Čtrnáctý den - vděčnost a návrat do reality.
Dnes je den, kdy je třeba se rozloučit se svatým Jakubem, s poutním místem Santiago de Compostela a také s celým putováním, které mě bylo dopřáno.
Mám ještě celý půl den na to, abych si užila čas v Santiagu de Compostela. Ráno Lojza s Petrem odjeli na Finisterru. Já jsem také vstala a začala se balit. Potom jsem posnídala a vyrazila jsem ještě jednou ke katedrále. Prošla jsem pár místních obchůdků a něco málo jsem koupila svým blízkým a sama jsem si koupila hrníček na kávu s nápisem Santiago. Pak jsem šla do katedrály, a protože jsem měla čas, než měla začít mše svatá, tak jsem ještě jednou zašla ke hrobu svatého Jakuba. Bylo to dopoledne, takže v katedrále ještě nebylo tolik lidí a tak jsem měla dostatek času tam zůstat v tichu.
Katedrála se pomalu začala plnit lidmi a tak jsem si i já našla své místo a čekala na mši svatou. Mše svatá byla slavnostní a já jsem v ní děkovala za vše, co jsem za posledních 14 dní mohla prožít a zažít a že jsem tuto pěší pouť mohla jít a hlavně, že jsem ji zvládla dojít s Boží pomocí, samozřejmě.
Po mši svaté jsem pak šla zpět na hotel a dobalila si zbytek věci, které jsem do batohu nějak nemohla naskládat, takže mě to chvíli trvalo. Pak jsem si ještě nachystala nějakou svačinu na cestu, protože do Vídně jsem měla přiletět až před půl nocí, a vydala jsem se na autobus, který mě dovezl na letiště.
Letiště bylo docela malé a já jsem měla dost času se na něm zorientovat. Potom přišlo odbavení zavazadel. Když jsem letěla do Porta tak jsem si to odbavila přes internet, ale tady to tak nešlo. Přistoupila jsem k přepážce a dala batoh na váhu a obsluze jsem podala letenku, ale v tom na mě pán začal mluvit cizí řečí a já jsem byla ztracena. Vzala jsem si svůj batoh zpět a šla se postavit na konec fronty a volala jsem Míši, že nevím, co mám dělat, že pánovi nerozumím. Nakonec mě Míša řekla, že chtěli ještě asi i občanku. Takže když na mě přišla řada podruhé, podala jsem letenku s občankou a batoh opět dala na váhu, kde jsem s hrůzou zjistila, že to váží 13 kg. Pán u přepážky mě začal dávat najevo, že batoh bude muset jít do zavazadlového prostoru letadla, což já jsem nechtěla, protože mě čekal ještě jeden přestup v Madridu a měla jsem strach, že se mě to někde ztratí. Ale pán byl neoblomný a ptal se, jestli letím do Vieny, což jsem pochopila, že bude asi Vídeň a tak jsem mu na to kývla. Rychle jsem z batohu vytáhla, doklady a hrníček, aby se mě nerozbil a ještě i klobouk a zbytek jsem odevzdala obsluze. Byla jsem z toho docela v šoku, že jsem bez batohu, ale nedalo se nic dělat. Pak už jsem čekala jen na letadlo směr Madrid, kde jsem měla přestupovat na další letadlo, které letělo do Vídně.
Na přestup v Madridu jsem měla jsem 30 minut a aby to nebylo tak jednoduché a pohodové, tak se na tabuli s odlety objevilo, že letadlo ze Santiaga bude mít 10 minut zpoždění. A já jsem začala být patřičně nervózní, že to nestihnu. Nakonec jsme odlétali se zpožděním 20 minut, ale do Madridu jsme doletěli včas, jako bychom letěli ze Santiaga přesně. Santiago a Madrid jsou od sebe 600 km a letadlo skoro celou dobu letělo pod mraky, takže byl pěkný výhled. V Madridu jsem si našla, od které brány mě to letí na Vídeň, ale letiště bylo tak velké, že se nedalo dohlédnout na jeden ani na druhý konec a já jsem netušila, kam mám jít. A v tom vedle mě stála paní a asi se mě ptala, jestli nepotřebuji pomoci. Ukázala jsem ji, že ne, ale pak jsem se k ní vrátila a ukázala ji letenku a ona mě nasměrovala, kam jsem měla jít a tak přestup dopadl suprově. V této chvíli jsem také velmi ocenila, že nemám velký batoh, ale jen kabelku.
Tentokrát jsem měla místo v zadní části letadla a nebylo to u okénka, ale v uličce. Zvláštní bylo, že celé letadlo bylo úplně plné, ale zrovna v té mé řadě, bylo jedno místo vedle mě volné. Když letadlo vzlétlo a paní co seděla u okénka viděla, že se stále snažím nakukovat z okénka, tak se mě německy zeptala, jestli si chci přesednout a já jsem kývla, že ano. A tak jsme se vyměnili a já jsem měla možnost pozorovat západ slunce. A byl to zážitek!
Ve 22.37 hod. jsme přistávali na letišti ve Vídni. Byla jsem ráda, že už mohu konečně změnit polohu, protože od 18:00 hodin jsem jen seděla. Šla jsem si k místu, odkud měly být k dispozici batohy a očekávala jsem, jestli tam ten můj skutečně bude. A po chvíli se objevil. Zaplavila mě vděčnost, že jej mám zase u sebe a vydala jsem se na zastávku autobusu, který mě měl odvézt do Brna. Kolem půl druhé ráno jsem byla v Brně a už mě čekal jen poslední přestup na tramvaj, která by mě přiblížila k mému domovu.
Když jsem pak přišla domů, lehla jsem si do postele a usnula jsem tak rychle, jako už dlouho ne. Vzbudila jsem se až kolem 10:00 hodiny a teprve mě došlo, že už celá ta pouť skutečně skončila a já se vracím do reality.
Původně jsem chtěla o pouti psát hned po jejím skončení, ale bylo toho tolik, že nebyl čas. Pak jsem chtěla psát s odstupem jednoho měsíce, ale zase do toho něco přišlo. Ale myslím, že Pán Bůh to dobře zařídil, když to píšu s odstupem jednoho roku.
Prošla jsem si už několik poutí, ale tato se do mých vzpomínek vryla asi ze všech nejvíc. Jsem i teď po roce vděčná, že jsem ji mohla jít a vím, že Pán Bůh mě to dopřál v ten nejlepší čas.
Byla to pro mě také jedna z dovolených, kdy jsem si nejvíce odpočinula a to i přesto, že jsem musela vydat nějakou svoji aktivitu. A tak ještě jednou VELKÉ PÁN BŮH ZAPLAŤ, že jsem měla možnost pěší pouť jít! A dá-li Pán, tak bych si tuto pouť ještě někdy chtěla znovu projít! A nebo klidně i nějakou jinou.
