Dvanáctý den -RADOST, VDĚČNOST, DÍK, HROB SV. JAKUBA a ještě mnoho dalšího, co se ani slovy nedá dost dobře vyjádřit.
Je neděle a nás u čeká vrchol našeho putování. Máme před sebou posledních asi 23 km, kde na konci na nás čeká katedrála sv. Jakuba v Santiagu de Compostela a samozřejmě hlavně Pán Bůh.
Na dnešní konečnou etapu jsme se rozhodli vyjít každý sám. Každý z nás to chtěl prožít asi trochu jinak, po svém.
Já jsem vyrazila jako první a to už v 5:00 hodin ráno, protože jsem pak nechtěla jít v tom největším teple a také jsem do Santiaga de Compostela nechtěla dojít někdy pozdě odpoledne. V době, kdy já jsem vyrážela, si Petr začal vařit kávu a Lojza ještě spal.
Je fakt, že se mě tak brzo ráno nechtělo jít samotné, protože ve Španělsku je na rozdíl od nás v 5:00 hodin opravdu ještě tma a člověk si musí více dávat pozor na cestu. Naštěstí z našeho ubytování vyrazili tak brzo ještě dva poutníci z Německa a tak jsem se snažila jich nějak alespoň trochu držet, ale byli na mě bohužel dost rychlí. Úlevu jsem vnímala v tom, že mě občas nějaký poutník předešel, nebo i jen to, že bylo slyšet klapání trekových holí. To mě ujišťovalo, že jdu asi správně.
Stejně jako předchozí dny, tak i dnes jsem začala den modlitbou. Pak jsem se až do rozednění hodně soustředila na cestu, na její značení, ale ani v té soustředěnosti mě neušlo, jak krásně po ránu ptáci zpívají. Uvědomila jsem si, že za celou cestu, kdy jsme procházeli Portugalskem a pak i Španělskem, tak jsem ptačí zpěv vůbec neslyšela. Za to hlas racků nás provázel na každém kroku a také nás zvuk racků budil.
V 6:30 hod. se pomalu začalo rozednívat a tak už vše bylo i více jasněji vidět značení a proto jsem se pustila do modlitby růžence. Cesta ubíhala poměrně rychle a i mě se šlo moc dobře. Jen batoh mě dnes o něco víc tlačil do ramene, ale chtěla jsem to vzít jako oběť. Kolem 8:00 hodiny jsem pak u jednoho kostela, kde byla i lavička, něco málo posnídala a pak už jsem si přes mobil pustila ranní chvály a pokračovala jsem dál v cestě.
Kolem 9: 00 hodiny mě pak došel i Petr a tak jsme šli chvíli spolu, ale do kopce jsem Petrovi nestačila a tak se naše cesty zase rozešly. I na dnešní den jsem měla daný úmysl, za který chci jít a tak jsem nad tímto úmyslem začala také více přemýšlet a promýšlet jej.
Výhodou pro mě bylo, že nešlo ani moc poutníků a tak člověk mohl více vnímat svoje myšlenky, více vnímat i místo, kterým jsem procházela a také opět byla příležitost ke ztišení.
Jak čas postupoval, tak i sluníčko se začalo pomalu ozývat se svoji intenzitou, ale zatím to ještě bylo snesitelné. Nastává také menší stoupání do kopce po silnici, ale i to se dnes dá docela dobře zvládnout. Na vrcholu kopce je šipka, která udává další směr cesty. Pro mě je však trochu záhadou, kterým směrem šipka skutečně míří a tak nevím, zda jít rovně nebo mírně uhnout doprava. Volím druhou variantu, ale asi po půl kilometru zjišťuji, že moje rozhodnutí nebylo správné. Snažím se dovolat Petrovi, aby mě poradil, protože šel přede mnou, ale on mě telefon nezvedá. Vracím se tedy zpět na rozcestí a pokračuji v cestě rovno. Po nějaké chvíli narazím opět na Petra, jak si dává pozdnější snídani. Jen se krátce pozdravíme a já jdu dál.
