bude něco potřebovat.
Přestože vyjel skutečně brzy, tak do cíle cesty přijíždí za tmy. Vítá ho studená, ale zároveň útulná fara. Hned se převléká do pracovního oblečení a spěchá do dřevníku pro buková polena. Najde tam i tence nasekané třísky na podpálení. A tak to netrvá dlouho a v obytné místnosti hučí rozpálená kamna. Sedá si naproti nim a nechává se zahřívat od sálajícího tepla. Časem si musí trochu od rozpálených kamen odsednout, neboť žár z nich narůstá. Tělo takto odpočívá, ale duše klid nemá. Stroj myšlenek se hrne, jedna záležitost či vzpomínka střídá druhou. Kněz si připadá jako v hučícím úle. A do toho se ozývá mobil.
Že jsem ho nevypnul! Takhle tu klid mít nebudu.
Otec Matouš vstává, aby z bundy vytáhl mobil. „Lenka! Co ta zase bude chtít?“
Až se leká sám sebe, jak se chová k volající dívce.
Mám to vzít a poslouchat, co děvče trápí? Ale mne také něco trápí a nikoho to nezajímá. Nevezmu to, mám dovolenou.
Ale mobil je neodbytný a dovolává se přijetí hovoru.
Co když Lenka něco nutného potřebuje? Kdo jí pomůže. Otec Alois? Ano, ten by mohl. Ale zavolá mu Lenka?
Mobil vytrvale vyzvání svou znělku.
„Vezmu to. Nemohu nechat Lenku bez pomoci.
„Tady Lenka.“
„Otec Matouš. Co potřebuješ?“
„Chci vám sdělit něco krásného. Máme doma po celé Vánoce tatínka. Je moc hodný a nic nepije. Je úplně jiný, než když jel na léčení. Jsem šťastná, že mám takového tatínka. A víte, co mi řekl?“
„Nemohu to vědět, Lenko.“
„Bude chodit do práce a ne do hospody. Všechny peníze přinese domů. A já se budu moci hned po Novém roce přihlásit do výtvarky. Jsem tak šťastná.“
„Mám z toho také radost.“
„Otče, až vyrostu, budu umět krásně malovat. A namaluji obraz, který dám vám. Bude na něm Pán Ježíš. Děti se budou tísnit kolem něho. A mezi dětmi budu i já. A Ježíš bude hladit právě mne. A Ježíš bude podobný vám, protože vy jste hodný jako Pán Ježíš.“
„To bude krásný obraz,“ stačí říct otec Matouš, ale víc říct nemůže, protože mu vhrknou slzy do očí. Vypíná mobil a pláče, dlouho pláče a drží v ruce kříž. I tím se teď podobá Pánu Ježíši. Nese teď kříž únavy a přepracování za ty, ke kterým je poslán. Pláče a cítí, že je uzdraven. Je šťastný tím, že je Lenka šťastná.
Pár dnů na staré neobydlené faře prožil otec Matouš v práci, aby utužil své tělo a ulevil mysli. A přitom se stále více těšil domů – na faru za otcem Aloisem, na své farníky, mezi něž patří i jeho blízcí spolupracovníci: Lenka, Zuzka, Katka, Terezka a Vašek, Radim, Danek i Kája.

Deo gratias, dopsáno v předvečer Popeleční středy, 2017



Sdílet

| Autor: administrátor | Vydáno dne 03. 04. 2018 | 987 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Doporučujeme:
Anketa:
Jak se ti líbí časopis Milujte se!? (viz www.milujte.se)


Celkem hlasovalo: 403250
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
projekt Godzone=
Jsme mediálními partnery projektu Godzone.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace