Dopis z pekla

Kdo znal Annu, sotva by řekl, že právě ona jednou skončí v pekle a podá o tom světu zprávu. Vlastně ani nebyla nějak mimořádně zkažená, dokonce měla v životě období, kdy ji to mocně přitahovalo k Bohu a téměř unikla nástrahám pekla. Zásluhu na tom měla především její přítelkyně Klára, ušlechtilá katolická duše, která se snažila přivést Annu k Bohu, ale její úsilí nakonec bohužel vyšlo vniveč. Když Anna nastoupila do práce v obchodní kanceláři v Mnichově, Klára tam už půl roku pracovala. Měla za úkol zaučit Annu na pracovišti a udělala to dobře. Díky ní se Anna stala spolehlivou pracovnicí a zajistila si tak jistotu do budoucna. Škoda jen, že nezajistila jistotu do budoucna i pro svou duši.





Anna neměla dobré rodinné zázemí. Její rodiče byli křesťany jen podle jména. Seznámili se na tancovačce a o půl roku nato se museli brát. Máma ještě alespoň jednou za čas zašla do kostela, ale to bylo všechno. Když se Anna narodila, její dvě sestry měly již 15 a 14 let. Příchod Anny na svět nebyl plánovaný. Jenže stalo se. Rodiče jí dali život, ale nedali jí do života to nejdůležitější, pořádnou katolickou výchovu. V té době měli už velmi špatné manželství. Ani spolu nespávali. Anna spala s mámou, otec v sousedním pokoji. Tak mohl přicházet domů, kdy se mu zachtělo. Hodně pil a propíjel rodinný majetek. Stávalo se, že mámu i bil, když mu nechtěla dát peníze na pití. K Anně byl laskavý, ale když zemřel na mrtvici, ani Anna ani její matka po něm dlouho netruchlily. Šanci změnit život dostala Anna tehdy, když začala pracovat v obchodní kanceláři. Právě její přítelkyně Klára usilovala pomoci jí najít cestu k Bohu. V té době bylo v Německu, vlasti Anny, silné katolické hnutí mladých, jehož součástí byl i Mädchenbund (Svaz dívek). Anna vstoupila do tohoto svazu, ale k úplnému obrácení u ní nikdy nedošlo.

Po čase se přítelkyně rozešly. Anna se vdala a odešla z podniku. Od té doby se s ní Klára už nikdy více nesetkala a ani o ní vůbec neslyšela. Teprve později, v září roku 1937. Klára tehdy byla na dovolené v severní Itálii u jezera Lago di Garda a tam ji na konci druhého zářijového týdne zastihl dopis od její mámy, ve kterém mimo jiné stálo: "Pomysli si, Anna je mrtvá. Přišla o život při autonehodě. Včera ji pochovali ve Walfriedhofe."

Je těžké popsat Klářino zděšení po přečtení této zprávy. Trápily ji mučivé otázky. Věděla, že Anna nebyla horlivou věřící. Byla připravena, když ji Bůh tak náhle povolal? Druhý den šla Klára na mši svatou do kaple penzionu sester, kde bydlela. Vroucně se modlila za přítelkyni a obětovala za ni i svaté přijímání. Ale už brzy se měla dozvědět, že její úsilí je marné. Následující noc spala velmi neklidně a právě tehdy se stalo něco, co ji poznamenalo na celý zbytek života. Bylo deset minut po půlnoci, když ji probudilo silné bouchnutí. Zažehla světlo, ale v pokoji, kde spala, nic podezřelého nezahlédla. Kromě bouchnutí však po probuzení slyšela šum podobný tomu, když její šéf v kanceláři znechuceně hodil na stůl nepříjemný dopis. Nic jiného. Klára se tedy pomodlila a znovu usnula.

