Zamyšlení nad evangeliem 2. neděle adventni.
Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím: Je psáno u proroka Izaiáše: „Hle, já posílám svého posla před tebou, on ti připraví cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!“
Když Jan Křtitel vystoupil na poušti, hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Vycházel k němu celý judský kraj a všichni jeruzalémští obyvatelé, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a při tom vyznávali své hříchy.
Jan nosil šat z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás. Živil se kobylkami a medem divokých včel. Kázal: „Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.“(Mk 1,1-8)
HLAS, KTERÝ MĚNÍ...
Archeologové v poušti nedaleko Mrtvého moře vykopali pozůstatky kláštera kumránských essénů. Vznikl prý v době, kdy po judské zemi chodil muž oděný do velbloudí kůže. Jmenoval se Jan a jeho kázání některé uvedlo na cestu rozjímání a změny sama sebe.
Při troše pozornosti můžeme dnes jeho hlas slyšet. Neozývá se z pouště, ale přímo z našeho kostela.
Díky vypravěčskému umu sv. Marka slyšíme, jak mladý prorok Jan nabádá lidi všech dob ke změně smýšlení, k odstranění všeho nerovného a křivého v něm.
V podvědomí také pozorujeme, že náš život, který se leckdy podobá poušti, se má s pomocí Boží změnit v oázu. Chce to jen vzít špetku odvahy, strnulé oživit a na troskách svého života postavit cosi nového.
Prožitek čtyř týdnů adventu je dobrodružstvím, na jehož konci je radost z narození Mesiáše. Riskněme snahu o změnu smýšlení a buďme konkrétní: Neštvěme se, v klidu pouvažujme, na co máme, a na co ne. Smiřme se. Hledejme cestu k Bohu a k lidem. Kdo ji hledá, ten ji najde! Jen je třeba to vyzkoušet….
Adventní slovo není hlasem ze „záhrobí“, ale výzvou. Bylo by škoda ji přeslechnout.
Jestliže tenkrát u Mrtvého moře postavili klášter a šli do sebe, my v sobě postavme dům, kde modlitba i lidskost má dostatek místa.
