Knihy

Od šikany ke spolču I.

od šikany titul ořez On-line kniha tiskového apoštolátu A.M.I.M.S.: První část knihy známého autora pro děti a mládež jáhna ostravsko-opavské diecéze. Příběh o otci Matoušovi, který se snaží pomoci dětem v jejich bezvýchodných situacích, a pomáhá jim tak najít Boha.
Vydal A.M.I.M.S. 2018.




Od šikany ke spolču (I. část)

Autor: Josef Janšta



Ilustrace: Lucie Fričová
Vydal: A.M.I.M.S., Vranov nad Dyjí – Přímětice, v roce 2018
Vydání: 1.


od šikany titul


Obsah

Do nové farnosti
Pod tlakem okolí
Nová kamarádka
V nové farnosti
Jednání s ředitelem
Stěhování
První den pastýřem
Bolest i radost
Dar a hněv
V moderním oblečení
Otec Matouš opět ve škole

Když jsme v 90. letech se spolužáky bohoslovci studovali v kněžském semináři v Olomouci, byli jsme přímo nadšeni knížkou jáhna Josefa Janšty Děti otce Jiřího. Vzpomínám, jak jsme si ji kopírovali a půjčovali. Byla sice určena pro jinou věkovou kategoii, ale to nám nebránilo, abychom si ji sami přečetli a pak opakovaně četli dětem při různých pobytech a chaloupkách. Vždy jsme se setkali s velkým zájmem posluchačů. Josef Janšta má totiž dar vyprávět příběhy, které úzce souvisí s tím, co prožívají dnešní děti a mládež, a právě na těchto příbězích dokáže velmi plasticky ukázat hodnoty života podle víry a hledání věrnosti Pravdě v každodenním drobném rozhodování.
Jsem rád, že autor píše další knížky nejen pro děti a mládež. Přál bych si, aby se rozšířily natolik, že by mohly napomoci utvářit mládé generaci životní postoje a přinášet modely správného křesťanského jednání. Myslím, že tyto knihy by se měly dostat do rukou především rodičů, prarodičů a vychovatelů, kteří by pak sami při různých událostech mohli knížky na pokračování předčítat nebo je vhodným způsobem doporučit či věnovat.
Kniha Od šikany ke spolču se věnuje mimořádně aktuálnímu tématu, kterým dnes nejen děti procházejí. Z praktických důvodů je rozdělena na 2 díly. Brožury, které vydáváme v Tiskovém apoštolátu A.M.I.M.S., totiž naše technické vybavení umožňuje sešít jen s omezeným počtem stránek. To však nemusí být na závadu celému tomuto počinu.
Tak si jen dovolím vyslovit přání, aby Vás tato knížka zaujala podobně jako naše posluchače a nás, když jsme před lety předčítali dětem knížky od tohoto autora. Prosím nezapomeňte je i jejich myšlenky šířit dál.

P. Marek Dunda



Do nové farnosti

První ministrantská schůzka v novém školním roce je fotbalová. Ministranti se nescházejí v kostele, ale přímo na hřišti. Šestnáctka kluků se hbitě rozdělí a nadržení hoši netrpělivě čekají na rozhodčího. Konečně přibíhá otec Matouš a píšťalkou svolává hráče do středu hřiště.
V půlkruhu ministrantů se kněz modlí: „Nebeský Otče, děkujeme ti, že jsi stvořil svět tak, že je tu místo pro fotbal. Těšíme se, že si spolu zahrajeme. Pomáhej nám, ať se ovládáme a je vše v duchu fair play. Svatý Jane Bosko, hraj s námi tak, jak jsi hrával se svými kluky. Amen.“
„Amen!“ vzkřiknou všichni hráči a rozbíhají se na svá místa.
Otec Matouš foukne do píšťalky a zápas začíná.
Sotva se rozjíždí první útočná akce, tak se rozezní v kapsičce kněze mobil. Otec by jej nejraději nechal bez povšimnutí, ale svědomí mu klid nedopřeje. Co když někdo něco důležitého potřebuje? Mám teď schůzku, brání se. Ať mi dají lidi pokoj, když tu mám na starosti tolik kluků…
Už za těch pět roků své kněžské praxe zažil leccos, a tak vsouvá ruku do kapsičky, aby se podíval, kdo volá. Přitom běží s útočícími hráči a píská faul obránce. Spěchá k místu přestupku a pohlédne na displej mobilu. Strne. Volá otec biskup. Ještě že jsem se podíval! Co se stalo? Snad to nebude něco zlého.
Kněz dobíhá ke shluku kluků a omlouvá se jim: „Volá otec biskup. Chvilku vydržte v klidu!“
Výraz knězovy tváře je plný napětí a jeho očekávání nakazí i ministranty.
V mžiku obstoupí svého duchovního správce a jejich pohledy visí na knězových rtech.
„Otec Matouš,“ hlásí se znepokojený muž svému představenému a dodává: „Co si přejete, otče biskupe?“
„Kde se nacházíš? Mohu s tebou mluvit?“
„Ano. Jsem na hřišti s ministranty.“
„Neměl bych tě rušit, ale…“
„Jen řekněte, otče biskupe, co potřebujete.“
„Vím, že pracuješ dobře, že máš farnost v pořádku, i když jsi tam teprve dva roky.“
„Děkuji, otče biskupe.“
„Všude tomu tak není. Také o ministranty se všude nepečuje.“
„Vím. Ale já to nezměním.“
„Potřebuji tě, abys to změnil.“
„Jak to myslíte, otče biskupe?“
„Rád bych tě přeložil do jiné farnosti. Stařičký otec Alois už nemůže.“
„Teď už to chápu.“
„Ale nechci ti to nařizovat, vždyť jsi ve farnosti krátkou dobu a měl bych tě tam ponechat ještě několik let.“
„Já vím, co mám udělat. Poslechnout.“
„Nechce se ti, viď?“
„Strašně se mi nechce. Mám ministranty, funguje mi schola, lidé se zpovídají, nemocní mě volají. Mám tolik plánů.“
„Nebudu tě nutit. Pokračuj v práci ve své farnosti. Mám z tebe radost.“
„Ne, otče biskupe, tak jsem to nemyslel.“
„A jak?“
„Strašně se mi nechce odejít. Ale chci dělat vždy, co po mně chce Pán Bůh. Vaše rozhodnutí beru jako vůli Boží. Přeložte mě, rád vás poslechnu.“
„Dobře, jsi hodný, děkuji,“ ukončuje biskup hovor a pak se dlouho za oba své kněze modlí.
Otec Matouš se rozhlédne po klucích. Klouže z jedné vyděšené tváře na druhou.
Jeden ze starších ministrantů se zeptá: „Otče, vy nám odejdete?“
Přikyvuje. Chtěl by něco říct, ale nejde to. Hlasivky má sevřené. Kdyby mluvil, tak by se asi rozbrečel.
Také kluci stojí a dívají se před sebe. Jejich otec má odejít? Proč, když to s nimi tak umí? Všechno by pro něho udělali.
Také kněz se dívá před sebe a přemýšlí. Možná proto mám odejít, abych nezastiňoval Pána Boha. Aby kluci ministrovali ne kvůli mně, ale pro Pána Boha. Aby holky nezpívaly kvůli tomu, že je pochválím, ale z lásky k Pánu Bohu. Vytáhl jsem farnost z pasivity, vypěstoval jsem sazenice. Můj nástupce už bude jenom zalévat, aby dál dobře rostly. Dělal jsem to s tebou, můj dobrý Bože, modlí se kněz, ale mnohdy bylo vidět mne a ne tebe. Děkuji, že odcházím.
Otec Matouš zvedá oči, pravou rukou si pročísne vlnité vlasy, do hnědých očí se vrací jiskra. Už pevným hlasem volá: „Trestný kop, byl to jasný faul.“
„Spadl schválně. Je to simulant!“ odvažuje se protestovat malý provinilec.
„Podrazil jsi mu nohy, musel spadnout.“
Nikdo už dál nic nenamítá, i když z trestného kopu padá první gól zápasu. I jako rozhodčí má kněz autoritu. Přispívá k tomu i to, že je vysoký a má tak přehled. Zápas proto bez nějakých konfliktů pokračuje. Rozhodčí jej řídí s přehledem, i když často myšlenkami odbíhá jinam. Do své nové farnosti. Jak mě tam lidé přivítají? A co mládež? Bude se tam učit náboženství ve škole?
Právě kvůli škole, kde starý kněz nedokázal udržet kázeň, požádal dlouholetý farář na konci školního roku o odchod do důchodu. Stěžoval si, že tam vládne šikana, nekázeň, která se přenáší i do vyučování náboženství. Otec biskup poprosil unaveného faráře, aby ještě rok vydržel. „Lojzíku, příští rok budu mít několik novokněží, pak budeš moci odejít na odpočinek.“
Kněz souhlasil, přes prázdniny si odpočinul a měl zase novou chuť do práce. Ale dlouho mu to nevydrželo. Co se vlastně stalo?
Už ve druhém zářijovém týdnu přišel za knězem ministrant Vašek a stěžoval si mu, že ho kluci v jeho osmé třídě od začátku školního roku šikanují. Začalo to o prázdninách na školním táboře, když jim Vašek překazil strašení mladších žáků. Nejel s nimi v jejich lumpárnách ani teď ve škole, a tak mu ubližovali. Rodiče nic u třídního učitele nezmohli, a tak se pan farář rozhodl, že vyhledá pomoc u ředitele školy. Avšak vyšetřování se nedotáhlo do konce a násilníkům se jenom pohrozilo. Vaškovi nepřátelé se stáhli, aby vyčkávali, až se situace uklidní. Přitom dávají najevo, že mu to spočítají. Vašek nepatří k nejmenším, je atletické postavy, dosud byl sebejistý, ale teď se agresivní trojky bojí, a otec Alois je nešťastný, že ho nedokáže ochránit.
Do toho se po vyučování náboženství rozpláče sedmačka Lenka. Přitom sděluje: „Vysmívají se mi kvůli oblečení. Jsem pro ně socka, kterou musejí odkopnout.“
„Cože?“ nechápe kněz takovou zlobu.
„Ano, ukazují mi boty, kterými mě vykopnou ze třídy.“
„Tak to řekni rodičům.“
„Nemají na lepší oblečení. Nemohou mi pomoct.“
„Mohou si jít stěžovat.“
„Maminka by plakala a nikam by nešla.“
„Já také nikam nepůjdu,“ rozhoduje se kněz. „Zkusil jsem to jednou a dopadlo to špatně. Ale přijde jiný kněz, který se vás zastane. Já jsem už na to starý.“
Po příchodu ze školy je kněz schýlený více než jindy, pročísne si své řídké šedivé vlasy a volá otci biskupovi: „Slíbil jste mi, že když mi to nepůjde, že mohu odejít hned do důchodu. Prosím, aby se tak stalo. Už na to nestačím.“
Otec biskup žádost přijímá a volá otci Matoušovi, který se rozhoduje, že farnost po starém knězi převezme.
Zatímco otci Aloisovi se uleví, tak záležitost kolem Vaška pokračuje.

Trojice násilníků jde spolu ze školy a hledá osamocené místo, aby se poradila, jak dál s Vaškem. Celkem snadno najdou kluci lavičku, protože je dnes chladno a staří lidé venku neposedávají.
Největší a nejsilnější Radim navrhuje, že si na Vaška počkají a zmlátí ho mimo školu.
„Musíme změnit taktiku,“ nesouhlasí nejmenší Danek, „když ho zmlátíme, je to na nás a spočítá se nám všechno dohromady.“
„Tak co chceš dělat?“ ptá se prostřední Kája.
„Něco se s ním udělat musí,“ trvá na trestu Radim, všechno vidí a všechno na nás řekne.“
Danek přikyvuje a dodává: „Jsou inteligentnější tresty.“
„Jak ho chceš inteligentně zmlátit?“
„Skoro celá třída jsme na Facebooku. Tam Vaška ztrestáme. Tam ho před třídou znemožníme a on se připlazí, abychom přestali. A my si dáme podmínky.“
„Má to jednu chybu,“ namítá Kája.
„Jakou?“
„Jak se ty naše výpady dozví?“
„Přečte si je, bude se k nim vracet a dostane z nás strach, který ho usměrní.“
Kája se s potěšením usmívá. Zřejmě se raduje z toho, že alespoň jednou bude mít oproti Dankovi navrch. Na znamení své důležitosti zvážní a zvolá: „Nepřečte si to.“
„Bude to muset číst.“
„Nepřečte si to.“
„Tak už dost hádek,“ zasahuje Radim a přidává se k Dankovi. „Je to dobrý nápad. Na Facebooku ho lehce znemožníme, až bude brečet.“
Kája triumfuje, když vítězně prohlašuje: „To by musel být na Facebooku s třídou přihlášený.“
„A on není?“ vzkřiknou oba zbylí hoši naráz.
„Není,“ potvrzuje Danek zřetelně.
Radim mu věří, neboť nejmenší člen party je v počítačích na škole nejlepší. Třídní Facebook zřizoval on a také se o něj stará.
„Tak to je v háji. Nezbývá než moje varianta, že ho musíme zmlátit.“
„Mám nápad,“ hlásí se Danek o slovo.
„To jsem zvědavý. Mluv!“
„Změníme úplně taktiku. Budeme se chovat k Vaškovi jako ke kamarádovi.“
„A co tím získáme?“ durdí se Radim, „leda to, že bude o nás vědět ještě víc než dosud.“
„Musíme ho získat mezi přátele na Facebook. Až tam bude, tak na něho zaútočíme a umlčíme ho.“
„To vypadá dobře,“ souhlasí Radim a tím je nápad schválen.
„Vezmu si ho na mušku já,“ pokračuje Danek, „ale vy mně musíte pomáhat. Prostě od nynějška je Vašek náš nejlepší kamarád.“
„A kdy začneme?“
„Hned zítra. A doufám, že nejpozději do týdne ho máme na síti.“
Kluci vstávají z lavičky a rozcházejí se spokojeni. Radim s Kájou jdou zřejmě domů, zatímco Danek zamíří k Vaškovi. „Kuj železo, dokud je horké,“ povzbuzuje sám sebe a připravuje se, jak co možná nejsladčeji nového kandidáta osloví.
Po Dankově zazvonění vykukuje Vašek z okna. Téměř se lekne, když spatří jednoho ze svých nepřátel.
„Neboj se, nepřišel jsem ti ublížit. Právě naopak. Jdu ti nabídnout mír a přátelství.“
„Za jakých podmínek? Že vám dám pokoj a na všechno kývnu?“
„To by nebylo přátelství.“v „Tak co po mně chcete?“ zeptá se Vašek, zmizí v okně a za chvíli přichází dveřmi k návštěvníkovi.
Danek jde hned k věci. „Přišel jsem ti nabídnout přátelství na Facebooku.“v „Co tak najednou?“
„Chceme se změnit.“
„To můžete i beze mne.“
„Změnit se můžeme, když budeme s tebou.“
„Děkuji za pozvání, ale nejde to.“
„Proč?“
„Protože tatínek je zásadně proti a musel jsem mu slíbit, že na žádnou síť zatím nevstoupím.“
„Tvůj taťka o tom nemusí vůbec vědět.“
„To nejde.“
„Nejsi už přece malé děcko.“
„Slíbil jsem to.“
„Rozvaž si to. Buď přátelství na síti, anebo nepřátelství ve třídě. Jiná cesta k usmíření není. Rozvaž si to. Dáme ti na to dost času. Dneska máme středu, v pondělí ráno mi řekneš, pro co ses rozhodl.“
„Můžu ti to říct hned.“
„Neunáhluj se. Zvaž dobře, co ti nabízíme. V pondělí mi to řekneš.“
Danek s úsměvem odchází a jeho chování působí zmatek v duši Vaška. Mohl bych mít ve třídě pokoj, a já to odmítnu. Nepodvedu tatínka, kterému jsem to slíbil. Anebo mám o tom s tatínkem promluvit? Ne, to je zbytečné. On je zásadně proti. Takže pokračování nepřátelství? Přitom by stačilo tak málo, abych měl pokoj. Že bych to udělal bez tatínka a řekl bych mu o tom, až skončí proti mně šikana? Bude rád, že jsem si sám poradil.
Vašek přemýšlí a připadá si důležitý. Až tak, že se zapomíná modlit.

Lenka si užila dnes ve škole nemálo posměchu kvůli svému oblečení. Proto je rozhodnuta, že zítra si obleče něco jiného. Ale co? Marně hledá ve skříni něco, co by alespoň trochu uspokojilo spolužačky.
Přistihuje ji přitom maminka. Děvče se lekne, jako by dělalo něco nepatřičného.
Maminka se jí zeptá: „Hledáš něco na sebe?“
Lenka přikyvuje.
Nic lepšího, než jsi měla dneska ve škole, nenajdeš.“
„Holky se mi smály.“
„Jsi malá, citlivá. Ony vědí, že tě to zraňuje, a tak si na tebe troufají.“
„Závidí mi moje dlouhé vlasy, nemastí se mi a nemám je jako hřebíky.“
„Mohla bys hrát Ribanu, ale obléct bych tě k tomu nemohla. Mám sotva na jídlo.“
„Vím, že nemáte peníze. Nic po vás nechci.“
Děvčeti se náhle projasní pohled. Otočí se k mamince a říká: „Mám nápad.“
„Povídej.“
„Ušetříš na mně na obědech. Nebudu jíst maso, stačí mi suché brambory.“
„To bys dlouho šetřila. A pak: jíst musíš zdravě.“
„Kde mám teda vzít peníze?“
„Nemohu ti pomoci.“
„Já vím, mami, nic po tobě nechci. Vystačím s tím, co mám. Teď jdu do skautu, tam se mi nikdo smát nebude.“
„Je dobře, že máš dobré kamarádky ve skautu.“
Lenka přiskočí k mamince a objímá ji: „Ještě že mám tebe, nejhodnější maminku na světě.“
„Jako bys ani nebyla naše,“ přemítá maminka a prsty probírá vlasy dcery, „my s tatínkem jsme světlí a ty černá. My jsme docela velcí, a ty jsi malá. Ale vím, po kom jsi. Po tvé prababičce. Tak ráda bych ti něco pěkného koupila. Ale to bych musela krást.“
„Mami, nestarej se! Ať se mi smějí! Pán Bůh se mi nesměje.“
„Jsi hodná. A teď už běž, ať nepřijdeš pozdě do skautu.“
Děvče je brzy z domu. Běží ulicí, která ústí do náměstí nevelkého města. Upoutá ji výklad s konfekcí. Tady bych si určitě na sebe něco vybrala. To bych ale musela leda krást! To ne, krást se nesmí, je to v Desateru. Ale myšlenka na krádež ji neopouští. Stojí jako přikovaná k výkladu a představuje si, jak si zkouší v obchodě oblečení. Je v kabince. Pozoruje prodavačku, jak obsluhuje někoho dalšího.
Nepozorovaně opouští kabinku a mísí se mezi lidi a spěchá z obchodu ven. I s krásnými šaty, sukní nebo kalhotami…
„Dost!“ zakazuje si nahlas takové myšlenky a rozbíhá se ke skautskému domu. Přitom se modlí: „Pane Ježíši, zažeň mi takové myšlenky, nechci krást, nechci hřích, i když mě to láká.“


Pod tlakem okolí

Na druhý den po Dankově návštěvě jde Vašek do školy s obavami. Co včerejší nabídka jeho dosavadních nepřátel ve skutečnosti znamená? Že by se náhle tito násilníci změnili v mírumilovné tvory? Spíše tím něco sledují. Proč mě tak najednou potřebují na Facebooku? Chtějí si to urovnat s učiteli a s ředitelem, když řeknou, že jsme na síti přáteli? Anebo jsem se měl poradit s tatínkem? Raději ne! On je moc hodný a nechápe, že mohou být mí spolužáci tak zlí a prohnaní. To on mi poradil, abych šel se šikanou za panem farářem. Myslel si, že kněz svou autoritou zmůže ve škole víc než on. A jak to dopadlo! A pak. Co bych se s ním radil, když ti tři chtějí, abych šel za nimi na Facebook? Tatínek by řekl ne, a tím by to skončilo.
Strach svírá Vaškovi žaludek, když vchází do třídy. Trojice jako by na něho čekala. Radim, který mu v poslední době ukazoval jenom svaly, mu jde vstříc a říká: „Vítáme tě mezi přáteli.“
Danek se hned nabízí: „Pomohu ti přihlásit se. Můžeme to udělat hned.“
Také Kája má své připravené uvítání. „Potřebujeme tě. Máme skvělé plány na zábavu. A ty se k tomu bezva hodíš.“
Vašek byl připravený říct, že do toho nepůjde, že by se tatínek zlobil. Ale srdečné uvítání ho nahlodalo. Proto odpovídá neurčitě: „Mám přece do pondělí čas.“
„Jasně, máš čas,“ přizvukuje mu Danek, „my jsme ti chtěli jenom říct, jak o tebe stojíme.“
Vašek cítí, že dělá chybu, ale přesto se svěřuje: „Stejně nevím, jak bych to dělal, když je tatínek proti.“
„Copak ti stojí pořád za zadkem? Budeš psát úkol nebo něco hledat do školy. A když budeš sám, tak přepneš na síť.“
Vašek mávne rukou, jako by chtěl říct: to vy nechápete. Copak mohu tatínka zklamat? Jak se mu budu moci podívat do očí? Ale je pravda, že bych mu nemusel nic říkat. On se jen tak ptát nebude.
„Dobře. Žádný nátlak,“ režíruje Danek celou záležitost a je až s podivem, že mu to Radim umožňuje.
Stejně už zvoní a přichází učitelka Nýčková, rizikový faktor pro konflikt mezi partou a Vaškem.
Po zapsání do třídní knihy učitelka sděluje: „Doufám, že jste si dobře prošli interpunkci v hlavních, vedlejších a vložených větách, jak to máme v sešitech. Dnes si napíšeme diktát.“
Hlásí se Radim: „Tak to nebylo domluveno, paní učitelko. Počítali jsme, že si to ještě dneska zopakujeme.“
„Zase diskutuješ, Radime?“
„Máme právo diskutovat.“
„Ale i poslouchat.“
Radim už měl na jazyku říct, že už nejsou malá děcka, ale tušil, že by se dostal do konfliktu. Proto se raději obrací ke třídě a zeptá se: „Je to tak, jak říkám?“
Bouře souhlasu zazní ze všech stran.
„Radime, ty se nemáš co ptát třídy. Otázku položím já. Ptám se tedy: „Řekla jsem vám, že budeme dnes psát diktát, Vašku?“
Dotázaný žák vstává. Rozhoduje se hned: lhát nebudu, i když si to rozházím s trojkou. Aspoň poznám, jak to myslí s tím Facebookem. „Ano, slíbila jste nám diktát.“
Učitelka přikyvuje, je spokojená. „Vašek nelže, píšeme diktát hned, ať máme čas si jej opravit.“
Radim usedá a zuří. Ruce má sevřené v pěst. Zatím pod lavicí. Až bude vhodná chvíle, tak je ukáže Vaškovi. Tu mu dopadá na lavici složený lístek. Přiletěl od Danka.
Vůdce party jej rozbaluje pod lavicí a čte: „To je naše chvíle. Za šplhání ho pochválíme. Uvěří, že to s přátelstvím na síti myslíme vážně. Vydrž, až ho budeme mít, tak mu to spočítáme.“
Radim skládá lístek a vsunuje jej do kapsy. Stále zuří, ale ruce v pěst už nesvírá. Vytahuje propisku z pouzdra. Přitom se uklidňuje tím, že si představuje, jak Vaška na Facebooku doslova ugrilují.
Vašek je spokojený, že Radim ustoupil. Cítí se silný a důležitý, jak trojka bývalých nepřátel kolem něho skáče. Nemodlí se, jak to dělával až dosud, když ho parta šikanovala. Naštěstí za něho prosí někdo jiný. Otec Alois přerušil balení a přešel do malé kapličky, kterou tu ponechá nezměněnou svému nástupci. Tam klesá na klekátko a modlí se: „Nebeský Otče, prosím, vezmi to zcela do svých rukou, když já už nemůžu. Pane Ježíši, buď Dobrým pastýřem Vaškovi a Lence, když já už nemám sil a své stádo nevedu. Moc prosím za nového pastýře, otce Matouše, ať se jich ujme a pomůže jim. Věřím, že to tak můžeš učinit. Amen.“


