Před rokem jsem měla možnost jít pěšky do Santiaga de Compostela. O tom, jak jsem se k této pouti dostala, co jí předcházelo a jaká nakonec samotná pěší pouť byla, vám budu vyprávět v následujících článcích.
Moje cesta se započala už někdy zhruba před dvaceti lety. O cestě do Composteli jsem snila už jako mladá holka. Slyšela jsem o tom vyprávět už někdy na střední škole a nadchlo mě to tak, že jsem zatoužila tam vyrazit, ale tenkrát tomu nějak nenahrávali okolnosti a tak jsem na to tak trochu pozapomněla. Po střední škole jsem začala pracovat a myšlenka na pouť do Santiaga zapadla v mé mysli ještě někam hlouběji. Pak ale přišlo období, kdy jsem větší část svého času trávila ve FATYMu , kde se docela dost na poutě chodí a v té chvíli se opět vynořila myšlenka jít pěšky do Santiaga, ale vzhledem k tomu, že jsem měla nemocnou mamku a bylo potřeba se v péči o ní střídat s mým taťkou, nebylo to opět možné to zrealizovat.
Ještě později, asi v roce 2004 už to začalo vypadat nadějně. Našel se člověk, který byl odhodlaný se na cestu se mnou vydat. Dost vážně jsme o tom uvažovali a plánovali cestu, která měla být dlouhá přibližně 600 km. Asi si říkáte, že jsem blázen, ale v té době jsem byla mladá a asi mě to ani tak moc nepřišlo. A čas na delší cestu také byl, protože v té době jsem zrovna byla na úřadu práce. Už to vypadalo, že se na cestu skutečně vydáme, ale v době, kdy jsme chtěli kupovat letenky, dostala jsem dobrou nabídku na práci a dala jsem přednost práci.
A tak dál plynul čas a já jsem snila se do Composteli přece jen podívat, ale vzhledem ke své jazykové bariéře se to nedařilo. Pak jsem v roce 2012 byla na poutním zájezdě ve Fatimě a při zpáteční cestě byla zastávka v Santiagu de Compostela. Takže vlastně by se dalo říct, že moje touha byla splněna. Ale nebylo to až tak pravda. Já jsem tam totiž chtěla putovat pěšky. A čas plynul dál a opět nějak více ve mně rostla touha se do Santiaga pěšky vydat. A pak přišel rok 2020 a s ním i Lojza s nabídkou, jestli bych nechtěla jít pěšky do Santiaga de Compostela. Začala jsem o tom více přemýšlet a rozhodla jsem se, že chci jít. Lojza však chtěl, aby s námi šel i nějaký kněz nebo jáhen. A nakonec jsme k cestě přizvali i jáhna Františka z Lančova. Lojza plánoval pěší cestu, já jsem zařizovala letenky. Samozřejmě, že přišli i pochybnosti jestli to zvládnu. Vždyť už mě bylo mnohem víc než tenkrát, když jsem chtěla ujít nějakých 600 km. Tentokrát jsme chtěli jít jen 300km, ale i tak. Mluvila jsem o tom s jedním knězem, který mě to trochu rozmlouval, ale já jsem se nedala. A tak nakonec všechno bylo zařízeno a vyřízeno. Všechno bylo sbalené a nachystané a nám do odletu zbývalo nějakých 72 hodin, když přišla zpráva, že se zavírají hranice kvůli covidu 19. Nemohla jsem tomu uvěřit a hledala jsem možnosti, jak se do Vídně dostat, abychom mohli odletět do Lisabonu, kde jsme měli domluvené ubytování. Situace kolem covidu se začala čím dál více vyostřovat a možností jak se do Vídně dostat bylo čím dál míň. Dopadlo to tak, že místo do Vídně, jsem s jáhnem Františkem zamířila do severních Čech, do adoptované farnosti Jeníkov, kde jsme strávili překrásných 14 dní, na které ještě dnes velmi pěkně vzpomínáme. Samozřejmě, že překažená cesta do Santiaga mě nějakou dobu docela mrzela, ale nakonec jsme se shodli na tom, že to tak mělo být a já jsem si začala říkat, že pěší pouť do Santiaga je pro mě uzavřená věc jednou pro vždy. Že mě Pán Bůh dal jasně najevo, že tam nemám být.
