Média často představují Církev jako zřízení, které se zmítá v krizi a potřebuje
obnovu. Intenzivní zpravodajství během posledního konkláve k tomu nabízelo příležitost. Ale co se má obnovit? A kdo je osloven? My křesťané – a sice my všichni.
Na začátku února 2013 zveřejnil
Der Spiegel statistiku, která
mnou hluboce otřásla. Zde
se bylo možné dočíst, že se v současnosti
nachází v Německu 45 000 církevních
budov, z toho ale musí být v příštích letech
15 000 kostelů zavřeno, prodáno nebo
zbouráno. Útěchou mi není ani to, že
většina neufinancovatelných budov patří
evangelické církvi, neboť i katolická církev
je zasažena.
Již v roce 2008, když jsem kvůli reklamě
našeho Chant-CD cestoval po Evropě,
strávil jsem zhruba den v Amsterodamu,
kde jsem podával tucty rozhovorů v bývalém
katolickém kostele, který sloužil jako
koncertní síň. A v diecézi Essen v Ruhrgebiet,
kde před 25 lety založil můj klášter
Heiligenkreuz kvetoucí převorát Bochum-
Stiepel, byla kvůli dramatickému
stěhování obyvatelstva odsvěcena spousta
kostelů. Na cestě po Anglii jsem narazil
na několik restaurací, které byly v bývalých
farních kostelech. Pro věřícího je
to skličující pocit, když musí svůj toast
jíst mezi gotickými sloupy a svatými na
barevných oknech...
To líčím proto, abych ukázal celou dramatickou
situaci, v které se právě nachází
evropské křesťanství. Zatímco na jiných
kontinentech je křesťanská víra na
vzestupu, jde u nás z kopce. To, že nám
Duch Svatý daroval papeže z Jižní Ameriky,
byl možná jeho božský pokus naši
neduživou víru oživit. Ale varuji před tím,
abychom si sedli na židli a líně čekali na
to, že „papež František to už udělá sám“.
A stejně tak je důležité, že může existovat
kurie bez skandálů, která pomáhá Petrovu
stolci při vedení Církve a v zachování
jednoty víry. Nicméně musíme zcela
jasně vidět: Zlo leží mnohem hlouběji.
Krize Církve není v první řadě krizí
hříšných představitelů Církve a ani špatně
fungujících struktur. Tyto nedostatky
lze velice rychle napravit, to „aparát“ Církve
v průběhu 2000 let dějin Církve vždy
dobře zvládl. Abychom kráčeli vstříc budoucnosti,
potřebujeme ale především lidi
vroucí víry. Hluboce se mě dotýká věta
z proroka Izaiáše, protože jasně analyzuje
i současnou situaci: „Nebudete-li stálí
ve víře, neobstojíte.“ (Iz 7,9)
Nejlepší papež, nejlepší biskupové, nejlepší
farář, nejlépe organizovaná kurie, nejlépe
míněné pastorální a personální plány
nenahradí osobní víru jednotlivců.
Bez této osobní víry již neexistuje křesťanství,
ale pouhý folklór; bez této osobní
víry již neexistuje modlitba jako dialog
s Bohem, nýbrž jen chytré distancované
povídání o náboženství; bez této osobní
víry již neexistují svatí a mučedníci, ale
jen církevní funkcionáři a církevní kariéristé.
Podívejme se do našeho vlastního
srdce, jestli už i tam není náznak toho, že
bychom mluvili více o Církvi než s Bohem.
Co je to podstatné na křesťanské víře?
V srdci cítím bolest, když dnes křesťané
neznají základy víry. Nejsvětější Trojice,
Ježíš Kristus, sedm svátostí, stvoření,
spása, konečný cíl – věčnost... Pravdy víry
jsou v mnoha mozcích zahaleny řídkou
mlhou. Papež teolog Benedikt XVI. se jako
mistrný učitel víry tomuto zhloupnutí
vědění o víře s veškerou vehemencí vzepřel.
A papež František se pokouší svým
způsobem v nové evangelizaci pokračovat
a zakořenit víru do srdcí lidí.
Abychom mohli věřit, potřebujeme
opět myšlenkové setkání s vírou a určitý
způsob základního katechetického vědění.
Existují dobré zdroje, např. Katechismus
katolické církve nebo Youcat. Potřebujeme
ale také učitele, kteří budou umět
sdělit obsah víry živě a jako ze života, autenticky,
a přesto také napínavě. Potřebujeme
tedy znalosti víry, a sice velmi naléhavě.
Ale podstata křesťanské víry je více
než „znalosti“ a „dodržování nauky“ určitého
obsahu. To zvláštní a jedinečné na
naší víře je přece, že se Bůh stal člověkem.
Ve všech ostatních náboženstvích
vězí propast mezi bohem, který je duch,
a člověkem, který je materie: zde bůh, tam
člověk! A mezi nimi je „nauka“, která zjevuje
boha moudrým, prorokům, zakladatelům
náboženství, osvíceným.
U nás to tak není. U nás vstupuje sám
Bůh na stranu člověka. V žádném jiném
náboženství se to nevyskytuje, že by Bůh
o sobě sdělil nějaká slova, a dokonce se
Slovo stalo Tělem. Ježíš Kristus je pravý
Bůh a pravý člověk. Božstvím je, jak to učí
koncil v Chalcedonu roku 451, rovný Otci,
člověčenstvím je ale rovný nám lidem.
Snad tisíckrát citovaná věta od teologa
Karla Rahnera, jenž roku 1984 zemřel,
zní: „Křesťan budoucnosti bude muset být
mystikem, nebo nebude vůbec.“ To je aktualizace
toho, co řekl Izaiáš: „Nebudete-
li stálí ve víře, neobstojíte.“ „Mystika“
křesťana schopného budoucnosti nemůže
ale ležet v tom, že věří v pouhé obsahy
víry. To samozřejmě také! Ale musí to
být mnohem více.
Ještě jednou: Křesťanská víra není založena
na nauce, kterou nám dal Bůh ve
své nepřesažitelné věčnosti skrze svého
proroka. Ne! My křesťané nemusíme věřit
nějaké nauce nebo knize či dogmatickému
systému, nýbrž jedné Osobě! Samozřejmě
Ježíš chce, abychom dělali všechno,
co nám slovy, přikázáními a poučeními
předává. Ale to není všechno. To vše je
zakotveno v jedinečném požadavku na
nás, že máme v Něho věřit. Ježíš neříká
jen: „Věřte mým slovům“, nýbrž říká také:
„Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ (Jan 14,1)
Křesťan musí vědět, že nemá věřit v nějakou
nauku nebo dogmatickému systému,
nýbrž jedné osobě: Ježíši Kristu.
Křesťanská víra je v první řadě přátelství
s Ježíšem Kristem. Všechno, co dnes
potřebujeme k osobní a silné přátelské víře
v Ježíše, je nám předloženo v evangeliu:
Učedníci byli povoláni Ježíšem osobně,
on je uviděl, vyzval, smějí ho slyšet,
vidět, dotýkat se ho, odpočívat po jeho
boku. Jsou jím dotazováni, opravováni,
povzbuzováni, utěšováni, upozorňováni,
posilováni, posláni... Žijí v TY-vztahu
se Synem Božím a svůj život sdílejí
s jeho životem. Přesně takové lidi potřebujeme
i dnes.
Řeknu to jasně: Nemyslím tím, že máme
vyžadovat Církev jako „malé stádce“,
naopak! Ježíš nikdy nechtěl exkluzivní elitu.
Proto stále bude a smí existovat velké
množství křesťanů, již jsou „jen tak“ křesťané,
kteří jednoduše spolupracují, protože
jsou „nějak“ osloveni Ježíšem a jeho
poselstvím. Církev musí zůstat lidovou.
Ale do budoucnosti dojdeme jen s těmi
věřícími, kteří nejsou jen křesťané podle
křestního listu či sympatizanti s křesťanstvím,
ale s lidmi, kteří jsou pravými
„učedníky“: Věřící, kteří žijí z přátelství
s Ježíšem. Ježíšovi se přece podařilo získat
si celý svět jen s pomocí dvanácti většinou
galilejských rybářů... Malý plamínek
stačí k tomu, aby se rozhořel velký
plošný požár.
A jak přijdeme k takovýmto zapáleným
učedníkům, kteří „se rozletí jako
jiskry po strnisku“ (Mdr 3,7)? Nemůžeme
je vyrobit. Plamen víry vznikne totiž
jen tam, kde potkáme samotného Pána.
O Velikonocích vznikla Církev z frustrovaného
hloučku rezignovaných a ustrašených
učedníků, kteří ho zbaběle zradili,
zrádně se mu vyhýbali, když šlo Ježíšovi
o tělo a o život. A pak přichází Ježíš,
ten Zmrtvýchvstalý: „Shalom aleikem,
pokoj s vámi!“
To zapříčiňuje zapálení víry, kterou
dnes tak nutně potřebujeme. A jenom Ježíš
může tuto víru vyvolat: v našich srdcích
a v srdcích mnoha, které chce ještě
ke svému učednictví povolat, je jedno,
do jakého církevního stavu. Prosme Ježíše
o toto přátelství. Plni důvěry ho také
prosme, aby rozvinul svou moc v srdcích
mnoha lidí.
Z VISION 2000 – 3/2013
přeložil -tk-
Světlo 32/2013
Poznámka: Autor - P. Karl Wallner OCist. je rektorem Filosoficko-teologické
vysoké školy Benedikta XVI. v Heiligenkreuzu
u Vídně.