Je pátek. Děvčata a kluci se hrnou ze školy v dobré náladě. Vždyť mají před sebou celý víkend. Mezi nimi kráčí i Lenka. Bez úsměvu, zaražená, ale rozhodnutá. Kolik dnes zažila ústrků od spolužaček. Bavily se jenom o ní v kroužku, kam neměla přístup. A vždycky jenom něco vykřikly, aby je slyšela. Dělaly si posměch z její sukně, která je pěkná, ale není nová. Zvláště ji bolelo, když jí vzkázaly, že má vlasy jako koňský ohon, který pěkně smrdí, protože vyrůstá ze zadku jako u koně. Vhrkly jí slzy do očí. Tajila to, ale uviděly to. Jako by tím ještě namazala panty jejich úst, které se soustředily na její postavu. Chtěla křičet, ať už toho nechají, když ji přirovnaly k malému syslovi, který nikdy nevyroste, aby mu byl dost jeho starý kožich.
Lenka poté už nekřičela, ale ani neplakala. Podivný vzdor cítila ve svém srdci. Tolik se modlila, a Bůh ji nechává bez pomoci. Dívá se na mě z nebe a nemůže pro mě ani prstem hnout. A dívá se vůbec? Je nějaký Bůh, když mě nechává trpět? Proč nezakročí proti holkám, které jí tak ubližují? Ne, už se modlit nebudu a pomůžu si sama. Obstarám si to nejmodernější, co budou v obchodě mít. Vyzkouším si to a pak odejdu, nikdo mě neuvidí. Až to zjistí, tak budu pryč. Neznají mě tam, protože tam vůbec nechodím. A holky v pondělí puknou závistí. A budou se mě ptát, odkud to mám, kolik to stálo… A já budu důležitá a vrátím jim to za ten jejich posměch. A až mně pochválí oblečení i paní učitelka, tak se podívám jenom na kluky a holky se budou chtít se mnou kamarádit, aby také je kluci obdivovali.
Lenka ví, že je to špatné, co chce udělat. Je to proti Desateru. Ale když není Bůh, tak není ani Desatero. Zpívá si polohlasem písničku, aby zahlušila myšlenku na maminku, která by se zhrozila z toho, co chce udělat. A co tatínek? Ten mi nemá co vyčítat. Propije peníze v hospodě a na mě nic nezbude. On může za to, že jsme tak chudí. Vím, je nemocný, proto pije. Když je opilý, tak by všechny doma obsluhoval. Až je tím protivný. Ale já za to nemůžu, že propije tolik peněz, a tak mi žádné hadry nekoupí. Musím si pomoci sama.
Lenka jde pevně a přímo k vyhlédnutému obchodu. Nakukuje dovnitř. Ano, lidí je tam dost. S tím jsem počítala. Jenom aby se mě nějaká prodavačka nezeptala, zdali mám peníze.
Vstupuje dovnitř. Pozdraví, ale její hlas se ztrácí v hluku reprodukované hudby.
Jde přímo k dětskému zboží. Ta krása! Co si vyberu?
Přistupuje k ní prodavačka. „Co si přeješ?“
„Chci se celá obléct.“
Prodavačka pohlédne na její oblečení a pochopitelně se jí to nezdá, proto se jí ptá: „A máš peníze?“
Lenka krčí rameny a současně ví, že takto reagovat nesmí, že vzbudí hned podezření. Musím být jistá, abych získala důvěru prodavačky. Proto otevřeně říká: „Nemám.“
„Tady to není jenom tak na dívání.“
„Maminka za mnou přijde. Mám si vybrat, co se mi líbí, a ona to jenom zaplatí.“
„To máš hodnou maminku.“
„Mám. Moc hodnou. Ale má málo času a mně vybírání většinou dost dlouho trvá.“
Lenka nechápe sama sebe, jak může tak lhát. Ale už je ve vodě a nemůže ven.
„Pomohu ti vybrat,“ nabízí se prodavačka.
„Budu ráda.“
„Kam se chceš obléci?“
„Do školy a podle poslední módy.“
„Dobře, ale to bude drahé.“
„Na peníze nehleďte, hlavně ať jsem oblečená jako modelka.“
Prodavačka pohlédne na to, co má dívka na sobě, a připadá jí to podivné. Také proto jí neukazuje věci drahé kategorie. Lenka je však spokojená s tím, co si zkouší. Na chvíli úplně zapomíná, že nemá v kapse ani korunu, že maminka pro ni nepřijde, že tu přišla jako zlodějka.
Konečně má vybráno a odzkoušeno. Prodavačka se jí ptá: „Kdy přijde maminka?“
Rázem mizí sen o bohaté dívce, která si nakupuje, co chce. Až se lekne sama sebe, že je zlodějka. Ale ještě jsem nic neukradla. Mohu dělat, že jsem se maminky nedočkala a že si pro věci přijdu zítra. A nepřijdu. V tom případě mě v pondělí čeká zase šikana. Ne, to už nesnesu. To raději budu zlodějka.
Situace se komplikuje. Lenka si myslela, že bude mít vybrané věci u sebe a bude moci s nimi utéct. Prodavačka má však hromádku vybraného zboží na ploše vedle pokladny. Má je na dosah, vzít je a utéct je vyloučeno. Lence zbývá jediné: čekat, že se prodavačka na chvíli vzdálí.
Ženě za pultem se to nezdá, a proto se ptá: „Přijde vůbec maminka?“
„Přijde,“ odpovídá Lenka pevně.
„Co když na tebe zapomněla.“
„Nezapomněla.“
„Nechceš jí zavolat?“
„Nemám kredit.“
„A proč si ho nekoupíš?“
„Maminka mi ho nechce koupit.“
„Taky dobře, alespoň máš klidnou hlavu.“
Prodavačka se musí věnovat zákaznici, a tak rozhovor končí. Lenku napadá, že by se mohla modlit za to, aby musela prodavačka odejít. Ale copak se mohu modlit, abych mohla krást? To ne. Neměla bych krást! Pánu Bohu se to nelíbí. Tak proč mě nechává šikanovat a nepomůže mi? Počkám. Musí odejít, alespoň na chvíli musí zmizet.
A je to tady. Prodavačka odchází se zákaznicí. Teď nesmím váhat, nikdo mě nevidí.
Vsouvá hromádku oblečení do igelitové tašky a zamíří k východu. Prodavačka ji však po očku hlídá a spustí křik: „Zlodějka! Ta malá holka. Chyťte ji!“
Lenka se rozbíhá. Jen tak tak se vyhne jiné prodavačce, která ji chtěla zachytit. Dostává se ven. Teď se musím ztratit mezi lidmi. Z prodejny vybíhá mladá prodavačka a křičí na ni: „Stůj! Vrať to!“
Děvče se ani neohlíží. Utíká, co jí síly stačí. Někam mezi lidi, tam se ztratím.
„Stůj!“ slyší za sebou, už hodně blízko.
Lenka se lekne. Chytne mě, zbije a předá policajtům. Už nemůžu.
„Stůj!“ slyší už těsně za sebou.
Lenka se zděsí a napadá ji, že tašku odhodí. Kdyby tak věděla, že prodavačka už nemůže, tak by ještě vymáčkla ze sebe nějakou sílu. Ale nacpaná igelitka už letí a dopadá pod nohy prodavačky. Mladá žena přes ni zakopává. I když nespadne, tak ztrácí rychlost a už dál neběží. Stačí ještě zakřičet na unikající Lenku: „Máme tě v kameře. Vypátráme tě.“
Lenka to zaslechne, lekne se, ale běží úprkem dál. Už za ní nikdo nevolá. Otáčí se, prodavačku nevidí. Vydýchává se. Je ráda, že ji ta mladá ženská nechytla. Cítí úlevu, i když je bez ukradeného nákupu. Taky dobře, alespoň nic nedlužím. S tou kamerou mě strašila. Ale co když ne? Je po úlevě. Znovu ji zachvacuje strach. Co když to z obchodu nahlásí na policii a oni mě přijdou do školy hledat! To by byl můj konec. To už bych nebyla jenom socka, ale i zlodějka. Nemám se zajít do obchodu omluvit? Vejdu tam, oni zavřou obchod a zavolají policajty. Pane Bože, modlí se Lenka, ať se jim ta kamera pokazí. Ty to můžeš udělat, i když jsem zlodějka. Nepomohls mi ve škole, tak mi pomoz alespoň teď!
Lenka usedá na obrubník prázdné uličky. Vzhlédne k nebi. Tam jsi někde, Bože, viď? Je to strašně daleko. Proto jsi mi nepomohl ve škole. Nevidíš, co se tady děje. Kdybys to viděl, tak bys mi pomohl. Vím to, nenechal bys trápit své dítě. Ano, jsem tvoje dítě, pan farář nás to učil v náboženství. Říkal nám také, že jsi všude. Jsi i tady? Všude je i tady na ulici. Takže jsi tady, i když tě nevidím. Pan farář nám říkal, že jsi milosrdný. Máš rád všechny lidi. A jsi blízko zvláště těm, kteří jsou na dně. A já jsem na dně. Máš rád socku a zlodějku? Proč? Co na mně je? Snad hezké vlasy a umouněná pusa. Řekni něco! Ne, ty nemluvíš. Ale pan farář říkal, že mluvíš, když my jsme ticho. Budu ticho a ty mluv, moc prosím.
Lenka si lehá na chodník, aby lépe viděla do nebe. Mlčí a čeká. Obloha se jí stává obrazovkou. Ne, Pána Boha nevidí, ten je neviditelný. Představuje si Ježíše, toho s rukou na srdci, na kterého se tak ráda dívá v kostele. Srdce znamená lásku. Přesouvá se v modlitbě o kousek dál a vidí pana faráře. Jejich hodného pana faráře, který si nevěděl rady s holkami, které ji šikanují. Prosil pan farář Ježíše, aby mi pomohl? Určitě se modlil. A Ježíš mu vnukl, že mi pomůže. Ano, už to mám! Pan farář mi přece řekl, že přijde kněz, který se nás zastane. Už tomu rozumím, můj Bože, pošleš mi pomoc, jenom musím počkat, až dorazí. Počkám, i když to bude ještě bolet. Teď už vím, že se dočkám tvé pomoci. Ne, nejsi daleko, jsi docela blízko. A mluvíš, když jsme ticho. Já jsem tě právě teď zaslechla a vím, že přijde kněz, který se nás zastane. Děkuji, můj Bože, je mi s tebou tak dobře. Děkuji a odpusť mi, moc prosím.

Také otec Matouš balí knihy do krabic. Pomáhají mu ministranti, kteří se od něho v posledních dnech nehnou. Kdyby nemuseli do školy, byli by na faře celé dny. Nemohou si představit, že tu jejich otec nebude.
„Otče,“ vzkřikne jeden z kluků, „našel jsem poklad.“
„Nepovídej!“ zvolá na něho kněz a nahlas se směje, kde by se našel poklad u něho, který všechno, co ušetří, dá na provoz farnosti.
Všichni kluci se sbíhají kolem nálezce, musí k němu i kněz.
Ministrant mu podává rozevřenou knížku, kde je obálka plná velkých peněz. Otec zbledne úlekem a přemýšlí. Kdo mi to tu dal? Je to nastražená past od Zlého? Ne, těch peněz se ani netknu.
„Otče, to máte na stěhování,“ zvolá jeden z ministrantů.
„To by vystačilo snad až do nebe,“ směje se kněz a dodává: „To nejsou moje peníze, nepoužiji z nich ani korunu.
„V obálce je nějaký dopis.“
„Ukaž,“ žádá kněz a roztrhává obálku.
Vytahuje z ní krásně olemovaný list a čte. Nejprve potichu a potom nahlas: „Milý otče Matouši, brzy umřu a rád bych Vám dal svoje úspory. Vy byste je ode mne nevzal, a proto je svěřuji jedné z Vašich knih. Modlím se, abyste je našel, až to budete nejvíc potřebovat. Jsou Vaše, dělejte si s nimi, co chcete. Váš kostelník, který Vám sloužil jenom krátkou dobu, ale měl a má Vás tolik rád.“
Otec pozvedne oči a v duchu vidí svého kostelníka, jak ho zaopatřoval. Vyzpovídal ho a podal mu svaté přijímání, pak ho mazal olejem. Když ho mazal na rukou, tak mu nemocný sevřel ruku v zápěstí. Bylo podivné, kolik měl tehdy ještě síly. Dodnes cítí ono sevření. Takto se s ním kostelník loučil. Do druhého dne zemřel. A teď takový pozdrav! Peníze se mu moc hodí. Uvažoval, že si bude muset na stěhování a zařizování půjčit. Ach, vy můj dobrý kostelníku, vy jste to pro mne vymodlil! Je to i vklad do nové farnosti. Kdoví, jaké tam budu mít potřeby.
Otec Matouš se vrací ze vzpomínek do současnosti. Ministranti už pracují. „Hoši, dostanete nálezné.“
„Nepotřebujeme, otče, vy teď budete potřebovat moc peněz.“
„Nálezné si zasloužíte. Budete mít alespoň na mne památku. Už dlouho jsem vám chtěl pořídit nové zvonky k oltáři. Tady máte na ně peníze.“
„Hurá!“ jásají kluci a otec Matouš má radost, že něco po něm ministrantům zůstane.
„Jdu se pomodlit breviář,“ oznamuje kněz ministrantům a vychází na zahradu.
„Bože, pospěš mi na pomoc!“ začíná modlitbu a prosí tak nejenom za stávající farnost, ale i za farnost příští, zvláště za děti a mládež, na kterou již otec Alois nestačil.


Nová kamarádka

Víkend uběhl Vaškovi velmi rychle. Stále znovu přemýšlel, zdali se má svěřit tatínkovi s nabídkou Facebooku, anebo se má rozhodnout sám. Nejednou ho to k tatínkovi táhlo, ale nakonec zvítězil strach z kluků, kteří mu přátelství na sociální síti nabídli. Stálý vnitřní boj ukrajoval čas, který by hoch nejraději natáhl, aby nemusel činit rozhodnutí.
Do pondělního rána se Vašek budí s úzkostí. Je rozhodnuto, bojovat už nemusí, protože tatínek odešel do práce. Ale klid v duši necítí ani doma, ani cestou do školy. Zvláště ho znepokojuje, jakou bude muset zaplatit cenu za nabízené „přátelství“. K čemu ho potřebují, když tak náhle změnili přístup k němu? Jakými službami si bude muset vykupovat klid ve třídě?
Také cesta do školy ubíhá rychle, i když by ji Vašek nejraději prodloužil do nekonečna. Teprve když spatří věž kostela, tak si uvědomí, že se dneska ještě vůbec nemodlil. A neradil se s Pánem Bohem po celý víkend. Kdykoliv si totiž na Pána Boha vzpomněl, tak se mu vynořil v mysli tatínek. A tak se modlitbě vyhýbal.
Až se v této chvíli leká toho, že na nejistou půdu Facebooku vstupuje bez prosby k Bohu. Pomodlím se k andělu strážnému, rozhoduje se, ten mě neponechá na holičkách. A tak v duchu odříkává modlitbu „Anděle Boží“. A protože ho přitom svírá úzkost, které se chce zbavit, je jeho modlitba upřímná.
Do třídy vstupuje bledý a uzavřený do sebe. Okamžitě k němu přibíhá trojka spolužáků, které má sdělit svoje rozhodnutí. Přikyvuje. Nemusí k tomu nic říkat. Hoši mu rozumí. Vítězný úšklebek se objevuje na tváři každého z nich. Ten se ukrýt nedá i přes medovou laskavost, s jakou vítají Vaškovo rozhodnutí.
Radim ho dokonce poplácává po rameni a říká: „Teď jsi konečně náš!“
Ale já nechci být jejich, bouří se ve Vaškovi odpor k jejich spolku.
Kája ho pleskne po zádech a zašeptá, aby ho holky neslyšely: „Teď už žádné boje ve třídě, ale jenom přátelství na síti.“
Danek to slyší a dodává k tomu: „Síť je jako pavučina. Po jejich vláknech chodí vyvolení, ostatní se do sítě chytají.“
„A proč jsem zrovna já vyvolený?“ zeptá se Vašek.
„Teď jsi vyvolený, ale další bude záležet na tobě.“
„Takže zase šikana?“
„To bude záležet jenom na tobě. Udělal jsi dobrý první krok. Teď už není čas, ale o první přestávce se přihlásíš mezi své nové přátele.“
Vašek jde zdrcený na své místo. Ano, medové úsměvy zůstaly, ale trny už nezakryly. Hoši docílili svého a jejich nepřátelství se přelilo do přátelství. Jaké to může být přátelství? Jak jsem mohl být tak blbý? Potřebují mě dostat někam, kde mě ugrilují, protože nebudu moci utéct. Proto o mne tak usilují. Tady mě nemohou zcela ovládat, unikám jim. Na síti zaklapne klec a budu jejich. Ne, žádný Facebook! Když jim to odmítnu, tak uvidím jejich přátelství.
První vyučovací hodina se vleče, i když jindy zeměpis Vaška baví. Vleče se proto, že Vašek chce, aby rychle skončila. Už to chce mít za sebou. Ano, bojí se, ale zároveň v sobě cítí sílu vzdoru. Ne, nedám se jim, nebudu jejich otrokem!
Zvoní konec hodiny, učitelka odchází a Danek ho posuňky volá do své lavice, kde je místo vedle něho volné. Stojí tam však Radim s Kájou, kteří se upřeně dívají do Dankova mobilu. Vašek neváhá, i když má strach a úzkost z toho, co se bude dít.
Usedá na místo vedle Danka a okamžitě sděluje: „Rozmyslel jsem si to. Na Facebook s vámi nepůjdu.“
Danek zvolá: „Co? To nemyslíš vážně! Takovou nabídku k přátelství odmítáš. Chceš se stát nepřítelem?“
„To ne!“
„A co myslíš, že se stane, když nás odmítneš?“
„Mohu být s vámi v klidu, i když to nebude na Facebooku.“
„Na to zapomeň!“
„Proč?“
„Protože jsi náš nepřítel!“ vkládá se do rozhovoru Radim, „a jako s nepřítelem s tebou naložíme. Můžeš se těšit na moje pěsti.“
„Vzpamatuj se!“ dává mu Danek poslední možnost.
„Už jsem se vzpamatoval. Pochopil jsem, co to vaše přátelství na síti znamená.“
„Co, ty chytráku?“
„Kořist v kleci, ze které není úniku.“
Radim sundává zcela škrabošku „přátelství“ a vyhrožuje: „Neunikneš ani teď! Zmlátíme tě do němoty a nikdo tě neochrání. Dáme si pozor, aby nás nikdo neviděl. Rozumíš? Co chceš, to budeš mít.“
„Ale já nic nechci.“
„Chceš a budeš to mít. A teď zmizni, nebo se neudržím.“
Vašek vstává a ruce má pozvednuté, aby se bránil případnému útoku.
„Neboj, chlapečku,“ komentuje to Radim, „nejsme blbí, abychom tě tady mlátili.“
„Nic vám nedělám.“
„Jsi proti nám.“
„Mluvím jenom pravdu.“
„Tady máme pravdu my.“
Na to už nemá Vašek co říct. Má strach, bojí se jich. Ale cítí také uspokojení, že není jejich. Teď poznal, jaké je jejich „přátelství“. Vrací se na své místo a chystá si věci na další hodinu. Přitom vůbec nemyslí na to, co dělá, ale představuje si, co ho čeká.

Vaškova sestra Terezka myslí i ve vyučování na svého bratra. Současně pozoruje také Lenku, se kterou chodí do stejné třídy. Terezka se podobá svému bratrovi tím, že převyšuje spolužačky ve třídě postavou i samostatným myšlením. Na rozdíl od Vaška si to však nechává pro sebe. Raději mlčí, než by řekla jiný názor, jaký sdílí většina. Mnohé spolužačky i takto cítí, že je jiná než ony, ale dávají jí pokoj. Potřebují ji, když si neví rady s učením nebo zadaným úkolem. Nikdy je neodmítne a vždycky jim pomůže. Navíc Terezka je sympatická svým vzezřením i chováním. Často se usmívá a udržuje dobrou náladu. Obléká se tak, jak jí radí maminka: „Nemusíš kopírovat ty, které se předvádějí. Ale můžeš si najít takové oblečení, abys neprovokovala.“
Terezka myslí na Vaška, protože po celý víkend tušila, že má nějakou velkou starost. Ptala se ho, co ho trápí, ale odbyl ji. Podobně zabručel, když se ho ptali rodiče. V duchu se za něho modlí: Pane Ježíši, má nějaké trápení ve škole, pomoz mu, Pane Ježíši, moc o to prosím. Při pohledu na Lenku má Terezka výčitky. Vidí, jak jí skupina holek ubližuje a že se jí nikdo nezastane. Zvláště dnes je Lenka zaražená a s nikým nemluví. Proto se i holky do ní nestrefují. Měla bych jít za ní? Známe se přece z kostela, i když ona nechodí do scholy. Navštěvujeme spolu náboženství a tím to končí. Určitě Lenka potřebuje kamarádku a já ji nechávám zbaběle samotnou. Mám svůj klid a dělám, že nevidím, jak jí holky ubližují. To se Pánu Ježíši určitě nelíbí. Jsem hnusná, ale neudělám krok, abych to změnila. I pan farář ve zpovědi mi říkal, že se mám zastávat slabších.
Výčitky svědomí nedávají tentokrát Terezce pokoj. Když zazvoní na přestávku a učitelka odchází ze třídy, zvedá se, jde za Lenkou a oslovuje ji: „Jsi nějaká smutná, nepotřebuješ něco?“
„Ani ne.“
„Třeba něco vysvětlit.“
„Nemohu se soustředit.“
„Máš starosti?“
„Mám. Ale s tím mi nemůžeš pomoci.“
„Třeba jo, pověz.“
„Raději se za mě modli. Mně to nejde, chvíli věřím a pak zase nevěřím.“
„Já mám také někdy problémy s vírou, když se mi zdá, že mně Pán Bůh nepomáhá, jak bych chtěla.“
„A pomůže ti v tom někdo?“
„Popovídám si o tom s maminkou.“
„To máš fajn. Já to říct mamince nemůžu.“
„Proč? To prožívá někdy každý člověk.“
„Maminka má dost svých starostí.“
„A panu faráři to říct můžeš.“
„On si s tím neví rady.“
„Fakt?“
„Tak vidíš, že mi není pomoci. Ale je hezké, že jsi za mnou přišla. Ale až se dozvíš na mne něco špatného, tak už za mnou nepřijdeš.“
„Jsem zbabělá, že?“
„To ne. Ale za takovou špatnou podruhé nepřijdeš.“
„Tomu nerozumím.“
„Poznáš to brzy.“
„Neboj, přijdu za tebou zas.“
Rozhovor přerušuje třídní učitelka, která vchází do třídy a oznamuje: „Lenko, máš jít do ředitelny, a to hned!“
Ve třídě se rozhostí ticho. Lenka vstává a tiše řekne k Terezce: „A je to tady.“
Nešťastné děvče vstává a všechny oči ji sledují, jak opouští třídu. Když za sebou zavře dveře, obklopí děvčata učitelku.
„Co se stalo?“ volají jedna přes druhou.
„Jsou tam policajti.“
„Co Lenka udělala?“
„Nevím. Nic nevím.“
Po těchto slovech učitelka odchází a ty holky, které Lence ubližují, se shluknou a vymýšlejí, co všechno mohla udělat. Každá má co říct, jedna skáče druhé do řeči. Bzučí jako podrážděné vosy, které vylétávají a hledají, koho by bodly.
Terezka sedí stále na místě, kde ještě před chvílí hovořila s Lenkou. Teď už chápe, proč jí Lenka říkala, že za ní už nepřijde. Něco nedobrého udělala a policajti jdou po ní. Bodejť by něco neprovedla, když jí holky tolik ubližují. A co má dělat, když ani mamince nemůže říct, co ji trápí! Přijdu za ní, ať udělala cokoliv. I já jsem to zavinila, když jsem se jí dosud nezastala. A teď ji budou všichni odsuzovat. Pane Ježíši, to bude hrozné. Odpusť mi, prosím, že jsem zbabělá. I teď se bojím. Prosím tě, dej mi sílu, abych zase nezalezla, až Lenka přijde a holky se na ni oboří. A kdoví, co jí řekne pan ředitel a naše učitelka. Pane Ježíši, chci jí pomoci, ale jsem zbabělá. Pomoz mi, ať nenechám Lenku samotnou, ať jsem její kamarádkou.
Lenka počítá s tím, že v ředitelně budou policisté. Když však vejde dovnitř a spatří rozezleného pana ředitele a dva muže v uniformě, poleká se a roztřese se po celém těle.
Pan ředitel vstává ze židle a udělá několik kroků k žačce. Je střední postavy, malinko při těle. Přesto je o hodně vyšší než Lenka, která se mu sklopenou hlavou dívá na břicho.
„Žákyně Tomanová,“ začíná ředitel vyšetřování z výšky své funkce i postavy, „šetřením se zjistilo, že jsi podezřelá z krádeže oblečení v Domě textilu. Můžeš nám k tomu něco říct?“
Vyšetřované děvče má stažené hrdlo, chvějí se jí ruce, nohy i brada. Zkouší odpovědět, ale nevydá ze sebe ani hlásku. Rozpláče se.
Ředitel poznává, že nemá před sebou nějakou otrlou zlodějku. Přistupuje k ní a snaží se ji uklidnit. Trvá to však několik minut, než je děvče schopno dalšího výslechu.
„Žákyně Tomanová,“ ujímá se slova policista, „podle záznamů kamer jsme došli k závěru, že jsi bez zaplacení odnesla z obchodu zboží v hodnotě 3.150 Kč. Přiznáváš se k tomuto skutku?“ Druhý policista je vnímavější. Vidí, v jakém rozpoložení je vyšetřované děvče, proto se k ní skloní a zeptá se tiše a laskavě: „Neboj se, my ti neublížíme. Potřebujeme jenom tvoje přiznání a půjdeme pryč. Vzala jsi to zboží z obchodu? Stačí, když kývneš, jestliže se přiznáváš. My zde nic zveřejňovat nebudeme a pan ředitel je také vázán mlčenlivostí.“
Lenka konečně pozvedá oči. Spatří obličej mladého policisty, který má s ní soucit. Přikyvuje.
„Tak je to přece pravda!“ zvolá ředitel, „to nám stačí, běž zpátky do třídy.“
Lenka opouští ředitelnu. Pocítí úlevu, vracejí se jí síly. Téměř vráží do třídní učitelky, která se na ni hned oboří: „Všechno jsem slyšela. Kradla jsi v obchodě. Jsi zlodějka.“
Lenka stojí se sklopenou hlavou a neříká nic.
„Ty mně nemáš k tomu co říct?“
Když se nedočká odpovědi, tak dodá: „Já budu mít co říci ve třídě.“
Postrčí děvče před sebe a ještě to několikrát zopakuje, protože Lenka se téměř zastavuje. Konečně docházejí ke dveřím sedmé třídy. I tam učitelka děvče postrčí.
„Promiňte,“ omlouvá se třídní učitelka paní učitelce Nýčkové, „ale musím vám odpovědět na otázky, které jste vznesly. Lenka byla u pana ředitele proto, že kradla. Odnesla z obchodu zboží v hodnotě více než 3.000 Kč. Je to ostuda pro ni, ale i pro naši třídu. Ponese si za to důsledky.“
Třídní učitelka odchází a vyučující nemůže uklidnit žáky, kteří vzrušeně a s opovržením diskutují o Lenčině skutku.
Terezka snad jako jediná mlčí a sleduje každý pohyb opovrhované žačky. Bojuje sama se sebou. Copak se teď mohu postavit za ni, když udělala takový skutek? Znamenalo by to, že jej schvaluji. Ale co by udělal Pán Ježíš? Co udělal Pán Ježíš, když mu předvedli ženu, která moc zhřešila? Umlčel její žalobce a mírně jí tekl: „Jdi a už nehřeš!“ Pán Ježíš by se určitě Lenky zastal. Jdu taky. Pane Ježíši, pojď mnou!
Terezka vstává a míří k volnému místu vedle Lenky, neboť její sousedka je nemocná. Když dosedne, tak jí šeptá do ucha: „Přišla jsem za tebou.“
„Za zlodějkou?“
„Ne, za Lenkou.“
„Opravdu?“
„Jsi moje kamarádka.“
V očích Lenky se objevují slzy, vzlykot a pak pláč. Všechno napětí, pohrdání i výsměch se vyplavuje ven v slzách. Plačící dívka pokládá hlavu na prsa Terezky, která ji soucitně obejme. Její pláč přehlušuje hluk ve třídě. Zděšená učitelka i žáci a žákyně cítí bolest plačícího děvčete.
Zuzka, která vede šikanu proti Lence, položí hlavu na lavici, aby ji nebylo vidět. Do ticha i pláče pronese nahlas: „Nech už toho divadla, nikdo ti o ně nestojí.“
Přitom si dává záležet, aby její hlas byl nízko položen a zněl útočně.
Učitelka Nýčková, která až dosud nedokázala třídu uklidnit, se rozčilí a Zuzku zpraží: „Mlč, když Lenka pláče! Když nemáš v sobě soucit, tak alespoň mlč!“
„Snad jsem tak moc neřekla.“
„Ticho, ticho!“ křičí učitelka, „to je neskutečné, co si dovoluješ!“
Ve třídě se skutečně rozhostí ticho. Zuzka cítí, že to přehnala a že s ní v tom nejede nikdo ze třídy. Také Lenka už nepláče, a když se učitelka uklidní, může pokračovat ve výuce.

