Od roku 2002 se konává cyklopouť z FATYMu do Jeníkova. Podařilo se nalézt zápisky řidičky doprovodného vozidla paní Terezie Dobrovolné z první tehdy červencové pouti...
Den začínáme mší svatou a hned následují Ranní chvály. Nevím, proč se otec Marek rozhodne, že budou v příšerné stavbě, která byla dřív rotundou - teda rotundou je pořád, ale jakou. Br, dřepnout se tam nedá, protože by se člověka udusil ze zápachu po lidských výkalech. Zdi počmárané vším možným - no prostě humus. A my se tady máme modlit! Jsem docela nazlobená! Ale otec František má zajímavou teorii, že je třeba se na takový místech modlit. A tak raději mlčím než se dohadovat, ale o. F. teorie se mi docela líbí.
Poutníci dávají dohromady kola, sebe nebo jen tak odpočívají, někteří se rozmodlují a pomalu se schází ke stolu. Mě však zajímá Zdenek. Říká, že je to lepší, ale jeho oči svědčí o opaku. Přemýšlím, jak to zařídit, aby nejel dál. Je to hrozné, jak jsou ti chlapi paličatí! Žaluju Staňce, ale vím, že je to zbytečné! Zdenek je rozhodnutý pokračovat. Chce se mi brečet nad bezmocí, ale pak si říkám, že je dospělý a já nejsem jeho maminka! Pomodlím se za něj a vím, že je to vše pořešeno, protože Maminka se postará.
Chlapi se sbíhají k obědu - hned je po úvahách. Pokud mě Pán Bůh volá do manželství, chtěla bych mít velikou rodinu, protože mě baví někomu něco chystat a vůbec, když jim chutná a otec František umí pochválit - zahřeje to u srdíčka. Po obědě balíme a odjíždíme!
Fotky, zamávání a už frčí pryč včetně Zdenka. Ach jo. My se Stáňou jedeme do Hrobů. Navštívit pana faráře a hlavně poslat e-mail do Katolického týdeníku. Čeká na něj pan Mazanec!
Otec Marek byl tak hodný a domluvil mi včera s otcem Štefanem, že můžeme přijít. Jenže najít kostel je téměř nemožné- už se celkem vztekám, jak je možné, že ten kostel vždycky někam zastrčí. To je proto, aby ho nikdo nenašel, ne?! Jezdíme kolem něj, vidíme totiž jeho věž, ale kudy tam vlézt. Konečně najednou se to podaří, když nám nějaký strejda poradí.
Otec Štefan je sympaťák, uvaří nám čaj a má výdrž. Poslouchá nás asi půl hodiny, jak se dohadujeme, co a jak napíšeme - nese to statečně. Jenže mu nejde e-mail. Nevadí, pošleme to poštou, ať si to Mazanec přemaže, tedy přepíše!
Vyjíždíme z Hrobů a jedeme na dohodnuté místo - památník zemřelých v Terezíně. Jenže na jedné křižovatce se zamotáme a jedeme na úplně obrácenou stranu, zjistíme to asi po 15 km. Vracíme se zpátky, ale máme velký skluz. Ráda bych se vyhnula velkým městům, ale není nám přáno. Už jsme vjely do Lovosic a já jsem hrozně unavená a nervózní. Staňka to vidí, a tak raději mlčí - jsem jí vděčná, jenom se bojím spánku. Růženec se kvůli mě nemůžeme modlit - spala bych hned. Konečně se vymotáme, projíždíme nějaké město, když mi volá otec Marek. Hovor beru za jízdy a vypadá to asi takto:
"Terezie"
"Marek Dunda, já jsem chtěl jen říct, že už na vás nebudeme čekat...
"Já sešplánu spojku a ty tam dej dvojku!"
Haló, Terezie?"
"Ano, otče, mluvte dál...ještě tam není!"
" Ano, jsme na příjmu, snažíme se vás dojet, ale já jsem hrozně unavená, skoro usínám a nemůžeme najít Terezín, je to tady špatně značené."
" Já vím, jeď opatrně, chtěl jsem jen říct, že bychom chtěli koupit meloun na večer."
"Dobře, tak jo."
" S Pánem Bohem."
" S pánem..."
