Knihy

Mons. Ladislav Simajchl: Jak hovořit o víře

Návrh, jak vést rozhovor o víře. Když se mladý křesťan nebo parta farní mládeže rozhodne, že bude brát vážně misijní poslání ke svým kamarádům a vrstevníkům, kteří víru nepoznali, bzo zjistí, že při rozhovorech nevystačí jen s dobrou vůli....(ukázka z brožurky)






Ladislav Simajchl:
Jak hovořit o víře




Návrh jak vést s rozhovor o víře.



Slýcháme v evangeliu, jak Pán Ježíš rozesílá své učedníky, aby i oni hlásali jeho evangelium. Jakou má o ně starost, aby měli při své misii úspěch. Kolik rad jim dává na cestu!
Ježíšův příkaz: „Jděte a učte všechny národy“ – platí všem pokřtěným, platí i nám.
Pán Ježíš chce po nás všech, abychom svou víru dosvědčovali slovem i činem.
Znovu a znovu se to v každém kázání připomíná, že všichni jsme posláni, abychom na Boží žni pracovali, abychom hlásali Boží království. Jenže při těchto výzvách to většinou zůstává. Scházejí Ježíšovy rady učedníkům na cestu.
Zeptejme se tedy, jaké rady by Pán dal na cestu apoštolátu vám, svým dnešním učedníkům, aby váš apoštolát byl účinný a úspěšný. Když se mladý křesťan nebo parta farní mládeže rozhodne, že bude brát vážně své misijní poslání ke svým kamarádům a vrstevníkům, kteří víru nepoznali, brzo zjistí, že při rozhovorech nevystačí jen s dobrou vůlí a nadšením. Že potřebují prohloubit své náboženské znalosti. A že také potřebují znát aspoň základní zásady správného vedení náboženského rozhovoru.
Pokusme si to naznačit ve třech bodech:
I. Nejprve o tobě samém: jak musíš zapracovat na sobě, aby druzí se zajímali o to, co říkáš.
II. Za druhé si povíme, jak vést rozhovor s jedním partnerem.
III. A za třetí, jak vést debaty v partě, tam, kde je víc lidí pohromadě.

I. ABYS BYL SLYŠEN


Dobrým misionářem svým blízkým budeš tehdy:

1.– Když ty sám budeš okouzlen osobností Pána Ježíše. Víra se totiž nepředává mluvením, ale příkladem vlastního života – tím, jak my sami žijeme.

2. –Když si budeš ve styku s lidmi stále vědom, že i v nevěřících lidech je přítomen Kristus – i když ještě nepoznaný.
Když budeš mít sluch pro to, co je v jejich názorech správného a oceníš to.
Když budeš mít zrak pro to, co je správného v jejich jednání a pochválíš to.
Když dokážeš rozeznat, že mnozí jsou svým dobrým životem vlastně křesťané i když dosud anonymní – a nevědí o tom.

3. –Když si budeš stále doplňovat náboženské vědomosti tak, abys na námitky uměl správně odpovědět. Co nevíš, přiznej s tím, že se na to optáš a odpovíš později.

4. – Když pomáháš ze všech sil k vytvoření společenství farní mládeže. Sám nesvedeš nic. Tam si doplňuj své náboženské vědomosti v debatách o víře. Tam můžeš přivést přítele, který se o náboženství začne zajímat. Jen farní mládež může pomoci knězi, aby nedělní bohoslužby byly živé, zajímavé, přítažlivé, radostné. A nečekej, až farní mládež dostane do houfu váš stařičký kněz. To je záležitost vás mladých. Kněze používejte jako zdroj vědomostí, jako nástroj svátostné milosti, jako duchovního vůdce ve zpovědnici. Nedělejte nic bez něj nebo proti němu, ale chápejte, že iniciativa a elán patří vašemu mládí.

5. – Když si budeš stále radostně vědom toho, že tu nemluvíš, nejednáš jako soukromník, jen za svou osobu, že tu nehlásáš své vlastní názory. Pán tě posílá: „Pojďte za mnou! Udělám z vás rybáře lidí! Jste sůl země! Jste světlo světa!“
Dobře si všimni – není tu nezávazné pozvání, otázka, nabídka: chceš být solí, světlem? Kdepak – je to už konstatování faktu: Jsi pokřtěný, už tedy jsi můj vyslanec, můj apoštol. Jde jen o to, jestli budeš dělat to, co dělat máš.: - ochucovat svět kolem sebe, - jestli budeš svítit nebo budeš tmář. Jestli budeš spolupracovníkem na božím království dobra nebo jeho bořitelem a nástrojem zla. Jestli budeš lidem otvírat oči pro pravdu – uzdravovat s Kristem slepé – nebo jestli se sám staneš zaslepencem.

Shrňme si, co jsme si tu pověděli. Všichni smíme a máme být hlasateli božího království dobra, spravedlnosti a lásky. Aby se nám to dařilo, musíme se naučit jak o věcech víry hovořit. Ale především musíme zapracovat sami na sobě. Druzí budou ochotni nám naslouchat jen tehdy,
- když budeme okouzleni osobností Pána Ježíše četbou evangelia, hovorem s Ním v modlitbě.
- když budeme debatovat s nevěřícími ne jako s protivníky, ale jako s přáteli, ve kterých je také Kristus přítomen
- když klidně přiznáme, co je nám dosud nejasné a hledíme si to co nejdříve ujasnit
-když se opíráme o živé společenství farní mládeže.
- když budeme stále pokorně a radostně pamětlivi, že jsme nástroji – nositeli soli a světla Kristova.

