Evropský soud pro lidská práva vynesl 12. června 2014 rozhodnutí o důležitém případu
Fernandez-Martineze(č. 56030/07). Rozhodnutím, které bylo přijato velmi malou menšinou (9 hlasů ku 8) Velká komora potvrzuje zásadu institucionální autonomie náboženských společností s ohledem na stát.
Tento případ se týkal neobnovení pracovní smlouvy kněze, který byl zároveň učitelem katolického náboženství a mravní výchovy. Pracovní smlouva mu nebyla obnovená poté, co byl zveřejněný článek odhalující jeho manželský svazek a spolupráci s hutím, které je v rozporu s učením Katolické církve. Ve Španělsku jsou učitelé náboženství schvalovaní náboženskými autoritami a jsou zaměstnaní státem. Po tomto zveřejnění mu jeho biskup neobnovil smlouvu, která by ho opravňovala k výuce, to následně vedlo k neobnovení pracovní smlouvy kněze ze strany státu.
Žalobce se proti neprodloužení pracovní smlouvy odvolal. Argumentoval tím, že rozhodnutím státu byly porušeny jeho základní práva, včetně práva na soukromí a svobodu náboženského vyznání, to představuje diskriminační opatření.
Evropské centrum pro právo a spravedlnost zasáhlo v tomto případě jako třetí strana a jednalo jako zástupce ve jménu španělské biskupské konference.
Tento případ je významný, protože se týká vztahu mezi Církví a státem, včetně svobody náboženských komunit konat samostatně podle svých věroučných norem. Jednalo se v něm totiž o stanovení hranic svobody a následného rozsahu pravomocí civilních orgánů ve vztahu k nim s vědomím, že hodnoty náboženských a civilních orgánů jsou někdy protichůdné.
Soudní dvůr potvrdil právo věřících na svobodu náboženského vyznání v tom smyslu, že jejich komunita může fungovat autonomně podle svých vlastních norem bez svévolného zasahování státu. Taktéž zdůraznil, že státní orgány nemusí rozhodovat v případě vnitřních konfliktů v náboženských organizacích. Právo na svobodu náboženského vyznání vylučuje jakékoliv hodnocení ze strany státu, ať už se týká legitimity náboženské víry nebo způsobu vyjadřování náboženské komunity.
Soudní dvůr také uvedl, že právo na svobodu náboženského vyznání nezaručuje "právo na nesouhlas". Proto v případě neshody mezi náboženskou komunitou a jejím členem se svoboda náboženství jednotlivce projevuje v možnosti svobodně opustit komunitu. Kromě toho zásada náboženské autonomie zakazuje státu přinutit náboženskou obec přijmout nebo vyloučit jednotlivce nebo pověřit osobu jakoukoliv náboženskou zodpovědností.
S ohledem na vztahy mezi společenstvím a jeho spolupracovníkem, jak tomu bylo v tomto případě, Soudní dvůr potvrdil, že náboženské společnosti mohou vyžadovat osobní loajalitu ze strany lidí, kteří pro ně pracují nebo je zastupují v závislosti od výkonu funkcí. Tato povinnost se rozšířila na dodržování náboženské doktríny a pravidel, a teda přesahuje to, co "nenáboženský" zaměstnavatel může požadovat od svých zaměstnanců. Povinnost loajality umožňuje Církvi požadovat, aby spolupracovníci respektovali její učení a postihnout ty, kteří toto učení nerespektují. Povinností loajality vůči náboženským autoritám je zaměstnanec vázaný pod podmínkou, že s ní vědomě a dobrovolně souhlasí.
Soud zdůraznil, že jestliže má by taková sankce porušila občanské právo spolupracovníka, musí být napadnutelná před vnitrostátním soudem. Soudci ve Štrasburku však upřesnili, že vnitrostátní soud může takto konat jen ve stanovených mezích respektující autonomii náboženské komunity. Soud uvedl, že civilní soud musí ověřit, jestli porušení povinnosti loajality způsobí vážné riziko porušení práv náboženské komunity, jestli sankce nepřekračuje rámec a jestli není nepřiměřená v porovnání s porušením loajality a nakonec jestli má sankce motiv, který by spadal do působnosti autonomie církve, tj. čistě náboženský.
Při aplikování těchto kritérií v aktuální případě štrasburský soud rozhodl, že španělské soudy mohly od okamžiku, když motivace pro neobnovení smlouvy byla náboženská, legitimně omezit svoje zkoumání jen na ověření dodržování základních práv.
Rozsudek Velké komory z 12. června 2014 potvrzuje i její první rozsudek z 15. května 2012, který byl přijatý (6:1 hlasu). Rovněž se podílela na následcích rozhodnutí Velké komory v případě Sindicatul Pastorul cel bun verzus Rumunsko (č. 2330/09) z 9. června 2013, kdy Soudní dvůr potvrdil zásahu autonomie náboženských organizací. Tyto dvě rozhodnutí Velké komory Sindicatul Pastorul ciel Bun a Fernández-Martínez, které byly přijaty po dlouhých stáních, kdy většina dalších podobných případů /1/, ustanovuje rozsah a právní rámec svobody vnitřního fungování náboženských komunit s ohledem na civilní orgány.
Toto rozhodnutí Soudního dvora je třeba ocenit. Je však překvapivé a znepokojující, že bylo přijato sice na základě většiny, ale jen o jeden hlas, protože jestliže by došlo k podobné události v rámci podniku, není pochyb o tom, že by nikdo nezpochybnil právo zaměstnavatele propustit veřejně neloajálního zaměstnance.
Stálé zastoupení Svatého stolce při Radě Evropy zveřejnilo při příležitosti přezkumu obou případů
"komentář o svobodě a institucionální autonomii Katolické církve . Tento komentář měl vysvětlit fungování Církve, včetně její formy "chápání svobody." V moderní době vyvinula evropská kultura také chápání svobody, která je v protikladu se svobodou, jak ji chápe Církev. V pojetí Církve se svoboda projevuje osobním závazkem (jako například náboženským závazkem), zatímco podle současné kultury, svoboda vyplývá spíše z nedostatku skutečného závazku (např. svoboda rozvodu) a není závislá na pravdě.
Nebezpečí spočívá ve snaze přesvědčit zastánce klasického pojetí svobody o pravdivosti moderního pojetí, jako to udělali francouzští revolucionáři proti věřícím tím, že je "propustili" na základě jejich náboženského závazku. Navíc, na pozadí tohoto případu chtěli někteří soudci vykonat zkoušku církevního celibátu, jak to žádal žalobce. Jde jistě o případ ruského soudce Dedova, který zapomněl na přísnost, kterou si vyžaduje jeho funkce, když se vyjádřil, že "pravidlo celibátu (kněží) je v rozporu s myšlenkou lidských práv a základních svobod a představuje porušení Úmluvy". Taková snaha podrobit náboženství vlastní ideologii porušuje nejen náboženskou svobodu, ale narušuje i lidská práva, která se stávají drsnou a nebezpečnou ideologií, jak tomu bylo v době komunismu.
Ve skutečnosti je však v tomto případě právo Církve nabídnout svým členům skutečné náboženské závazky, které byly v sázce. Avšak, pokud je členství v Církvi a duchovní život založený na osobním dobrovolném závazku, upřít Církvi právo potrestat nesplnění tohoto závazku odepřením nejen její svobodu, ale i důležitou podmínku pro její fungování.
Toto rozhodnutí přestavuje novou etapu v uznání a respektování svobody Církve uvnitř, ale i vůči evropské společnosti. Evropské centrum pro právo a spravedlnost je hrdé, že bylo jeho součástí.
Převzato z
lifenews.sk, 13. června 2014
článek naleznete
zde.