Otec Matouš je dnes dopoledne na faře sám. Ministranti jsou ve škole a dnes vůbec nepřijdou. Ženy s úklidem mají také dneska volno. Kněz se rozhlédne kolem sebe - všude je nepořádek, kouty plné věcí do sběru.
Musím vypadnout, už mně to leze na nervy, rozhoduje se kněz. Ale kam? Někam na hory? Anebo si udělám pouť? Ne, ne, už to mám, zajedu si tajně do své nové farnosti. Nikdo mě tam nezná, a tak se seznámím s farností bez příkras anebo komentářů druhých lidí. Hodím na sebe rifle a zálesáckou košili. A jaké boty? Jasně, čundráky! V takovém odění ve mně nikdo kněze hledat nebude.
Pryč je únava a špatná nálada. Do své nové farnosti se těší. Na oběd si udělám smaženici z vajíček, zakousnu to chlebem a do večera vydržím.
Po obědě kněz usedá do auta. Než však vyjede, položí hlavu na volant a modlí se: „Duchu svatý, jedu tam, kam jsi mne povolal. Tak tomu věřím. Je to tedy tvůj nápad, tak se musíš moc starat, abych ti ten nápad nepokazil. Veď mne, buď se mnou, moc tě prosím. Panno Maria, naše nebeská maminko, nemám ženu, máma je daleko, ale mám tebe, starej se o mne, abych nedělal nějaké hlouposti. Svatý Matouši, můj patrone, začínám své působení v nové farnosti, pomáhej mi, ať jsem dobrým apoštolem Ježíše Krista. Amen.“
Otec Matouš startuje auto a vyjíždí poprvé do své nové farnosti.


V nové farnosti

Otec Matouš vjíždí do svého nového působiště, žehná se znamením kříže a říká: „Kéž tu započnu dobré dílo ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“
Láká ho zajet přímo ke kostelu. Ale nechce vzbudit pozornost tím, že by zaparkoval na náměstí v blízkosti fary. Rozhoduje se, že nejlépe bude začít na hřbitově. Tam bude určitě parkoviště a také někdo, s kým si popovídám.
Na hřbitově vyhledá kněžský hrob. Přežehná se a pomodlí se za spásu duše pochovaného faráře. Nakonec se obrátí k bývalému duchovnímu správci s prosbou: „Otče Stanislave, byl jsi tady farářem třicet let. Znal jsi to tu dokonale a z věčnosti se staráš o svou farnost i nadále. Pomoz mi, ať tu začnu dobře a všechno dělám pro Pána Boha a s ním.“
Pozvedá hlavu a rozhlíží se, zdali tu někoho neuvidí. Zahlédne, jak nějaká starší žena vykukuje zpoza pomníku. Ještě chvíli postojí u hrobu a pak se vydává k ní. Také žena vystoupí ze svého úkrytu, upravuje hrob a po očku sleduje neznámého muže. Když kněz dojde až k ní, tak ji pozdraví: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.“
Překvapením naprázdno polkne a koktavě odpoví: „Až na věky věků.“
Je zmatená, protože neví, kam má příchozího zařadit. Zdraví jako kněz, ale podle oblečení je to spíše vandrák. Je však slušný a zbožně se modlí. Zlý být nemůže, bát se ho nemusím. Ale na hubu si musím dát pozor, abych něco neprolátla.
„Hezké městečko, hezký hřbitov,“ začíná rozhovor otec Matouš.
„Snažíme se, snažíme se, máme šikovného starostu. Ale otec Alois nám odchází, toho nikdo nenahradí.“
„Přijde jiný kněz, bude se také snažit.“
„Může třeba chodit po hlavě, ale pátera Lojzíčka nám nenahradí.“
„A proč odchází, když ho máte tak rádi?“
„Darebáci ve škole ho uštvali. A ředitel si s nimi neví rady. Starostu máme dobrého, faráře zlatého, ale ředitel ve škole nestojí za moc.“
„Tak proč ho starosta nevymění?“
„Přijde nový farář, možná přijde i nový ředitel, tak se to šušká. A proč vy se o to vůbec zajímáte?“
„Mám záměr se tu nastěhovat.“
„Ju, opravdu?“
„Vypadá to tak.“
„A kam se nastěhujete?“
„To je zatím tajemství.“
„Nechcete, aby vám to někdo vyfoukl?“
„Dozvíte se to časem. Děkuji vám za cenné informace. Mrzí mě, že toho nového pana faráře nepřivítáte.“
„Přivítáme, to se nebojte. Jenom nám bude smutno po páteru Lojzíčkovi.“
„S Pánem Bohem,“ loučí se otec Matouš a dodává: „Snad se brzy uvidíme v kostele.“
„Přijďte, u nás v kostele je dobře, pěkně zpíváme.“
„Přijdu a budu zpívat s vámi.“
Kněz podává ženě ruku a s úsměvem se loučí. Žena se za ním dlouze dívá a přemýšlí: že by to byl ten nový ředitel? Ale ten by nemohl chodit v takových hadrech. Jsem zvědava, co se z něho vyklube.
Otec Matouš prochází ještě druhou část hřbitova a chystá se přes náměstí dojít ke kostelu. Ještě rád by někoho potkal, aby se dozvěděl, jak se lidé těší nebo netěší na nového faráře.
Vašek se snažil dostat do jídelny mezi prvními. Podařilo se mu to. Teď už do sebe hltá polévku a nenápadně pozoruje Radima a jeho dva kamarády, kteří ještě zdaleka nejsou u okénka, protože paní učitelka je vykázala až na konec řady. Než oni se dostanou k jídlu, tak já budu mít po obědě. Pak rychle zmiznu ze školy. Získám tak náskok a oni mě nedohoní.
Vašek jí rychle, zatímco trojka kolem Radima se v řadě neposouvá.
Vašek vstává od stolu a míří k oknu, kde se odevzdává tác s talíři. V té chvíli je zády k žákům čekajícím na oběd. Na to čekají Radim, Kája i Danek, vystupují z řady a mizí z jídelny. Po odevzdání nádobí přelétne očima Vašek hladové strávníky. Spolužáky tam nevidí, a tak se domnívá, že obědvají. I kdyby jedli hodně rychle, tak mám nejméně pět minut náskok. Půjdu rychle, budu utíkat, nemají šanci mě dohnat.
Malý, ale dostačující náskok má však Radim se svými kamarády. Proběhnou ulicí, která spojuje školu s náměstím. Vědí, že Vašek půjde domů uličkou vedle kostela, kde rostou vysoké stromy a mohutné keře. Tam se ukryjí. Až se jejich oběť objeví, vyběhnou a zastoupí nešťastníkovi cestu. Obstoupí ho a vtáhnou za keř. Tam se ho nikdo nezastane.
Vašek spěchá ze školy obvyklou cestou. Nikde se nezastavuje, aby neztratil náskok, který si šikovně vytvořil. V duchu se usmívá, jak se mu podařilo těm darebákům upláchnout. A co zítra? Dají si pozor, abych jim neunikl jako dnes. Musím si získat nějaké spojence. Anebo o tom řeknu tatínkovi. Teď už můžu, když jsem jim odmítl jít s nimi na síť.
Radim číhá na okraji keře, dva jeho komplici se krčí vedle něho.
„Už jde,“ šeptne vůdce a pootočí se na kluky, kteří jdou do toho s ním.
Pohledem jim dodá odvahy a pak už se soustředí na sebe. Jeho útok musí být rychlý a přesně načasovaný.
Vašek se blíží k nebezpečnému místu zcela bezstarostně. Pohvizduje si písničku a kope do kamínku, který objevil na okraji cesty. Když se těsně před ním zprava vyřítí Radim, stačí jenom zvolat v údivu: „Co?“
Ale to už mu Radim kroutí ruku a dostává ho do předklonu. „Jau, jau,“ křičí Vašek bolestí a Danek s Kájou ho táhnou tam, kam násilníci chtějí.
„Máme tě,“ vzkřikne Radim a strhává oběť na zem.
„Odnaučíme tě žalovat, už tě máme dost,“ vyhrožuje Radim a vráží nohu do Vaškova břicha.
Je to povel pro společníky, kteří spoutávají Vaškovy ruce, aby ho mohl Radim fackovat.
„Pomóóóc!“ zakřičí mučený hoch.
Vzápětí má dlaň na ústech a dostává herdu pod žebra, až se svíjí bolestí. Tento trest doprovází Radim výhružkou: „Ještě jednou zakřičíš a už se neprobereš!“
Otec Matouš slyšel celou scénu přepadení, když se modlil v kostele u pootevřeného okna. Hned vyběhl oběti násilníků na pomoc. Volání o pomoc už slyšel venku a pomohlo mu v přesné orientaci místa bitky. Několika skoky je u keře a překvapuje Radima zezadu. Strhává ho na záda a křičí: „Co to děláte, darebáci!“
Kája s Dankem pouští Vaška. Podívají se na sebe a mizí z bojiště.
Radim zuří, když mu otec Matouš klečí na prsou. Nemůže se pohnout, a tak aspoň vleže kope nohama, aby zasáhl Vaška. Otřesený hoch mu však vzápětí nohy přilehne a vůdce už může jenom škubat spoutaným tělem.
„Zklidni se,“ radí mu kněz, ale když se Radim snaží dostat ze sevření, tak dodává: „Zavoláme policajty a ti tě už zklidní.“
„Ne!“ zaúpí přemožený násilník.
„A cos myslel, že tě čeká jiného?“
„Policajty ne!“
„A to tě máme jenom tak pustit a ty to zítra zopakuješ?“
„Policajty ne, prosím.“
„Bojíš se, teď se bojíš. Ale před chvílí ses nebál mučit tady toho kluka. A tři jste na něho byli, zbabělci.“
Radim už se nebrání, ale leží a stále znovu jako refrén opakuje: „Policajty nevolejte!“
„Proč se jich tak bojíš? Policajti nás vyslechnou, sepíší protokol a zavolají tvé rodiče, aby si pro tebe přišli na stanici.“
„To ne.“
„Snad si nemyslíš, že tě jenom tak pustíme.“
„Zbijte mě, abych už to nedělal.“
Otec Matouš si uvolňuje jednu ruku a vytahuje mobil, aby zavolal policisty.
„Ne, prosím, ne.“
„Musím tě předat policajtům, aby zařídili tvou převýchovu.“
„Když se to dozví táta, tak mě strašně zbije.“
Otec Matouš nechává poklesnout ruku s mobilem a ptá se: „Táta tě bije i jindy?“
„Bije mě skoro každý den. Kdyby se dozvěděl, že jsem někoho šikanoval, tak mě strašně zmlátí. A kdyby tu přijel, tak mě zmlátí už tady.“
„On je policista?“
„Jo.“
„Takže jestli tomu dobře rozumím,“ říká už klidně otec Matouš, „tvůj otec tě bije doma a ty si vyléváš zlost na klucích.“
„Táta chce, aby ze mě vyrostl pořádný člověk. Ale já mám pořád nějaké průšvihy, a tak mě zase bije.“
„A kdyby tě nebil, tak by to bylo lepší?“
„Já myslím, že jo.“
„Tak dobře. Já tě pustím a co uděláš ty?“
„Jestliže mě pustíte a neřeknete to tátovi, tak pro vás udělám všechno na světě.“
„Jenom opatrně, ať tě nevezmu za slovo.“
„Klidně. Dodržím to.“
„Dobře. Já ti věřím.“
„To mně ještě nikdo neřekl.“
„Nebudeš už nikoho bít, rozpustíš svou partu.“
„Dobře. Nikoho nebudu bít.“
„Ale to není všechno. Když někoho nebudeš bít, tak to by mělo být samozřejmé. Kromě toho mně pomůžeš. Máš už docela sílu, jak jsem viděl. Pomůžeš mi při stěhování.“
„Vy se budete stěhovat? A kam?“
„Sem.“
„A co tu budete dělat?“
„Faráře.“
„Kecáte.“
Vašek, který až dosud mlčel, namítá: „Otec Alois nosí oblek a kolárek, a vy máte…“
„Radime a Vašku, jsem fakt kněz a přijdu tu namísto otce Aloise. Nikdo mě tu nezná, jste první, kteří víte, kdo je váš nový farář.“
„Ale já nechodím do kostela,“ namítá Radim.
„Jsem poslán, abych tu byl otcem všech lidí. Ne jenom těch, kteří chodí do kostela.“
„To jsem nevěděl.“
„Tak už to víš. Čekám vás tedy oba, až se budu stěhovat, že mi pomůžete.“
„Přijdu,“ slibuje Radim.
„Také přijdu,“ přidává se Vašek.
„Na shledanou,“ loučí se kněz s oběma, podává jim ruku a míří na faru za otcem Aloisem.
Radim s Vaškem zůstávají sami a vyměňují si dojmy ze setkání s podivuhodným knězem. Zdálky je pozorují Danek s Kájou. Po odchodu silného dospěláka se vracejí ke svému vůdci.
Kája ukazuje na Vaška a zeptá se: „Jdeme na něho?“
Radim ho zpraží: „Teď jsi silný, a předtím jsi utekl.“
„Myslel jsem, že utečeš taky.“
„Neutekl jsem a udělal jsem dobře. Naše parta končí. Můžete nám pomoct při stěhování toho pána, co nám překazil šikanu.“
„Zbláznil ses? To necháš Vaška na nás žalovat?“
„To záleží i na nás, jestli bude mít co žalovat.“
„To mu mám rozbít hubu já?“
Radim rozevírá před sebou dlaň a říká: „Slíbil jsem, že nebudu nikoho bít. Neslíbil jsem, že nebudu někoho bránit. Zkus na Vaška sáhnout a pocítíš sílu mé dlaně.“
Poté se už kluci rozcházejí. Vašek pokračuje cestou k domu, Radimova trojka se vrací do školy pro aktovky.

Otce Aloise už stěhování hodně unavuje. Když už se mu chce brblat, tak se okřikne: „Co jsi chtěl, to máš!“
Ozývá se zvonek. „Bude to křest, pohřeb nebo svatba?“ ptá se kněz sám sebe a dodává: „Už aby tady byl nový farář.“
Starý farář otevře dveře a trochu couvne, když uvidí muže, nějakého zálesáka.
„Chvála Kristu,“ pozdraví otec Matouš.
„Až na věky věků, amen,“ odpovídá mu otec Alois a hned se zeptá: „Co si, pane, přejete?“
„Potřeboval bych si s vámi popovídat.“
„Rád, ale mám faru vzhůru nohama.“
„Já to mám doma podobné.“
„Taky se stěhujete?“
„Ano, taky. A už toho mám plné zuby. Proto jsem si udělal výlet do svého nového působiště. Jsem otec Matouš, nový duchovní správce této farnosti.“
„Vítej, bratře, promiň, že jsem tě nepoznal. Jsem už zde na faře jako jezevec, takže vás mladé ani moc neznám. Pojď dál, ukážu ti faru a pak si uvaříme dobrou kávu a popovídáme si.“
Při opravdu dobré kávě hovoří kněží o dění ve světě, v církvi a v jejich farnostech. Otec Alois pečlivě dbá na to, aby svého nástupce nepoučoval a nevnucoval mu svoje hodnocení lidí a farnosti. Otec Matouš čekal pravý opak: počítal s tím, že jemu, ještě mladému knězi, bude starý kněz vnucovat svoje zkušenosti a líčit svoje zásluhy.
Skromnost a pokora starého kněze otce Matouše dojala, proto ho požádá: „Otče, můžete mi říct nějaké poučení do mé kněžské práce?“
Odstupující farář vstává od stolu a zamíří ke knihovně. Netrvá mu to dlouho a vytahuje knížku vzpomínek A. J. Cronina na svou lékařskou praxi. „Rád ti přečtu příběh mladého lékaře Cronina z doby, kdy působil v jedné skotské vesnici. Ale než začnu číst, tak tě poprosím, abys mi tykal, jsme přece bratři v kněžské službě.“
„Dobře, otče, rád přijímám tvoji nabídku a teď už se těším na příběh pro mé poučení.“
Otec Alois usedá do křesla a začíná číst:
Zdálo se mi, že jsem ve vsi rychle získal uznání. Možná, že jsem měl příliš velký úspěch, protože jsem začínal být poněkud domýšlivý. Můj starší kolega dr. Cameron vrhal na mě jizlivé pohledy, když jsem si byl příliš jistý svou diagnózou.
Jednoho dne jsem seděl v laboratoři, když do dveří strčila hlavu naše kuchařka Janeta. „U Duncana se něco děje. Chce okamžitě doktora.“
U vchodu jsem našel mimořádně rozrušeného Duncana. „Je to děcko,“ řekl.
„Zle?“
„Strašně zle. Maličká nemůže popadnout dech, tak strašně jí hvízdá v plících. Porodní bába si myslí, že je to zápal plic.
Ach tyhle porodní báby, pomyslel jsem si, ty vědí vždycky víc než doktoři. „Dobrá, hned tam jdeme,“ rozhodl jsem.
Když jsme dorazili k domu, vyšli jsme do prvního patra. Už na schodech jsem slyšel dech dítěte. Ošklivé, pískavé dýchání, které mnou otřáslo. Obrátil jsem se na matku polomrtvou strachem. „Mohla byste, prosím vás, odhrnout záclony, abych měl trochu světla?“
Tu se hned ozvala dotěrná porodní bába. „To já jsem nařídila zatáhnout záclony. Copak nevíte, že světlo dítě dráždí?“
„Nejsem kočka,“ odsekl jsem. „Potmě nevidím.“
Ubohá asi roční holčička byla velmi neklidná. Tvářičky měla rozpálené a nateklé, házela sebou, chytala se pokrývky, drápala se po obličeji – a nad tím vším ten strašný hvízdavý dech. Změřil jsem jí teplotu – 37,5. Pak jsem si ji poslech na hrudníku, což byla těžká práce, protože nevydržela ani chvilku v klidu.
Byl jsem bezradný. Tenhle hvízdavý dech nemohl být zápal plic. Bylo to něco, s čím jsem se ještě nesetkal. Byl jsem bezradný a znepokojený. Ale abych tam tak hloupě nestál, řekl jsem: „Je to plíce.“
„Plíce,“ opakovala porodní bába a obrátila oči ke stropu. „Jako bych to hned nevěděla! Řekněte nám raději, co máme dělat, než se nám náš drahoušek upíská k smrti.“
„Nedělejte nic,“ řekl jsem vztekle, protože jsem znal její nemožné léčivé prostředky. „Vrátím se hned zpátky, musím dojít pro doktora Camerona.“
„To je nejmoudřejší věc, kterou řekl od té doby, co přišel,“ řekla stará.
Našel jsem doktora Camerona u čaje. „No, copak? Vypadáte trochu rozčileně.“
„Pískající plíce,“ vyhrkl jsem.
Cameron tázavě zvedl obočí. „To jsem ještě nikdy neslyšel.“
„Tak to uslyšíte teď,“ odsekl jsem.
Krátce nato jsme byli u dítěte. Cameron zvedl holčičku opatrně z kolébky a přiložil jí ucho na hrudník. Zdálo se, že se usmívá. Nebo to byla jenom hra světla na jeho vrásčitém obličeji?
Obrátil se k matce: „Má drahá, nemáte nějakou vlásničku – nebo něco takového?“
„Vlásničku,“ zakoktala nevěřícně a sáhla si do uzlu.
„Přesně tak,“ pokývl. „A teď nás nechte s kolegou chvilku o samotě, musíme si o něčem pohovořit.“
Napůl se strachem a napůl udiveně vyšla paní Duncanová ze dveří.
„A vy také!“ poručil Cameron hrubším hlasem porodní bábě.
„Já tu budu. Možná, že vám s něčím pomůžu.“
Cameron se zakabonil. „Ven!“ zařval, „ale rychle, jinak vás nakopnu do vašeho tlustého zadku.“
To bylo příliš i pro otrlou porodní bábu. Vykřikla a zmizela.
Cameron se na mě usmál. „Není to překvapující, čeho se dá dosáhnout laskavostí? – Mimochodem, mladý příteli, víte, co je to slavík?“
„Slavík?“ opakoval jsem zmateně.
„Ano, slavík, jak jsem řekl.“
Beze slova jsem na něho zíral.
„Dobrá,“ řekl Cameron, „vysvětlím vám, co to je. Slavík je takový malý knoflík, který píská, když se do něj foukne. Děti si s tím hrají a rády to strkají do uší, úst, a dokonce i do nosu.“
Zatímco mluvil, sklonil se s vlásničkou v ruce nad kolébkou. Rychle a šetrně vsunul vlásničku do nosu a zase vytáhl. Pískání hned přestalo.
„Můj Bože,“ vyhrkl jsem.
„Tady máte tu svou hvízdající plíci,“ poznamenal mírně Cameron a držel přitom píšťalku na dlani.
Dítě se na Camerona usmálo, natáhlo nožičky a začalo si cucat palec. Zrudl jsem a zahanbeně jsem zamumlal, že jsem ten největší idiot pod sluncem. Natáhl jsem ruku, abych si vzal slavíka. Ale Cameron ho vzal do kapsy. „Ale ne, chlapče,“ řekl přátelsky. „U mě je dobře schovaný. A když někdy uvidím, že vám trochu přeskočilo, tak ho zcela jistě vytáhnu.“

Otec Alois zavírá knížku a poněkud plaše se podívá na mladého kněze. Neurazí se, když jsem mu přečetl takový příběh?
Otec Matouš se však hluboce zamyslí. „Děkuji. My mladí jsme někdy tak chytří, až to bolí.“
„Tak jsem to nemyslel,“ říká tiše otec Alois.
„Otče, kam se stěhuješ?“ ptá se mladý kněz.
„Do kněžského domova.“
„Prosím tě, zůstaň tu, budu tě potřebovat. Všiml jsem si, že fara je dost velká. Bude tu místo pro nás oba.“
„To myslíš vážně? Nemáš strach, že ti budu mluvit do tvé práce a nabourávat ti autoritu?“
„Nemám. Cítím, že si budeme vyhovovat.“
Otci Aloisovi se objevují na tváři slzy. „Takže já tu budu moci zůstat? Bože, jak ti děkuji, jsem tak šťastný.“
„Já jsem také šťastný,“ přitakává otec Matouš, „nebudu zde sám, ale budu mít kněžského bratra.“
„Který už nebude farářem, ale jen pomocníkem.“
Oba muži na sebe mrknou a rozumí si. Usedají, aby se pomodlili společně breviář.


