Hle, člověk potupený, purpurem zahalený, bolestně zraněný, věncem z ostnů zmučený. Ke mně teď on obrací pohled svůj.
Já jsem Bůh tvůj, jen láskou svou zahojíš ránu mou, hříchem lidí spáchanou. Já stále rád tě mám.
Já jsem Bůh tvůj, jen láskou mou, člověče, zahojíš zcela každou ránu svou. Slyšíš mne.
Já rád tě mám. Já stále rád tebe mám.
6. Zastavení VERONIKA – „JE MI TO JEDNO“
Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Žena - není jí jedno, že tu jde člověk, který trpí, není lhostejná. Myslíme na ženy, na matky, které se zbavují svých dětí. Upírají život těm, kteří se nemohou bránit. Nezajímá je jejich souhlas, je jim to jedno. Kde je u těch žen soucit, kde láska, smysl pro krásu a spravedlnost? Smysl pro oběť – je jim to jedno, je jim to jedno ve jménu pokroku, ve jménu vědy, rozumu…
Jestliže je to možné, Pane, přijmi naši oběť jako smír za ty, které zabíjejí své nenarozené děti.
Ukřižovaný Ježíši, smiluj se nad námi!
