Třetí den - dnes je ten den, kdy se vydáváme pěšky na samotnou pěší pouť, jejíž konec bude ve španělském Santiagu de Compostela.
Lojza nás vzbudil kolem 6:00 hodiny, uvařil nám i kávu. V Portugalsku je hodinový posun času směrem zpět. Má to vliv i na to, že je zde i v letních měsících ráno ještě tma. Sbalili jsme si svoje věci a vydali se z Povoa de Varzim směr Marinhas, což byl cíl dnešního dne. Cesta byla dlouhá necelých 30 km. Město Povoa de Varzim se nachází asi 30 km od centra Porta a leží v písečné pobřežní pláni. Je to sedmá největší městská aglomerace v Portugalsku a třetí největší v severním Portugalsku. Výchozí město mělo své opodstatnění. Když totiž Lojza minulý rok tuto pouť šel, tak ji šel z Porta, ale než prošel celé Porto a dostal se právě do Povoa de Varzim, tak byl z této nudné cesty, která vedla téměř celou dobu po asfaltu a městem tak zničen, že nás toho chtěl ušetřit a proto naplánoval východ až za tímto ne příliš zajímavým úsekem. A když jsme včera tento úsek z Porta projížděli metrem, tak ani mě nějak výrazně neoslovil a tak mě ani nemrzí, že jsem ho nešla pěšky.
Když jsme ráno v 6:45 hodin vyšli, tak už bylo 23 stupňů, ale téměř celou cestu jsme šli podél oceánu a tak nás provázel příjemný chlad vody i vítr. Den jsme začali modlitbou už za chůze, kdy jsme se pomodlili Anděl Páně a pak i Otče náš a Zdrávas Maria a také modlitbu Archanděli Michaeli. Takto jsme pak začínali každý den naši společnou pouť. Za hodinu jsme ušli asi 7 km a na pobřeží se pomodlili ranní chvály a pokračovali dál v cestě. Kolem 9:00 hodiny jsme dali společný růženec a za trochu většího tepla jsme dorazili na první větší odpočinek, kde jsme se nasnídali a doplnili tekutiny. Zastavili jsme se u kostela, který byl otevřený a tak jsme toho využili nejen k prohlídce, ale také k modlitbě.
Když jsme potom už od kostela odcházeli, tak se Petr ještě ohlédl a kostel si fotil. Nedalo mě to a také jsem si jej vyfotila a až později, když jsem si večer fotky prohlížela v mobilu, tak jsem si všimla zajímavého místa na střeše kostela, kde byly dvě věžičky a na jedné z nich byl kříž a na druhé misky váh. A tak jsem nad tím ještě potom i chvíli večer rozjímala, protože mě to oslovilo. Teplota vzduchu se začala rychle šplhat nahoru.
V poledne jsme se pomodlili Anděl Páně a pokračovali jsme dál v cestě, ale naše chůze se začala zpomalovat a dělali jsme kratší, ale častější přestávky, protože sluníčko začalo ukazovat svoji sílu. I když bylo jen 29 stupňů, tak s batohem na zádech jsem měla pocit, jako by bylo už nejméně 35 stupňů. Pokud jsme cestou potkali nějaký otevřený kostel, vždy jsme ho navštívili.
Do cíle jsme dorazili ve 14:30 hod., ale musím přiznat že jsem toho měla plné zuby. Vždycky jsem si říkala, že bych to nikdy nechtěla jít v létě a nakonec se na tuto cestu vydám v tom nejletnějším období. Velkou výhodou bylo, že na každém ubytování byla možnost sprchy a i si vyprat potřebné věci, čehož jsme hned využili a po krátké pauze se vydali k oceánu, do kterého jsem se já s chutí ponořila a to i přesto, že tam bylo dost útesů a voda byla dost studená. Ale člověk se alespoň na chvíli schladil a mohl „normálně“ fungovat.
Při návratu na ubytování jsme ještě nakoupili nějaké potraviny a kluci si dali chlazené pivo. V 19:00 hodin jsme se pak vydali na mši svatou, která ale nakonec nebyla. V kostele jsme se tedy alespoň pomodlili večerní chvály a korunku k Božímu milosrdenství. Večer už pak byl soukromý a každý ho využil po svém.
Bože, díky za dnešní den i za sílu cestu ujít a zvládnout i to horko. Vše ti to obětuji na konkrétní úmysl pro dnešní den.