Ve chvíli, kdy domluvíme, tak přijedeme do Terezína. A hned uvidíme naše chlapy. Přijíždíme k nim a já fakt sotva lezu. Co se to děje? Ještě jsem to nezažila! Chvíli se pobavíme, Staňka rozdá potřebným vodu a otec mi doporučí to někde alespoň na půl hodiny zalomit. Ale nejde to, protože dnes musíme shánět ubytování. Rozjíždíme se tedy. Přemýšlíme, že nepojedeme přes Mělník. Objely jsme Říp snad ze všech stran, jak naznala Staňka. Vjely jsme do nějaké vesnice, kde se nám podařilo téměř "přeletět" mostek. Byla tam snížená rychlost, ale my jsme jely tak rychle, že jsem ji nestačily snížit. Fuj. Bylo mě úplně horko. Před bytovkou seděly nějaké bábinky, které nám řekly, že do Neratovic se nedostaneme jinak, než přes Mělník. No, to jsem teda fakt nadšená. Vracíme se tedy do Mělníka. Ve krátké chvíli se zatáhne obloha a z nebe se spustí provazy vody. Téměř nic nevidím, proti nám teče proud vody. "Bože můj, Spasiteli, zbav mě trestu za prolitou krev!" Vyšlu k nebi můj nejoblíbenější žalmík. Asi funguje, nejen, že rychle nalézáme cestu z Mělníka, ale přestalo pršet. Tak, jak začalo, tak také přestalo. Jedeme a celkem nevíme kam. Najednou vidím komín s nápisem "Spolana".
"Stáňo, jedeme dobře "Spolana" je v Neratovicích."
"I Staňka si oddechne. Ještě navíc je u silnice zelenina, kde mají meloun. Zastavím a jdu ho koupit. Povede se mi opět jeden výborný kousek. Dnes je sv. Ignáce z Loyoly. Je to oblíbený světec otce Marka, a tak se dnes od rána o něm mele. Když se mě paní prodavačka zeptá kolikátého dnes je odpovím: "31. července, je přece sv. Ignáce z Loyoly." Prodavačka na mě kouká, jako bych přistála z Marsu. Nemám chuť nic vysvětlovat, popadnu doklad, hodím do okýnka 100 Kč a mizím. Možná, že tam paní prodavačka stála ještě několik hodin podobná solnému sloupu. Teprve v autě si to se Stáňou vychutnáme. Smějeme se až nás bolí břicho.
Přijely jsme do městečka, které se jmenuje Kostelec nad Labem. Pana faráře tu neměli, a tak jsme ho jely hledat. Přijely jsme do jedné vesnice, která vypadala moc pěkně, ale pan farář nás šokoval. když jsme přednesly požadavek a hlavně prosbu, řekl, že ho to nezajímá, a že se nemáme pouštět do takových věcí, když nemáme nic zajištěno předem a vůbec "S Pánem Bohem."
Ani jsme mu asi neodpověděly šokovány jeho reakcí. Vypakoval nás a ani branku neotevřel. Najednou nám došlo, že tady to asi nebude jen tak sehnat nějaké ubytování. Druhý pokus uděláme tím, že se jdeme zeptat do hospody, která se jmenuje "U kláštera" nebo tak nějak. Paní, která nám odpovídá sice jako od kláštera moc nevypadá, ale je nám to fuk. Poradí nám, že máme hledat nějaké děvče, které má klíče od orelské klubovny.
Ulici najdeme snadno, ale děvče není doma. Vyjde její babička a pošle nás za vnukem, že ten do toho taky dělá. Jenže, vnuk nemá klíče, a tak volá někomu, kdo taky nemá klíče, a tak nám řekne, že nemůže pomoci. Staňka se modlí, já už toho nejsem schopná. Únava mě zasáhla v plném rozsahu a jen těžko mobilizuji své síly.
Zastavujeme u druhé hospůdky, kde nám poradí, že u řeky je klubovna nejen Orla, ale i skautů, které vede filek. Často tam prý bývá. Tonoucí se stébla chytá!! Jedeme tam, ale nikoho nenacházím. Jenom u hřiště je zase nějaký kiosek. Ptáme se tam. Nic. Vidím, že Staňka má na krajíčku a já? Já taky. Sbírám poslední síly a taky se modlím. Můžu už jen střelné modlitby, ale i tak jsem o trošičku klidnější. Jedna paní si vzpomene, že Filek bydlí u nich v ulici. Popíše, jak se tam dostaneme.
Pán chce zřejmě vyzkoušet naši víru i trpělivost, a tak nás nechá chvíli hledat, když najednou... jsem v té ulici a zastavíme před nějakým barákem. Jdu se zeptat, kde Filek bydlí. Pán se na mě kouká dost nedůvěřivě a pak ukáže, že táhle, jak stojí to zelený auto. Hádej, čí je to auto? No přece moje.
Zazvoníme u Filka, celou dobu jsem si myslela, že je to jeho přezdívka a ono je to jméno. Otevře, vyslechne nás a pak řekne, že by to sice možné bylo, ale že je to velmi mizerné ubytování - pořád lepší mizerné než žádné!