Jednání s ředitelem

Týden usilovné práce otce Matouše s jeho pomocníky proměnil faru ve skladiště. Ke stěhování jsou připraveny krabice plné oblečení, knih i věcí denní potřeby. Skříně a regály jsou už prázdné, na řadě jsou šuplíky a jiné zásuvky. Je středa, stěhovací vůz je objednán na pátek, čas se tedy krátí.
Přesto ve středu dopoledne vyráží otec Matouš do svého nového působiště, aby se představil starostovi a řediteli školy. Nejprve jde na obecní úřad, kde setkání probíhá v srdečném duchu.
Starosta nakonec říká: „Pevně věřím, že navážete na působení otce Aloise. On se staral nejenom o své ovečky, ale myslel i na ostatní občany. Spojoval obě skupiny, takže jsme prožili nemálo společných slavností, ale i práce. Není to tak dávno, v obecním bytě bydlela jedna rodina, která neplatila nájem. Upomínali jsme je, ale marně. Měsíční částka nebyla velká, asi pět tisíc korun. Za rok však narostl dluh na více než 60 000 Kč. Zavolali jsme si hlavu rodiny, abychom mu předali výpověď z bytu. Když se otec rodiny dostavil na jednání, tak nás prosil, abychom je z bytu nevyhazovali. ,Nemáme kam jít, budeme spát někde pod mostem.´
Vtom někdo zaklepal na dveře.
Zvolal jsem: ,Máme jednání, nerušte nás.´
Dveře se přesto otevřely a stál v nich otec Alois. Pozdravil a omluvil se, že ruší. Všichni jsme povstali a tušili, že se děje něco důležitého, co nesnese odklad. Otec Alois došel pomalu až ke mně a položil na stůl obálku se slovy: ,Přepočítejte to, prosím, mělo by to pokrýt dluh za nájem.´
Otec Alois počkal, až peníze přepočítám. Když jsem přikývl, že je to v pořádku, tak řekl: ,Dejte mu, prosím, práci, ať si na nájem vydělá.´
Když pan farář odcházel, tak jsem měl pocit, jako by přišel mezi nás sám Pán Ježíš.“
Sekretářka, která právě postavila před nás šálky s kávou, k tomu dodává:
„A takových příběhů o panu faráři bychom mohli říct mnoho.“
Starosta počká, až sekretářka odejde. „Hluboce mě mrzí to, proč otec Alois u nás jako farář skončil. Ptal jsem se na to pana biskupa, když otec Alois mi to neprozradil. Bylo mi řečeno, že už déle nemohl snést poměry ve škole. Vyčerpávalo ho to, protože nemohl ubohým dětem pomoci.“
Starosta se odmlčí a pak šeptá: „Sleduji dění ve škole, a když budu mít nesporný důkaz, tak ředitele ihned odvolám. Jste první, komu to říkám. A prosím, abyste o tom zatím pomlčel. Získal jste si mě, když jste si ponechal otce Aloise na faře. Všichni jsme rádi, že takto zůstává mezi námi.“
„Děkuji za důvěru, pane starosto,“ říká tiše kněz, „teď jdu k panu řediteli do školy, doufám, že naše setkání dopadne dobře.“
„Kéž by tomu tak bylo,“ odpovídá starosta a s přáním všeho dobrého se s novým farářem loučí.
Otec Matouš opouští obecní úřad a dává za pravdu ženě, která mu na hřbitově vyprávěla, jak výborného mají starostu. Dobře si však také pamatuje, jak mluvila o řediteli školy. Co mě čeká ve škole? Duchu svatý, dej mi dar rozumu, moudrosti a také síly, ať se chovám tak, jak si to přeje Bůh. Kněz přichází do školy přesně podle domluvy. Po zaklepání na ředitelnu se zevnitř ozve zvolání: „Moment. Mám tu jednání.“
Tento moment však už trvá deset minut, když se ozve zvonek ohlašující velkou přestávku. Ze tříd vybíhají žáci, kteří vytlačují ze školních chodeb ticho, které tam dosud panovalo. Otec Matouš pozoruje bavící se mládež a uvažuje, kteří z nich budou asi chodit do náboženství. Ale pak napomene sám sebe: všichni patří do mé farnosti, o všechny se mám starat.
Hlavně děvčata si prohlížejí mladého kněze. Dosud se setkávala v kněžském oblečení pouze s otcem Aloisem. Brzy se mezi nimi roznese, že u ředitelny stojí nový pan farář. A je mladý! Zvěst se donese i do sedmé třídy, kde holky trápí Lenku. Tentokrát ji nedokáže ochránit ani Terezka, a tak se šikanované děvče rozpláče. Téměř všechny holky vyběhnou, aby se podívaly na kněze, a tak je ve třídě klid.
„Půjdeme také?“ ptá se Terezka uplakané kamarádky.
„Podívej, jak vypadám.“
„Utři se do rukávu a nebude nic poznat.“
Lenka si utře slzy a ožije. „Jdeme za ním! Otec Alois říkal, že nový pan farář mě ochrání před šikanováním.“
„On ti to fakt říkal?“
„Ano. Říkal, že sám proti nim nic nezmůže, ale nový kněz to napraví.“
„A zná tě?“
„Ne.“
„Alespoň se na něho podíváme, jak vypadá.“
Obě děvčata opouštějí třídu a spěchají na chodbu k ředitelně. Už zdálky vidí, že se k němu nedostanou. Je obstoupen prstencem děvčat i kluků. Baví se s nimi. Výbuchy smíchu prozrazují, že to kněz s nimi umí.
Přibíhá dozírající učitelka a posílá všechny do tříd. Volá na ně: „Rušíte pana ředitele, má jednání.“ Najednou je otec Matouš sám. Všímá si dvojice, kterou učitelka nezahnala snad proto, že na Lence je vidět, že plakala. Kněz nečeká, až k němu přijdou, ale jde za nimi. Odpoví na pozdrav a hned se ptá: „Co se ti stalo, že jsi plakala?“
„Šikanují ji holky ve třídě,“ odpovídá Terezka.
„Co jí dělají?“
„Vysmívají se jí, že chodí nemožně oblečená. Nadávají jí do zlodějek, protože kvůli nim si chtěla vzít nějaké oblečení z prodejny.“
„Hm, to je smutné. Ale tak to nechat nemůžeme.“
Lenka zvedne uplakané oči ke knězi a zeptá se: „Vy jste nový pan farář?“
„Ano, jsem otec Matouš. A jak se jmenuješ ty?“
„Lenka Tomanová.“
„Pozítří se budu stěhovat.“
„Otec Alois mi slíbil, že vy mně pomůžete.“
„Co ti říkal?“
„Přijde jiný kněz, který se vás zastane. Já jsem už na to starý.“
„Když to říkal otec Alois, tak se vás zastanu. Možná už hned. Teď jdu za ředitelem.“
„Ředitel nám nic nepomůže. To už otec Alois zkoušel.“
„Dobře, že to vím.“
„Vydržím to, až se přistěhujete. Tady Terezka mi pomáhá.“
„V neděli po mši svaté přijď za mnou, nejlépe s rodiči. A připomeň se, kdybych zapomněl. Mám toho teď hodně a nemůže se do mi hlavy všechno vlézt.“
„S Pánem Bohem,“ zdraví děvčata tak, jak byla zvyklá od otce Aloise.
Kněz se za nimi dívá, dokud nezmizí ve třídě. Vrací se k ředitelně. Zvoní na konci přestávky. Už tu čekám půlhodinu. A to jsem byl domluvený na určitou hodinu. Pan ředitel se mi ani neomluvil. Jeho „moment“ je pořádně dlouhý. Stojí vůbec o mě? A bude mít na mne čas? Já také nemám čas. Musím jet domů a balit se. Zeptám se, zdali mě vůbec přijme.
Po zaklepání musí ještě chvíli otec Matouš čekat, než se objeví mezi dveřmi ředitel. „Ještě jsme neskončili.“
„Nemohu již déle čekat. Mám doma moc práce. Domluvíme se na jiný den.“
„Ne, chci s vámi mluvit.“
„Pozítří se stěhuji, každá minuta je pro mne dobrá.“
„Dobře, přeruším jednání a budu se vám věnovat.“
Skutečně za chvíli vychází z ředitelny žena středního věku, pozdraví se s čekajícím knězem a zamíří do sborovny.
„Pojďte dál, pane faráři!“ ozve se z pootevřených dveří ředitelny.
„Přeji příjemný den,“ pozdraví otec Matouš a usedá do křesla, jak mu ukazuje ředitel.
Muž pověřený vedením školy jenom ledabyle odpoví na pozdrav a zatím setrvává u stolu, kde si urovnává nějaké doklady. Kněz takto cítí, že se k němu chová jako k nějakému nezbednému žákovi – muž nižší postavy s pleší si takto připravuje pozici vládce, se kterou chce hned zpočátku usměrnit mladého faráře. Nakloněn nad papíry oslovuje hosta: „Vítám vás v naší škole. Rozvrh pro vyučování náboženství byl projednán s panem farářem. Doufám, že vám bude vyhovovat. Pokud byste měl nějaké problémy, tak to projednejte s mou zástupkyní.“
„Díval jsem se na rozvrh na internetu. Nemusíme na tom nic měnit.“
Ředitel konečně opouští stůl a sedá si proti návštěvě. Útok je připraven a následně začíná. „Pane faráři, vždycky jsem si myslel, že náboženství je tu proto, aby nám pomáhalo formovat žáky. Případ Lenky Tomanové mě přesvědčuje, že náboženství svou roli neplní.“
„Jak to myslíte, pane řediteli?“ ptá se zděšený kněz.
„Lenka Tomanová kradla jako straka v obchodě s oblečením. Přiznala se, až ji policisté vypátrali. Je to ostuda naší školy a já to velice těžko nesu. A to prosím ona dívka chodí do náboženství a do kostela. Ptám se tedy, jaký význam má vyučování náboženství na naší škole?“
„Pane řediteli, sám jistě dobře víte, že všechno se ve výchově nepodaří. Právě proto se budu teď ptát já vás. Zkoumal jste motiv, který vedl jinak hodné děvče ke krádeži?“
„Zřejmě chtěla vypadat pěkně, moderně.“
„A proč?“
„To chtějí všechny holky.“
„Ale všechny nekradou, že?“
„Žádné děvče z naší školy nekrade, jenom ona Lenka.“
Kněz se hluboce nadechuje, aby v sobě potlačil rozčilení. Přesto hodně důrazně říká: „Odsuzujete Lenku Tomanovou za její krádež. Podle vašeho příkladu ji odsuzují i žáci ve škole. A přitom vůbec nevíte, proč to udělala. Je nedospělá a jednání nezletilé se musí zvláštním způsobem hodnotit z hlediska motivu - proč to udělala.“
„To je věc policie, která mi oznámila, že Lenka byla přistižena při krádeži.“
„A vy jako pedagog jste to vyhlásil po celé škole, aniž byste zkoumal, proč to udělala.“
„Já jsem nic nevyhlašoval. Dostalo se to z ředitelny ven.“
„Ale mně jste to také předhodil, čili zveřejnil.“
„Je to výsledek vyšetřování policie.“
„Zajdu na policii a zjistím si, zdali výsledek vyšetřování se měl takto zveřejnit.“
„Pane faráři, jestli zajdete na policii, tak už do této školy nevkročíte.“
„Neměl byste takto vyhrožovat, pane řediteli, když jste zřejmě pochybil. Na policii zajdu. Tam si jako občan ověřím, zdali se měla krádež Lenky zveřejňovat, a tak ji vystavit pohrdání a posměchu.“ Otec Matouš vstává a má se k odchodu. „Pane řediteli, ještě tu nejsem nastěhovaný a už vím, že Lenka zřejmě kradla v důsledku těžké šikany. Škola měla děvče před šikanou ochránit a ne postiženou ještě pranýřovat.“
„Přestaňte už s těmi vašimi bláboly. A pokud půjdete na policii, tak už mi sem nechoďte!“
„Na shledanou,“ loučí se kněz, ale odpovědi se nedočká.
Po odchodu mladého faráře zůstává ředitel jenom chvíli ohromený jeho troufalostí. Pak se však rozhoduje, že musí toho nebezpečného člověka uzemnit. Nebude si tu poroučet. Nesmí mi přerůst přes hlavu. Musí narazit a poznat, kdo tu vládne. Ano, zavolám starostovi a budu ho informovat, koho nám tu pan biskup poslal.
„Pane starosto,“ oslovuje prvního muže města do mobilu, „byl tu u mne nový farář. Choval se, jako by mu patřil svět. Dejte si na něho pozor! Hrozil mi, že mě udá na policii.“
„Byl tu u mne a jevil se mi jako velice sympatický člověk.“
„Já už ho do školy nevpustím. Nejsem zvědavý, aby mi tu dělal rozbroje.“
„Ověřím si to, co mi říkáte, a pak se rozhodnu.“
„K čemu?“
„Jestli vás odvolám z funkce ředitele.“
„I vy mně vyhrožujete?“
„Ne, pouze vám oznamuji, že pokud bude další oprávněná stížnost, tak vás z funkce odvoláme. Na tom jsme se v radě usnesli.“
„Ještě se mi omluvíte.“
„Na shledanou, pane řediteli, oznámím vám, jak jsem se rozhodl až po prošetření vašeho konfliktu s panem farářem.“
Otec Alois je nesmírně rád, že se nemusí stěhovat, že nemusí opouštět město, kde prožil velkou část svého kněžského života. Je šťastný, že se bude moci potkávat i nadále s lidmi, které zná, dovede je zařadit do jejich rodin, a tak se vžít lépe do jejich starostí a problémů.
Současně ho však také napadá, jestli neměl raději odejít do kněžského domova. Nebudu tady otci Matoušovi překážet? Jak snesu to, že už nebudu potřebný, že lidé budou používat služeb otce Matouše? V žádném případě nebudu zastupovat anebo nahrazovat nového faráře. Zcela jistě se nebudu plést otci Matoušovi do jeho práce ve farnosti. Nepřipustím, aby lidé chodili za mnou, když jim nový farář v něčem nevyhoví. Co tedy budu dělat?
Starý kněz opouští faru, aby si na procházce vyvětral hlavu a zašel do kostela, kde své pochybnosti svěří Pánu Ježíši. Rád se prochází, i když musí jít pomalu, často si sednout a odpočinout. Také dnešní procházka se protáhla téměř na hodinu a starý kněz se už těší, že se v kostele pomodlí a také si tam odpočine.
„Pane faráři, pane faráři,“ volá nějaká žena za ním.
Otáčí se. Paní Chovancová. Copak asi po mně chce? Má těžce nemocného manžela a vzorně se o něho stará. Trápí ji, že její manžel nechce ke zpovědi.
„Pochválen buď Ježíš Kristus,“ zdraví žena, když celá udýchaná dostihla pana faráře.
„Na věky věků, Amen,“ odpovídá kněz a hned se zeptá: „Copak se stalo, že se tak honíte?“
„Můj manžel umírá.“
„To je bolestné. Budu se za něho modlit.“
„Představte si, že chce, aby k němu přišel kněz.“
„To je krásné. Po tolika letech…“
„Manžel se vyzpovídá, ale řekl mi, že jedině vám. Měla jsem strach, že už tu nejste. Spěchala jsem na faru a tam bylo zamknuto. Ptala jsem se ženských a ty mě navedly na stopu za vámi. Jak jsem šťastná, že jsem vás našla.“
„Rád ho zaopatřím. Dnes jsem tu poslední den farářem. V kostele vyzvednu Nejsvětější svátost a půjdeme k vám.“
„Já jsem tak šťastná, já jsem tak šťastná,“ opakuje stále znovu paní Chovancová a pak doprovází kněze do svého domova.
Šťastný je i pan Chovanec, který se vyzpovídal, přijal Pána Ježíše i svátost nemocných. Při loučení tiskne chvějícíma rukama dlaň kněze a děkuje mu za všechno.
Od Chovanců se vrací otec Alois do kostela. Z jednoho stavení vychází muž, který kněze pozdraví a hned vyslovuje prosbu: „Dozvěděli jsme se, že jste byl u Chovanců. Moje žena nemůže na nohy a prosí, zdali byste mohl přijít za ní.“
„Spěchá to? Musí to být hned?“
„Ne, až budete mít čas.“
„Dobře, přijdu zítra dopoledne v devět hodin.“
„Budeme se na vás těšit. A moc děkujeme.“
„Já se budu také těšit,“ odpovídá kněz a srdečně se s farníkem rozloučí.
V kostele si otec Alois kleká do lavice a štěstím se rozpláče. Teď už se nebojím, že budu otci Matoušovi překážet. Budu se starat o nemocné, nosit jim svaté přijímání, zpovídat je, připravovat svátostně na smrt. Na takovou péči nebude mít nový farář čas. Děkuji, Pane Ježíši, že jsi mi ukázal cestu.
Kněz opouští kostel a zamíří na faru.
„Otče Aloisi, otče Aloisi!“
Pan farář se otáčí a zjišťuje, že k němu běží Lenka. Ne, není utrápená jako jindy. Naopak, směje se. Děvče zapomíná pozdravit a hned se svěřuje: „Otče Aloisi, dnes byl ve škole nový pan farář. Slíbil mi, že promluví o mně s ředitelem. Před poslední vyučovací hodinou přišla paní učitelka a holkám vynadala, že se mi posmívají a nadávají do zlodějů. Pan ředitel se prý na ně hrozně moc zlobí. A mám pokoj. Vy jste mi slíbil, že nový pan farář mi pomůže, a on to udělal.“
„To je dobře. Jsem moc rád, že se ti ulevilo. Budu se i nadále za tebe modlit.“
„Děkuji moc. S Pánem Bohem,“ loučí se Lenka.
„S Pánem Bohem,“ odpovídá kněz a zamíří k faře, kde už nebude bydlet sám, ale budou na všechno dva.