Měla však strašné vidění. V tom snu viděla samu sebe, jak ráno o šesté vstává a míří do kaple, když při otevírání dveří pokoje nohou zakopla do svazku dopisních papírů. Když je zvedla, poznala rukopis přítelkyně Anny. Byl to přítelčin dopis ze záhrobí. Roztřesená Klára se upravila, vložila dopis do kabelky a odešla k jezeru, kde si po čtvrthodině chůze sedla na lavičku. Vytáhla dopis z kabelky a začala číst. Podpis chyběl, ale Klára s jistotou věděla, že dopis psala její přítelkyně. Za ta léta, co pracovaly vedle sebe, dokonale poznala rukopis Anny, takže se nemohla mýlit. V dopise přítelkyně ze záhrobí stálo:

"Kláro! Nemodli se za mě! Jsem zatracená! Pokud k tobě nyní promlouvám, nedělám to z přátelství, ale z donucení. Tady, kde jsem, v pekle, už neznáme přátelství ani lásku. Chtěla bych, abys i ty skončila na tomto strašném místě. Nezazlívej mi to! Tady všichni smýšlíme podobně! Nenávidíme každého a přejeme si, aby co možná nejvíce lidí skončilo v pekle. Vzpomínáš si, jak jsme se poznaly před 4 lety v obchodní kanceláři? Od té doby jsi mě znala, ale jen částečně. Ještě toho o mně hodně nevíš, nuže ti to řeknu. Ne že bych chtěla, ale musím. Žádá si to někdo, koho hrozně nenávidím. Nenávidím, protože ho nemohu milovat. Toho, koho ty miluješ. Boha. Vyslovuji to jméno se skřípajícími zuby a strašlivou nenávistí.

Vy nedokážete pochopit, jak strašně umíme nenávidět. Jako vy pijete vodu, tak my tady pijeme nenávist a přesto jí nikdy nemáme dost. Nejíme, nespíme, nechodíme. Jsme duchovně spoutaní a oblblí. Jediné, čeho máme hojnost, je nenávist. Nenávidíme všechny lidi, zvláště ty, co chodí do kostela a jsou ve stavu milosti. Nenávidíme se i navzájem. Tady, v pekle, nenávidí každý každého. Ale nejvíc nenávidíme Boha. Ó, kdybys věděla, s jakým hrozným odporem vyslovuji slova kostel, modlitba, mše, či náboženství! Všechno zde v nás vyvolává bolest. Každá vzpomínka na pozemský život nás bolí, protože nám připomíná všechny ztracené šance. Všechno spasitelné, čímž jsme povrhli. V běsném vití a skřípání zuby vzpomínáme na předešlý život. To je nesnesitelná bolest!

Vy tam, na zemi, ani nevíte, co je bolest. I to nejhroznější utrpení na zemi je jen procházka růžovou zahradou proti tomu trápení, co prožíváme my. A přece, přinucena říkám, že Bůh je k nám i teď spravedlivý a milosrdný. Říkám přinucena, protože teď musím říkat pravdu, i když bych velmi chtěla lhát. Ba i oheň proklínání, který bych teď chtěla vychrlit, musím v sobě uhasit. Bůh k nám byl spravedlivý na zemi a je spravedlivý i nyní. Ani v pekle totiž není rovnostářství. Ne všechny duše zde trpí stejně. Čím zlomyselněji a tvrdohlavěji někdo na zemi hřešil, tím více zde trpí. Kdo hřešil ze zloby, z nenávisti k Bohu, trpí intenzivněji než slaboch, který neměl dost sil vzepřít se vášním. Zatracení katolíci trpí více, než příslušníci jiných náboženství. Dostali a také zneužili více milostí a světla než ti druzí. Kdo více uměl a dostal od Boha, ale nevyužil to, trpí více, než ten, co uměl a dostal méně.

Bůh k nám byl a je milosrdný. Na zemi byl milosrdný tím, že nám nedovolil zneužívat naši ničemnou vůli tolik, jak bychom toho byli schopni. To by zvětšilo naše viny, a tím i naše tresty. Dal nám předčasně zemřít, nebo připustil jiné polehčující okolnosti, abychom nenapáchali ještě více zla. I nyní je k nám milosrdný, protože nás nenutí přistoupit blíže k Němu. Každý krok, o který bychom k Bohu přistoupili blíže, by nám způsobil větší bolest, jako kdyby jste se vy přiblížili do bezprostřední blízkosti hořícího domu.

Musíš pochopit jednu věc. Svatí v nebi, kteří vidí Boha tváří v tvář v Jeho nekonečné velebnosti, Ho milují, protože je Bůh omluvil z jejich hříchů a vzal je k sobě do věčné blaženosti. Ale my, duše, které jsme za života odmítaly Boha a ani v okamžiku smrti jsme Ho nedokázaly odprosit za všechna spáchaná provinění, samy jsme se zbavily té blaženosti. Proto Boha nenávidíme celou intenzitou své zloby. Už při smrti jsme vypustili duši s takovým rozhodnutím. To neodvoláme ani teď ani nikdy v budoucnu. Už chápeš, proč musí peklo trvat věčně? Protože se nikdy nebudeme chtít vzdát své tvrdohlavosti.

Kéž bych se nebyla narodila! Ušetřila bych si tyto nepředstavitelná muka. S jakou radostí bych zahodila svůj život, kdybych mohla! Ale nemůžu! Musím existovat a musím nenávidět.

Moji rodiče byli sice pokřtěni, ale vůbec nežili jako křesťané. Nenaučili mě ani modlit se. Moje první svaté přijímání bylo formální záležitostí. Tak z mé strany, tak ze strany mých rodičů. Otec mi tehdy řekl:,Usiluj, Aničko, abys dostala hezké šaty; to ostatní je všechno lež!'

Když jsem ti to jednou zmiňovala, zděsila ses a tehdy jsem se zastyděla. Nyní se tomu směju. Za jedinou rozumnou věc považuji to, že k prvnímu přijímání jsme šli až v 12. roce života. Zde se nás zmocňuje zuřivost, když děti jdou k prvnímu přijímání už v 7.-8. roce. My se snažíme ze všech sil vnuknout lidem názor, že je to příliš brzy. Ať si jen děti zatíží duše smrtelnými hříchy! Pak už ta bílá hostie nenadělá v jejich duších tolik, jako kdyby byly ještě nevinné. My si tu vroucně přejeme, aby se již děti odvracely od Boha. Pak nebude takový problém dostat je do pekla.

Rodiče mě nenaučili žít příkladným životem, ale stále jsem měla mnoho příležitostí zachránit se. Například tehdy, když jste mě s Marthou navedly vstoupit do Mädchenbundu. Nelíbily se mi tam sice příliš puritánské řeči vedoucích žen, ale hry a výlety mě zaujaly. Dokonce jsem se nechala párkrát přemluvit i na zpověď a přijímání. Jednou si mě napomínala, že se musím modlit, protože pokud se nebudu modlit, půjdu do pekla. Dělala jsem si z tvých slov dobrý den, ale bohužel měla jsi pravdu.

Pokud bych se byla více a vroucněji modlila, nemusela jsem skončit tak uboze. Všichni, co trpí v pekle, se buď nemodlili, nebo jen velmi málo. Modlitba je první, a také rozhodující krok k Bohu. Především modlitba k Té, jejíž jméno zde nikdy nezmiňujeme. Úcta k Ní odebírá peklu nesčetné hříšné duše, které by bez Jejího přičinění určitě skončily ve věčném zatracení. Sžírá mě nepříčetný hněv, že o tom musím mluvit, ale jsem přinucena. Tak tedy poslouchej. Modlitba je nejlehčí věcí pro člověka. Při vytrvalé modlitbě dostává člověk od Boha tolik světla, že jím prozáří i tu nejtemnější temnotu. I největší hříšníci se takto mohou obrátit. Já jsem se už na konci života vůbec nemodlila a tak jsem se zbavovala mnoha milostí, bez nichž není možná spása.

My zde nepřijímáme už žádné milosti. Ba sami bychom je odmítli, kdyby nám byly nabídnuty. Dosáhli jsme konečný, na věčné věky nezměnitelný stav. Zde již neexistuje alternativa jako na zemi. Jen na zemi může člověk kolísat mezi dobrem a zlem. Může se pozvednout z hříchu do stavu milosti a naopak. Ve stáří se člověk už těžko polepší, ale pravda je, že až do smrti se může obrátit k Bohu. Nikdy není pozdě. Jenže zvyk je železná košile a člověk je většinou i ve smrti takový, jaký byl během života. Musí to být mimořádná milost, aby se starý hříšník obrátil. I se mnou to bylo podobné.

Celé roky jsem žila bez Boha a tak jsem nezaslechla poslední volání Boží milosti. Paradoxně, osudnými se pro mě staly ani ne tak hříchy jako spíše náboženská lhostejnost. Nebyla jsem až tak zkažená, ale nechtěla jsem se ani polepšit. Marně si mě napomínala. Jednou jsi mi vyčítala, že mě nevidíváš v kostele. Bránila jsem se hloupou výmluvou, že nemám čas. Tehdy si mě naléhavě přesvědčovala, abych si udělala upřímnou zpověď a začala pravidelně chodit do kostela a přistupovat ke svátostem. Cítila jsem, že máš, jako vždy, pravdu. Ale tehdy mě už pevně držel v rukou svět, ďábel a mé hříšné tělo.

Nikdy bych neuvěřila, jak mocný vliv na lidi má ďábel. Zejména pokud jsou takoví slaboši, jak jsem byla já. Mohly mě zachránit pouze četné modlitby mých blízkých i mé vlastní, spojené s oběťmi a utrpením. I to až po čase. Málo lidí je dnes posedlých ďáblem. Ale mnohem více lidí ďábel ovládá neviditelně. Nemůže je sice zbavit svobodné vůle, ale Bůh dovolí ďáblu zmocnit se těchto lidí za trest, že se Ho dobrovolně zřekli. Já nenávidím i ďábla, ale zároveň se mi líbí, protože se snaží přivést do pekla všechny lidi. Není úkolem nás, zatracených lidí, svádět jiné lidi ke hříchu. To dělá ďábel a jeho společníci, padlí andělé, kteří spolu s ním padli do pekla na začátku časů. Jsou jich miliony a všemožně se snaží přivést sem co nejvíce lidí. Když však přivlečou do pekla novou duši, jejich bolest se ještě zvětšuje.

Ačkoliv jsem se vzdalovala od Boha, On mě přesto zcela neopustil. Občas jsem si připravovala cestu k milosti skutky přirozené lásky. Nebyla jsem až tak špatná, že bych nedokázala konat dobré skutky. Například, hlídala jsem svou nemocnou mámu. I takto jsem se mohla přiblížit k Bohu. Jeho vábení na mě někdy působila mimořádně silně! Jednou jsi mě zavedla do nemocniční kaple. Zde jsem pocítila tak mocné rozechvění duše, že k mému obrácení chyběl už jen krůček. Rozplakala jsem se. Ale nedokázala jsem se už vrátit, protože rozkoše světa ve mně udusily zrno Božího volání. Jednou jsi mi vyčítala, že jsem si v kostele neklekla na koleno, ale pouze trochu sehnula nohu. Tos ani netušila, že tehdy jsem už dávno nevěřila v přítomnost Ježíše v Oltářní Svátosti. Dnes tomu věřím, protože po smrti se člověk dozví mnohé věci, které předtím nevěděl.

Vyhovovalo mi mínění, co se šířilo u nás v úřadě. Prý po smrti duše člověka vstoupí do jiné bytosti a tak neustále putuje. Vlastně jsem si sama zdeformovala obraz Boha ve svých představách a tak jsem si ještě více zkomplikovala cestu k Němu. Už jen jedna věc mě mohla zlomit. Dlouhá a bolestná nemoc. Ale ta nepřišla. Lidé často nechápou smysl utrpení v lidském životě. Nevědí, jakým požehnáním může být pro ně nemoc a vůbec každý kříž, který na ně Bůh naloží!

Když vstoupil do mého života Max, v mém životě se všechno změnilo. Kvůli němu jsem odmítla jít na výlet Mädchenbundu tehdy v onu červencovou neděli. Pamatuješ? Vytýkala jsi mi to hned druhý den v práci. Když ses zeptala, jestli jsem byla na mši, opět jsem si posloužila hloupou výmluvou, že jsem nestihla. Byla si velmi rozčarovaná, ale já jsem nemohla jinak. Ten výlet by se mi možná i byl líbil, ale když jsem si představila ty puritánské řeči, hned mě přešla chuť. Kromě toho právě v tu neděli mě pozval na výlet Max a on měl přednost před vším.

Po výletě s Maxem jsem byla v Mädchenbunde už jen jednou. Na Vánoce. Cítila jsem nutkání polepšit se. Jenže vnitřně jsem už byla příliš vzdálená. Kino, tancovačky, výlety, cigarety, víno a hlavně Max. Byl to chytrý a slušný chlapec. Pracoval v sousedním obchodě a byl sympatický. Lichotilo mu, že jsem se do něj zakoukala. Chtěla jsem si ho přivlastnit, mít ho jen pro sebe. Vůbec mi nevadilo, že Maxova dívka byla právě tehdy v nemocnici. Když se po návratu z nemocnice dozvěděla o mně, zuřila jako posedlá. Ale já jsem si zachovala panovačný klid, který učinil na Maxe mocný dojem. Dokázala jsem Maxovi zprotivit jeho první dívku a rozbila jsem jejich vztah, ale zároveň jsem se tak přiblížila k peklu. Takové intriky proti nevinnému člověku jsou totiž přímou cestou do pekla. Říkám ti to proto, abys věděla, jak jsem se definitivně odloučila od Boha.

Dělala jsem všechno proto, abych si Maxe udržela. V tom bylo moje snad největší odpadnutí od Boha. Člověka jsem povýšila na modlu, které jsem se klaněla. V té době jsem už otevřeně brojila proti kněžím, kostelníkům a náboženským symbolům. Usilovně jsem hledala chyby na Církvi, abych mohla sama před sebou ospravedlnit svou vzpouru vůči Bohu. Před svatbou jsem se ještě naposledy vyzpovídala a přijímala. Považovali jsme to s Maxem za formalitu, které se nedá vyhnout. Ty takovému přijímání říkáš svatokrádežné. A takto, svatokrádeží, jsem vstoupila do manželství.

Náš manželský život byl vcelku harmonický. V zásadě jsme se ve všem shodovali. I v tom, že jsme se nechtěli zatěžovat dětmi. Vlastně Max by se i těšil z jednoho jediného dítěte, ale já jsem mu to vymlouvala. Upřednostňovala jsem drahé šaty, luxusní nábytek, čajové večírky, výlety autem a podobné radovánky. Ten rok od svatby do smrti byl plný požitků. Každou neděli jsme podnikali výlet autem. Bůh nám již na zemi oplatil všechno dobré, co jsme kdy s Maxem udělali. Pravdu měl ten kněz, kterého jsem v dětství slyšela kázat. Řekl tehdy, že koho Bůh nebude moci odměnit za jeho dobré skutky po smrti, odmění ho už během života. I já jsem byla odměňována. Připadlo mi dědictví po tetě Lottě a Max velmi dobře vydělával, takže jsme se zmohli na přepychový byt.

Žila jsem jen pro tento svět. Náboženství ke mně vysílalo stále slabší paprsky a já jsem si neodpustila kritiku Církve při každé možné příležitosti. Pohoršovala jsem se nad obrazy pekla, kde ďábel smaží duše na žhavém uhlí ... Smála jsem se z pekelného ohně. Pamatuješ? Kláro, je možné se mýlit při vyobrazení pekelných muk. Ale ani ty nejstrašnější obrazy pekla nevystihují dostatečně jeho hrůzu. Lidé vůbec nejsou schopni představit si ji. Největší bolest nám způsobuje poznání, že už nikdy neuvidíme Boha. Teprve po smrti člověk zjistí, jak hrozným neštěstím je ztráta Boha.

Za života jsem si myslela, že vždy budu mít dost času obrátit se ještě před smrtí. To je typický omyl, kterého se lidé často dopouštějí. Ano, i v okamžiku smrti se ještě člověk může polepšit, ale platí zde, tak jako ve fyzice, zákon setrvačnosti. Rozjetý vlak nelze zastavit okamžitě. A také hříšník, který se po celý život řítil do záhuby, se jen velmi těžko může najednou zastavit a obrátit k Bohu. Mohla by mu výjimečně pomoci jen dlouholetá modlitba nějaké blízké osoby za něj. Například, když se matka vroucně modlí dlouhá léta za syna, může mu pomoci v poslední chvíli ke spáse. Jenže na to se nikdo spoléhat nemůže.

