K dosavadnímu tělesnému a morálnímu utrpení
Teresy Carlini se přidaly útoky ďábla, který ji fyzicky napadal, zraňoval a ubližoval jí, jakož i kritika a pomlouvání lidí.
Jelikož lidé často viděli kněze, jak navštěvuje Marii Terezii, začaly se šířit pletky, že je nespojují jen duchovní záležitosti.
Otec Campana se v té věci obrátil dokonce na místního biskupa, který mu přikázal, aby se nadále věnoval duchovnímu vedení mystičky, nakolik je to potřeba.
"
Na začátku března jsme se dozvěděli, že Stalin ochrnul a hrozila mu smrt. Následující pátek, dříve než se začalo tříhodinové utrpení, mi ,tentýž hlas' řekl: ,Teď tě o něco poprosím, pokud budeš souhlasit a pokud bude souhlasit tato bytost. Než Stalin zemře, chci mu dát navzdory jeho zločinům možnost spasit se, jak ji dávám všem vykoupeným duším. Pokud budete souhlasit, prosím tě o obětování těchto tří hodin za Stalinovu duši. Ale nezalekni se utrpení této bytosti.'
Zeptal jsem se Marie Terezie, zda chce přijmout takovou oběť. Souhlasila. Tříhodinové utrpení probíhalo jako obvykle v téže boční místnosti. Bylo to odpoledne. Celou dobu jsem byl u ní. Nikdy nezapomenu na tyto tři hodiny. Nikdy jsem neviděl podobné utrpení ... i ve fyzickém smyslu ... Plakal jsem z hrůzy a chtělo se mi křičet: ,Stačí! Stačí!'"
"
Využil Stalin tuto poslední milost?" ptal se otec Campana. Vzpomínky na poslední Stalinovy chvíle zachytila ve svém památníku jeho dcera Světlana. Bydlela s otcem ve společném bytě v Kremlu, ale neměla s ním lehký kontakt, protože Lavrentij Beria, který se chystal převzít moc po Stalinovi, ho přísně hlídal, takže ani dcera se nemohla svobodně setkávat s otcem.
Když se dozvěděla, že je vážně nemocný, nabrala odvahu a hrozbami, prosbami, ba i s použitím síly se dostala k otcovu lůžku. Hned si uvědomila, že stav nemocného je velmi vážný. Stalin byl v bezvědomí, měl zavřené oči. Světlana si sedla k jeho lůžku a rozhodla se, že tam zůstane až do konce. V jisté chvíli si všimla, že nemocný otevřel oči a podíval se na ni. V jeho očích si všimla děsivý strach, který přestrašil i ji. O několik chvil už Stalin nežil.
Bůh dává do poslední chvíle života
možnost litovat hříchy
a obrátit se k Božímu milosrdenství.
Okolí se může zdát, že nemocný už nevnímá,
ale Bůh má své neviditelné cesty.
"Boží milosrdenství,"
napsala svatá Faustyna ve svém deníčku,
"dosahuje nejednou hříšníka v poslední chvíli
zvláštním a tajemným způsobem.
Podle vnějších znaků se nám zdá,
jakoby vše bylo ztraceno,
ale není to tak.
Duše osvícená paprskem poslední silné Boží milosti
se v poslední chvíli obrací k Bohu
s takovou silou lásky,
že v jednom okamžiku
dostává od Boha odpuštění vin i trestů.
Navenek ničím neprojevuje ani lítost,
ani zkroušenost, protože na vnější věci ony již nereagují.
Ó, jaké nepochopitelné je Boží milosrdenství.
Ale, co je hrozné - jsou i duše,
které dobrovolně a vědomě tuto milost odmítají
a pohrdají ní.
I když už umírají,
ale milosrdný Bůh dává duši ten jasný vnitřní okamžik,
a pokud duše chce,
má možnost vrátit se k Bohu.
Často jsou však duše tak zatvrzelé,
že se vědomě rozhodnou pro peklo,
maří všechny modlitby,
které za ně jiné duše přednášejí Bohu,
a dokonce i samotné úsilí Boha ... "
(Deníček 1998).