Stěhování

Čtvrtek je pro otce Matouše perný den. Se svými pomocníky dokončuje sbalení posledních věcí do krabic. Zároveň se snaží, aby jeho nástupce přišel do uklizeného, příjemného prostředí, a tak probíhá úklid fary od střechy až do sklepa.
náročný den prožívá i starosta farnosti, do které se zítra otec Matouš nastěhuje. Svolal mimořádné zasedání rady města, která vyslechla závěry policejního vyšetřování. Podle něho ředitel školy zveřejnil zjištěnou krádež Lenky Tomanové a ponechal ji naprosto bez ochrany před útoky okolí. Vůbec nezjišťoval, proč Lenka k takovému jednání dospěla. Toleroval šikanu ve škole a nepotíral ji. Rada jednohlasně rozhodla o odvolání ředitele s okamžitou platností. Nového ředitele chce starosta vybrat s největší možnou pečlivostí. Proto je třeba výběrové řízení náležitě připravit. Kdo však povede školu, než bude vybrán nový ředitel? Starosta chce poprosit bývalého ředitele, který před několika lety odešel do penze. Těší se dobrému zdraví a důvěře lidí ve městě.
Otec Matouš je večer šťastný, že mu farníci pomohli a fara je čistá, připravená přijmout nového duchovního správce. Po odchodu posledního brigádníka je v budově najednou klid. Všechno jednou na tomto světě končí, říká si otec Matouš. I mé putování s touto farností. Kněz si kleká mezi balíky, jako by chtěl obejmout všechno, co zde prožil, a děkuje za to dobrotivému Bohu. Pak spíná ruce a modlí se: „Můj Bože, miluješ všechny lidi, miluješ každého zvlášť osobní láskou, máš rád i mne, své nezbedné dítě. Vezmi mě, prosím, do své otcovské náruče a požehnej mi, abych tak byl na každém kroku v nové farnosti s tebou, abys vedl mé kroky, jednání i slova. Zítra odtud odjedu a začnu v nové farnosti s tebou, v síle Ducha svatého, ve spojení s Pannou Marií.“
Končící duchovní správce dal do této modlitby celé své srdce a teď už jenom klečí a prožívá Boží přítomnost, ve které se nemusí ničeho bát.
Na druhý den přijíždí otec Matouš do nové farnosti ve svém autě těsně za stěhovacím vozem. Zprvu je tu hlouček lidí, který však narůstá, když se lidé dozvídají o příjezdu jejich nového pastýře. Přibíhá také starosta, který mu srdečně potřásá pravicí a říká: „Vítám vás v našem městě.“
„Děkuji, moc děkuji,“ odpovídá otec Matouš.
„Já vám děkuji.“
„Nevím, co tím myslíte.“
„Váš podnět ohledně jednání ředitele školy spustil lavinu.“
„Ale lavina může být smrtící.“
„Lavina rozbourala to, co jsme nedokázali změnit my.“
„Co se vlastně stalo?“
„Rada města odvolala ředitele školy s okamžitou platností.“
„Myslím, že je to dobré rozhodnutí.“
„A je také dobré rozhodnutí otce biskupa, že vás poslal k nám.“
„Děkuji za přivítání a doufám, že budeme dobře spolupracovat.“
Pan starosta přikyvuje, loučí se a omlouvá, že má na úřadě moc práce.
Stěhováci musí odstrkovat lidi, aby mohli začít nosit krabice a další věci. Klubko lidí kolem otce Matouše se přesouvá o kousek dál a zvětšuje se. Mezi lidi se rozneslo, že se mladý kněz postavil neoblíbenému i obávanému řediteli. Během několika hodin se stal tak populárním, že ho obyvatelé chtějí spatřit, přivítat anebo ho alespoň zblízka uvidět.
Otec Matouš je z přivítání nadšený. Nikoho neodbude, a tak se dostává do fary, když už je snad polovina věcí uložena ve vstupní hale. „Ostatní věci se musí nastěhovat nahoru!“ volá na stěhováky, kterým se do schodů moc nechce.
V rohu vedle schodiště trpělivě čeká otec Alois, aby přivítal nového faráře. Když ho otec Matouš spatří, tak spěchá k němu. „Tak jsem konečně tu. Ale takové uvítání jsem nečekal.“
„Věru pěkně tě přivítali. Ale…“
„Co ,ale´, je něco špatně?“
„Chtěl jsem jenom říct, že je to až moc krásné a že by sis měl dát pozor.“
„Na co si mám dávat pozor?“
„Zloduch to neponechá bez odezvy.“
„Proč?“
„Nesnese takový souzvuk lidí.“
„Vadí vám ta radost?“
„To ne, jenom chci varovat.“
Otec Matouš prožívá setkání s knězem jako studenou sprchu po všech těch paprscích chvály a povzbuzení. „Berete mi radost. Závidíte mi?“
Starý kněz skloní hlavu a tiše říká: „Bude lépe, když se přece jenom odstěhuji.“
Nový farář cítí, že by měl něco říct. Ale stojí bez hnutí, dokud starý kněz neodejde. Pak se rozbíhá ke stěhovákům, aby jim ukázal, kam mají další věci ukládat. V duši však klid necítí. Výčitky ho bodají jako ostré ledové krystalky. Ano, otec Alois má pravdu. Zloduch mě dostal. Napumpoval do mě pýchu z toho uvítání. Já, já, já jsem ten vynikající nový farář, který tady všechno pozvedne. Dostal jsi mě, zloduchu, a odnesl to starý dobrý člověk, který mě před tebou varoval. Jak jsem mu ublížil, když jsem mu řekl, že závidí. Mohl se přidat ke všem chválám, ještě více vzedmout mou pýchu, já bych ho poplácal po zádech. Ale on mě namísto toho varoval. Díky, Bože, že jsi mi ho poslal. Musím jít za ním a poprosit ho za odpuštění. A znovu ho požádat, aby tu se mnou zůstal, protože ho budu potřebovat.
Otec Matouš nemůže hned odejít, protože stěhováci se ho ptají, kam mají krabice a další věci ukládat. Kněze to stresuje. Má strach, aby odstupující farář neučinil nějaké rozhodnutí. Bože, modlí se, vnukni otci Aloisovi, aby počkal, až přijdu.
Konečně je vše složeno, stěhováci si nechávají podepsat výkaz o práci a odjíždějí. Fara je najednou prázdná. Nový farář sedí na krabici a přemýšlí, co má říct starému otci. Jednoduše ho odprosím a požádám ho, aby zůstal, že se už nic takového nebude opakovat. Vstává a už rozhodnými kroky jde ke schodům, které schází po jednom, když jindy to bere po dvou, třech i pěti schodech najednou. Zaklepe u pokoje starého kněze. Žádná odpověď.
„Otče Aloisi,“ zvolá a silně zaklepe.
Znovu žádná odezva. Že by otec odešel? Anebo se mu udělalo z toho mého jednání špatně? Musím to zjistit.
Otec Matouš pomalu otevírá dveře. Nahlíží do pokoje. V rohu místnosti sedí schoulený starý kněz. Provinilec se lekne. Stalo se mu něco? Nejspíš mu vypovědělo srdce. Několika rychlými kroky se dostává k němu. „Otče, stalo se vám něco?“
Starý kněz pozvedá hlavu. Oči má plné slz. Neříká nic, jenom chvíli se pátravě zadívá do očí příchozího a pak znovu skloní hlavu.
„Otče Aloisi, je mi líto, že kvůli mně pláčete. Odpusťte mi, prosím, že jsem vám způsobil bolest. Hlavně mě mrzí, že jsem vás obvinil ze závisti. Prosím, neodcházejte, už se to nebude opakovat.“
„Ale bude,“ odpovídá bývalý farář.
„Co bude?“
„Já budu závidět a ty budeš pyšný.“
„Nechci být pyšný.“
„Budeš chválený, budeš obdivovaný, a tak budeš pokoušený k pýše. Zlý toho využije a ty s ním budeš bojovat. A já budu pokoušený k závisti, protože nebudu chválený, nebudu obdivovaný. Oba musíme s pokušeními bojovat. Ne, stěhovat se nebudu.“
„Opravdu nám ďábel nedá pokoj?“
„Moc mu vadí, že tě lidé s takovou láskou přijali. Bude hledat, jak dobrou věc pokazit. Vadí mu, že zde tvoříme kněžské společenství. Bude se snažit nás rozdělit. Pojď, pomodlíme se k Duchu svatému, abychom zase ďáblovi nenaletěli.“
Oba kněží poklekají před křížem a tiše se modlí. Neříkají nahlas nic, ale jejich srdce se přimyká k Bohu a oni prosí Ducha svatého, aby naplnil jejich srdce láskou k Bohu a k bližnímu. Než vstanou, tak se otec Alois modlí nahlas: „Duchu svatý, veď nás a připomínej nám, že láska je křišťálový lustr nezměrné ceny, osvěcuje život a zahání temnotu hříchů. Nedopusť, abychom pýchou nebo závistí lustr rozbili, nastala by tma a o střepy bychom se pořezali nejenom my, ale všichni lidé ve farnosti.“ „Amen,“ potvrzuje otec Matouš slova modlitby a v dojetí sevře zkušeného kněze bratrským objetím.
Ticho přerušuje zařinčení zvonku. Oba kněží se na sebe podívají. Otec Alois ukáže rukou, že on už nepůjde otevřít.
Otec Matouš se usměje a spěchá ke dveřím.
„Chvála Kristu,“ zdraví Lenka, které přizvukuje Terezka.
„Vítám vás, děvčata, jdete pomáhat?“
„Jdeme teprve ze školy, ale přijdeme. Chtěli jsme vám jenom něco říct.“
„Tak pojďte dál, ať to nevyřizujeme na ulici.
Ve vstupní hale si usedají proti sobě na krabice.
„Tak spusťte,“ vyzývá otec Matouš, „jste první, se kterými mluvím po přestěhování.“
„Otče, chtěli jsme vám říct,“ mluví za obě Lenka, „že to posmívání přestalo. Holky se teď bojí, protože jim pohrozila paní učitelka. Děkuji vám, že jste se mě zastal.“
„Takže je všechno v pořádku?“
„To zase ne.“
„Pořád jsou na tebe vysazené?“
„Ano.“
„A jak se to projevuje?“
Lenka neví, jak to vyjádřit. Mlčí, dívá se před sebe a přemýšlí. Pomáhá jí Terezka. „Ony nic neříkají, ale dívají se.“
„Na co se dívají?“
„Když ráno vkročí Lenka do třídy, tak se přestanou bavit a všechny čumí na to, co má oblečené. Pak udělají takové ksichty a všem je jasné, co si myslí.“
„A tím to končí?“
„Kdepak! Stáhnou se do kroužku a chichotají se.“
„A paní učitelka to nevidí?“
„Většinou ve třídě není. A kdyby tam byla, tak ony by změnily taktiku.“
„Takže tichá šikana pokračuje?“
„Ano.“
„A když přijdou výhodné podmínky, tak zase vzplane.“
„Asi jo. Teprve dva dny je pokoj. Co bude po neděli, nevíme.“
„Dobře, holky, budu o tom přemýšlet a za vás se modlit.“
„Děkujeme,“ vyhrknou obě děvčata naráz.
„Tak přijdete?“ ptá se jich kněz, když se mají k odchodu.
„Já určitě,“ slibuje Lenka.
„Já taky,“ přidává se Terezka.
„Těším se na vás,“ loučí se s nimi kněz, a když se holky obrátí, přelétne očima Lenčino oblečení.
Nedá na sobě nic znát, ale v duchu se zlobí. Slušně a čistě oblečená! Ty holky mají moc peněz, a tak se dívají na Lenku spatra. Kdo je naučí, že hlavní bohatství je v duši? Kdo jim to řekne? Můj Bože, najdi mi cestu k nim.
Kněz si usedá znovu na krabici a vytahuje mobil, aby se pomodlil breviář. Myslí při něm na celou farnost, zvláště na Lenku i na kluky, kteří mu slíbili, že přijdou pomoci při stěhování, a zatím není o nich ani vidu ani slechu.
Sotva skončí modlitbu a odloží mobil, přemýšlí, z které strany začít, lekne se, když nad ním zařinčí zvonek. Že by přece jenom přišli ti hoši? A je tomu tak.
Za celou skupinu promlouvá Radim. „Pane faráři, jsme tady, jak jsme se domluvili. Máte pro nás práci?“
Kluci, jak jsem rád, že jste přišli. Samotnému se mi do toho nechce, ale jak jsem vás uviděl, už mám chuti na rozdávání.“
Kněz podává každému ruku a omlouvá se. „Hoši, nemám tak dobrou hlavu, abych si z jednoho setkání zapamatoval vaše jména.“
„Radim, Danek, Kája, Vašek,“ představují se brigádníci jeden po druhém a otec si jména opakuje a pak zkouší jednotlivé kluky jejich jmény oslovit.
Daří se mu to napoprvé a hoši mu zatleskají.
Otec Matouš přemýšlí nahlas. „Nádobí necháme holkám a snad přijdou i nějaké ženy. Vy mi pomůžete nastěhovat knihy. Nahoře je volná knihovna po otci Aloisovi, já ještě tři regály namontuju. Krabice budete brát podle čísel a uložíte vždycky celou krabici. Ukážu vám, kde začnete. Jasný?“
„Jasný, otče, nepomícháme vám to,“ ujišťuje Radim.
„Tři budete nosit a ukládat, jeden bude hlídat, aby se to nespletlo.“
„Danek! Je z nás nejchytřejší.“
Kněz vede kluky do své budoucí pracovny v poschodí a ukazuje jim, kam budou ukládat knihy. „Toho nepořádku na mém stole si nevšímejte. Vysypal jsem tu jednu krabici věcí, které musím uložit do šuplíku. Ale s tím mi nepomůžete.“
Hoši se pouštějí do práce. Otec jenom zpovzdálí pozoruje, jak se ona povedená „trojka“ chová k Vaškovi. Radimova parta ho sice mezi sebe nepouští, ale ani ho od sebe neodhání, normálně s ním spolupracuje. Otec Matouš se upokojí a jde připravit další regály. Musí si pospíšit, protože kluci pracují s chutí a rychle.
Asi po hodině práce odbíhá Kája. „Mamka mě volala. Potřebuje pomoct s nákupem. Jsem tu za chvíli nazpátek.“
Kluci sice brblají, ale když se Kája za půl hodinky vrací, tak ho vítají huronským pokřikem.
Otec Matouš montuje regál a přitom se modlí: Pane Ježíši, tak rád bych ty kluky získal pro tebe. Pošli svého svatého Ducha, ať nás dá dohromady. Pomoz také Vaškovi, ať se k nim přiblíží, ať se už dnes skamarádí.
Zvony zvou do kostela, když hoši hlásí, že jsou hotovi. Dnes má mši svatou ještě otec Alois, a tak má jeho nástupce čas na brigádníky. V kuchyni pracují ženy, kterým pomáhá Lenka s Terezkou. Tři chlapi montují nábytek v ložnici.
Otec Matouš kontroluje práci kluků a má pro ně jenom slova pochvaly. Staví je před knihovnu, aby si je vyfotil. Jde ke stolu, kam si položil nový fotoaparát. Dostal ho od farnosti na rozloučenou. Velmi dobrý a drahý přístroj. Bývalí farníci dobře odhadli, že mu tím udělají radost.
„Hned to bude,“ volá kněz na kluky a přehrabuje se ve věcech na stole.
Když tam přístroj nevidí, tak se dívá ještě do šuplíků, jestli tam fotoaparát neuložil. Přehrává si svoje jednání po příjezdu na faru. Ano, je si jistý, přístroj jsem uložil sem a pak jsem ho tady viděl. Moc se mi líbí, a proto jsem se na něj občas podíval, abych se potěšil.
„Pane faráři, jak tu budeme dlouho stát?“ volá Radim.
„Nemám fotoaparát.“
„Mám vám půjčit mobil?“
„Ne, přece ten fotoaparát tady musí být! Nehrál jste si s ním někdo?“
Vašek odpovídá hned: „Kája se na něho díval.“
„Zase bonzuje,“ ujede Kájovi.
Radim s Dankem si myslí totéž, ale neodvažují se před knězem něco říkat.
Otec Matouš přistupuje ke Kájovi a ptá se ho: „Kam jsi dal ten fotoaparát?“
„Nikam jsem ho nedával.“
„Tak proč není na stole?“
„Nevím.“
Kněz se zadívá pátravě na celou skupinu. „Nikdo jiný z vás fotoaparát nebral?“
Ticho přerušuje Vašek. „Kája říkal, že mu mamka volala, aby jí šel pomoci s nákupem. Myslím, že mu mamka nevolala. Musel bych to slyšet.“
Zní to jako obvinění, i když to výslovné obvinění není.
„Připadám si, jako kdyby mě vyšetřovali policajti, už mě tu nikdo nikdy neuvidí,“ zvolá Kája a odchází.
„Mysleli jsme, že dostaneme pochvalu,“ přidává se ke kamarádovi Radim a naštvaně odchází.
Danek jde za nimi, i když nic neříká a očividně přemýšlí.
Zůstává jenom Vašek. „Ty nepůjdeš, viď,“ povzdechne kněz.
„Ne, pomohu vám ještě.“
„Zatracený fotoaparát! Kdyby raději nebyl. Anebo je možná dobré, že byl. Vašku, jsi fakt detektiv. To musí kluky štvát, když jim všechno odhalíš. Jsme zase tam, kde jsme byli v pondělí, když jsem se tě zastal u kostela. Ještě že už není ve škole ředitel, který šikanu neřešil.“
„Vím, co mě čeká. Byli hodně naštvaní.“
„Pojď, pomodlíme se, sami to nezvládneme,“ vyzývá kněz, spíná ruce a čeká, až se Vašek postaví vedle něho.
„Duchu svatý, ty pronikáš všechno, ty víš, v jaké jsme situaci. Zasáhni svou moudrostí, ale i silou a radou. Ať se ztráta fotoaparátu vyřeší, kéž i vztahy Vaška s Radimem, Kájou a Dankem se narovnají, neboť ty rovnáš všechno křivé, jak zpíváme.“
Nato kněz svým jasným hlasem zpívá ze svatodušního hymnu: „Srovnej, co je zkřivené, zahřej, co je studené, a nedej nám zabloudit.“


První den pastýřem

Po odchodu Radimovy party zůstal Vašek na faře ještě více než hodinu. Pomáhal knězi sešroubovat skříňku a vynést zespodu krabice s osobními věcmi. Už se téměř stmívá, když odchází z fary.
„Otče,“ říká Vašek mezi dveřmi.
„Co mi chceš říct?“
„O tom foťáku.“
„Já už bych se k tomu raději nevracel.“
„Ale to je důležité.“
„Tak pověz!“
„Všiml jsem si, že Kája ten foťák odnesl, když šel údajně pomoci mamince s nákupem.“
„Myslel jsem si to.“
„Neodvážil jsem se to před nimi říct.“
„Chápu, už tak jsi řekl dost.“
„Myslím, že to byla akce jenom Káji samotného, ne celé trojky.“v „Potom nechápu, proč se za něho tak zasadili.“
„Tak tomu je vždycky. Kdo se dotkne jednoho, dotkne se celé trojky.“
„To je ovšem dobrá zpráva. Dosud to vypadalo tak, že se domluvili a chladnokrevně mě okradli.“
„Myslím, že foťák ukradl sám Kája. Radim s Dankem o tom ani nevěděli.“
„Pokud máš pravdu, tak se dá s nimi ještě navázat kontakt. Uvidíme.“
„S Pánem Bohem,“ loučí se Vašek, „v neděli se uvidíme.“
„Budeme spolu u oltáře?“
„Ano. Už jsem myslel, že toho nechám. Ale teď s vámi budu ještě ministrovat.“
„To mě těší. Bůh žehnej tobě i celé tvé rodině. A vidíš, ani nevím tvoje příjmení, a jak se jmenují rodiče.“
„Jsme Dohnalovi. Tatínek je Václav a maminka Alžběta.“
„Krásná jména. Těším se, až je poznám.“
Kněz s ministrantem si podají ruce a pak už se Vašek vydává na cestu k domovu.
Běží až do okamžiku, kdy mu zastupuje cestu Radim. Za ním se už v pološeru rýsují postavy dvou společníků. „Porušil jsi příměří a poneseš za to následky.“
„Nic jsem neporušil.“
„Když to nechápeš, tak já ti to vysvětlím.“
Radim přistupuje blíž a pravačku vráží Vaškovi pod žebra.
„Jau, jau,“ zanaříká přepadený a reflexivně se předklání, aby si ulevil od bolesti.
Toho však využívá Radim, aby mu skočil na záda a povalil ho na zem. Sedá mu na břicho a Kája s Dankem mu lehnou na nohy.
„Zmlátíme tě jako koňa, tentokrát ti pan farář nepomůže.“
„Zklamali jste pana faráře, že jste ho okradli.“
„Nikdo ho neokradl, nejsme žádní zloději.“
„Jau, jau,“ naříká Vašek.
„Povolím, ale řekni, co si o nás myslí pan farář.“
Když Radim uvolňuje tlak nohou na pažích, tak Vašek říká: „Pan farář si myslel, že jste se na krádeži domluvili. Ale já jsem mu řekl, že foťák ukradl Kája.“
„Jak to víš?“
„Viděl jsem ho. Ukradl foťák, schoval si ho do krabice a vymyslel si, že jde pomoct mamce s nákupem.“
„A proč jsi ho nechal s foťákem odejít?“
„Myslel jsem si, že si ho jenom prohlíží, a proto si ho odložil do krabice.“
„A pak?“
„Pak už v krabici nebyl a Kája tam taky nebyl.“
„A co my s tím?“
„Kája ukradl foťák a je to na vás.“
„Na nás?“
„Protože jste naštvaně odešli, když pan farář pátral po foťáku.“
„Odešli jsme, protože jsi nás naštval.“
„A vy věříte tomu, že Kája šel pomáhat mamince?“
„Nevěříme, ale ty jsi do toho neměl co mluvit.“
„Mluvil jsem do toho kvůli foťáku. On jej ukradl a vy ho kryjete. Ale nezakryjete. Pan farář už ví, že foťák má Kája.“
Radim uvolňuje sevření Vaška. Vstává a chytá za ramena Káju. „Ty jsi ukradl ten foťák?“
„Co to kecáš?“
„Kecám, jestli jsi ukradl foťák.“
„Nic jsem neukradl.“
„Tak se půjdeme zeptat maminky, jestli ona nemá v tašce foťák.“
„Za mamkou nechoďte, ona s tím nemá nic společného.“
„Protože jsi za ní z fary nešel.“
„Nešel.“
„Tak teď řekni pravdu, nebo tě zmlátím a pak promluvíš.“
Kája ví, že to Radim myslí vážně. V příštím okamžiku ho hodí na zem a koleny mu bude drtit paže. Proto se přiznává: „Foťák mám doma.“
„A my se za tebe zasadili. Jak teď vypadáme?“
„Mně se ten foťák tak líbil.“
„Tak jdeme pro něj a ještě dnes jej zaneseme na faru.“
„Jak přijdu domů, tak mě mamka nepustí.“
„Přiznáš se jí a basta.“
„To nejde, strašně bude ječet.“
„Tak jí to řeknu já.“
„Ty?“
„Ano, já. Jdeme.“
Vašek pokračuje v cestě domů a trojka jde ke Kájovi, aby donesla foťák na faru.
Za půl hodiny zvoní kluci na otce Matouše. Když jim kněz otevře, tak Radim pozdraví a říká: „Pane faráři, donesli jsme ten foťák, co Kája ukradl.“
Kněz má očividně radost. „To je dobře, jsem rád, že to tak nakonec dopadlo.“
„Nevím, co to Káju napadlo… My nejsme zloději. Porvat se umíme, ale nekrademe.“
„Vím, proto jsem to nechápal. Ale ještě jednu věc musíme vyřešit, že totiž šikanujete. A to nejenom Vaška.“
„A co máme dělat? My se tím bavíme.“
„Bavíte se tím, že druhým ubližujete.“
„Pořád být u počítače nás nebaví, a tak děláme výpravy.“
„Ale s tím musí být konec.“
„A kdo nám to nařídí?“
„Já.“
„Vy? Vy na nás nemůžete.“
„Ale můžu. Ubližujete druhým, šikanujete, teď už i kradete. A ono to půjde dál. Měl bych vás udat na policii, aby si vás prošetřili a sledovali. Ale nabízím vám jinou cestu. Abyste se dali do služeb nejvyššího Pána.“
„A kdo to je? Starosta?“
„Bůh. Ručím vám, že služba jemu bude mnohem zajímavější, než zbaběle přepadávat bezbranné holky a kluky.“
„To myslíte jako vážně?“
„Naprosto.“
„My jako máme sloužit Bohu, když v něho nevěříme?“
„Ano.“
„A to jde?“
„Když se dáte do služeb Nejvyššímu Králi, tak v něho uvěříte.“
„Kecáte, pane faráři.“
„Urážíš mě. To by sis dovolovat neměl.“
„Promiňte.“
„Rozmyslete si to. Budu na vás v pondělí ve čtyři hodiny čekat.“
„Vy o nás stojíte?“
„Moc o vás stojím. Mám vás rád od první chvíle, kdy jsem vám překazil mlácení Vaška.“
„Vy nás máte rád?“
„A vy jste to nepoznali?“
„Nás nemá nikdo rád.“
„I nejvyšší Král vás má rád a zve vás, abyste se stali jeho rytíři.“
„Opravdu?“
„Ano. Čekám vás v pondělí a teď už utíkejte domů, ať vás rodiče nehledají.“
Kněz podává klukům ruku a pak už je pouze provází pohledem, když spěchají do svých domovů.

Je neděle. Od rána se ukazuje, že to bude nádherný zářijový den. V sedm hodin měl mši svatou v přifařené obci otec Alois, který je už nyní půl hodiny před začátkem deváté mše svaté ve farním kostele ve zpovědnici. Otec Matouš se chystá k odchodu do kostela, kde se poprvé setká se shromážděnou farností. Když si kontroluje, zda má všechno, co chtěl s sebou vzít, tak se ozve zvonek. Kdo to může být? Teď, když všichni odcházíme do kostela. Rychle poběžím otevřít a snad to i rychle vyřídím. Když otevře dveře, spatří skupinu dětí.
„Chvála Kristu,“ zdraví všechny takřka sborově.
„Na věky, amen,“ odpovídá kněz a rychle jich napočítá šest, přitom si uvědomuje, že to není žádná farní skupina, ale jsou to zřejmě sourozenci.
A je tomu tak. Nejstarší z nich totiž říká: „Maminka a tatínek prosí, jestli byste jim mohl donést svaté přijímání. Oni dneska nemohou do kostela. Maminka je nemocná a tatínek nemůže odejít od krávy.“
„Ano, přijdu, ještě před polednem,“ odpovídá hned otec Matouš, usměje se na děti a pak se přece jenom zeptá: „Že je maminka nemocná, tomu rozumím, ale jak je to s tou krávou?“
Děti se na sebe až stydlivě podívají. Odpovídá opět nejstarší, který spíš projevuje údiv, že to kněz nechápe. „Kráva se nám telí. Když přijdeme z kostela, tak už možná budeme mít telátko.“
„Už rozumím,“ přitakává kněz a hned dodává: „Chviličku počkejte, půjdu ke kostelu s vámi.“
Cestou se od dětí dozví, že maminku bolí břicho a má horečku. Na tatínka je toho teď moc, protože mají pole a doma krávy, prasata, kozy, slepice, husy a králíky.
„A vy mu nepomáháte?“
„Já už taťkovi hodně pomáhám,“ hlásí se nejstarší černovlasý štíhlý kluk, „a budu jednou hospodařit s tatínkem. Až vyrostu, budu mít velké ruce jako on.“
„Dobře, ale řekni mi, jak se jmenuješ, kolik je ti let a do které chodíš třídy?
„Jsem jako taťka František, říkají mi Fana. Bude mi dvanáct a jsem šesťák.“
„A já chodím do páté třídy,“ představuje se malinko baculaté světlovlasé děvče, „jsem celá po mamince a jmenuji se jako maminka Anička.“
„A já jsem už čtvrťačka Pavlínka,“ říká o sobě děvčátko, které se hodí ke své starší sestře.
„Já jsem Josífek a chodím do druhé třídy,“ hlásí se hrdě chlapec, který si dodává jistoty tím, že se drží staršího bratra, kterému se podobá i živými velkými tmavými kukadly.
Pětiletou kudrnatou Lidušku a tříletého Jeníka, který má vlasy jako hřebíky, představuje František. Obě děti si vybraly také svými kaštanovými vlasy linii někde mezi rodiči.
Před kostelem se ptá kněz dětí: „A jak se k vám dostanu?“
„Bydlíme u lesa,“ odpovídá hned František a nepovažuje za potřebné k tomu něco dodat. Vždyť les je tu jenom jeden a cesta k němu je také jedna.
Na začátku mše svaté vítá nového duchovního správce otec Alois. Otec Matouš pak sděluje, že na jeho přání zůstává ve farnosti také otec Alois. V kostele vládne radostná nálada. Věřící jsou šťastni, že mají šikovného nového duchovního správce. Zároveň jsou rádi, že zůstává i otec Alois, který už na velkou farnost svými silami nestačil.
Po mši svaté přichází do sakristie Lenka. „Říkal jste mně, abych v neděli přišla za vámi.“
„Ano, něco mě napadlo. Mohla bys přijít zítra ve dvě na faru?“
„Mohu. Půjdu přímo ze školy.“
„Tak dobře, zítra se uvidíme,“ loučí se kněz s Lenkou a dojímá ho vděčnost, kterou děvče vyjadřuje slovy i pohledem.
Druhá mše svatá začíná o půl jedenácté. Má podobný průběh jako dřívější bohoslužba. Jenom složení věřících je jiné. Je tu mnohem méně rodin s dětmi a mladých lidí. Po jejím skončení se ptá nový farář otce Aloise na rodinu, která má statek někde u lesa.
„Jsou to Látalovi, oba rodiče jsou zbožní. Před rokem pochovali babičku, dědeček je už v hrobě několik let, a tak jsou na šest dětí sami. Mají se co ohánět.“
„Půjdu tam nyní se svatým přijímáním. Maminka je prý nemocná.“
„Doufejme, že to nebude nic vážného. Bez ní by to hospodář nezvládl. Děti jsou ještě malé. Pozdravujte je tam ode mne.“
„Pozdravím a zjistím, co mladou paní trápí.“
Otec Matouš se ještě vyptá svého předchůdce na cestu, vyzvedne svaté hostie ze svatostánku a spěchá k Látalovým.
Vrata do hospodářského stavení jsou otevřená, a tak kněz vjíždí až na dvůr. Sotva vstoupí, tak už je u něho chumel dětí a jeden přes druhého mu zvěstují: „Máme telátko. Pojďte se podívat.“
Přichází hospodář, přivítá kněze a také ho zve, aby se šel podívat na nový přírůstek. Otec Matouš vchází do chléva, kde je takřka posvátné ticho. Děti stojí potichu v půlkruhu kolem telete, ležícího na čisté slámě.
Otec Matouš se přežehná a modlí se: „Nebeský Otče, děkujeme ti, že přišlo na svět zdravé telátko, že i kráva je v pořádku a my se můžeme radovat a tebe chválit. Prosíme, kéž roste i nadále a jednou přinese užitek této rodině a tak i nám všem. Amen.“
„Děkuji vám, otče, za modlitbu a teď vás zavedu za manželkou. Není jí dobře a čekám na vás, abyste mi poradil, co mám dělat.“
„Nejsem lékař, pane Látale.“
„Vím, ale zhodnotíte situaci nezávisle. Já neumím být nezávislý. Nedovedu si představit, že bychom zůstali doma bez ní.“
Děti jdou před oběma muži a v ložnici udělají kolem nemocné podobný půlkruh jako před chvílí ve stáji. I teď mlčí a čekají, co se bude dít. Podle příkladu tatínka poklekají a kněz pokládá burzu se svatými hostiemi na stůl, kde vedle kříže plápolají svíce. Nový farář se nahlas modlí: „Pokoj tomuto domu a všem, kteří v něm přebývají.“
Pak vezme do ruky větvičku a namočí ji do svěcené vody, která je ve sklenici na stole. Kropí všechny přítomné a říká: „Kéž nám toto pokropení vodou připomene náš křest, počátek našeho vykoupení.“
Pak se kněz s celou rodinou připravuje na svaté přijímání, které podává oběma manželům. Po chvíli ticha a společné modlitbě přistupuje k ženě, která po celou dobu tiše sténá. „Bolí vás něco?“
Žena zasténá a ukazuje na břicho.
„Myslím, že máte horečku.“
„Mám, hodně vysokou.“
„Musíte okamžitě do nemocnice.“
Žena se rozpláče a naříká: „Nemůžu, copak je tady mohu všechny nechat? Co si počnou beze mne?“
„Myslím, že váš stav je velmi vážný, musíte do nemocnice. My vás tady nahradíme.“
„Kdo?“
„Farní obec. Já vám to slibuji. Můžete klidně do nemocnice.“
„Děkuji vám.“
„Pane Látale, zavolejte sanitku, ať okamžitě přijede a já vaší paní mezitím udělím svátost nemocných, aby ji Pán Ježíš posiloval a také uzdravil.“
Zatímco pan Látal odchází na chodbu, aby zavolal mobilem sanitku, tak se otec Matouš modlí, vytahuje ze svého kufříku olej a pak maže nemocnou na čele a rukou. Přitom se modlí:
„Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Amen. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní. Amen.“
Poté se kněz ještě modlí a pak uděluje nemocné požehnání.
Ale to už oznamuje otec rodiny: „Sanitka je tu za chvíli, Aničko, musíš se obléct.“
„To já nedokáži. Nemohu se ani pohnout.“
Otec Matouš na to říká: „Nevadí, přeloží vás do nosítek a můžete jet v pyžamu. V nemocnici vás stejně převlečou.“
Kněz s dětmi odcházejí z místnosti, aby uvolnili místo saniťákům, kteří po lékařské prohlídce překládají nemocnou na nosítka.
Hospodář zastavuje lékaře a ptá se ho: „Jak to vypadá, pane doktore?“
„Snad jsme nepřijeli pozdě. Je to zánět pobřišnice. Řekněte tady panu faráři, ať se modlí. Už jsem volal do nemocnice, budou ji okamžitě operovat.“
Kněz svolává děti a ty ho vedou do kuchyně, kde klekají pod křížem a modlí se bolestný růženec – za maminku, aby se jim vrátila domů.