Do cíle je to už jen asi nějakých 7km. Čas je také dobrý. Stále více si představuji, jaký asi bude konec té mojí dnešní cesty. Lojza říkal, že poslední úsek je dost náročný, protože je tam neustálé stoupání a klesání. Mě to nějak zvlášť obtížné nepřijde. Asi 5 km před cílem si dávám menší pauzu a také si měním boty. Pak pokračuji dál v cestě. Slunce začíná čím dál více pálit a mě opět dochází voda. Cesta vede ještě kousek lesem a pak se dostávám na rozpálený betonový chodník a začínám procházet Santiagem a přibližovat se ke katedrále. Zakouším trochu zklamání, když zjistím, že zde končí veškeré značení a hlavně, když ke katedrále sv. Jakuba budu muset dojít po dost frekventované cestě přes celé město. I přesto, že je neděle, je zde dost lidí a poměrně dost velký ruch. Ale s tím vším nic nenadělám a tak jdu víceméně podle intuice. Po cestě ještě naštěstí potkávám i jednu benzinku, kde si kupuji vodu a pak pokračují dál. V 11:30 hod. se přede mnou otvírá nádvoří plné lidí a také a to především katedrála sv. Jakuba. Radost ve mně je velká a děkuji Pánu, že jsem s Jeho pomocí a pod ochranu Panny Marie mohla dojít až hrobu sv. Jakuba, kde je cíl naší pouti. Chvíli si to radost a vděčnost z doputování užívám sama a pak volám Petrovi, že už jsem v cíli a domlouváme se, kde se potkáme. Když jsme se s Petrem potkali, tak se ještě vyfotíme před bazilikou a pak si společně jdeme pro compostelu – což je takové potvrzení o tom, že jsme putovali pěšky. Poté čekáme až ještě doputuje i Lojza.
V katedrále začíná ve 12:00 hodin mše svatá právě pro poutníky, kteří dnes doputovali, ale my se ji neúčastníme, protože do katedrály není možný vstup s batohem a není místo, kam bychom jej mohli schovat. Na prohlídku baziliky a mši svatou se vrátíme pak odpoledne, až se ubytujeme a dáme si sprchu. Lojza přichází něco po 12:00 hodině a společně se vydáváme do hotelu, který je kousek od baziliky. Ale mě najednou nějak přestávají poslouchat nohy. Nějak nejsem schopna se rozejít a cesta na hotel je pro mě dost obtížná. Při ubytování zjistím, že budu ubytovaná jinde než Petr a Lojza a to s toho důvodu, že moje rezervace byla vytvořena dodatečně. Nadšená z toho nejsem, ale říkám si, že to nějak přežiju. Když jsem došla na pokoj, tak jsem si dala sprchu a když jsem pak chvíli seděla na pokoji na židli, tak se tam najednou objevil jakýsi pán a začal se tam také ubytovávat. Posteli tam totiž bylo asi šest a je fakt, že nikde se při ubytování neřešilo, že ženy jsou jinde než muži. Prostě to vždy bylo společné. Za celou cestu mě to nevadilo, ale tady mě to dost silně rozhodilo a tak jsem volala Lojzovi, jestli by mě to na recepci nedomluvil, abych mohla být s nimi. Lojzovi se ale moc nechtělo a tak jsem si tam zašla sama a s pomocí kamarádky Míši se mě podařilo to domluvit a já jsem se přesunula za Petrem a Lojzou.
Chvíli jsem si dali ještě pauzu na pokoji a pak jsme vyrazili na společný pozdní oběd a na prohlídku katedrály a také ke hrobu sv. Jakuba.
Bylo to zrovna týden před svátkem sv. Jakuba, když jsem došli do Composteli a tak se zde každý večer sloužila mše svatá s nějakou významnou církevní osobou. V 18:00 hodin tedy začala mše svatá s biskupem, jehož jméno ani místo jsem si nepoznačila a tak to teď už nevím, ale na tom snad tak nezáleží. Důležité je, že jsme zde mohli být. Nevím jak ostatní, ale mě silně začala přemáhat únava a u kázání jsem asi i chvíli usnula.
Cestou zpět na hotel jsme ještě mohli vidět i krásný západ slunce mezi domy. Na hotel jsme přišli dost pozdě a tak jsme šli hned spát.
Pane, díky za vše! Díky, že jsme mohli doputovat k hrobu sv. Jakuba a že jsem zde mohli být i s Tebou!