Bratři, při biřmování říká biskup mladým křesťanům: „Ať vás Duch svatý posiluje, abyste svou víru uplatňovali doma v rodině, venku v práci i ve veřejném životě! Abyste spolupracovali na šíření království Božího ve světě! Co jste zde v chrámě svátostně vyznali, to venku celým svým životem dosvědčujte!“
Kéž se vám to, mladí přátelé, opravdu tak daří.


II. ROZHOVOR O VÍŘE S JEDNÍM PARTNEREM




„Mistře, co mám dělat?“ – „Jdi a pomoz potřebnému, kterého potkáš cestou!“ – Tak bychom mohli shrnout obsah dnešního evangelia.

Sbírat na cestě raněné – k tomu nebudeš mít příležitost každodenně.

Ale stále potkáváš lidi nějak bolavé: tenhle musel ráno místo čaje vypít šálek octa, že má tak kyselý pohled. Tenhle snad ztratil peněženku, že má tak prázdnou tvář. Tenhle musí mít na všech nohách kuří oka, že kouká tak uboleně. Tahle pani asi ráno připálila mléko, že je tak zapšklá. samé odmítavé zapšklé tváře.
Všude spuštěná opona a apoštol začátečník se nebude jí honem zvednout a zapřádat rozhovor. K tomu je potřeba nejen láskyplného jemnocitu, ale i určité zkušenosti a znalosti psychologie.

Stále se setkáváš s lidmi, kteří mají zcela jiné názory než ty a halasně je hlásají. Zde také uděláš nejlíp, když mlčíš a nenecháš se zaplést do debaty, která by byla spíš hádáním než rozhovorem.

Nikdy se nepouštěj do debaty tam, kde neberou vážně tebe, nebo kde neberou vážně to, o čem se mluví.

Ale někdy narazíš na člověka, který tě vážně bere a o tvůj názor se zajímá.

Co je tu pak cílem? Hádavě prosazovat svůj názor? Chtít „ obrátit“ druhého na víru? Ne.
Klidně – přátelsky vysvětlit svůj názor: „Já to vidím, já si to myslím takhle. Ale mohu se mýlit.“Jestli se tvému partneru v rozhovoru zprotivíš, bude mu protivný i tvůj názor.
Jestli si získáš jeho sympatie, bude mu sympatický i tvůj názor.

Proto měj na paměti alespoň tyto zásady:

1. Nejprve hleď rozeznat, o co tvému partnerovi jde. Chce tvou víru napadnout? Má špatné svědomí, protože sám víru prodal? - Nebo chce zesměšnit tebe osobně? – S takovým se nebav.

2. Nenechej se nikdy strhnout k hádce. Fandí radil: „Jednej s nepřáteli jako s přáteli – tím z nich přátele uděláš.“ Nerozčiluj se. Nepokoušej se druhého zesměšnit, ale chtěj mu srdečně a přátelsky pomoci k lepšímu názoru.

3. Nech druhého vymluvit. Neskákej mu do řeči. Naslouchej mu pozorně a trpělivě. Pak máš právo, abys byl stejně pozorně a nerušeně vyslechnut.

4. Vše, co je správné v řeči druhého, oceň a pochval. A vem to za vlastní názor. V každém pojetí najdeš něco správného. Když začneš takto, bude se mu snadněji naslouchat i o tom, v čem pravdu nemá.

5. Nikdy druhého neponižuj, nezesměšňuj. Každý má právo, abys ho bral vážně, abys to respektoval.

6. Buď spokojen, když tvůj partner uzná aspoň část pravdy.
Syn ztratil na vojně víru a chtěl po návratu odstranit ze světnice kříž. Maminka mu řekla: Když neuznáváš kříž jako znamení víry, ponech jej tu aspoň jako znamení obětavé lásky druhým.

7. Mluv tak, aby tvá řeč mohla být mostem pro Boží milost. Proto vždy laskavě, přátelsky.

8. Hledej vždy nejprve společný základ rozhovoru – to, co oba uznáváte, v co oba věříte.

9. Přeneh druhému břemeno dokazování. Druhý něco tvrdí a na tobě zůstane, abys dokázal, že to tak není. Udělej to obráceně. Někdo tvrdí, že Bůh není. Místo, aby ses nadýchl k dokazování, raději řekni: „To mě zajímá. Vysvětli mi, jak jsi k tomu přesvědčení přišel, dokaž to! Neumíš to dokázat? Tak to bys to s takovou jistotou neměl tvrdit!

10. Nepokoušej se vše dokazovat, ukaž raději možnost, pravděpodobnost, rozumnost diskutované pravdy. Matematické nebo přírodovědní důkazytu nejsou stejně na místě. Když někdo uzná možnost existence Boží, když nahlédne její rozumnost, to snad už sám dojde k pravděpodobnosti. uvěření je pak vrcholem této cesty.

11. Účinnější než přesvědčování a dokazování je radostné osobní svědectví –jak ty jsi došel k poznání a k uvěření, jak jiní.

12. Nepochybně se ti občas stane, že na nějakou námitku správnou odpověď nevíš. Na to lze říci: „ Rozumná odpověď na to jistě existuje, ale já ji neznám, ale budu ji hledat.“

13. Nezůstávej u témat neplodných. Často se hovor dostane k planým a nevýznamným podrobnostem. Tu je na tobě, abys převedl hovor na téma, které stojí za mluvení. Obracej řeč k věcem podstatným, k otázkám ústředním.