Bolest i radost

Dramatické nedělní odpoledne prožila především rodina Látalova, která myslela na maminku v nemocnici. Také otec Matouš se stále znovu modlil za matku šesti dětí. Operace trvala několik hodin a dopadla dobře. Nicméně stav je stále vážný.
Otec Matouš se modlí odpolední díl breviáře spolu s otcem Aloisem. Svěřují přitom Pánu Bohu nemocnou i její rodinu, která zůstala bez matky osiřelou.
Po skončení modlitby se zeptá otec Matouš svého kněžského spolubratra: „Poraď mi, kdo by mohl zastoupit paní Látalovou v domácnosti i na statku.“
„Starých lidí bych mohl jmenovat víc, ale tam to chce mladou ženu, která zvládne práci nejenom v domácnosti, ale umí si poradit i v hospodářství.“
„Ale já jsem slíbil nemocné, že se farnost postará.“
„Mladé ženy jsou v práci, navíc nikdy v zemědělství nepracovaly. A pro staré je toho moc. Možná kdybychom sehnali několik žen, které by svedly práci dohromady.“
„A je tu vůbec někdo ve farnosti, kdo pochází ze zemědělství?“
„Přemýšlím… Ano, Bětka Tomanová, ta je ze selského rodu. Má pevný kořen. Málokterá by to s opilcem vydržela jako ona.“
„S opilcem? Není to maminka Lenky?“
„Ano, to je ona, co se o ni staráš.“
„Zajdu k nim a zeptám se jí.“
„Nevím… Má toho až po krk. Její chlap je pořád opilý.“
„Oni mají jenom Lenku?“
„Ano, jenom ji. Ale třou bídu, protože otec všechno propije. Pracuje v železárnách u pecí, vydělá pěkné peníze, ale rodině nic nedá.“
„A kde pracuje Lenčina maminka?“
„Myslím, že stále nemá pevnou práci. Byla ekonomkou v jednom podniku, který však skončil. Od té doby dělá, co se naskytne: uklízí, pomáhá v hospodách, zaskakuje za marody. Snaží se, jak může, aby rodina neměla hlad.“
„Děkuji, Lojzíku, ty máš pro mne cenu nad zlato.“
„Ale bývám už unavený. I teď si musím lehnout, abych tady neusnul.“
„Odpočiň si, já zaběhnu k Tomanovým. Jenom mi ještě řekni, kde bydlí.“
Otec Alois nakreslí plánek cesty z fary k Tomanovým a pak už beze slov odchází do svého pokoje. Jeho spolubratr se přitom tiše modlí: „Můj Otče, zachovej mi ho při zdraví. Byl bych bez něho poloviční. Prosím, ať si odpočine a je mu zase dobře. Amen.“

Otec Matouš neváhá ani chvilku. Převléká se do vycházkového oblečení, pod sako strčí bonboniéru a vydává se na cestu. Podle plánku stojí brzy před zanedbaným domkem, ve kterém bydlí rodina Tomanova. Rodina? Ano, maminka dělá vše pro to, aby žili pohromadě. Ale muž? Smí se nazývat vůbec otcem? Co když na něho narazím ve dveřích? Nevyhodí mě zpět na ulici? Duchu svatý, je to tvoje dílo. Věřím, že mě sem posíláš, máš se mnou své úmysly. Pojď se mnou, chci dělat všechno podle tvých vnuknutí, neboť ty vidíš dál.
„S pomocí Boží,“ pomodlí se kněz nahlas a zmáčkne zvonek u domovních dveří.
„Jé, pan farář,“ zvolá Lenka, která namísto aby hosta pozvala dál, běží pro maminku.
Za chvíli je ve dveřích statná žena, jejíž ustarané rysy ožijí, když upřímně vítá hosta. „Vítáme vás, pane faráři, pojďte dál.“
„Děkuji,“ odpovídá kněz a vchází dovnitř.
V předsíni si zuje boty a rozepne sako. Než usedne v pokoji ke stolu, tak si všimne, že prostý byt je uklizen, všude je pořádek.
Žena nabízí hostu židli a hned se ptá: „Mohu vám nabídnout oběd? Zůstala nám pěkná porce.“
„Ne, děkuji, obědval jsem. Ale kávu bych si dal.“
Žena znejistí, její úsměv se vytratí. „Nemám kávu, to mě mrzí.“
Otec Matouš by si nejraději pleskl přes pusu, že si sám žádal to, co mu domácí paní kvůli bídě nemůže poskytnout. „To vůbec nevadí. Káva nebo voda, to je jedno.“
Než se stačí kněz rozhlédnout po pokoji, tak už paní Tomanová přináší sklenici s vodou. „Poslužte si, já mám také nejraději vodu.“
„Paní Tomanová,“ začíná kněz rozhovor, „stále nemáte jistou práci?“
„Teď nemám vůbec nic.“
„Já mám pro vás zajímavou práci. A můžete nastoupit hned.“
„To budu moc ráda. Potřebuji vydělat nějaké peníze.“
Kněz vylíčí překvapené ženě situaci u Látalů. Nakonec se zeptá: „Vezmete práci maminky i selky?“
„Ráda bych jim pomohla. Ale to je práce na celý den – večer se vrátit domů, ráno co nejdříve nastoupit. S tím můj muž nebude souhlasit. Těžce pracuje, potřebuje teplé jídlo.“
„On nechodí na obědy v továrně?“
„Nemá peníze.“
„Utratí v hospodě úplně všechno?“
„Ano, do poslední koruny.“
„Mami,“ vstupuje do rozhovoru Lenka, „půjdu k Látalům s tebou, budu ti tam pomáhat. Tatínek může přijít na oběd za námi.“
„To je dobrý nápad,“ souhlasí paní Tomanová, „alespoň pozná, jaké je to doma bez ženské ruky. Ani v neděli už není doma, hned po obědě šel do hospody a přijde večer opilý.“
„Paní Tomanová, ale to znamená jít k Látalům hned.“
„Rozumím, sbalíme si věci a půjdeme s vámi.“
Kněz vychází z domku na ulici. Sedá do auta a čeká na matku s dcerou. Netrvá to ani půlhodiny, když paní Tomanová píše muži vzkaz, položí papír na stůl a odchází s Lenkou za knězem. Těší se, že bude moci pomáhat někomu, kdo to potřebuje a bude si toho vážit. Na rozdíl od jejího manžela, který pokládá za samozřejmé, že se stravuje a bydlí v čistém, i když domů nepřinese žádné peníze. Operace paní Látalové dopadla dobře, také pacientka se cítí dobře, ale lékaři v pondělí ráno nechtějí vůbec mluvit o tom, že je vyhráno. Dokonce označí následující hodiny za kritické. Paní Tomanová je od rána na statku a starost o nemocnou maminku prožívá s celou rodinou. Budí děti, připraví jim snídani, a než odejdou do školy, tak se s nimi pomodlí.

Ze školy nespěchá Lenka na statek za maminkou, ale na faru. Otec Matouš ji srdečně vítá a sděluje, že s paní Látalovou je to na dobré cestě. „Už je téměř bez teploty a cítí se dobře.“
„Hurá,“ vyhrkne Lenka, „to bude na statku radosti!“
„A jak bylo ve škole?“
„Tak normálně.“
„Vysmívali se ti?“
„To si teď nedovolí. Učitelka to hlídá jako ostříž. Hrozí jí vyhazov ze školy, že neřešila šikanu ve své třídě.“
„Takže to teď vypadá normálně jak?“
„Když ráno přijdu, tak si mě holky změří pohledy od hlavy až k patě. A usmívají se. Vlastně se vysmívají. Neřeknou nic, je to všechno uvnitř.“
„A bolí to stejně, jako kdyby mluvily, viď.“
„Ano, je to hrozné. Cítím se, jako bych byla jejich podrážka.“
„Smích je přejde,“ říká rozhodně otec Matouš.
„A jak byste to chtěl dokázat? Všichni jsou na ně krátcí.“
„Na Pána Boha budou krátké ony. Půjdeme se za to pomodlit.“
V kostele se modlí nejprve chvíli potichu a potom otec Matouš říká: „Pane Ježíši, sešli svého Svatého Ducha, ať dokončí dílo, které započal. Ať už má Lenka pokoj se šikanou a zase ráda chodí do školy. Amen.“
Lenka se s úctou přidává k modlícímu knězi, ale moc nevěří, že by se mohlo něco ve škole změnit. Holky do kostela nechodí, o Pánu Bohu nic nevědí. Proč by ho poslouchaly, když v něho nevěří?
„Půjdeme,“ vyzývá kněz po několika minutách tiché modlitby.
Před kostelem se zeptá: „Kde ti maminka kupuje oblečení a boty?“
„Nikde. My máme všecko ze sekáče anebo to dostaneme od lidí z kostela.“
„A kde si myslíš, že kupují oblečení holky z vaší třídy?“
„Tam,“ říká tiše Lenka a bradou ukáže směr.
„Půjdeme se tam podívat, potřebuji něco nakoupit.“
Lenka se však nehýbe z místa.
„Co se děje? Potřebuji tě, abys mi poradila, sám to kupovat nemohu.“
„Tam já nemohu.“
„Proč?“
Lenka skloní ještě hlouběji hlavu, ale neříká nic.
„Už rozumím. Že mě to nenapadlo hned. Se mnou se nemusíš bát.“
„Budou na mne křičet, že jsem zlodějka. Vyženou mě.“
„Se mnou se nemusíš bát.“
„Řeknu jim, že chci něco nakoupit na stejně velkou holku, jako jsi ty. Proto tě tam potřebuji, sám to neobstarám.“
„Ale jestli na mě budou křičet, tak půjdu hned pryč.“
„Jasně. To bych šel s tebou.“
Kněz vykročí pevným krokem k obchodu. Děvče nejprve za ním ztrácí, ale pak ho doběhne a do obchodu vstoupí oba společně.
Prodavačka, která obsluhovala Lenku před několika dny, ji pozná okamžitě. Nadechne se, aby ji vyhnala, ale kněz ji předběhne. „Lenka jde se mnou. Potřebuji podle ní udělat nákup. Je stejně velká a silná jako děvče, pro které nakupuji.“
Prodavačka je zmatená. Muž, který s ní mluví, je nepochybně nový pan farář, kterého chválí celé město. Pro koho kupuje oblečení podle té zlodějky? Přece žádné děti nemá. Musím se ho zeptat. Posílá Lenku k prvnímu regálu a bere si kněze trochu stranou. Tam se ho zeptá: „Co to znamená?“
„Pomůžete dívce vybrat moderní a slušivé oblečení do školy, do kostela, na hřiště, na vycházku. K tomu odpovídající boty. Je to pro vás obtížné?“
„A ona mi s tím uteče a já ji budu honit po městě.“
„Paní, prosím vás, takto nemluvte. To, že tu Lenka před pár dny selhala, nebylo její vinou. Proto vás důrazně žádám, abyste ji nepomlouvala a chovala se k ní jako k vážené zákaznici. Jsem v kněžském oděvu. Vidíte tudíž, že jsem místní farář. A já se zavazuji, že celou částku zaplatím. Pod jednou podmínkou, že jí vyberete kvalitní zboží. “
„Promiňte, pane faráři, ale já…“
„Prosím vás, ujměte se jí, já tu počkám a všechno zaplatím.“
Prodavačka cosi zakoktá a jde za Lenkou. Kněz usedá, vytahuje mobil, aby se pomodlil breviář. Než se ponoří do modlitby, tak v duchu děkuje starému kostelníkovi. Je to tak, jak jste si přál. Ta holka to fakt potřebuje. Já bych na to při tom stěhování peníze neměl.
Kněz se v poklidu modlí breviář. Ani nevnímá, že vedle na pultu přibývá vybrané zboží. Když skončí modlitbu, přidává ještě několik desátků růžence. Začíná být netrpělivý, aby nezmeškal kluky, kteří mají přijít na faru. Přikazuje si klid a snaží se dál modlit. Dokončí celý růženec, když přichází Lenka s prodavačkou, která hlásí: „Máme vybráno, pane faráři.“
Ještě chvíli trvá, než prodavačka všechno spočítá a kněz může zaplatit. Mezitím posílá kněz děvče před obchod, aby tam na něho počkalo.
„Děkuji vám moc, pane faráři,“ loučí se žena a nešetří úsměvy, „věřím, že budete spokojený, snažila jsem se, abych vám vybrala dobré zboží za slušnou cenu.“
„I já vám děkuji a přeji příjemný zbytek dne. Pomohla jste děvčeti, které spolužačky šikanují kvůli oblečení. Ze strachu před výsměchem si chtěla obstarat oblečení tak, že je ukradla.“
„To jsem nevěděla, pane faráři. Teď už chápu, proč to slušné děvče odneslo zboží bez zaplacení. Mně neděkujte, to bylo za vaše peníze.“
„Peníze jsem dostal od jednoho dobrého člověka pro toho, kdo to potřebuje. Tak na shledanou.“
„Na shledanou,“ odpovídá prodavačka na pozdrav a dodává: „A nezlobte se na mě, prosím.“
„Já se na vás nezlobím. Jenom přemýšlím, jak napravit to, co se stalo. Kolika lidem jste vyprávěla o Lence jako zlodějce? A přitom šikanované děvče, které chtělo krást proto, aby se zbavilo strašného tlaku šikany, by potřebovalo pomoc a ne odsouzení. Všichni si musíme dávat pozor, abychom nerozšiřovali řeči o druhých.“
„Napravím to. Budu mluvit o Lence jinak.“
„Povím vám příběh ze života sv. Filipa Neriho. Jedna paní se mu zpovídala, že pomlouvala druhé lidi. Kněz ji důrazně napomenul, aby se polepšila. Při příští zpovědi se znovu ona žena vyznala, že pomlouvala. Filip se už zlobil, že žena projevila málo snahy a dál hřešila svými pomluvami. Za pokání měla ona žena vzít polštář a z okna z něj vysypat všechno peří. Kajícnici bylo sice peří líto, ale zpovědníka poslechla. Při třetí zpovědi to nebylo lepší. I tentokrát žena pomlouvala.
Filip jí řekl: ,Paní, za pokání posbíráte všechno peří, které jste vysypala z polštáře.´
,Ale to přece nejde!´
,Právě tak nedokážete napravit pomluvu, kterou jste vypustila z pusy.´“
„Rozumím, pane faráři, mrzí mne to,“ říká na to prodavačka.
Kněz ještě jednou pokyne a odchází ověnčen dvěma taškami. Před obchodem na něho čeká Lenka, která se nabízí: „Pomohu vám to zanést na faru.“
Otec Matouš předává tašky děvčeti a přitom se ptá: „Líbilo se ti to všechno?“
„Moc. A znám tu holku, která je tak velká jako já?“
„Znáš ji velmi dobře.“
„Přemýšlela jsem a na nikoho jsem nepřišla.“
„Tak já ti to prozradím, ale za chviličku u fary. Než tam dojdeme, tak ještě můžeš uvažovat.“
Lenka mlčí a usilovně přemýšlí, která holka má takové štěstí, že bude nosit tak krásné oblečení. U fary předává tašku knězi se slovy: „Otče, tak už mi to řekněte, kdo to je?“
„Není daleko ode mne, opravdu jenom kousíček. Ale když se rozhlédneš, tak ji neuvidíš.“
Lenka se rozhlíží, a když skutečně nikoho takového nespatří, tak se zeptá: „To je hádanka?“
„Ano.“
„Tak to neuhodnu.“
„Není vůbec těžká. Ale už tě nebudu trápit. Nedaleko ode mne jsi ty, Lenko. Ať se rozhlížíš, jak chceš, tak sebe neuvidíš. Chápeš?“
Děvče přikyvuje, ale dál podává tašky knězi.
„To všechno je tvoje. Koupil jsem to za peníze jednoho dobrého člověka, který mi je dal pro toho, kdo to potřebuje. A ty nové oblečení potřebuješ, abys měla pokoj od šikany. Obleč si to do školy už zítra. Nebuď přitom namyšlená, ale buď si vědomá, že jsi krásné Boží dítě.“
„To myslíte vážně, otče?“
„Ano, Lenko, naprosto. Přece ti slíbil otec Alois, že až přijdu, tak šikana přestane. A už utíkej na statek za maminkou. Jestli přijdou na faru kluci, tak tam možná dorazím s nimi.“
„Moc vám děkuji. Nevím, co mám ještě říct. Jsem tak šťastná.“
„Pomodli se za spásu člověka, od kterého jsem dostal peníze.“
„On už zemřel?“
„Ano. Byl to zlatý člověk, ale i za takového se máme modlit.“
„Pomodlím se,“ slibuje Lenka a dodává: „Moc děkuji, moc děkuji vám i tomu pánovi. S Pánem Bohem.“
„S Pánem Bohem,“ odpovídá jí kněz a vchází do fary.
A pak už Lenka běží a brečí. Přitom si představuje sama sebe, jak zítra vejde do třídy. Holky otevřou pusu a nebudou věřit tomu, co vidí. A já se nebudu s nimi bavit. Sednu si do své lavice. Ne, budu stát, aby si mě holky mohly prohlédnout. A nikdo se mi nebude smát. I paní učitelka si toho všimne a řekne, že mi to sluší. Všichni mi řeknou, že mi to sluší, protože mi to fakt sluší. Ta paní prodavačka mi to také říkala.
Lenka už nemůže běžet, protože se zadýchává. Zvolňuje, a proto si všímá kříže vedle cesty. Zastaví se a zadívá na Spasitele. Moc jsi trpěl, Pane Ježíši. Strašně jsi trpěl. Ale pak jsi vstal z mrtvých a byla jenom radost. Já jsem taky trpěla, ale teď mám radost. Děkuji, Pane Ježíši, že jsi nám poslal kněze, který mě zachránil. Veď ho, ať je pořád tak hodný, jak je nyní.
Ještě chvíli Lenka stojí v tichém rozjímání před křížem a pak se rozběhne, aby byla co nejdříve na statku u maminky. Možná tam bude i tatínek, který má přijít na oběd.


