POSTNÍ PÍSEŇ
6. Zastavení VERONIČIN SKUTEK LÁSKY
Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Kristus:
Máš dost statečnosti, mé druhé já, abys utřel mou zkrvavenou tvář? Kde je moje tvář, ptáš se?
doma, v rodině, když se oči plní slzami, v práci, když stoupá napětí, na hřišti, ve vykřičených čtvrtích města, v soudních síních, v nemocnicích, ve vězeních, kdekoliv existuje utrpení, tam je moje tvář.
A tam na tebe čekám! Abys mě utřel krev a slzy.
Člověk:
Pane, co žádáš je těžké. To vyžaduje odvahu a sebeobětování, a já jsem slabý. Prosím, dej mi sílu. Nedopusť, abych utekl, protože mám strach.
Pane, žij ve mně a jednej ve mně a miluj ve mně! A nejen ve mně samotném, ve všech lidech – abychom uměli odhalit Tvou tvář. Ne už zkrvavenou, ale Tvou oslavenou tvář zde na zemi.
Ukřižovaný Ježíši, smiluj se nad námi!