Další rok 2021 mě Lojza opět zval na cestu do Santiaga, ale já jsem v té době nebyla očkovaná a tak jsem řekla, že je to pro mě uzavřená věc a že do Santiaga na pěší pouť nepojedu. Tehdy se Lojza na pouť vydal s Míšou a já jim dělala články na web FATYMu z toho, co Lojza během cesty psal a jak posílal fotky. A docela mě mrzelo, že jsem nejela. Ale co už.
Pak přišel rok 2022 a Lojza opět přišel s tím, že on chce jít ještě jednou pěšky do Santiaga a že jestli nechci taky jít. Oslovil ještě i našeho společného kamaráda Petra, ale ani to mě nepřimělo k tomu se k ním přidat. Ale Lojza sem tam občas mě nezapomněl o jejich plánu putování říct, ale já jsem byla rozhodnuta, že nepůjdu.
Jenže pak to přišlo jako čistý blesk z nebe. Sledovala jsem někdy koncem června nějaký pořad na TV NOE a když ten pořad skončil a já jsem to chtěla vypnout, tak tam najednou naběhl nějaký pořad o cestě do Santiaga de Compostela. Neměla jsem v plánu se na to dívat, ale nevím proč, nechala jsem to puštěné a začala to sledovat. A v tom to přišlo. Opět se silně ve mně ozvala touha do Santiaga přece jen jít. Hned po skončení dokumentu jsem psala Lojzovi, jestli by ještě bylo možné se k nim připojit. Měli s Petrem odlétat 6.7. 2022 a já jsem mu psala někdy kolem 25.6.2022. No Lojza se asi ani moc nedivil a neptal, jen mě napsal, že letenky jsou už vyprodané, ale na ubytování, které měl zajištěné, že tam napíše a pokusí se domluvit ještě další místo. Myslela jsem si, že tato moje touha po probuzení pomine a já vystřízlivím a nikam nepojedu, ale nebylo to tak. Bylo to spíš tak, že touha ve mně stále více rostla. Druhý den jsem šla plavat a během toho jsem začala všechno promýšlet a plánovat. Bylo potřeba si zajistit volno v práci, ale to už v době, kdy jsou služby na měsíc napsané nebylo zas tak jednoduché. Zjistila jsem, že potřebuji vyměnit asi 5 služeb, abych měla potřebné volno na cestu. Rozhodla jsem se zajet do práce a služby si povyměňovat. Cestou jsem ještě tento svůj nápad konzultovala s člověkem, který je mě hodně blízký a když jsem mu řekla o všech důvodech proč chci jít i o tom, že vím, že fyzicky sama na to nemám, tak mě v mém rozhodnutí podpořil a řekl, abych jela.
V práci se mě podařilo poměrně hladce vyměnit 4 služby, ale pro tu pátou nebylo možné najít nějaké řešení. Dlouho jsem hleděla do plánu služeb, ale nic mě nenapadalo. Už jsem si v duchu začala říkat, že to tak má být a já nemám nikam jet, ale vnitřně jsem se s tím už nechtěla smířit. Po dlouhé chvíli jsem přece jen našla řešení a z práce jsem odjížděla s tím, že ještě bude potřeba si koupit letenku. Pokud se to podaří, vše ostatní už se dá lehce zařídit a to i přesto, že do odjezdu zbývalo necelých pět dní.
Letenku jsem nakonec pořídila na stejný den jako měl Lojza s Petrem, kteří letěli z Prahy, ale já jsem měla letět z Vídně. Cena letenky byla i tak krátkou dobu před odletem za cenu asi 3000,- Kč, což byl také zázrak. A tak nakonec zbývalo zařídit ještě několik drobných věcí, aby se zhruba po 20 letech mohl vyplnit můj sen – jít pěšky do Santiaga de Compostela.
A jestli vás zajímá, jaké to pro mě celé bylo a jak se mě putovalo, pak vám nabízím k přečtení další články, kdy po roce budu na tuto cestu v jednotlivých dnech, tak jak šly v roce 2022 za sebou vzpomínat.