Dar a hněv

Paní Tomanová zvládá práci na statku dobře. Poté co ráno vypravila děti do školy, tak s Liduškou a Jeníkem obstarala domácí zvířata: králíky, husy, kačeny a slepice. O dobytek ve chlévě se postaral pan Látal, než odjel s traktorem na pole. Pak se pustila do přípravy obědu, a přitom dohlížela na obě děti. Musela se činit, aby v poledne mohla podat jídlo hospodáři, kterému od rána pořádně vyhládlo. „Jste rozená hospodyně,“ pochválil ji pan Látal, kterému se ulevilo po zprávě z nemocnice, že manželka překonala to nejhorší.
„Něco jsem doma ze zemědělství pochytila, vařit jsem zvyklá, i když ne pro tolik lidí.“
„Jsem vám moc vděčný, nevím, co bych si tu bez vás počal.“
„Jsem ráda, že mohu být užitečná. Kdoví, jestli bych sehnala nějakou práci.“
Hospodář se zdržel doma jenom krátkou dobu. V ní uložil děti k odpolednímu spánku, naložil osivo a odjel na pole zasévat obilí.
Paní Tomanová umyla nádobí a vytřela podlahu. Ale to už se jeden po druhém trousí děti. Každému z nich podá oběd a vyptá se, co se stalo ve škole. Po třetí hodině dorazí k obědu její manžel. Je na něm vidět, že už zase vypil nějaký alkohol. Jeho žena jenom smutně pokývá hlavou a nic neříká. Ví, že by to bylo stejně zbytečné.
Paní Tomanová však klidná není. Ví, že se měla Lenka cestou ze školy stavit na faru, kde po ní pan farář něco potřeboval. Ale co tam dělá tak dlouho? Už tu měla dávno být. Stále znovu se dívá oknem ven, zdali ji nespatří.
Konečně ji zahlédne. I na dálku vidí, že se její dcera vleče s nějakými taškami. Co by tam mohla nést? Nakupovat nic nemohla, nemá na to peníze. Nejspíš něco dělali ve škole a nese si to na dodělání domů. Ale proč dvě tašky? To je divné.
Sotva Lenka vejde do kuchyně, tak na ni maminka udeří: „Co máš, prosím tě, v těch taškách?“
„Překvapení! Tajemství!“
„Jaké?“
„Hádej.“
„Něco ze školy?“
„Byla jsem s panem farářem.“
„Kde jsi byla?“
„Hádej,“ vyzývá Lenka a tajemně se usmívá, a tak vzbuzuje v mamince stále větší zvědavost.
Dokonce i tatínka to začíná zajímat, a tak zablábolí: „Nedělej drahoty a vyklop ty tašky.“
„Byla jsem s panem farářem v obchodě a podívejte, co mi koupil.“
Lenka dává nahlédnout do tašek mamince i tatínkovi. „Koupil mi oblečení i boty, aby se mi holky nesmály. A je to všechno moderní, krásné.“
Paní Tomanová vytahuje jedno oblečení za druhým a žasne. „Tak pěkné, to muselo stát hodně peněz.“
„Stálo. Ani se neptejte, kolik.“
„Dovedu si to spočítat. To jsou tisíce.“
„A všechno je moje. Už zítra v tom půjdu do školy.“
„Copak pan farář má tolik peněz na rozhazování?“
„Dostal ty peníze od nějakého pána, aby je dal někomu, kdo to potřebuje. A já oblečení potřebuji, aby se mi přestaly holky smát.“
Dosud mlčící otec vstává. Zavrávorá, ale přesto zvolá v rozčilení: „Kdo je tvůj otec? Pan farář, anebo já?“
„No přece ty, tatínku.“
„A jako otec se o svou dceru postarám. Nepotřebuji, aby ti farář něco nakupoval.“
„Jsi Lenčin otec,“ mísí se do rozhovoru paní Tomanová, „ale jako otec se nechováš. Všechno propiješ. Nemám od tebe peníze ani na jídlo.“
„Vydělám moc peněz! O dceru se postarám.“
„Tak se starej! A začni hned!“
„Začnu.“
„Přestaň pít a postaráš se o svou dceru. Nebude ji muset zachraňovat pan farář.“
„Já si mohu vypít tolik, kolik chci.“
„Piješ a my třeme bídu. Tak se staráš! Takový jsi otec.“
„Začnu se starat. Žádný farář se mi do toho nebude míchat!“ křičí muž, opouští místo u stolu a bez pozdravu odchází.
Po mužově odchodu pohladí maminka dceru a řekne: „Pán Bůh se o tebe postaral. Poslal ti kněze, který tě chrání a pomáhá ti, když to nedělá tvůj táta.“
Pan Toman opouští statek, vytáhne z náprsní kapsy placatou láhev s alkoholem. Několikrát si přihne, až sklenici vyprázdní. A teď jdu do hospody. Nikdo mi nebude zakazovat pití. Jde nerovným krokem a brblá si sám pro sebe: „V hospodě mě mají raději než doma. Tam jsem pan Toman. Nalejí mi, i když teď nemám peníze. Po výplatě jim to všechno splatím.“

V té chvíli vychází z fary otec Matouš s Vaškem a Radimovou partou. Kluci k němu přišli přesně ve čtyři hodiny. I z toho je vidět, jak jim na setkání s knězem záleží.
Mladý pan farář je uvítal, pozval do kuchyně, kde měl pro ně připravené občerstvení. Přitom se kluků zeptal: „Co myslíte, že budeme dělat, abyste byli spokojeni a přišli zase?“
Hoši krčili rameny a dívali se jeden na druhého.
Kněz je nechtěl přivádět do úzkých, vzal do ruky tablet. „Co myslíte, byli byste rádi, kdybych dal každému do ruky tablet a mohli byste si hrát hry podle svého výběru?“
Kluci opět krčili rameny a pokukovali po ostatních. Po chvíli ticha promluvil Danek: „Já mám doma počítač s bezvadnými programy. Kvůli hraní na počítači bych sem určitě znovu nepřišel.“
Přidal se i Radim: „Počítač mě už nudí, proto hledám vzrušo na ulicích.“
Kája hned na to řekl: „Chci být s kluky a ne s počítačem.“
Vašek nechal na sebe chvíli čekat, ale stálo to za to. „Já jsem tu přišel, abych byl s vámi, otče, protože vy to s námi umíte.“
„Ano, chceme být s vámi,“ volali jeden přes druhého i Radimovi kluci.
„A chcete, abych vám připravil program?“ zeptal se kněz.
„Jasně… ano… určitě… jo,“ odpověděli hoši.
„A když se vám můj program nebude líbit?“
„Bude se nám líbit, protože vy nám připravíte dobrý program.“
„Dobře, hoši,“ ujal se slova otec Matouš, „nebudeme hrát na počítačích, nebudeme si ani hrát jiné hry, nebudeme se ani něco učit, budeme spolu pomáhat těm, kteří pomoc potřebují. A jsem přesvědčen, že když budeme dělat něco pro druhé, tak nám to přinese radost. Zmizí nuda, budeme z práce příjemně unaveni a spokojeni. Dneska půjdeme na statek k Látalům. Jejich maminka je v nemocnici, potřebují pomocníky. Vyrazíme hned.“
Kluci byli z nabídky překvapeni. Čekali přece jenom nějakou zábavu a ne práci. Ale cítí, že kněz je jejich dospělým kamarádem, a touží být s ním. Možná chtějí být jako on. Každopádně vyprázdnili sklenice s pitím a v několika minutách vyšli z fary.
Opilý pan Toman pokračuje vrávoravým a pomalým krokem k hospodě. Jde se skloněnou hlavou a stále znovu si brblá sám pro sebe: „Já jsem táta a o Lenku se postarám.“
Zabývá se sám sebou, nic z okolí ho nezajímá, a tak nezpozoruje, že se k němu blíží kněz s několika kluky. Když zaslechne jejich hlasitý hovor, zvedne hlavu, a tak je spatří ze vzdálenosti několika metrů. Vjede do něho zlost. Teď si to s ním vyřídím. On za mne tátu dělat nebude. Já jsem otec Lenky a ne on.
„Dobrý den,“ zdraví kněz Lenčina otce.
Odpovědi se nedočká, protože připitý muž se na něho oboří: „Mám si s tebou něco vyřídit!“
„Co potřebujete?“
„Já jsem otec Lenky a ne ty!“
„Jsem kněz a nemám děti.“
„Ale děláš ze sebe otce mé Lenky. Kupuješ jí oblečky a teď vypadám, že se o ni nepostarám.“ „Chci jí pomoci, aby se jí spolužačky nesmály.“
„Já o tvou pomoc nestojím.“
„Ale Lenka je šťastná, že má pěkné oblečení.“
„Já jsem její otec a já se o ni postarám.“
„Vy že se o ni postaráte? Kéž by tomu tak bylo. Vy však všechno propijete. Nedáte rodině ani korunu. Měl byste se stydět. Teď už zase míříte do hospody? Jak se chcete postarat o dceru, když všechno utratíte?“
„Jsem její otec.“
„Ano, jste její otec. Ale když se o ni nestaráte, tak otcem být přestáváte.“
„Cos to řekl? Já že nejsem otcem své dcery?“
„Nejste, protože se jako otec nechováte. Měl byste se stydět a přestat pít.“
„Urazils mě, holobrádku. A to se neodpouští.“
Opilec udělá dva kroky ke knězi a vráží mu pěst do břicha. Pak druhou, až napadený klesá na kolena. Další ránu však už násilník nevyšle, neboť Radim skáče po něm jako kočka a strhává opilce za ramena k zemi a lehá mu na prsa, aby mu zabránil vstát. Muž se snaží přetočit na břicho, aby se postavil na čtyři a setřásl ze sebe útočníka. I přestože je opilý, tak má velkou sílu a postupně se uvolňuje z Radimova sevření. Danek s Kájou, kteří dosud sledovali Radima, poznávají, že musejí zasáhnout i oni. Oba se bojí silných mužových paží, ale vidí také Radima, jak ztrácí kontrolu nad mužovým tělem. Vědí, co musejí udělat, aby pomohli Radimovi. Skáčou na břicho opilce. Ten zakřičí bolestí a přitom povolí svaly, kterými chtěl setřást útočníka. To stačí Radimovi, aby získal opět nadvládu nad hrudníkem. Na břichu leží Danek s Kájou, a tak muž pouze bezmocně kope nohama. Ale nevzdává se, v kolenou skrčí nohy, zapírá se o svá mohutná chodidla, zvedá břicho a setřásá tak ze sebe Danka a Káju. Radim však jeho ramena nepustí akřičí: „Na něho!“ Hoši se škrábou na opilcovo břicho, přidává se k nim Vašek, který dosud pomáhal knězi. Muž se snaží znovu zvednout břicho a setřást tak hochy na zem. Se závažím Vaška mu to jde hůř a kluci se drží vzdouvajícího těla jako klíšťata.
Otec Matouš s přestává svíjet bolestí v oblasti žaludku. Chce vstát, aby pomohl klukům. Prudce ho však zabolí mezi žebry a zůstává tak schoulený na zemi. Volá na kluky: „Vydržte, zavolám policajty!“ a snaží se přes bolest dostat k mobilu.
„Nikoho nevolejte, pane faráři,“ zvolá starší silná paní, „všechno jsem viděla z okna, policajti tu budou hned.“
A vskutku je už slyšet houkání policejního auta, které se rychle přibližuje. Opilý muž už slábne a jeho boj s kluky se smrskává na zoufalé pokusy vymanit se z jejich sevření.
Ale to už přijíždí policejní vůz, ze kterého vyskakují tři příslušníci policie. „Co se tu děje?“ ptá se jejich velitel a sklání se nad muže, kterého drží kluci.
„Všechno jsem viděla,“ vypovídá silným hlasem žena,“ ten opilý Toman napadl pana faráře, ještě že byli s ním ti kluci, jinak by ho snad zabil. Nevím, co do toho chlapa vjelo, ale choval se jako nepříčetný.“
„Kluci, pusťte ho,“ dává povel velitel a dva zbývající policisté opilého muže zkrotí, nasazují mu pouta a odvlečou ho do policejního vozu.
Velitel přistupuje ke knězi a ptá se ho: „Jak vám je, pane faráři?“
„Nemohu se narovnat… píchá mně to mezi žebry… nemohu se pořádně nadechnout.“
Svědkyně celé události to komentuje: „Dvakrát mu vrazil do břicha pěstí, až chudák spadl.“
„Má pěsti jako kladiva,“ doplňuje kněz, zaúpí bolestí a dýchá krátce jenom tolik, kolik mu bolest dovolí.“
„Už jsem zavolal sanitku, bude tu hned,“ hlásí velitel knězi a dodává: „Už nemluvte a snažte se normálně dýchat.“
Kluci obstupují trpícího kněze a klekají si v kroužku kolem něho. Cítí, že mu nemohou pomoci, a tak ho Vašek, Danek i Kája hladí po zádech. Radim šeptá knězi, aby to neslyšel policista: „Otče, seženu ještě nějaké velké kluky a toho darebáka zmlátíme.“
„Ne, ne,“ sípe kněz, „já jsem mu odpustil.“
„Ale já ne.“
„Odpusť…, prosím…“
„Hoši, nechte pana faráře v klidu,“ nařizuje policista a pozvedá jednoho po druhém.“
Kněz s velkou námahou natočí obličej k Radimovi a chce mu něco říct. Ale bolest ho bodne tak silně, že se vrací do polohy, ve které je mu nejlépe.
Velitel zvedá za rameno i Radima a vysvětluje mu: „Dej panu faráři klid!“
Radim poslechne a nechá se odvést o pár metrů dál. Přitom se však stále dívá na zuboženého kněze, v duchu vidí jeho oči, které ho prosily, aby odpustil. Prosily jeho, darebáka, kterého nemá nikdo rád, protože se ho všichni bojí. I doma se mě už bojí, protože nevědí, co zase vyvedu. Ale on se mě nebojí a prosí mě. Pořád vidím ty oči, jak mě prosí. On mě má fakt rád, to nejsou jenom kecy. A já jsem ho nepohladil, i když ho ostatní pohladili. Neumím pohladit, umím jenom bít. Ale já ho mám taky rád. Zmlátím každého, kdo mu ublíží. Ale on to nechce… Prosil mě, abych tomu lumpovi odpustil. A já ho ani nepohladil.
Přijíždí sanitka. Lékař prohlíží zraněného kněze a dává pokyn saniťákům, aby ho uložili na nosítka a odnesli do sanitky. Toho využívá Radim, aby se ke knězi přiblížil. Sklání se k němu a říká mu: „Otče, já neumím odpustit. Co mám dělat?“
„Nebij nikoho, nikoho. Rozumíš? Nikoho!“
„Nebudu nikoho bít.“
„Máš dobré srdce, Radime. Ježíš tě naučí odpouštět.“
Radim chce ještě něco říct, ale saniťáci zvedají lehátko, aby ho vsunuli do auta.
Hoch zůstává stát a stále znovu si v duchu opakuje: máš dobré srdce, Radime. To mi nikdo nikdy neřekl. Všichni mi říkají, že jsem zkažený. Táta s mámou mi nadávají, co ze mne vyroste. A on mi řekl: máš dobré srdce, Radime. A pak: Ježíš tě naučí odpouštět. Ježíš, to je ten na kříži. Také ho zmlátili. A nejenom to, ukřižovali ho. Mám dobré srdce… To není možné. Já mám přece zlé srdce, tak to všichni říkají. Ne, nemají pravdu, on má pravdu. Nenechám si to od nikoho vzít. Mám dobré srdce. A mám otce rád. Budu ho bránit. Zmlátím každého, kdo na něho sáhne. Ne, to podle otce nesmím. Nebudu nikoho mlátit. Ježíš mě to naučí.
Sanitka odjíždí. Nehouká. To je dobře, že nehouká, uvědomuje si Radim. Kdyby houkala, bylo by s otcem zle. Uzdraví se a bude s námi. Bude se mnou i zvlášť, protože mě má rád. A já ho mám taky rád.
„Kluci, pojedete s námi sepsat protokol. A vy, paní, pojeďte s námi také,“ vyrušuje velitel jasným hlasem Radima z přemýšlení.
Radim nasedá do policejního vozu jako poslední. Přitom se ještě otočí do míst, kde ležel kněz a kde se na něho podíval a prosil slovy i očima: „Odpusť…, prosím…“
Otec Matouš při převozu do nemocnice usnul. Napůl prospal rentgenování i vyšetření lékařů. Venku se už začalo stmívat, když mu lékař řekl: „Pane faráři, nemáte nic zlomeného anebo jinak poškozeného. Dáme vám léky proti bolesti a myslím, že to bude v pořádku.
„A propustíte mě domů?“
„Ano. Dáme vám sanitku, zítra by vám už mělo být lépe.“
Otec Matouš poděkuje a odchází do čekárny, kde musí počkat na sanitku, Přitom se v duchu modlí: Pane Ježíši, děkuji ti za celý den, za všechno krásné a veselé. Děkuji ti, že i ten úraz proměňuješ v dobro. Obměkčil jsi srdce Radima, který se mění před očima. Prosím, abys dovedl k obrácení i pana Tomana. Kéž pozná, jak špatně žije. Ať zatouží změnit svůj život a stará se o svou dceru, která tatínka tak potřebuje. A prosím, kéž se mi uleví a já mohu zase pracovat pro tebe.
Nějakou dobu musí kněz ještě počkat na sanitku. Vytahuje z kapsy růženec a modlí se za celou farnost a zvláště pak za holky i kluky, kteří mu leží na srdci.
Za tmy se vrací otec Matouš na faru. Vítá ho otec Alois, který ho obslouží, aby si mohl lehnout a doléčit tak zranění, které potřebuje být ještě nějakou dobu v klidu.


V moderním oblečení

V úterý ráno se Lenka vypravuje do školy sama, neboť maminka už je dávno na statku. „Děkuji, Pane Ježíši,“ modlí se hned, jak vyskočí z postele, „za to, že jsem se probudila do krásného dne. Děkuji za sluníčko, které odehnalo mráčky a září tak, jak se to sluší na září. Jsem šťastná, že na mě čeká krásné oblečení. Nikdo se mi nebude smát, protože mi to sluší a je to in cool. Děkuji, Pane Ježíši, že jsi k nám poslal otce Matouše. Prosím za maminku, aby práci na statku zvládla, za tatínka, aby přestal pít a staral se o naši rodinu, abychom neměli bídu. Zdrávas Maria…, Anděle Boží…, Amen.“
Lenka se rychle umyje, slupne snídani a pak se obřadně obléká do nového. Chce být ve škole první, ale venku ji zdrží sousedka, která se jí ptá: „Tatínek je doma?“
„Kdepak. On chodí brzy do práce.“
„Slyšela jsem něco jiného, ale mohou to být řeči. Ale ty jsi šikovná. Máš to nové?“
„Mám. Dnes v tom jdu poprvé.“
„To já mám všechno staré. I tělo mám opotřebované, dnes jsem nemohla spát…“
Než sousedka vylíčí své zdravotní problémy, uběhne několik minut, a tak Lenka dochází ke škole v obvyklém čase. Vchází do třídy, když už jsou tam všechny holky. Nevadí, říká si pro sebe děvče, alespoň jim všem zavřu pusu, když mě uvidí.
Holky skutečně strnou, když spatří moderně oblečenou spolužačku. Hledí a nic neříkají. Pak si mezi sebou šuškají. Lenka si schválně ve své lavici nesedá, aby holky mohly vidět, jak jí to sluší. Tolik vytouženého obdivu se však nedočká.
Zuzka ji neoslovuje přímo, ale nahlas říká holkám, aby to Lenka slyšela: „Kde na to vzala peníze? To muselo stát docela dost.“
„Možná má bohatého strýčka v Americe.“
„Spíš pohádkového dědečka.“
„Anebo našla nějaký poklad.“
„Nechte těch keců,“ okřikuje Zuzka kamarádky, „už jsme to tu přece jednou měli.“
„Co?“ nechápou holky.
„Vy jste natvrdlé.“
„No, dovol,“ nelíbí se to Katce.
„Tak přemýšlej a dojdeš k tomu, že už jednou naše hvězda kradla.“
„Myslíš, že to ukradla i teď?“
„Jasný. Každý zloděj se vrací na místo svého lupu.“
„Ona to fakt ukradla?“
„Jo. A ještě se naparuje, abychom ji obdivovali.“
„Ale sluší jí to. Má to hezký.“
„Je to zlodějka,“ trvá na svém Zuzka, ale holky se k ní nepřidávají, protože se bojí, že by to mohla být zase šikana.
Ke skupince se přidává Alena, která si zjednává klid a pak říká: „Kecáte. Copak nechápete, že podruhé by Lenku z obchodu vyhodili, kdyby se tam jenom objevila!“
„To je pravda,“ souhlasí Zuzka, „v obchodě si ji moc dobře pamatují.“
„Zeptáme se jí,“ navrhuje Alena a vykročí k Lence.
Ostatní holky ji následují a vytvoří kolem nešťastnice půlkruh.
Alena se jí bez okolků zeptá: „Kdes na to vzala peníze?“
Lenka nechce prozradit kněze, proto mlčí.
„Ty to nevíš, anebo zapíráš?“
„Vím to. Ale ten pán nechce, aby se o tom mluvilo.“
„Nechce, protože to ukradl.“
„Ne. Neukradl. Koupil to za své peníze.“
„Za ukradené peníze,“ opravuje ji Alena. „A policajti ho už chytli.“
„To není pravda,“ vzkřikne Lenka.
„Je,“ okřikne ji Alena a pokračuje: „Maminka mi dneska ráno řekla, že včera policajti sbalili na ulici tvého taťku. Mamka nevěděla, proč ho zavřeli, ale já už to teď vím. Ukradl peníze, za které koupil dcerušce ty krásné věci, co má na sobě.“
„Tatínek nekrade.“
„A kde vzal peníze?“
„On to se mnou nekupoval.“
„A kdo?“
Lenka mlčí. Cítí, že se jí stahuje hrdlo. Ne, to nesmím dopustit. Nebudu moci mluvit. A já musím říct, že tatínek není zloděj. „Koupil mi to pan farář.“
„Co?“ ptá se a zároveň se i směje Alena.
Přidává se k ní Zuzka a pak všechny holky. „Pan farář!“ volají jedna přes druhou a smějí se povedené obhajobě.
„Vidíš, nikdo ti nevěří,“ domlouvá Alena Lence a nahlas volá: „Taťku jí zavřeli, protože je zloděj.“ Do neklidné třídy vchází třídní učitelka. Už ode dveří volá: „Co je to tady? Zvonilo! Máte být v lavicích.“
Holky poslechnou a klidí se na svá místa. Učitelka se zahledí na Lenku a s obdivem řekne: „Tobě to sluší.“
Alena se hlásí a dostává slovo. „Paní učitelko, jejího tátu policajti včera zavřeli, protože ukradl peníze, za které koupil Lence oblečení.“
Lenka se chce hájit, ale už jí to nejde. Má sevřené hrdlo, ze kterého nevypraví ani slovo.
„Co na to říkáš, Lenko?“ ptá se jí učitelka.
Děvče na ni vystrašeně zírá, ale nemůže říct nic.
„Kdo mlčí, tak souhlasí.“
„Říkala, že jí to koupil pan farář,“ vykřikuje Zuzka a následuje výbuch smíchu.
„Pan farář?“ směje se i paní učitelka. „Jablko nepadá daleko od stromu. Lenka kradla. Není se co divit, že krade i její otec. Od koho by se to jinak naučila?“ Lenka prožívá hotová muka. Chtěla by se hájit, ale nemůže ze sebe dostat ani slovo. Smích se do ní vbodává jako ledové jehly. Šikana, zase ta šikana! A to mám nové krásné oblečení! Je to horší, než když jsem měla staré. A šikanují i tatínka. On pije, to je pravda, ale nekrade. Má dluhy, ale vždycky je splatí, když dostane výplatu. Proto nemáme peníze. Smějí se i panu faráři. Nenávidí mě! Všichni mě tu nenávidí. Nechtějí, abych tu byla. A kde je Terezka? Také se mi směje? Ne, ona dnes není ve škole. Jsem tu sama a všichni proti mně. To se nedá vydržet. Musím pryč. Stejně už brečím a budou se mi zase smát. Anebo nadávat, že si brečením chci vynutit svoje. Tady mě nikdo nemá rád. Musím pryč!
Lenka vstává a pláče. Nahlas, protože už déle pláč dusit nemůže. Třída je najednou ticho. Učitelka zděšeně hledí na Lenku a cítí se vinna na tom, co se nyní děje.
Plačící děvče opouští lavici a běží ke dveřím. Učitelka za ním. Lenka má náskok a na schodech ho ještě zvyšuje.
„Lenko, stůj!“
Prchající žákyně nezastavuje, ale pádí co možná nejrychleji k hlavnímu vchodu. Ví, že tudy se ven dostane, protože zvenku je koule, zevnitř je klika. Když za ní dveře zaklapnou, učitelka přibíhá a vybíhá před hlavní dveře. Tam už jenom zasípe: „Lenko, stůj!“
Po děvčeti však není ani památky. Učitelka se jenom rozhlíží a pátrá, zdali ji přece jenom neuvidí. Pak pokrčí rameny a vrací se do školy. Musím rychle do třídy, poroučí si. Kdoví, co se tam děje. A co s Lenkou? Mám to nahlásit řediteli? Porušila školní řád. Ředitel jí udělí důtku. Ale napřed se mne zeptá, proč utekla. Můžu za to já. Místo abych holky usměrnila, tak jsem se jim chtěla zavděčit. Mají mě v hrsti. Bojím se jich a poslouchám je. Kdoví, co je na tom všem pravdy… A já papouškuji to, co ony vymyslí, aniž si to ověřím. Ten pláč Lenky byl hrozný… Bezmocnost, ponížení, samota. V posledních dnech se holky držely, já jim stála v patách. Ale dneska se utrhly a já s nimi. Jako bych si chtěla potvrdit, že se jí vysmívat můžeme, protože je hrozná, celá její rodina je hrozná. Ale co když je všechno jinak a jsou to jenom pomluvy?
Ponořena do myšlenek se blíží učitelka ke své třídě. Už zdálky slyší odtud křik. S obavou otevře dveře. Zuzka stojí na lavici a předvádí se. Kluci hučí uznáním, holky se řehtají.
„Dost!“ vzkřikne učitelka.
Po tomto výkřiku seskočí Zuzka ze stolu a usedá na své místo. Učitelka ví, že by měla něco říct, ale namísto toho přikazuje: „Otevřete si učebnice!“
Hlásí se Katka. „Paní učitelko, co je s Lenkou?“
„Nevím,“ odpovídá prudce žena a pak se pouští do třídy: „Šikana, sprostá šikana a já jsem v tom s vámi!“
„Je to pravda, co jsme jí říkaly.“
„I kdyby to byla pravda, tak se vás ptám, jak jste jí to říkaly. Nevím, kam Lenka utekla a co udělá. Ale jedno vím, co udělám. Už o tom přemýšlím dlouho. Skončím. Tady skončím. Nemám na to, abych učila vás, kteří nesnášíte svou spolužačku a šikanujete ji.
Ze třídy se ozývají nesouhlasné hlasy. Učitelka je utne. „Stejně mě po dnešku ředitel vyhodí.“
Poté je ve třídě ticho. Ano, taková jsem měla být, říká si učitelka. Místo abych byla přísnější, tak jsem se jim podbízela, aby mě brali. A tak jsem nakonec obětovala Lenku, aby mně tleskaly Zuzka, Katka a další… Ale zpátky se to vzít nedá, proto musím odejít. Dostanou jinou třídní, která si s nimi udělá pořádek. A ochrání Lenku.
„Paní učitelko,“ hlásí se Jakub, „vezmu si ještě dva kluky a půjdeme Lenku hledat.“
„To nesmím udělat,“ odmítá návrh nešťastná žena.
„Nebojte se o nás. Zkusíme ji najít. Zeptáme se lidí, jestli ji někdo neviděl.“
„Běžte, stejně je teď už jedno, co z toho bude. Hlavní je, aby se Lence nic nestalo.“
„Nebojte se, dáme na sebe pozor.“
„Běžte a doveďte Lenku, nebo se z toho zblázním,“ zvolá učitelka a vytahuje kapesník, aby si utřela oči.
Kluci odcházejí ze třídy a cestou kolem lavice Zuzky a Katky na ně Jakub zahučí: „Jste krávy, neskutečné krávy.“
Učitelka to zaslechne. Ví, že by měla zasáhnout, ale nechce napomenout někoho, kdo takto vypověděl Zuzce poslušnost.
Lenka dobíhá k faře a usilovně zvoní. Její pláč se změní v bezmocný vzlykot, když zjistí, že otec zřejmě není doma. Usedá do výklenku dveří, hlavu skloní mezi kolena, aby ji nikdo z kolemjdoucích neviděl ubrečenou. Kdyby věděla, že otec Alois šel za nemocnými a otec Matouš přes slábnoucí bolest odejel před chvíli něco vyřídit na daňový úřad, tak by se šla skrýt někam, kde nechodí lidé. Takto věří, že se kněz za chvíli objeví a ona mu bude moci říct všechno, co prožila ve škole. A on si bude vědět rady.
Když ji uvidí schoulenou v rohu starý muž, tak se jí zeptá: „Copak tu děláš? Proč nejsi ve škole?“
Lenka zaboří hlavu ještě hlouběji mezi kolena. Přitom nic neodpovídá.
„Jsi za školou? Mám zavolat panu řediteli, aby si tu pro tebe došli?“
To ne, lekne se v duchu Lenka. Proto pozvedne obličej a řekne: „Čekám na pana faráře.“
Muž si všimne uplakaného obličeje, a tak pokyne soucitně hlavou a odchází. Lenka si však přitom všimne trojice spolužáků, kteří míří k ní. Musím zmizet. Poslala je určitě učitelka, aby mě dovlékli do školy. Vstává a dává se do běhu po ulici vedoucí ven z města. Ale kluci ji poznávají a běží za ní.
„Lenko, stůj!“ volá za ní Jakub.
Děvče to slyší, ale ani na okamžik nepoleví v běhu.
„Lenko, stůj, nic se ti nestane.“
Prchající na to vůbec nereaguje, pouze přemýšlí, jak jim utéct. Mám náskok, uklidňuje se, za rohem se jim schovám.
Odbočuje do první uličky. Pronásledovatelům tak zmizí z dohledu. Než doběhnou na nároží, tak ji už nevidí. Jakub nahlas přemýšlí. „Schovala se nám v nějakém domě. A bude to jeden z prvních domů, který je otevřený.“
Kluci jdou rychle, ale neutíkají, aby nepřeběhli úkryt Lenky.
„Tady,“ vzkřikne Šimon a ukáže na otevřený průjezd do dvora domu.
Kluci vstupují na dvůr, ale spolužačka nikde.
„Někde tu musí být,“ trvá na svém Šimon a kluci s ním souhlasí.
„Byla ve stejné situaci jako my,“ přemýšlí nahlas Petr, „musela nějakou skrýš objevit rychle, tak i my ji musíme vyčmuchat.
„Tam,“ vzkřikne Šimon a ukazuje na otevřené dveře, snad do nějakého sklepa.
Kluci tam opatrně vcházejí a po několika schodech se dostávají skutečně do sklepa. Všichni tři se rozhlížejí po sklepní chodbičce, ale Lenku nevidí.
„Není tady,“ říká Petr za všechny a ke všem a Lenka se ve výklenku pod oknem na konci chodby zaraduje.
Šimon s tím však nesouhlasí. „Musí tu být. Prohledáme to.“
Lenka ví, že ji za chvíli objeví. Zvedne hlavu a spatří otevřené okénko. Tudy jim uteču. Vyskakuje a chytá se za okraj okna. Teď se musím přitáhnout, abych dostala nahoru i kolena.
„Tu je!“ vzkřikne Šimon a už stahuje děvče dolů.
Lenka nemá sílu, aby vzdorovala. Sice se snaží prsty udržet za parapet okýnka, ale marně. Sjíždí dolů mezi kluky, kteří ji obstupují. Pomýšlí na útěk, ale kluci jí zastoupí cestu.
„Pusťte mě,“ zvolá Lenka na ně.
„Nikam neutíkej, máme pro tebe dobrou zprávu.“
„Všichni mě nenávidíte.“
„To není pravda,“ odpovídá jí Jakub.
„Já už nechci šikanu, pusťte mě!“
„Šikana skončila.“
„Nikdy neskončí, protože mě všichni nenávidíte,“ vzkřikne Lenka a přitom pohlédne na sebe, je umouněná, nové oblečení je špinavé, začerněné. Je jí to líto a znovu začíná plakat. Jakub cítí, že je třeba něco udělat. Ale jak jí mám dokázat, že ji máme rádi? Mám ji obejmout? To ne, začne ječet, že jí chci ublížit. Ale má určitě dobré srdce. Musím ji za to srdce chytit.
„Lenko,“ říká Jakub vlídně, „víš, kdo ještě ve třídě pláče?“
„Kdo by plakal. Tam se jenom umějí všichni vysmívat.“
„Paní učitelka.“
„Nevykládej, nevěřím ti.“
„Měla slzy v očích, viděl jsem to. Kvůli tobě, že tě neochránila.“
Lenka zpozorní, ale nic na to neříká. Jakub proto klidně pokračuje: „Říkala, že ve škole skončí, že nás nezvládla.“
„Kvůli mně? To není možné. Nikdo mě nemá rád. I ona urážela mého tatínka.“
„Teď toho lituje.“
„Má čeho litovat.“
„Má tě ráda, Lenko, mrzí ji, co se stalo.“
„Nemá mě ráda.“
„My tě máme rádi. Proto jsme utíkali za tebou.“
„Chtěli jste mě dotáhnout do školy. Ale já tam nepůjdu, do školy se nevrátím.“
„Když nám nevěříš, tak zavoláme mobilem paní učitelce. Ať ti to řekne sama.“
„Nevěřím jí.“
„A komu věříš?“
„Otci Matoušovi.“
„To je kdo?“
„Náš pan farář.“
„On ti fakt koupil to, co máš na sobě?“
„Vidíš, jak mi věříš. Nikdo mi nevěříte.“
„Teď už tomu věřím.“
„Teď…, protože mě chceš dostat k učitelce.“
„Doprovodíme tě na faru. Paní učitelce dáme vědět, kam jdeme, aby neměla o nás strach.“
Lenka s tím souhlasí, ale když Jakub ukončí hovor s jejich třídní učitelkou, tak se kluků zeptá:
„Věříte mi?“
„Jasně,“ odpovídá Jakub.
„Neuteču vám, ale nepůjdu s vámi jako mezi policajty. Dáte mi třicet metrů náskok a nebudete se ke mně přibližovat.“
Všichni kluci souhlasí, a tak Lenka opouští sklep i dvůr a vychází na ulici. Jakub se spolužáky dodržují domluvený odstup. Lenka je šťastná, že jdou na faru, že se uvidí s otcem Matoušem, který jí pomůže. Proto se modlí: Pane Ježíši, ať je otec Matouš doma. Prosím tě, doveď ho na faru. Ať se vrátí domů. Ty to přece můžeš zajistit. Já ti věřím. Také ti věřím, že mě máš rád. Ano, vím, že mě máš rád. Poslal´s mi otce Matouše, aby mě zachránil před šikanou. Dovedeš mi ho teď na faru. Vím, že to uděláš, protože mě máš rád. A ty víš, že otce potřebuji.


