Vrátila jsem se z dovolené a šla jsem v sobotu dopoledne něco vyřizovat a mimo jiné jsem se také zastavila v Kauflandu nakoupit.
Už parkoviště samo napovídalo, že o poklidném nákupu se mi může jen zdát, ale když doma nebylo co k jídlu, nebylo vyhnutí jít dovnitř. Věděla jsem co chci a tak jsem se docela rychle v obchodě propletla mezi davy lidí a zamířila jsem k pokladně. Z deseti pokladen jich fungovalo osm a u každé pokladny byla fronta asi 5 až 8 lidí s „narvanými“ vozíky všeho, co kaufland nabízí.
Měla jsem čas chvíli přemýšlet a dívat se, co všechno lidé nakupují a někdy jsem si kladla i otázku na jak dlouho to asi lidem vydrží.
Už jsem byla téměř na řadě u poklady, když kolem mě prošla jedna prodavačka a jen tak utrousila následující otázku:
„To bude konec světa?“ A pokladní ji hned odpověděla: „Ne, jen je sobota“. Mě však zaujala ta věta první
„To bude konec světa?“ Zaujalo mě to natolik, že jsem o tom začala přemýšlet víc.
V čem vlastně mi lidé vidíme konec světa? Všichni tak nějak tušíme, že toto není konečné místo. Každý z nás ví, že lidé umírají. Ale co je za tím vším? My věřící to máme trochu jednodušší, my víme, že tento svět je jen přechodná stanice a náš domov je v nebi. Ale co ti, co v nic nevěří? Jak oni si představují konec světa. Vidí konec světa v tom, že se musí zabezpečit na dlouho dobu dopředu, že musí mít spoustu věcí a pak, že to snad nějak dopadne? Podle toho, co jsem viděla kolem sebe, tak mě to tak připadalo. Ale v čem je skutečný smysl života zde na zemi? A co si vlastně jednou odneseme do toho věčného domova?
Dobře víme, že nic hmotného si nevezme, že záleží na něčem jiném. Že záleží na tom, kolik jsme prokázali druhým lásky, jak jsme se snažili žít podle Božích přikázání a jak jsme svým životem svědčili o Bohu a jak jsme se ho snažili druhým lidem kolem nás přiblížit. Všechno to víme, a přece se často necháváme strhnout tímto světem, tím, co dělají druzí a jak smýšlí druzí. Někdy nás ovládá strach, abychom náhodou moc nevybočovali.
Před časem jsem se ptala jednoho kněze čím to je, že dřívější generace nedokázala předat mladým lidem svoji víru, která mnohdy byla i dost pevná. Odpověď byla: „Asi jim na tom moc nezáleželo“. Ještě dlouho jsem nad touto odpovědí přemýšlela a přemýšlím. A také se ptám, jak je to se mnou? Jak já předávám svoji víru. Je na mém životě vidět, že jsem věřící?
Znovu se tato otázka ve mně objevila i v sobotu, kdy jsem nakupovala v kauflandu. Je skutečně Bůh v mém životě na prvním místě a věřím mu zcela? Nebo se nechávám strhnout tímto světem a nechci moc vyčnívat? Možná o tom tak trochu mluvilo i evangelium 25 neděle v mezidobí -
Zde bychom se mohli všichni něčemu přiučit. Ne podvodům a bezpráví, lsti a falši, ale oběti pro spravedlnost a zbožnost. Často žijeme lhostejně a bezstarostně. Nemyslíme na budoucnost, ani na jisté účtování ze svého správcovství, ze svého života, ze svých skutků i slov. A přece, nikdo z nás nemá jistotu, kterou hodinu Pán překvapí a řekne: „Slož účty ze svého života. Už dále správcem – to znamená už dále žít – nebudeš!“
Kdo z nás ví něco o té hodině, kdy přijde smrt? Kdo bude moci obstát, bude-li Pán sčítat všechny hříchy? Kdo by mohl vsadit třeba jednu proti tisíci? Není to nerozum? Nebývají takoví křesťané zahanbování dětmi tohoto světa? Oni se plahočí dnem i nocí a nelitují žádné námahy pro budoucnost v tomto životě. Křečkují, shánějí všechno a všude, dělají si zásoby. My, kteří si říkáme křesťané a tvrdíme o sobě, že jsme věřící, my pro svou nesmrtelnou duši neděláme nic a na věčnost zapomínáme.
Když jsem si pročítala texty 26. neděle, tak myslím, že i tam v evangeliu můžeme vidět, o čem asi bude ten věčný život.
A tak díky Pane, že jsi mě zase trochu dal možnost přemýšlet o svém životě a také díky za to, že se znovu mohu vrátit na tu správnou životní cestu a nenechat se unášet smýšlením tohoto světa. Dej mi prosím sílu výtrvat na správné cestě.