14. Přeruš rozhovor, když druhý začne mluvit posměšně o svatých věcech. Klidně řekni: „ Tohle je tvému chápání vzdálené, protože se nemodlíš. Jen kdo má k těmto věcem úctu, může něco pochopit.“

15. Snaž se pochopit , v čem je základní falešný postoj druhého, co mu vadí aby došel víry. Jeho námitky jsou výrazem tohoto falešného postoje. Jen, když jej poznáš, můžeš vést užitečný rozhovor. Samolibost, namyšlenost, povrchnost, nenávist, rozlobenost, to jsou překážky, které brání rozumnému rozhovoru. V takové situaci raději odstup, třeba se slovy: „Pravdivost a krásu křesťanství může pochopit až ten, kdo se snaží o nesobeckou službu lidem 16.

A nezapomeň se modlit za ty, s kterými hovoříš. Teprve, když o lidech hovoříš s Bohem, najdeš pravé slovo a pravý tón i pro hovor s lidmi. A také se při modlitbě napojuješ na zdroj velké vnitřní síly, na milost pomáhající.

Je těch pravidel hodně, viďte. Ale i kdybyste je zase zapomněli, nebude tak zle, když si zapamatujete pravidlo poslední a nejdůležitější:

Dávej sám příklad dobrého křesťanského života. To co děláš, mluví hlasitěji než to, co říkáš.

III. JAK VÉST ROZHOVOR O VÍŘE VE SKUPINĚ



Uvažovali jsme o tom, jak má dnešní křesťan o své víře mluvit. Nejprve jsme se ptali: Jaký musím být já, aby se druzí zajímali o to, co říkám? Potom jsme si řekli něco o tom, jak mluvit o víře v soukromém rozhovoru.

A nyní si povíme, jak debatovat o víře ve společenství více lidí, v partě.

Ani rozhovor o víře s jedním člověkem není lehká věc. Musíme se mnohému napřed naučit, abychom nenadělali víc škody než užitku.

A co teprve rozhovor o víře ve větším společenství, v partě. Ten se může snadno zvrhnout do podoby nepopulárních schůzí a aktivů, není-li veden pevnou rukou toho, kdo ví o co jde a zná jak toho dosáhnout.

Beseda farní mládeže není o víře není referát s diskusí, jak to známe z různých schůzí. Referent přednese řeč, posluchači ji přetrpí. Na výzvu k diskusi většina zarytě mlčí v naději, že nebude.li diskuse, dospěje se dřív k volné zábavě. Ale diskutéři se najdou všude. Všude je někdo, kdo se rád slyší i když mluví o něčem docela jiném. Někdo, kdo rád všechny „novoty“ zpsuje a zkritizuje. Jiný, kdo lišácky obrátí nějaký výrok naruby a dokáže tak, že referent je hlupák. a je tam také někdo milý a laskavý, který vše pochválí, ocení dobrou vůli bratra referenta a ukončí besedu, která se tak pěkně vydařila.

Mělo se cosi ujasnit, měly se dát hlavy dohromady.Mělo se společně hledat řešení – jak budem to a to dělat dál. Měl se ujednotit a upevnit názor všech přítomných na určitou věc, ale nic takového se nestalo.

Jen se vyslechl něčí názor a pár rejpalů jej zpochybnilo a rozcupovalo tak, že k žádnému společnému výsledku nedošlo.

Farní mládež se musí učit a naučit, jak dávat rozumy dohromady a vytvořit mozkový trust. Jak se společně pustit do problémů a ne do referenta. Jak co nejlíp využít setkání k vzájemnému sdělování znalostí, k povzbuzení bratrství a lásky, k zapálení víry od živé víry bratra, jako se zapaluje svíčka od svíčky. Jak nedopustit, aby v partě vznikla špatná hierarchie dědů vševědů, kteří buď z moci své pozice, titulu, věku, nebo z hloubi své samolibosti považují své nápady za neomylné. A když někdo zpochybní jejich názor, urazí se, jako by byli napadeni osobně.

Otcové koncilu připomněli světu, že Duch svatý vane, kde chce. Naslouchali tam stejně pozorně hlasu černého biskupa z Afriky, hlasu poloindiánského biskupa z Ohňové země, jako hlasu římského kardinála.

Jak tedy vést náboženský rozhovor ve skupině farní mládeže?

1. NĚKDO ROZHOVOR ŘÍDÍ. Přednese téma, o kterém se má debatovat, nenápadně usměrňuje debatu, aby neujela jinam, aby se nezvrhla v osobní spory. aby z ní vyšel konkrétní kladný, všemi přijatý závěr: s tímto názorem všichni souhlasíme, berem jej za svůj. Budeme jen tak a tak ve svém životě, ve své práci realizovat.

2. KAŽDÁ BESEDA ZAČÍNÁ POKORNOU MODLITBOU, která není obligátní formalitou, odříkáním, ale pozváním Ducha svatého, aby shromážděných použil jako svého nástroje. Jak upřímná byla ta modlitba, to se ukáže na tom, zda ve shromáždění zavane atmosféra laskavosti, chuti do díla.
Kde zastraší křivý pohled, vystřelí zlé slovo, tam není Duch svatý. Holubice je plachá a před zlým ulétne. tam už nejsou pohromadě křesťané a nic dobrého nemůže z dalšího mluvení vzejít.
Vedoucí musí energicky zasáhnout: Buď se zvednem a jdeme domů – nebo necháme zlosti. Nesmíme dopustit, aby se rozvinulo hašteření nebo zlostné hádky. Zlostníka nezvi do party, dokud ho nenaučíš sebevládě.

