Co je to lakomství a k čemu vede? O tom se dočtete v článku z časopisu Světlo č. 16/2012.
Lakomství je zvrácenost přirozeného
práva člověka rozvíjet
svou osobnost a mít předměty,
které potřebuje jeho tělo a duše.
Nesprávnost spočívá v tom, že
bohatství je pokládáno nikoliv
za prostředek, ale za cíl, anebo
způsob, jakým člověk o bohatství
usiluje, nerespektuje práva
druhých. Projevuje se také
ve způsobu používání peněz,
když člověk například bezmezně
rozmnožuje svůj kapitál, ale
nechce z přebytku vypomáhat
druhým v jejich nouzi. Lakomství
vede snadno ke zlým praktikám,
které mají posloužit k získání
bohatství, jako je podvod,
úplatky, nepoctivost, nevěrnost
a tvrdost vůči druhým. Lakomství
tak nikdy samo sebe nepojmenuje,
používá takové lichotivé
tituly jako šetrnost, jistota,
velkopodnikání, podnikavost.
Jsou dva druhy bohatství,
umělé a skutečné. Pravé bohatství
je omezené, existuje jen určité
množství brambor, které člověk
může bez újmy strávit. Také
obleky je možno nosit jen v omezené
míře. Ale umělé bohatství
v podobě akcií, půjček, kreditů
je nekonečné. Proto může být
láska k abstraktnímu bohatství
tak dráždivá, že zcela narušuje
vývoj pravého já.
Lakomství je znamením toho,
že člověk nedůvěřuje Bohu,
nýbrž pokládá za nutné, aby si
sám hrál na Prozřetelnost. Pohleďte
na muže, který nepokládal
za záštitu Boha, ale ve své veliké
bohatství doufal, zakládal si
na své zhoubné moci. (Ž 52,9)
Když člověk neusiluje o své zdokonalení,
vede lakota k jiným
špatným znakům charakteru.
Dělá člověka bezcitným k potřebám
a utrpení druhých. Lakota
způsobuje duši starosti a neklid,
stále je zaměřena k tomu, jak
dosáhnout většího zisku. Vede
k násilnosti vůči druhým, když
jde o to, chránit bohatství. Vede
ke lži, která může přivodit obohacení,
k úplatkům, abychom
uhájili svůj poklad, ke zradě, jako
v případě Jidášově.
Přehnaná láska k luxusu
a komfortu je dalším znamením
duchovní zaslepenosti. Čím méně
má někdo opravdový charakter,
tím více se stará o to, aby to
zevně nahradil: kožešinami, diamanty,
šperky, jachtami, všemi
těmito věcmi se pokouší obohatit
své zchudlé Já. Člověk tak zaměňuje
mít a být. Egoista si představuje,
že je něco více, když má
něco cenného. To je jediný hřích,
kterým u druhých nejvíce pohrdáme,
ale u sebe jsme na to nejvíce
pyšní. Je to psychologicky
ověřená zkušenost, že lakomého
člověka je těžko oduševnit. Trpí
iluzí, že mu nic neschází, protože
chce uznávat jen tělesné potřeby.
Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům:
„Jak těžko vejdou do Božího
království ti, kteří mají bohatství.“
(Mk 10,23)