Je naprosto pravdivé tvrzení, že víra v očistec poklesla v té míře, v jaké moderní mentalita zapomněla na dvě nejdůležitější věci na světě: na čistotu Boha a na hrůzu hříchu. Připustíme-li obě tyto životně důležité víry, učení o očistci nelze vyloučit.
Co je očistec, ne-li stav časného trestu pro ty, kteří opouštějí tento život v Boží milosti, ale nejsou zcela zbaveni všedních chyb a úplně nesplatili zadostiučinění za svá provinění? Očistec je ten způsob bytí, ve kterém Boží láska zmírňuje Boží spravedlnost, a sekundární způsob bytí, ve kterém lidská láska zmírňuje lidskou nespravedlnost.
Nezbytnost očistce se zakládá na absolutní Boží Čistotě. Spravedlnost vyžaduje, aby před tváří Neposkvrněného Boha nestálo nic nečistého, ale jen čistého srdce. Kdyby nebylo očistce, Boží spravedlnost by byla příliš hrozná, neboť
kdo by se odvážil tvrdit, že je dostatečně čistý a světský, aby mohl stát před Neposkvrněným Božím Beránkem? Existují výjimečné čistoty některých svatých, ale to jsou slavné výjimky.
Kolik milionů lidí umírá s duší poskvrněnou všedním hříchem, lidí, kteří poznali zlo a díky pevnému rozhodnutí se od něho odtrhli, přičemž si slabost své minulosti nesou s sebou jako tíživé břemeno!
V den, kdy jsme byli pokřtěni, nám Církev vložila do rukou bílé roucho s tímto příkazem: „
Přijměte toto bílé roucho, abyste jej bez poskvrny nosili před trůnem Krista Pána a dostali věčný život." Kolik z nás si ve své ctnosti zachovalo toto roucho bez poskvrny a očištěné od všech hříchů, abychom mohli hned po smrti vstoupit - oblečeni v bílém - do vojska Krista Krále?
Kolik je duší, které jsou na smrtelné posteli jako květiny v pozdním období zbaveny hříchů, ale ne dluhu, který jim náleží?
Všechny tyto duše, které umírají s malou Láskou k Bohu, jsou krásné duše; ale
kdyby neexistoval očistec, pro jejich nepatrné nedokonalosti by je Boží spravedlnost musela nemilosrdně odmítnout do pekla.
Odstraňte očistec a Bůh by nemohl tak snadno odpustit, vždyť copak může skutek pokání a lítosti na pokraji hrobu odčinit třicet let hříchu?
Odstraňte očistec a nekonečná Boží spravedlnost by odmítla z nebe ty, kteří se rozhodli zaplatit své dluhy, ale nezaplatili je do posledního haléře.
Proto říkám, že
očistec je způsob bytí, ve kterém Boží láska zmírňuje Jeho spravedlnost; v očistci totiž Bůh odpouští a má čas retušovat tyto duše svým křížem, dlátem utrpení je tesat, aby byly připraveny na stavbu velké duchovní budovy nebeského Jeruzaléma; ponořit je do tohoto očistce, aby si mohly vyprat své poskvrněné křestní roucho, aby byly hodny vstoupit do neposkvrněné čistoty nebe; vzkřísit je jako starověkého fénixe z popela jejich vlastního utrpení, aby jako zranění orli, uzdravení kouzelným dotekem očišťujících Božích plamenů, mohli vystoupit do ráje, do města Čistoty, kde je Kristus Králem a Maria Královnou; neboť
ať se chyby zdají jakkoli bezvýznamné, Bůh neodpouští bez slz a v ráji slzy nejsou.
ODSTRAŇTE OČISTEC A UŽ NEBUDE DEN ZESNULÝCH
V očistci Boží láska zmírňuje Boží spravedlnost, ale zároveň lidská láska zmírňuje lidskou nespravedlnost, protože umožňuje srdcím, která zůstala, prolomit bariéry času a smrti, proměnit nevyřčená slova na modlitby; kadidlo, které se nespálilo, na oběti; květiny, které se neobětovaly, na almužnu; skutky laskavosti, které se nevykonaly, na pomoc k věčnému životu.
Pozvedni očistec a jak trpká bude naše bolest za nedostatek dobroty a jaká muka za naše zapomínání!
Odstraňte očistec a nebude mít význam den vzpomínky a den zesnulých, když uctíváme památku našich zesnulých blízkých.
Odstraňte očistec, a jak marné budou naše věnce, naše skloněné hlavy, naše chvíle ticha.
Ale existuje-li očistec, pak se okamžitě skloněné hlavy stanou skloněnými koleny, chvíle ticha chvílí modlitby a věnec, který vadne, se stane věčnou obětí oběti velkého hrdiny hrdinů, Krista, našeho Pána a Spasitele.
Církev nás ujišťuje, že ačkoli na tomto světě už nemůžeme pro mrtvé nic udělat, protože tam už nepatří, stále je můžeme najít v rukou Boží spravedlnosti a dát jim záruku naší lásky a cenu jejich Vykoupení.
Duše příbuzného nebo přítele, který přišel na smrt s dluhem pokání vůči Bohu, ji může stále splácet prostřednictvím nás, kteří jsme zůstali, se schopností utratit zlato našich každodenních skutků do duchovní měny, za kterou se kupuje vykoupení.
(ctihodný arcibiskup Fulton J. Sheen)
Převzato z Podcasty otca Radovana,
článek z 2. 11. 2023 naleznete
zde.