3. NIKDO NENÍ POVINEN MLUVIT: Jsou věci, o kterých jsi dosud nepřemýšlel, nesetkal se s nimi. Proč bys musel mít už na všechno jasný názor?

4. KAŽDÝ MÁ PRÁVO POVĚDĚT SVÉ MÍNĚNÍ ZCELA OTEVŘENĚ, bez obavy, že bude někým zesměšněn nebo nějakou autoritou shozen.

5.KAŽDÝ AŤ VŽDY ŘEKNE SVÉ POCHYBOSTI,OTÁZKY. Nestyď se, že ti něco není jasné. Ono to asi není jasné i jiným, bude to k dobru i jim.Kdybys tu své pochybnosti nevyslovil, byls tu nadarmo. A nevadí, že to řekneš třeba neučesaně – však nepřednášíš na jevišti, ale jsi mezi přáteli.
Stačí, když uvážíš, co chceš říct, abys to řekl pokud možno stručně a srozumitelně. A samozřejmě také platí, že má každý mluvit jen o tom, co je k věci, o čem se právě debatí. Kdyby tě napadla sebezajímavější myšlenka, ale není k věci, teď ji vynech a dej k dobrému, až tahle debata skončí.

6. PAMATUJ, CO JE CÍLEM CELÉ DISKUSE: není to prosadit svůj názor, ale přiblížit se co nejvíc pravdě, kterou hledáme. Proto všichni mají být především ochotni příjmout výsledek debaty za svůj. Není to důležité, čí názor se prosadil, kdo „vyhrál“.
Je-li výsledek dobrý, vyhráli všichni.
Je-li hloupý, všichni prohráli.

7. TEN, KDO ŘÍDÍ DISKUSI, MĚL BY ZNÁT I PSYCHOLOGII DEBATÉRŮ.Známý vychovatel mládeže Klement Tilmann charakterizoval typy debatérů humornou kresbou s karikaturami zvířat kolem diskusního stolu. U každého hned uvádí recept, jak na něj reagovat, aby byl získán k pozitivní spolupráci.

BULDOK s vyceněnými zuby představuje typ hádavce, který stále poštěkává po ostatních.
Návod k zacházení: zachovat klid, neztratit humor, společně jej tlačit, aby si zvykal napřed přemýšlet, potom mluvit.

VŠEVĚD OPIČÁK sedí samou horlivostí na hoře na opěradle židle, nohou si dělá poznámky a rukou se stále hlásí o slovo, neboť on ví vše líp a zasvěceněji.
Návod k zacházení: uč ho přemýšlet o tom, co vědí druzí.

ŽABÁK S HUBOU OD UCHA K UCHU je obrazem žvanilů, kteří nedovedou skončit, když se dostanou ke slovu.
Na toho platí pevně vymezená délka diskusních projevů, pak mu vzít slovo, ať je to kdo chce.

VEDLE ŽEBRÁKA JE SKROMNÁ OVEČKA unaví každého samým omlouváním, že si vůbec dovoluje do toho mluvit, a pro samé zdvořilosti se k věci vůbec nedostane.
Pomoz ovečce konkrétními a přímými otázkami.

SOUSEDEM OVEČKY JE JEŽEK PICHLÁČ ten je zásadně proti, vždy proti, vždy v opozici.
Někdy zmírní jeho zakyslost trochu medu pochvaly a uznání jeho znalostí.

LIŠÁK je z jiného těsta. Ten výrok překroutí, větu vytrhne ze souvislosti a tak kdekoho předvede jako hlupáka.
Nenech lišáka řádit v revíru. Nuť ho k přesnosti a celistvé souvislosti.

Pak je tam ještě „velké zvíře“ ŽIRAFA otitulovaný potentát, který nesnese, aby se mu odporovalo.
Na toho musíš technicky.: napřed odsouhlas, co jen jde a za tím v zákrytu vynes potřebné „ale“.

HROCH představuje v tomto shromáždění typ člověka, kterého nic nezaujme, nic nevzruší, ničí snahu neocení. To vše už tu bylo.
Takového se ptejme po jeho práci, co dělal a dělá, abychom ho rozhoupali z jeho nepohnutelnosti. Jednoznačně kladný typ představuje v tomto zvěřinečku vlastně jen jedna figurka - KŮŇ DŘÍČ - když se ti podaří brzo takového mezi účastníky objevit, moc ti pomohou v úsilí o kladný a konkrétní výsledek.

8. Výsledkem dobře vedené debaty musí být proto sjednocení názoru, pochopení stanoviska druhého, obohacení všech o hlubší poznání tématu z různých pohledů a perspektiv, růst lásky z názorové svornosti.

Stále si stýskáme, že nemáme dostatek kněžského dorostu, že máme málo náboženských časopisů a duchovní literatury. Máme však své mozky, máme potřebnou pomoc Ducha svatého. Použijme toho, co máme. Spojme své rozumy, podělme se na vzájem o zkušenosti života z víry.

Prvotní církev měla méně kněží a biskupů, než máme dnes my, byla to církev laiků. A přece to byla doba velkého rozmachu křesťanství. Nebojme se o církev, ale učme se být křesťany, kteří umějí o své víře hovořit, kteří dovedou rozeznat, kdy je čas mlčet a kdy je čas mluvit. Kteří dovedou své úsilí spojit do společenství, které právem nese hrdé jméno:
živá místní církev Kristova.

Jak hovořit o víře
Ladislav Simajchl
Tiskový apoštolát FATYMu, Vranov n. D.- Přímětice - Bítov, 2003
Pro církevní potřebu vytiskl FATYM
2.vydání s novou sazbou (první vyšlo v roce 2000)


Autor souhlasí s dalším šířením. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stranu www.fatym.com.