Otec Matouš opět ve škole

Lenka se spolužáky Jakubem, Petrem a Šimonem šla podle domluvy k faře. Navenek vypadalo všechno v poklidu, ale uvnitř prožívali všichni napětí. Zvláště Lenka musela v mysli stále znovu probojovávat důvěru v Boha, který dovede otce Matouše domů.
Lenka je u fary první, a proto zmáčkne tlačítko zvonku.
„Nikdo není doma?“ ptá se Jakub, když mezitím došli k faře i kluci.
Lenka neodpovídá, ale znovu zvoní. Pak ještě jednou. Teprve potom hlesne: „Není doma.“
„Ale už je!“ ozve se za ní mužský hlas.
Lenka se prudce otočí a zvolá: „Otec Matouš!“
„Co se děje? Celá delegace! Pojďte dál, nebudeme jednat na ulici.“
Otec Matouš odemkne dveře a rukou pobízí Lenku i kluky, aby vešli dovnitř. Na faře je pak vede do přijímací místnosti, kde před každého postaví sklenici s malinovkou a otevře balení sušenek. Teprve pak návštěvníky vyzve: „Tak povídejte, co potřebujete.“
Kluci upřou oči na Lenku, která všechno shrne do jedné věty: „Zase mě šikanovali.“
Otec Matouš smutně pokyne hlavou a nechá volně mluvit Lenku i ostatní. Postupně tak získává obraz toho, co se událo ve škole i venku.
„Tak se mi zdá,“ shrne otec Matouš všechny informace, „že bych měl jít s vámi do školy.“
„Ano!“ jásá Lenka, která se s knězem do školy nebojí.
„To by bylo nejlepší,“ souhlasí Jakub a zbylí kluci přikyvují.
A tak se otec Matouš vydává s Lenkou a kluky do školy. Ví, že ho tam nečeká snadné poslání. Proto posílá žáky před budovu, aby tam na něho počkali. Chce tak získat čas alespoň ke krátké modlitbě. Stoupá si za záclonu k oknu, aby na skupinku viděl, a prosí: „Duchu svatý, prosím tě, buď se mnou. Já vůbec nevím, co mám říkat a co říkat nemám. Jenom prosím, ať pomohu k tomu, aby ustala šikana proti Lence. Ať už má to děvče pokoj. O to jediné prosím, a jestliže mám k tomu přispět, tak mě veď svou moudrostí, ať tam něco nezkazím, ale naopak pomohu. Amen.“
Jakub využívá času a volá třídní učitelce, že za chvíli přijdou s panem farářem do školy. A tak ani nepřekvapí, že zanedlouho vítá učitelka kněze se skupinou svých žáků ve vchodu do školy. S vyučujícím, který je právě v její třídě, se domluví, aby si vyměnili mezi sebou třídy. A tak se octne otec Matouš v Lenčině třídě, kde ho třídní učitelka vítá a představuje. Mladý farář jí poděkuje a ujímá se slova. „Jsem tu proto, abych dosvědčil, kdo koupil Lence její oblečení. Ano, byl jsem to já, kdo zaplatil vaší spolužačce věci na oblečení a obutí. Pořídil jsem to z peněz, které mi dal jeden muž pro toho, kdo to bude potřebovat. A Lenka oblečení potřebovala, protože na nové neměla. Pokud tu tvrdil někdo něco jiného, tak pomlouval. To by snad k tomu stačilo.“
„Nestačilo,“ přerušuje kněze učitelka, „měli bychom se omluvit. Lenko, omlouváme se, že jsme ti nevěřili a ještě pomlouvali tvého tatínka.“
„Dobře,“ oceňuje kněz omluvu třídní učitelky a ujímá se opět slova. „Přišel jsem vám také říct příběh a zeptat se vás, co si o něm myslíte. Někteří jej znáte, ale i tak si jej vyslechněte. Josef s Marií čekali děťátko. Bydleli v Nazaretě, což bylo malé městečko na severu Palestiny v Galileji. Náhle do tohoto poklidného místa přišli vojáci, kteří doprovázeli posla císaře Augusta. Obyvatelé Nazareta se shromáždili, aby si vyslechli, co jim císař vzkazuje. Dozvěděli se, že císař provádí sčítání lidu své říše. Každý se musí jít zapsat do místa, odkud pochází jeho rod.
Josef s Marií se lekli. Pro ně to znamenalo cestovat na jih Palestiny do Betléma, odkud pocházel Davidův rod.
Josef byl nešťastný. ,Maria, copak ty můžeš jít na tak dalekou cestu, vždyť máš takřka před porodem.´
,S pomocí Boží to zvládneme,´ ujišťovala Maria svého manžela.
,Je to daleko, tři dny jízdy na oslu.´
,Vím. Pojedeme. Bůh bude s námi.´
,Přece tě nemůže nikdo nutit k tak daleké cestě.´
,Musíme se podřídit vůli císaře.´
Josef zakroutil hlavou, že s tím nesouhlasí. A šel se zeptat představeného synagogy. Ten mu potvrdil, že neuposlechnutí příkazu by znamenalo vystavit se velkému trestu. A to i v případě těhotné Marie.
Nezbývalo nic jiného, než se urychleně vydat na cestu. Josef vedl osla, na kterém seděla Maria. Nemohla však na zvířeti sedět pořád. Občas musela sesednout a pomalu jít vedle osla. A tak se jim cesta protahovala. Marii bolela především záda, a tak se museli zastavovat a odpočívat.
Konečně měli před sebou poslední den cesty.
,Maria, vydržíš to ještě?´ ptal se jí starostlivý Josef.
,Bůh se postará, neboj se, Josefe.´
A tak se vydali na cestu. Dítě se v Mariině lůně hlásilo, že už chce přijít na svět. Bolestivé stahy byly stále častější. Josef už ani moc nezastavoval. Bylo třeba, aby dorazili co nejdříve do cíle.
Krátce před západem slunce dorazili do Betléma.
,Jsme na místě,´ jásal Josef.
,To je dobře. Díky Bohu.´
,Teď musím hned sehnat nějaký nocleh. Tam je hostinec. Vydrž, Maria, tam se ubytujeme.´
Hospodský však Marii nepřijal. Měl plno a Josef nevypadal, že by zaplatil vysokou částku, kdyby jej vpustil do svého bytu.
,Nemám místo,´ odbyl Josefa.
Nepomohlo, ani když Josef ukázal na Marii se slovy: ,Čeká dítě, bude rodit každou chvíli.´
Ale hospodský zamknul své srdce a Josefa s Marií nechal na ulici.
Josef se rozhodl, že poprosí obyvatele Betléma, zda by jim neposkytli pohostinství ve svých domech.
,Jsme velká rodina. A ještě máme hosty. Nemůžeme vás přijmout.´
,Stačí nám nějaký klidný koutek. Nejsme nároční.´
Ale hlava rodiny zamknula své srdce a nechala Josefa s Marií na ulici.
U dalšího domu je také odmítli. Josef se snažil v nich vzbudit soucit, když volal: ,Jak můžete nechat rodičku před porodem na ulici!´
Přibouchli před ním dveře, zamknuli svá srdce a nechali Josefa s Marií na ulici.
Budoucí rodička sténala stále častěji a více. K tomu přidala: ,Josefe, dítě se již dere na svět. Musíme se uchýlit někde venku.´
Byli už za městečkem a tam se nad nimi slitoval jeden sedlák a poslal je do svého chléva. ,Je tam sucho a čerstvá sláma. Zvířata vás tam zahřejí.´
A tak se stalo, že té noci se narodil ve chlévě v Betlémě očekávaný Spasitel světa.“
Otec Matouš končí vyprávění a rozhlédne se po třídě, která s napětím vyslechla vánoční příběh. „Ptám se vás, děvčata a kluci, jak byste nazvali betlémské obyvatele, kteří zamknuli před Josefem a Marií svá srdce? A pojďte to, prosím, každý napsat na tabuli. A nedívejte se přitom, co píše soused, ale napište to, co napadne vás.“
Zpočátku je to váhavé, ale postupně vystupují z lavic snad všichni a z tabule je možno číst: sobci, darebáci, lidé bez citu, falešníci, pokrytci, to nebyli snad lidi…
Otec Matouš čeká, až se žáci téměř všichni vystřídají. Pak se postaví před třídu, která se rychle zklidní, a říká: „Ti sobci, darebáci, lidé bez citu… to jste vy. I vy jste totiž zamknuli svá srdce. Před Lenkou.
Prosila vás, abyste ji vzali mezi sebe, protože nikdo nemůže být vyloučený z kolektivu. A vy jste zamknuli svá srdce a řekli jste jí, že pro lidi v takových hadrech není mezi vámi místo. A vy jste jí to nejenom řekli, ale navíc jste se jí ještě vysmívali a sráželi ji tak na kolena, na kterých vás stále znovu prosila, abyste ji vzali mezi sebe.
Tak dlouho jste jí předhazovali její oblečení, až se v zoufalství rozhodla ukrást v obchodě moderní oblečení. Udělala to jenom proto, že chtěla, abyste ji vzali mezi sebe. Dopadlo to špatně. Lenka neumí krást, a tak ji chytili. Nikdo z vás se nezamyslel, proč to udělala. Třída se otřásala smíchem a pohrdáním, když nemožná Lenka je navíc zlodějka.
Jak byla šťastná, když si odnášela z obchodu moderní kalhoty, sukně, šaty… a věřila, že takto ji vpustíte mezi sebe. Namísto toho jste ji odvrhli od sebe i s jejím tatínkem, kterého jste pomluvili. S pláčem utíkala Lenka ze školy s pocitem, že ji všichni nenávidíte. Ale vaše zamknutá srdce ji nezadržela.
Nyní je tu Lenka opět mezi vámi. Je bezmocná proti vaší moci. Betlémští obyvatelé měli své domy, Maria s Josefem měli jen ulici a nakonec přece jenom aspoň chlév. Odvrhnete ji od sebe a vyženete ji znovu na ulici a k tomu jí ukážete nějaký chlév se slovy: ,Tam patříš!´? Anebo odemknete svá srdce a přijmete ji mezi sebe?“
Otec Matouš zmlkne a jde si sednout na volné místo do poslední lavice. První jde k Lence učitelka. Obejme ji a v slzách ji prosí za odpuštění. Snaží se uklidnit a otáčí se ke třídě a zřetelně pronáší: „Chtěla jsem odejít ze školy. Ale nyní zůstanu. Byla jsem stejná jako vy, protože jsem se vám chtěla zavděčit. Ale tomu bude konec. A kdo by se od této chvíle opovážil vylučovat Lenku z kolektivu, kdo by jí jakkoliv ubližoval, pozná můj hněv.“
Z žáků jde první k Lence Jakub. Omlouvá se jí a říká prostě: „Vítám tě znovu mezi nás.“
Za ním jdou Petr a Šimon. A pak už holky. Jedna za druhou se Lence omlouvají, objímají ji anebo srdečně podávají ruce.
Zůstávají Zuzka a Katka. Dívají se před sebe do lavice. Upřeně je pozorují nejenom žáci, ale i učitelka. Je ticho. Všichni ve třídě vědí, že ty, kteří nejvíce Lence ubližovaly, se neomluvily.
Učitelka takřka vystartuje ke dveřím, otevírá je a zvolá k oběma holkám: „Ven!“
Zuzka i Katka vstávají, ale z místa se nehnou.
Učitelka jim důrazně říká: „Jestliže nechcete přijmout Lenku mezi sebe, tak půjdete do sousední třídy. Pan ředitel to potvrdí, když se dozví, že jste šikanovaly a nechcete s tím přestat.“
V té chvíli se stane to, co nikdo nečekal. Obě holky se rozbrečí jako malé děti. Učitelka zavírá dveře a přistupuje k nim. „Nepočítejte s tím, že vám ustoupím, když se rozpláčete. Nedopustím, aby byla Lenka znovu šikanována. A k tomu patří vaše lítost, omluva.“
Zvoní na přestávku.
„Další hodinu máme spolu, takže se k tomu vrátíme.“
Otec Matouš vstává a jde k učitelce. Chvíli s ní mluví, zatímco ve třídě už vládne přestávkový život. Pak přistupuje k Zuzce a Katce. „Pojďte s námi, probereme to v klidu.“
Učitelka vede kněze a děvčata do svého kabinetu. „Budeme tu sami, kolegyně je na dozoru.
“ Kněz si sedá proti děvčatům, zatímco učitelka si dělá přípravu na příští hodinu.
„Děvčata,“ začíná s nimi otec Matouš rozhovor, „nechce se mi věřit, že je pravda to, co o vás slyším. Kdybych vás potkal někde na ulici, tak bych si nejspíš řekl: z těch vyrostou hodné maminky.“
Holky se na sebe podívají, pak opět sklopí oči a dívají se před sebe.
Mlčení přerušuje učitelka, která ode dveří volá: „Musím už jít, až skončíte, přijďte do třídy.“
„Dobře,“ souhlasí otec a pokyne odcházející ženě, „A teď mi, Zuzko, zkus povědět, jak je možné, že taková šikovná holka se sníží k tak hrubé šikaně.“
Zuzka mlčí a zarytě hledí před sebe.
„Zuzko, chci ti pomoci, abys nemusela jít do jiné třídy. Pomůžu ti otázkou: Kdy jsi s tím začala?“
„Asi před rokem.“
„Jaké to bylo tehdy ve třídě?“
„Nikdo mě nebral. Doma je ségra také miláček a já nic.“
„Takže jsi chtěla ve třídě poskočit? A ono to šlo překvapivě snadno, viď.“
„Jo, šlo to dobře. Přidala se ke mně tady Katka. Napřed jsem to dělala před pár holkama, pak před celou třídou.“
„A nevadilo ti, že Lenka trpí?“
„Zpočátku jo, pak už ne. Jenom jsem číhala, jak se do ní pustit.“
„A nemyslíš, že to bylo hnusné?“
„Bylo.“
„Tak proč jsi to dělala?“
„Byla jsem pořád výš. Pak už stačilo, abych promluvila, a byla celá třída potichu.“
„A jak to bude teď, když to všechno prasklo, a paní učitelka bude hlídat, aby se nic takového nestalo?“
„Budu zase poslední.“
„A budeš se chtít vydrápat nahoru.“
„Asi ne. Šla bych do jiné třídy, ale tam by to bylo ještě horší.“
„Co uděláš teď, abys nešla do jiné třídy?“
„Budu brečet.“
„Myslíš, že ti to pomůže?“
„Nevím.“
„Víš co? Navrhnu ti něco jiného. Chceme oživit schólu, která je slabá.“
„Co je to schóla?“
„Promiň! Je to sbor děvčat, která zpívají v kostele.“
„Ale když já nevěřím v Boha.“
„Každý věří. I ty´s věřila v sebe. A vidíš, jak to dopadlo. Zkusíš to jinak. Do ničeho tě nebudu ani slovem nutit. Kdykoliv můžeš skončit. A Katka půjde s tebou, vidím jí to na očích. Je to tak, Katko?“
„Vy jste mi strašně sympatický.“
„A víš, proč jsem ti sympatický?“
„Jste fajn. Přísný, ale strašně hodný.“
„Je to proto, že je se mnou Bůh.“
„Když půjde Zuzka, půjdu taky.“
„Takže jdeme do třídy a tam se Lence omluvíte?“
„Jo,“ odpovídají obě děvčata sborově.“
Za několik minut vychází otec Matouš ze školy. Ve třídě všechno proběhlo klidně. Zuzka i Katka se dokonce na Lenku usmály. Bože, ty jsi úžasný, modlí se v duchu kněz. Stačí tě mít sebou a ty děláš divy. Vím, že ty, Bože, stojíš za vším, co Lenku vytáhlo z bídy. A povedeš to všechno kolem ní a s ní dál. A vím, kdo stojí v pozadí. Otec Alois, který se za Lenku modlí.
Otec Matouš se podívá na věž. Je už téměř hodina po poledni. Žaludek se ozývá. Mám jít na oběd? Nebudu ztrácet čas, je třeba jít na faru. Kdoví, co se tam událo, když jsem nebyl doma. A něco k jídlu v ledničce najdu.
Kněz vykročí rázným krokem k faře. Už zdálky vidí, že tam někdo čeká přede dveřmi. Když k budově přiblíží, poznává, že je to Lenčin tatínek. To je dobře, že už ho pustili.
„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ zdraví muž kněze tak, jak se to učil od dětství.
„Na věky věků,“ odpovídá otec Matouš a zve návštěvníka dál.
„Ne, otče, přišel jsem se vám omluvit za včerejšek. Nechápu, jak jsem mohl něco takového udělat.“
„Byl jste opilý.“
„Byl. Ale to mě neomlouvá.“
„Pojďte dál, pane Tomane.“
„Ne, nezasloužím si, abych mohl vstoupit na faru.“
„A myslíte, že já si to zasloužím?“
„Jste hodný člověk a já se k vám tak hrozně choval. Musím s tím skončit. Chci být Lence dobrým otcem.“
„To je dobře. Lenka vás moc potřebuje.“
„Nějakou dobu to musí beze mne vydržet. Řekl jsem policajtům, že půjdu na léčení, a oni mi to hned vyřídili. Musím ještě k obvodní lékařce. Tam půjdu hned od vás.“
„To je dobře, pane Tomane. Budu se za vás modlit.“
„Moc děkuji a s Pánem Bohem,“ loučí se Lenčin otec.
„S Pánem Bohem,“ odpovídá mu kněz.
Oba muži si podají ruce. Pan Toman rychlým krokem odchází. Kněz se za ním dívá a modlí se: Pane Bože, já teda žasnu. Jak ty umíš jednat, když tě k tomu pustíme. Chválím tě, chválím tě a ještě jednou chválím. A prosím, abys byl pořád se mnou, protože já nechci dělat nic bez tebe.



Pokračování v II. části ...

Sdílet

| Autor: administrátor | Vydáno dne 02. 04. 2018 | 256 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Loading
Doporučujeme:
Anketa:
Jak se ti líbí časopis Milujte se!? (viz www.milujte.se)


Celkem hlasovalo: 328826
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
projekt Godzone=
Jsme mediálními partnery projektu Godzone.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace