Don Dolindo Ruotolo je bezpochyby jednou z velkých kněžských osobností 20. století. Bůh ho po celý život vedl tajemnou křížovou cestou v duchu důvěryplné odevzdanosti, aby z něj vytvořil pokorný nástroj obnovy Církve a také osvíceného autora celé řady duchovních spisů. Pojďme se tedy na jeho život podívat podrobněji.
Dolindo se narodil 6. října 1882 jako páté z jedenácti dětí v italském přístavním městě Neapol. Jeho matka Silvia pocházela ze zchudlé šlechtické rodiny a byla skutečně mimořádně čistou, ušlechtilou duší. Jeho otec Rafael, vystudovaný inženýr a matematik, byl rovněž zbožný a čestný člověk, ale vládl své rodině s mimořádnou přísností a strohostí, která hraničila s lakotou. I proto bylo mezi Ruotolovými málo důvodů k smíchu.
Rodina žila z velmi skromných příjmů, a tak v domě panovala trpká chudoba. Zvlášť tím trpěl malý Dolindo, který později napsal:
„Dali mi jméno Dolindo, které znamená bolest.” Toto jméno vymyslel jeho otec a odvozoval je od titulu Panny Marie
„Addolorata” - Bolestná Matka.
Už jako tříletý chlapec věděl, že se jednou stane knězem, ale otec ho do školy nepustil a učení doma na studených mramorových schodech vždycky končilo pořádným výpraskem. Když se otec večer vrátil domů, Dolindo se tak bál, že se před ním schoval do jedné z postranních skříněk jeho psacího stolu. Neustálé a nepřiměřené týrání způsobilo, že Dolindo, jak později řekl, „
byl hloupý jako neandrtálec”. V jedenácti letech také přijal své první svaté přijímání, „aniž by chápal, o co jde”. Přesto se v Dolindovi probudil tajemný vnitřní život, takže začal sám chodit na ranní mši svatou a obětovat Pánu Bohu otcovy tvrdé tresty.
Když Dolindo proti všem předpokladům nastoupil na střední školu, hned první rok musel dvakrát opakovat:
„Můj duch byl uzavřený, ... Nic jsem se nenaučil, ani dobré, ani špatné”. Aby bylo jeho ponížení úplné, byl ještě nejmenší ze třídy a otec mu zakázal jakékoli přátelství, jakýkoli kontakt s kamarády. Později se otec Rafael svému synovi často svěřoval: „Nevím, proč jsem ti způsoboval utrpení, když jsi byl malý... Zdálo se mi, jako by to tak Pán chtěl, protože ses měl stát lepším než ostatní. Opravdu nevím, mé dítě, ... a přesto jsem tě miloval!”
Ruotolovi rodiče se v roce 1896 rozešli. Matka Silvia poslala třináctiletého Dolinda do internátní školy v Neapoli, kterou vedli lazaristé, kněží z Misijní společnosti svatého Vincence de Paul. I zde se brzy projevila jeho neschopnost učit se, a tak se v nouzi, plný důvěry, obrátil k Ježíši a Marii. Po několika dnech, v červnu 1896, se stalo něco zvláštního: „
Modlil jsem se se spolužáky růženec a před sebou jsem měl obrázek Panny Marie, opřený o knihu. Řekl jsem jí: „Má sladká Matko, chceš-li, abych se stal knězem, dej mi rozum a inteligenci, protože vidíš, že jsem hloupý.” Pak, když jsem tam klečel, mě přemohla dřímota a viděl jsem, jak se obrázek začal pohybovat; zda to byl průvan, nebo nějaká zvláštní milost, nevím. Dotkl se mého čela a já se probudil jako ze sna a má ubohá mysl byla náhle jasná a osvícená.” Brzy poté se Dolindo pomodlil modlitbu úplného odevzdání se do Boží vůle podle svatého Alfonse Maria z Liguori.
„Tento akt odevzdání se stal mým celoživotním programem.”
Najednou byl Dolindo nejlepší ve třídě a dokázal vysvětlit věci, které nikdy předtím nečetl. Po počátečním posměchu však na sebe nyní strhl zuřivou závist spolužáků. Ti pro něj sborově požadovali při každé zkoušce nejhorší známku: „Nula pro Ruotola!” a učitel ze strachu, aby nepřišel o místo, na tuto krutou hru přistoupil. Dolindo se nikdy nebránil ponižující šikaně učitelů a vedení. Nebyl zbabělec a existoval hluboký důvod, proč vše mlčky snášel:
„Nevzpouzel jsem se, protože jsem myslel na Ježíše.” Toto trýznivé období trvalo tři roky, po nichž byl Dolindo přijat do noviciátu misijní komunity a v osmnácti letech mohl složit vytoužené sliby na začátku teologických studií.
Během studií jednou požádal, aby byl vyslán jako misionář do Číny, aby tam mohl zemřít mučednickou smrtí. Představený mu však dal prorockou odpověď:
„Bůh ti dává tuto touhu, aby tě připravil na utrpení a na apoštolát. Budeš mučedníkem, ale srdcem, nikoliv krví”.
V červnu 1905 byl Dolindo Ruotolo ve svých pouhých
22 letech vysvěcen na kněze. Ihned začal v Neapoli intenzivně vyučovat, byl jmenován kaplanem, mistrem gregoriánského chorálu pro kleriky diecéze a vyučoval několik předmětů na gymnáziu svého misijního ústavu. Jeho nasazení a schopnosti byly obrovské, takže byl brzy znám jako vynikající misionář, a to i přes svůj mladý věk, a dokonce se o něm mluvilo jako o možném kandidátovi na
biskupský stolec.
Otec Dolindo Ruotola začal projevovat známky pýchy a přehnané sebejistoty.
„Moje duše byla ledová, v mém srdci byl chlad”, jak sám říká. Závist jednoho kolegy se však postarala o rychlý konec tohoto pochybného výstupu na výsluní. Dolindo byl totiž zcela neoprávněně obviněn svými nadřízenými jen proto, že napsal hudební dílo. Za trest mu hrozilo přeložení na jiné místo. „
Jako mávnutím kouzelného proutku,” vzpomíná s vděčností, „
jsem pocítil, že jsem se znovu ponořil do Boha, a znovu jsem se vroucně modlil. Zakusil jsem, jak je všechno čistě lidské bezvýznamné a jak nesmírně marné je vkládat důvěru ve stvoření. Byla to taková vnitřní obnova.”
Tato očistná bouře byla pro otce Dolinda skutečným duchovním mezníkem. Stále jasněji chápal, že jeho neobvyklá cesta plná utrpení, která se mu od dětství často zdála tak nepochopitelná, byla součástí velkého Božího plánu lásky:
„Pán mě chtěl povolat, ... Očistit mě, učinit mě nástrojem ve svých rukou.”
Stejně důležité, jako pro něj bylo poznání, že se musí dokonale odevzdat Božímu působení, je pro nás stejně užitečné, abychom na dalších zastaveních jeho křížové cesty nepropadali sklíčenosti.
Poprvé byl jako čtyřiadvacetiletý poslán na podzim roku 1906 do semináře v jihoitalském přístavním městě Tarentum, kde působil jako
spirituál. Podmínky tam byly chaotické, seminaristé dávali otci Dolindovi najevo své pohrdání a jeho představený, nesmírně panovačná osoba, s ním jednal jako s novicem, takže otec Dolindo musel vykonávat ty nejpodřadnější práce. „
Je těžké popsat, kolik úsilí mě tehdy stály úkony spojení s Bohem, abych zachoval klid a mlčení... Ale Pán mě hnal kupředu. Vždycky mě vedl okolnostmi, takže jsem ho vždy následoval jako plačící dítě, které jde tam, kam ho otec vede za ruku.” Dolindo stále častěji prožíval nečekané okamžiky hlubokého soustředění a zaměření se na Boha, které byly plodem tohoto očišťování: „
Nic jsem mu neříkal, ale cítil jsem se jako velmi malé dítě, které odpočívá u matčina srdce.”
Na podzim roku 1907 se proti otci Dolindovi náhle rozpoutal zuřivý boj. Z nedorozumění vzniklo obvinění, že tento bystrý teolog obhajuje kacířství. Byl předvolán do Neapole, kde mu představený
zakázal sloužit mši. Otci Dolindovi bylo tehdy 25 let.
„Tak se začala moje kalvárie. Jaká hanba... Ráno jsem přistoupil ke svatému přijímání, ale všichni v domě se mi vyhýbali, jako bych byl exkomunikován”.
Mladý kněz byl udán na Posvátném oficiu - jak se tehdy nazývala
Kongregace pro nauku víry - a obviněn, že je
„kacíř, svůdce lidu a nebezpečí pro Církev”, načež následovalo předvolání do Říma. Emocemi nabitý proces v Posvátném oficiu skončil tím, že otec Dolindo byl koncem ledna 1908 zbaven všech kněžských pravomocí. Zvláště ho zasáhla skutečnost, že během výslechů nemohl po několik týdnů přistupovat ke svatému přijímání ani ke zpovědi. Někteří dokonce dělali vše pro to, aby byl tento „zatvrzelý muž” prohlášen za nepříčetného a umístěn do psychiatrické léčebny. Vyšetřující lékař však mohl jen potvrdit odsouzencovu „bystrou mysl a jasné, logické myšlení”.
Teprve v polovině dubna byl otec Dolindo poslán zpět do Neapole, kde se dozvěděl, že Svaté oficium nařídilo jeho vyloučení z misijní společnosti. To už se cítil na pokraji smrti, byl naprosto zničený a zdrcený. „
Zcela jsem se obětoval Pánu a řekl jsem mu: 'Staň se vůle tvá'.”
Jeho láska k Církvi přesto zůstala nezlomná. Ve své
„Písni o Církvi” později napsal: „
Všichni si mysleli, že to bude moje zkáza. Ale tys mě zasnoubila s pokorou svého ženicha. Nechala jsi mě ležet na zemi zraněného, mé kněžství rozervané, zkoušené v utrpení... Ale právě skrze tato strašná ponížení rozkvetlo... Tím vroucněji jsem tě objímal, Církvi Kristova, a uprostřed bezbožných nadávek tvých nepřátel, kteří tě prohlašovali za tyrana, jsem tě nazýval Maminkou. Nikdy jsi mě neodmítla, jen jsi mi uhlazovala cesty a pomáhala jsi mi jít rychlejšími kroky k naplnění Boží vůle.”
Otec Dolindo s velkou neochotou opustil misionářskou komunitu a v květnu se vrátil ke své rodině. Doma se mu nejen vyhýbali jako „kacíři a heretikovi”, ale velký klid, s jakým snášel své odsouzení, dokonce vyvolával pochybnosti, zda není posedlý ďáblem. Znepokojení příbuzní proto zavolali exorcistu, ale ten rychle pochopil, že mají co do činění s mladým knězem, který žije v hlubokém spojení s Bohem. Dojat jeho pokorou, utěšoval otce Dolinda slovy:
„Odvahu, můj synu! Bůh je s tebou. Dá ti sílu snášet mnohá utrpení.”
Zároveň se během těchto nesmírně bolestivých měsíců u otce Dolinda objevila
nová charismata, jako například
bilokace, ačkoli on sám měl výraznou nechuť k čemukoli mimořádnému. Především se v tomto období začal projevovat nadpřirozený fenomén vnitřních promluv (
Ježíšův hlas v jeho nitru), který měl mít velký význam pro jeho budoucí službu. Otec Dolindo neměl žádná vidění, ale vnitřně s jasnou myslí slyšel slova Pána Ježíše a Panny Marie, která poslušně zapisoval jako diktát.
V srpnu 1910 Ježíš vysvětlil svému knězi:
„Já jsem v tobě a ty jsi ve mně. Neboť ty žijet, ale ne ty, ale já žiji v tobě. A ne ty píšeš, ale já píšu skrze tebe." V průběhu následujících let tyto promluvy nabývaly na délce a intenzitě. Vždy je však dokázal jasně odlišit od svých vlastních myšlenek. Když otec Dolindo ve svých zápiscích uvádí: "
Ježíš mluví k duši" nebo "
Maria mluví k duši", jasně a jednoznačně tím vyjadřuje, že následující slova mají nadpřirozený původ a že je přijal ve vnitřním vnuknutí od Ježíše a Marie.
Začátkem srpna 1910 obdržel sedmadvacetiletý Dolindo dopis z Říma, v němž mu bylo dovoleno opět sloužit mši svatou.
„Dva roky, šest měsíců a jedenáct dní jsem byl suspendován,” přesně tak počítal své dny. Během jeho pobytu v Kalábrii, kde působil jako apoštol mládeže a pomáhal jako sekretář biskupovi, který mu byl nakloněn, se znovu objevila stará, nepodložená obvinění.
Na podzim 1911 byl znovu povolán do Říma a po Novém roce musel dokonce strávit měsíc v tehdy ještě existujícím vězení Posvátného oficia. Tvrdé zacházení bez možnosti vést duchovní život poznamenalo otce Dolinda velmi bolestně. V konečném rozsudku se ho oficium rozhodlo poslat zpět do Neapole. Bylo mu dovoleno sloužit mši svatou, protože uznali, že je nevinný, a tak mohl konečně pokračovat ve své službě v rodném městě. Zřetelně cítil, že ho vede Bůh. Především díky jeho oduševnělým kázáním v různých kostelích, kam byl zván, došlo také k mnoha obrácením.
„Ve všech bojích a starostech není síly, která by mohla porazit duši důvěřující Bohu a Panně Marii. Satan je otřesen a poražen důvěrou, protože důvěra znamená pokorné uznání vlastní slabosti a nedostatečnosti. Proti tomu, kdo se opírá o Všemohoucího, svět nic nezmůže; jeho vítězství je vždy jisté.” (Otec Dolindo Ruotolo)
Článek přeložený a upravený z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/?m=1, V originálním znění ho naleznete
zde.
.
2. část tohoto článku :
Když šlo o duše,
žádná oběť pro něj nebyla příliš velká
- otec Dolindo Ruotolo