Obsah:


I. ABYS BYL SLYŠEN
II. ROZHOVOR O VÍŘE S JEDNÍM PARTNEREM
III. JAK VÉST ROZHOVOR O VÍŘE VE SKUPINĚ

Slýcháme v evangeliu, jak Pán Ježíš rozesílá své učedníky, aby i oni hlásali jeho evangelium. Jakou má o ně starost, aby měli při své misii úspěch. Kolik rad jim dává na cestu!
Ježíšův příkaz: „Jděte a učte všechny národy“ – platí všem pokřtěným, platí i nám.
Pán Ježíš chce po nás všech, abychom svou víru dosvědčovali slovem i činem.
Znovu a znovu se to v každém kázání připomíná, že všichni jsme posláni, abychom na Boží žni pracovali, abychom hlásali Boží království. Jenže při těchto výzvách to většinou zůstává. Scházejí Ježíšovy rady učedníkům na cestu.
Zeptejme se tedy, jaké rady by Pán dal na cestu apoštolátu vám, svým dnešním učedníkům, aby váš apoštolát byl účinný a úspěšný.
Když se mladý křesťan nebo parta farní mládeže rozhodne, že bude brát vážně své misijní poslání ke svým kamarádům a vrstevníkům, kteří víru nepoznali, brzo zjistí, že při rozhovorech nevystačí jen s dobrou vůlí a nadšením. Že potřebují prohloubit své náboženské znalosti. A že také potřebují znát aspoň základní zásady správného vedení náboženského rozhovoru.
Pokusme si to naznačit ve třech bodech:
I. Nejprve o tobě samém: jak musíš zapracovat na sobě, aby druzí se zajímali o to, co říkáš.
II. Za druhé si povíme, jak vést rozhovor s jedním partnerem.
III. A za třetí, jak vést debaty v partě, tam, kde je víc lidí pohromadě.

I. ABYS BYL SLYŠEN



Dobrým misionářem svým blízkým budeš tehdy:

1. – Když ty sám budeš okouzlen osobností Pána Ježíše. Víra se totiž nepředává mluvením, ale příkladem vlastního života – tím, jak my sami žijeme.

2. –Když si budeš ve styku s lidmi stále vědom, že i v nevěřících lidech je přítomen Kristus – i když ještě nepoznaný.
Když budeš mít sluch pro to, co je v jejich názorech správného a oceníš to.
Když budeš mít zrak pro to, co je správného v jejich jednání a pochválíš to.
Když dokážeš rozeznat, že mnozí jsou svým dobrým životem vlastně křesťané i když dosud anonymní – a nevědí o tom.

3. –Když si budeš stále doplňovat náboženské vědomosti tak, abys na námitky uměl správně odpovědět. Co nevíš, přiznej s tím, že se na to optáš a odpovíš později.

4. – Když pomáháš ze všech sil k vytvoření společenství farní mládeže. Sám nesvedeš nic. Tam si doplňuj své náboženské vědomosti v debatách o víře. Tam můžeš přivést přítele, který se o náboženství začne zajímat. Jen farní mládež může pomoci knězi, aby nedělní bohoslužby byly živé, zajímavé, přítažlivé, radostné. A nečekej, až farní mládež dostane do houfu váš stařičký kněz. To je záležitost vás mladých. Kněze používejte jako zdroj vědomostí, jako nástroj svátostné milosti, jako duchovního vůdce ve zpovědnici. Nedělejte nic bez něj nebo proti němu, ale chápejte, že iniciativa a elán patří vašemu mládí.

5. – Když si budeš stále radostně vědom toho, že tu nemluvíš, nejednáš jako soukromník, jen za svou osobu, že tu nehlásáš své vlastní názory. Pán tě posílá: „Pojďte za mnou! Udělám z vás rybáře lidí! Jste sůl země! Jste světlo světa!“
Dobře si všimni – není tu nezávazné pozvání, otázka, nabídka: chceš být solí, světlem? Kdepak – je to už konstatování faktu: Jsi pokřtěný, už tedy jsi můj vyslanec, můj apoštol. Jde jen o to, jestli budeš dělat to, co dělat máš.: - ochucovat svět kolem sebe, - jestli budeš svítit nebo budeš tmář. Jestli budeš spolupracovníkem na božím království dobra nebo jeho bořitelem a nástrojem zla. Jestli budeš lidem otvírat oči pro pravdu – uzdravovat s Kristem slepé – nebo jestli se sám staneš zaslepencem.

Shrňme si, co jsme si tu pověděli. Všichni smíme a máme být hlasateli božího království dobra, spravedlnosti a lásky. Aby se nám to dařilo, musíme se naučit jak o věcech víry hovořit. Ale především musíme zapracovat sami na sobě. Druzí budou ochotni nám naslouchat jen tehdy,
- když budeme okouzleni osobností Pána Ježíše četbou evangelia, hovorem s Ním v modlitbě.
- když budeme debatovat s nevěřícími ne jako s protivníky, ale jako s přáteli, ve kterých je také Kristus přítomen
- když klidně přiznáme, co je nám dosud nejasné a hledíme si to co nejdříve ujasnit
-když se opíráme o živé společenství farní mládeže.
- když budeme stále pokorně a radostně pamětlivi, že jsme nástroji – nositeli soli a světla Kristova.

Bratři, při biřmování říká biskup mladým křesťanům: „Ať vás Duch svatý posiluje, abyste svou víru uplatňovali doma v rodině, venku v práci i ve veřejném životě! Abyste spolupracovali na šíření království Božího ve světě! Co jste zde v chrámě svátostně vyznali, to venku celým svým životem dosvědčujte!“
Kéž se vám to, mladí přátelé ,opravdu tak daří.

II. ROZHOVOR O VÍŘE S JEDNÍM PARTNEREM



„Mistře, co mám dělat?“ – „Jdi a pomoz potřebnému, kterého potkáš cestou!“ – Tak bychom mohli shrnout obsah dnešního evangelia.

Sbírat na cestě raněné – k tomu nebudeš mít příležitost každodenně.
Ale stále potkáváš lidi nějak bolavé: tenhle musel ráno místo čaje vypít šálek octa, že má tak kyselý pohled. Tenhle snad ztratil peněženku, že má tak prázdnou tvář. Tenhle musí mít na všech nohách kuří oka, že kouká tak uboleně. Tahle pani asi ráno připálila mléko, že je tak zapšklá. samé odmítavé zapšklé tváře.
Všude spuštěná opona a apoštol začátečník se nebude jí honem zvednout a zapřádat rozhovor. K tomu je potřeba nejen láskyplného jemnocitu, ale i určité zkušenosti a znalosti psychologie.

Stále se setkáváš s lidmi, kteří mají zcela jiné názory než ty a halasně je hlásají. Zde také uděláš nejlíp, když mlčíš a nenecháš se zaplést do debaty, která by byla spíš hádáním než rozhovorem.

Nikdy se nepouštěj do debaty tam, kde neberou vážně tebe, nebo kde neberou vážně to, o čem se mluví.

Ale někdy narazíš na člověka, který tě vážně bere a o tvůj názor se zajímá.

Co je tu pak cílem? Hádavě prosazovat svůj názor? Chtít „ obrátit“ druhého na víru? Ne.
Klidně – přátelsky vysvětlit svůj názor: „Já to vidím, já si to myslím takhle. Ale mohu se mýlit.“Jestli se tvému partneru v rozhovoru zprotivíš, bude mu protivný i tvůj názor.
Jestli si získáš jeho sympatie, bude mu sympatický i tvůj názor.

Proto měj na paměti alespoň tyto zásady:

1. Nejprve hleď rozeznat, o co tvému partnerovi jde. Chce tvou víru napadnout?Má špatné svědomí, protože sám víru prodal? - Nebo chce zesměšnit tebe osobně? – S takovým se nebav.

2. Nenechej se nikdy strhnout k hádce. Fandí radil: „Jednej s nepřáteli jako s přáteli – tím z nich přátele uděláš.“Nerozčiluj se. Nepokoušej se druhého zesměšnit, ale chtěj mu srdečně a přátelsky pomoci k lepšímu názoru.

3. Nech druhého vymluvit. Neskákej mu do řeči. Naslouchej mu pozorně a trpělivě. Pak máš právo, abys byl stejně pozorně a nerušeně vyslechnut.

4. Vše, co je správné v řeči druhého, oceň a pochval. A vem to za vlastní názor. V každém pojetí najdeš něco správného. Když začneš takto, bude se mu snadněji naslouchat i o tom, v čem pravdu nemá.

5. Nikdy druhého neponižuj, nezesměšňuj. Každý má právo, abys ho bral vážně, abys to respektoval.

6. Buď spokojen, když tvůj partner uzná aspoň část pravdy. Syn ztratil na vojně víru a chtěl po návratu odstranit ze světnice kříž. Maminka mu řekla: Když neuznáváš kříž jako znamení víry, ponech jej tu aspoň jako znamení obětavé lásky druhým.

7. Mluv tak, aby tvá řeč mohla být mostem pro Boží milost. Proto vždy laskavě, přátelsky.

8. Hledej vždy nejprve společný základ rozhovoru – to, co oba uznáváte, v co oba věříte.

9. Přeneh druhému břemeno dokazování. Druhý něco tvrdí a na tobě zůstane, abys dokázal, že to tak není. Udělej to obráceně. Někdo tvrdí, že Bůh není. Místo, aby ses nadýchl k dokazování, raději řekni: „To mě zajímá. Vysvětli mi, jak jsi k tomu přesvědčení přišel, dokaž to! Neumíš to dokázat? Tak to bys to s takovou jistotou neměl tvrdit!

10. Nepokoušej se vše dokazovat, ukaž raději možnost, pravděpodobnost, Rozumnost diskutované pravdy. Matematické nebo přírodovědní důkazy tu nejsou stejně na místě. Když někdo uzná možnost existence Boží, když nahlédne její rozumnost, to snad už sám dojde k pravděpodobnosti. uvěření je pak vrcholem této cesty.

11. Účinnější než přesvědčování a dokazování je radostné osobní svědectví – jak ty jsi došel k poznání a k uvěření, jak jiní.

12. Nepochybně se ti občas stane, že na nějakou námitku správnou odpověď nevíš. Na to lze říci: „Rozumná odpověď na to jistě existuje, ale já ji neznám, ale budu ji hledat.“

13. Nezůstávej u témat neplodných. Často se hovor dostane k planým a nevýznamným podrobnostem. Tu je na tobě, abys převedl hovor na téma, které stojí za mluvení. Obracej řeč k věcem podstatným, k otázkám ústředním.