Čím déle žije člověk ve hříchu, tím těžší je obrácení. Lidé se často obávají náhlé smrti, při níž nebudou mít čas litovat své hříchy. V podstatě však neexistuje náhlá smrt. Ano, naše tělo může zemřít náhle, ale každá duše dostane ještě i po smrti poslední šanci obrátit se. Ne Bůh způsobuje zatracení lidské duše. Způsobuje ji vzpurnost lidí, kteří svou pýchou a tvrdostí odmítnou i poslední nabídku ze strany Boha k obrácení se. Je to jako s recidivistou, který ví, že za své zločiny bude potrestán, ale on je už tak zkažený, že nedokáže žít bezúhonným životem. Nebo je to podobné situaci alkoholika, který ví, že mu jeho vášeň ohrožuje život, ale on se přesto neumí vzdát své drogy. Právě tak i ztvrzelý hříšník nedokáže v sobě ani po smrti překonat odpor vůči Bohu, který si pěstoval po celý život, přestože ví, že ho to přivede do věčného zatracení. A tak promešká poslední šanci zachránit si duši.

Ani já jsem při osobním soudu, postavená před tvář Boha, nedokázala litovat své hříchy. Nikdo jiný se za mě nemodlil, proto jsem zaslouženě padla do věčných muk. Smrt mě zastihla takto: před týdnem - myslím pozemského času, protože vzhledem k protrpěným bolestem mám pocit, že hořím v pekle již 10 let - tedy před týdnem jsme si vyjeli s manželem na nedělní výlet autem. Už ráno mě napadla myšlenka: ,Měla bys znovu jít na mši.' Znělo to jako prosba. Ale mé rozhodné Ne! zahnalo tuto prosbu. To ráno však ve mně zanechalo nedobrý pocit, který mě neopouštěl po celý den.

Domů jsme se vraceli už za tmy, a tu Maxe oslepilo protijedoucí auto. Nezvládl řízení a došlo k strašlivé havárii. ,Ježíši!', vyletělo mi z úst. Nebyla to modlitba, jen výkřik zděšení. Pocítila jsem prudkou bolest v celém těle, ale proti tomu, co prožívám teď, to byla maličkost. Ve chvíli smrti jsem se náhle probrala a viděla jsem se zaplavena oslepujícím světlem na tom místě, kde ležela moje mrtvola. Bylo to jako v divadle, když zhasnou světla, zvedne se opona a začne se odehrávat děj. Byl to děj mého hříšného života. Má duše byla jakoby postavena před nejčistší zrcadlo a já jsem viděla všechny smrtelné hříchy i všechny milosti, po kterých jsem šlapala od svého mládí až po poslední Ne!

Cítila jsem se jako vrah, před kterého donesou jeho bezduchou oběť. Litovat? Stydět se?! Ne! Jenže před Bohem, jehož jsem zavrhla, jsem nemohla déle vydržet. Tak jako Kain utíkal od Ábelovy mrtvoly, tak i moje duše byla hnána pryč při pohledu na můj hříšný život. Osobní soud se pro mě skončil, když neviditelný Soudce zvolal: ,Odstup!' V té chvíli se moje duše, zachvácena sírovým ohněm, zřítila do věčných muk pekla ... "

Takto skončil list. Vtom jemně zazvonil budík a Klára se probudila. Když zvony zvonily na Anděl Páně, vstala a rozechvěle spěchala dolů po schodech do kaple na mši svatou. Nemohla Annu pustit z hlavy. Takový konec jí nepřála. Vlastně takový konec by nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Stala se ještě horlivější katoličkou, ale nezůstala jen přitom. Rozhodla se udělat vše proto, aby co nejvíce duší zachránila před údělem Anny.

Klára svůj zážitek zapsala a zveřejnila. Text byl později přeložen z její rodné němčiny do jiných jazyků. Italskému překladu v roce 1952 udělil imprimatur arcibiskup Aloysius Traglia. Ať je tento příběh poučením pro všechny, kteří čtou tyto řádky.


(Autorem příspěvku je spisovatel a publicista Karol Dučák)

POZNÁMKA AUTORA:

Spracováno podle: Bete für mich nicht! Ich bin verdammt!
S prihliadnutím na následovné zdroje:
TRATTATO SULL’INFERNO: Raccolta di scritti sull’aldilà
Som zatratená (Sonno danata) Nemodli sa za mňa..! Prešov, GRAFIK, 1995.


Převzato z www.priestornet.com, článek ze 6. 3. 2014 naleznete zde.

Nalezl jsem i na:
http://www.dusevocistci.estranky.cz/clanky/peklo.html

(Na Fatym.com vydáno 5. 10. 2016)