Ve Stalinově totalitním systému zabíral boj proti náboženství - "opiu lidstva" - přední místo. Aby se podařilo odvést lidi od náboženských praktik, bylo třeba nejprve představit kněze jako vykořisťovatele, kteří vykonávají magické obřady za slušnou částku, a takto lžou obyčejným lidem, kteří naivně věří v pověry.
Katoličtí kněží jsou prý vatikánští špióni, nepřátelé státního zřízení, kteří slouží imperialismu. Na uniatské věřící a duchovenstvo (kterých bylo hodně nejen na Ukrajině, ale i na Balkánském poloostrově) použili speciální taktiku. Vyhlásili je za odpadlíky od pravoslaví, zorganizovali ukázkové sjezdy "návratu k jednotě" a násilně je začlenili do Pravoslavné církve. Znemožnili jim jakýkoliv kontakt s Katolickou církví a především s Apoštolským stolcem.
Pravoslavnou církev podřídili státní moci a zároveň se snažili vytvořit podobnou situaci i v Katolické církvi, přičemž za loajalitu vůči státním nařízením a za neposlušnost Římu slibovali rozličné výsady.
Komunismu nestačilo zaútočit na kněze - chtěl napadnout samotné náboženství, Boha, odnaučit lidi modlit se, chodit do kostela. Komunistický režim chtěl, aby lidé nechápali pojmy Bůh, víra a věčný život.
Boj proti Bohu začal v Sovětském svazu zároveň s Velkou říjnovou socialistickou revolucí v roce 1917. V tomto směru Stalinova smrt v roce 1953 nepřinesla žádnou změnu. Uniatská církev byla zrušena, uniatští věřící byli pronásledováni za jakýkoliv projev náboženského života nebo za pokusy hledat pomoc u katolických kněží. Katolická církev měla velmi omezené pole pastorační působnosti. Biskupové museli opustit své diecéze. Mnohé uvěznili nebo internovali. V SSSR zcela zanikla církevní organizace, většinu kněží vyvezli do lágrů, kostely pozavírali ...
Vše probíhalo za "železnou oponou", která oddělovala Sovětský svaz od západních zemí. Záměrem bylo uzavřít všechny informační kanály, jejichž prostřednictvím by se svobodný svět mohl dozvědět, co se děje v zemích s komunistickým režimem.
A uvnitř východního bloku vládl strach, který lidem zavíral ústa. V SSSR se ani rodinní příslušníci nesměli informovat o osudu uvězněných příbuzných.
Pronásledovaná Církev neměla možnost říci, co se děje. A právě to režim chtěl - aby se o Bohu, víře, o odsouzených a zabitých kněžích nemluvilo. Taktika mlčení se používala často - můžeme zmínit například zločin v Katyni.
V Jugoslávii vládl komunistický režim a diktátorská vláda generála Broz-Tita. Arcibiskupa Záhřebu a primase Chorvatska Alojze Stepinace (který je dnes už blahoslavený) odsoudili při veřejném procesu na více než deset let těžkých prací a v roce 1951 změnili jeho rozsudek na domácí vězení v Kasice, kde žil pod stálým policejním dozorem. V celé zemi probíhalo náboženské pronásledování, ale i přesto se arcibiskup dozvěděl, že někteří kněží z jeho diecéze dělají konspirační pastorační činnost a setkávají se s malými skupinami věřících. Biskup Stepinac se chtěl alespoň jednou účastnit na takovém setkání se svými ovečkami. Problémem však byl policejní dozor, jakož i těžká choroba nohou, kterou biskup dostal v pracovním táboře. Pěší chůze na místo setkání by arcibiskupovi způsobila nepopsatelnou bolest ...
O touze arcibiskupa Stepinaca se Marie Terezie dozvěděla od vnitřního "hlasu", který se jí zeptat, jestli by nevzala na sebe biskupovy bolesti, aby se on mohl setkat s věřícími.
Marie Terezie souhlasila. Několik hodin velmi trpěla, ale arcibiskupovi se podařilo setkat s věřícími i šťastně se z něj vrátit, aniž si toho strážníci všimli.
Od této chvíle, čili od roku 1954 Marie Terezie přijímala prosby "hlasu" a přijímala na sebe utrpení různých mučedníků mlčící Církve.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek ze 17. 8. 2017 naleznete
zde.
Na Fatym.com vydáno 18. 3. 2019