14. Přeruš rozhovor, když druhý začne mluvit posměšně o svatých věcech. Klidně řekni: „Tohle je tvému chápání vzdálené, protože se nemodlíš. Jen kdo má k těmto věcem úctu, může něco pochopit.“

15. Snaž se pochopit , v čem je základní falešný postoj druhého, co mu vadí aby došel víry. Jeho námitky jsou výrazem tohoto falešného postoje. Jen, když jej poznáš, můžeš vést užitečný rozhovor. Samolibost, namyšlenost ,povrchnost, nenávist, rozlobenost, to jsou překážky, které brání rozumnému rozhovoru. V takové situaci raději odstup, třeba se slovy: „Pravdivost a krásu křesťanství může pochopit až ten, kdo se snaží o nesobeckou službu lidem

16. A nezapomeň se modlit za ty, s kterými hovoříš. Teprve, když o lidech hovoříš s Bohem, najdeš pravé slovo a pravý tón i pro hovor s lidmi. A také se při modlitbě napojuješ na zdroj velké vnitřní síly, na milost pomáhající.

Je těch pravidel hodně, viďte. Ale i kdybyste je zase zapomněli, nebude tak zle, když si zapamatujete pravidlo poslední a nejdůležitější:
Dávej sám příklad dobrého křesťanského života. To co děláš, mluví hlasitěji než to, co říkáš.

III. JAK VÉST ROZHOVOR O VÍŘE VE SKUPINĚ



Uvažovali jsme o tom, jak má dnešní křesťan o své víře mluvit. Nejprve jsme se ptali: Jaký musím být já, aby se druzí zajímali o to, co říkám? Potom jsme si řekli něco o tom, jak mluvit o víře v soukromém rozhovoru.

A nyní si povíme, jak debatovat o víře ve společenství více lidí, v partě.

Ani rozhovor o víře s jedním člověkem není lehká věc. Musíme se mnohému napřed naučit, abychom nenadělali víc škody než užitku.

A co teprve rozhovor o víře ve větším společenství, v partě. Ten se může snadno zvrhnout do podoby nepopulárních schůzí a aktivů, není-li veden pevnou rukou toho, kdo ví o co jde a zná jak toho dosáhnout.

Beseda farní mládeže není o víře není referát s diskusí, jak to známe z různých schůzí. Referent přednese řeč, posluchači ji přetrpí. Na výzvu k diskusi většina zarytě mlčí v naději, že nebude.li diskuse, dospěje se dřív k volné zábavě. Ale diskutéři se najdou všude. Všude je někdo, kdo se rád slyší i když mluví o něčem docela jiném. Někdo, kdo rád všechny „novoty“ zpsuje a zkritizuje. Jiný, kdo lišácky obrátí nějaký výrok naruby a dokáže tak, že referent je hlupák. a je tam také někdo milý a laskavý, který vše pochválí, ocení dobrou vůli bratra referenta a ukončí besedu, která se tak pěkně vydařila.

Mělo se cosi ujasnit, měly se dát hlavy dohromady.Mělo se společně hledat řešení – jak budem to a to dělat dál. Měl se ujednotit a upevnit názor všech přítomných na určitou věc, ale nic takového se nestalo.

Jen se vyslechl něčí názor a pár rejpalů jej zpochybnilo a rozcupovalo tak, že k žádnému společnému výsledku nedošlo.

Farní mládež se musí učit a naučit, jak dávat rozumy dohromady a vytvořit mozkový trust. Jak se společně pustit do problémů a ne do referenta. Jak co nejlíp využít setkání k vzájemnému sdělování znalostí, k povzbuzení bratrství a lásky, k zapálení víry od živé víry bratra, jako se zapaluje svíčka od svíčky. Jak nedopustit, aby v partě vznikla špatná hierarchie dědů vševědů, kteří buď z moci své pozice, titulu, věku, nebo z hloubi své samolibosti považují své nápady za neomylné. A když někdo zpochybní jejich názor, urazí se, jako by byli napadeni osobně.

Otcové koncilu připomněli světu, že Duch svatý vane, kde chce. Naslouchali tam stejně pozorně hlasu černého biskupa z Afriky, hlasu poloindiánského biskupa z Ohňové země, jako hlasu římského kardinála.

Jak tedy vést náboženský rozhovor ve skupině farní mládeže?