Jede na kole a my následujeme ho autem. Klubovna je fakt příšerná. Špína, prach, není zde ani voda. Umyvadlo jedno - s nepitnou vodou a WC tak strašné, že se rozhodnu svoje potřeby neřešit. Jsme vděčné i za toto, protože nás tlačí čas. Venku se smráká a poutníci na krku.
Mají zde kuchyňku, a tak se rozhodneme, že zajedeme pro vodu, umyjeme nádobí prolezlé od myší a uvaříme čaj. Nejdříve, ale musíme nachystat noclehárnu. Snažíme se smést špinavou podlahu - natáhneme na ni staré potrhané deky a vynosíme věci. Mezi tím Staňka nějak vyčistila barel na vodu. Jedeme do toho kiosku pro vodu. Ochotně nám dají, ale prý není pitná. Pitná je v hydrantu na návsi. Jedeme tam s menším kanystrem a kufrem lahví. Voda na náměstí se platí. Naházím do automatu asi 200 Kč a naplníme vše, co máme s sebou a ještě nám zbyde trošku na omytí a osvěžení. Vracíme se zpět. Stáňa jde vařit ten čaj a mě zvoní mobil, že jsou poutníci na benzínce - bylo to o fous. Jedu tedy pro ně. Když vyjedu ze silnici, projede mi něco před autem. Hrozně se leknu. Zjistím, že to je David na neosvětleném kole! Hned se s ním musím zlobit! Co kdybych ho sejmula, vždyť i já jsem už unavená a dost. Sjedou se ke klubovně.
Ona se jim líbí. To je konec. Otec Marek je nadšený, jak malý kluk. Čím horší, tím větší nadšení. Ukazuju jim umyvadlo a WC, když zavadím pohledem o otce- má rozbitý loket. Ale je nějaký pobledlý, asi je unavený. Teprve za chvilku ostatní žalují, že otec boural. Společně se Stáňou zpozorníme. Teprve si všimnu, že i koleno a ruka, vše je od krve.
Vyjdeme ven, abych mu to mohla omýt- jenže jak, když tady neteče voda. Loket je na šití. Učiním tedy pokus, o kterém vím, že bude zamítnut, ale co kdyby náhodou...
"Otče, co kdybychom zajeli do Mělníka, do nemocnice..."
"A co bychom tam dělali?"
"No, třeba by Vás mohli ošetřit..."
"No, jo, ženská, prosím tě, s odřeným kolenem nepojedu k doktorovi, trochu mi to umej a zalep a je to."
Věděla jsem to, ale přesto, když vidím ještě odřené rameno, činím druhý pokus, ale vzhledem k tomu, že otec začíná jednak být nevrlý a jednak se třese zimou, snažím se co nejrychleji vymýt rány, ale jde to těžko, když mu je musím polívat vodou z lahve, která je děsně ledová.
V ruce má kamínky a nutí mě, abych mu je vytáhla- rázně odmítám. Jedna nejsem chirurg a jednak mu nebudu dělat bolest větší než je třeba. Vezme tedy nůžky od Radka (jsou zrezivělé) a dokonce mi dovolí, abych je přestříkala peroxidem. Sám si potom kamínky rýpe ven. Musím se otočit.
Asi po půl hodině má vše ovázáno, ale já vím, že je to nedostatečné, a tak prosím Pána, aby udělal něco, že bychom museli jet do nemocnice.
Stáňa má už pro něj připravenou večeři. Hned po ní si jde lehnout, jenže koleno už teď prosáklo. Musíme to převázat.
Jdeme se Staňkou koupat do řeky. Labe je krásně teplé. Cachtám se alespoň půl hodiny. Je to příjemné. Plavu si a cítím, jak padá únava. Vylezeme z řeky a pomaličku se couráme ke klubovně. Jdu bosá. Cítím, že se mi něco přilepilo na nohu. Uskočím a teď na druhou. Co to je? Nemám brýle, a tak nemůžu rozlišit, co to je. Teprve na světle vidím, že jsou to slimáci - zařvu tak šíleně, že riskuji, že se nám utopí Radek. Brr, zvedá se mi žaludek.
Zůstali jsme chvíli venku, je moc krásně. Přijde Zdeněk pro další Paralen. Jejda chlapče, na tebe jsem úplně zapomněla. Zůstává s námi, stejně i Kája a Radek. Vyprávějí nám o nehodě, kterou otec měl. Asi za hodinu rozpouštíme diskuzi a jdeme zalehnout. Staňka se snaží ucpat díry, aby k nám nemohly myši- je jich tu plno!
Slyšíme, že se vedle někdo pořád převaluje, podle občasného bouchnutí skříně a povzdechu poznávám, že je to otec Marek. Čekám, že přijde, že pojedeme do nemocnice, ale nic takového se neděje.