1. NĚKDO ROZHOVOR ŘÍDÍ. Přednese téma, o kterém se má debatovat, nenápadně usměrňuje debatu, aby neujela jinam, aby se nezvrhla v osobní spory. aby z ní vyšel konkrétní kladný, všemi přijatý závěr: s tímto názorem všichni souhlasíme, berem jej za svůj. Budeme jen tak a tak ve svém životě, ve své práci realizovat.
2. KAŽDÁ BESEDA ZAČÍNÁ POKORNOU MODLITBOU, která není obligátní formalitou, odříkáním, ale pozváním Ducha svatého, aby shromážděných použil jako svého nástroje. Jak upřímná byla ta modlitba, to se ukáže na tom, zda ve shromáždění zavane atmosféra laskavosti, chuti do díla.
Kde zastraší křivý pohled, vystřelí zlé slovo, tam není Duch svatý. Holubice je plachá a před zlým ulétne. tam už nejsou pohromadě křesťané a nic dobrého nemůže z dalšího mluvení vzejít.
Vedoucí musí energicky zasáhnout:
Buď se zvednem a jdeme domů – nebo necháme zlosti. Nesmíme dopustit, aby se rozvinulo hašteření nebo zlostné hádky. Zlostníka nezvi do party, dokud ho nenaučíš sebevládě.
3. NIKDO NENÍ POVINEN MLUVIT: Jsou věci, o kterých jsi dosud nepřemýšlel, nesetkal se s nimi. Proč bys musel mít už na všechno jasný názor?
4. KAŽDÝ MÁ PRÁVO POVĚDĚT SVÉ MÍNĚNÍ ZCELA OTEVŘENĚ, bez obavy, že bude někým zesměšněn nebo nějakou autoritou shozen.
5.KAŽDÝ AŤ VŽDY ŘEKNE SVÉ POCHYBOSTI,OTÁZKY. Nestyď se, že ti něco není jasné. Ono to asi není jasné i jiným, bude to k dobru i jim.Kdybys tu své pochybnosti nevyslovil, byls tu nadarmo. A nevadí, že to řekneš třeba neučesaně – však nepřednášíš na jevišti, ale jsi mezi přáteli.
Stačí, když uvážíš, co chceš říct, abys to řekl pokud možno stručně a srozumitelně. A samozřejmě také platí, že má každý mluvit jen o tom, co je k věci, o čem se právě debatí. Kdyby tě napadla sebezajímavější myšlenka, ale není k věci, teď ji vynech a dej k dobrému, až tahle debata skončí.
6. PAMATUJ, CO JE CÍLEM CELÉ DISKUSE: není to prosadit svůj názor, ale přiblížit se co nejvíc pravdě, kterou hledáme. Proto všichni mají být především ochotni příjmout výsledek debaty za svůj. Není to důležité, čí názor se prosadil, kdo „vyhrál“.
Je-li výsledek dobrý, vyhráli všichni.
Je-li hloupý, všichni prohráli.
7. TEN, KDO ŘÍDÍ DISKUSI, MĚL BY ZNÁT I PSYCHOLOGII DEBATÉRŮ.Známý vychovatel mládeže Klement Tilmann charakterizoval typy debatérů humornou kresbou s karikaturami zvířat kolem diskusního stolu. U každého hned uvádí recept, jak na něj reagovat, aby byl získán k pozitivní spolupráci.


BULDOK s vyceněnými zuby představuje typ hádavce, který stále poštěkává po ostatních. Návod k zacházení: zachovat klid, neztratit humor, společně jej tlačit, aby si zvykal napřed přemýšlet, potom mluvit.

VŠEVĚD OPIČÁK sedí samou horlivostí na hoře na opěradle židle, nohou si dělá poznámky a rukou se stále hlásí o slovo, neboť on ví vše líp a zasvěceněji. Návod k zacházení: uč ho přemýšlet o tom, co vědí druzí.

ŽABÁK S HUBOU OD UCHA K UCHU je obrazem žvanilů, kteří nedovedou skončit, když se dostanou ke slovu. Na toho platí pevně vymezená délka diskusních projevů, pak mu vzít slovo, ať je to kdo chce.

VEDLE ŽEBRÁKA JE SKROMNÁ OVEČKA unaví každého samým omlouváním, že si vůbec dovoluje do toho mluvit, a pro samé zdvořilosti se k věci vůbec nedostane. Pomoz ovečce konkrétními a přímými otázkami.

SOUSEDEM OVEČKY JE JEŽEK PICHLÁČ ten je zásadně proti, vždy proti, vždy v opozici. Někdy zmírní jeho zakyslost trochu medu pochvaly a uznání jeho znalostí.

LIŠÁK je z jiného těsta. Ten výrok překroutí, větu vytrhne ze souvislosti a tak kdekoho předvede jako hlupáka.Nenech lišáka řádit v revíru. Nuť ho k přesnosti a celistvé souvislosti.

Pak je tam ještě „velké zvíře“ ŽIRAFA otitulovaný potentát, který nesnese, aby se mu odporovalo. Na toho musíš technicky.: napřed odsouhlas, co jen jde a za tím v zákrytu vynes potřebné „ale“.

HROCH představuje v tomto shromáždění typ člověka, kterého nic nezaujme, nic nevzruší, ničí snahu neocení. To vše už tu bylo. Takového se ptejme po jeho práci, co dělal a dělá, abychom ho rozhoupali z jeho nepohnutelnosti.

Jednoznačně kladný typ představuje v tomto zvěřinečku vlastně jen jedna figurka - KŮŇ DŘÍČ - když se ti podaří brzo takového mezi účastníky objevit, moc ti pomohou v úsilí o kladný a konkrétní výsledek.

8. Výsledkem dobře vedené debaty musí být proto sjednocení názoru, pochopení stanoviska druhého, obohacení všech o hlubší poznání tématu z různých pohledů a perspektiv, růst lásky z názorové svornosti.

Stále si stýskáme, že nemáme dostatek kněžského dorostu, že máme málo náboženských časopisů a duchovní literatury. Máme však své mozky, máme potřebnou pomoc Ducha svatého. Použijme toho, co máme. Spojme své rozumy, podělme se na vzájem o zkušenosti života z víry.

Prvotní církev měla méně kněží a biskupů, než máme dnes my, byla to církev laiků. A přece to byla doba velkého rozmachu křesťanství. Nebojme se o církev, ale učme se být křesťany, kteří umějí o své víře hovořit, kteří dovedou rozeznat, kdy je čas mlčet a kdy je čas mluvit. Kteří dovedou své úsilí spojit do společenství, které právem nese hrdé jméno:
živá místní církev Kristova.

Sdílet

| Autor: Táňa Dohnalová | Vydáno dne 02. 02. 2009 | 5819 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Loading
Doporučujeme:
Anketa:
Jak se ti líbí časopis Milujte se!? (viz www.milujte.se)


Celkem hlasovalo: 263579
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
projekt Godzone=
Jsme mediálními partnery projektu Godzone.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace