Při mši svaté se také modlíme modlitbu „Otče náš“, často ji i zpíváme.
Je to modlitba, která je svým způsobem nejvznešenější, protože ji nás naučil sám Boží Syn. Většina z nás se ji modlí dokonce i několikrát denně, takže by mohlo hrozit, že už to vezmeme tak nějak automaticky. „Otče náš“ člověk oddrmolí a mohlo by utéci, že při mši svaté je to mimořádný okamžik.
V Bibli nacházíme „Otče náš“ dvakrát, jednou v Lukášově evangeliu a podruhé u Matouše v 6. kapitole, v 9.-13. verši. A právě od Matouše je vzata ta verze, kterou my známe, a kterou se modlíme i při mši svaté. Jsou to slova, která jsou tak posvátná zvlášť proto, že je učil sám Boží Syn.
Když se „Otče náš“ modlíme při mši svaté, stojíme. Je to na znamení toho, že jsme si vědomi: jsem teď před Pánem, předkládám to nebeskému Otci.
Je dobře si všimnout, ve které chvíli se „Otče náš“ modlí: už je na oltáři zpřítomněn proměněný Boží Syn a spolu s Kristem se modlíme k nebeskému Otci. Máme se v duchu k Němu připojit. A to, že můžeme oslovit Boha „Otče náš“, nás vede k tomu, abychom si díky prožitku mše svaté uvědomili, že jsme ještě víc zváni, abychom zažívali, že jsme Boží děti.
Jednotlivé prosby, jak si je může člověk promýšlet, nás vedou k tomu, že při mši svaté prosíme právě za ty nejdůležitější věci: ať je v úctě Boží jméno, ať ho lidé poznávají dál. Prosíme také za své každodenní potřeby: „…chléb náš ve zdejší dej nám dnes“. Prosíme za to, abychom dokázali při všech pokušeních zůstat lidmi, kteří nenaletí, nepodlehnou zlému, kteří vytrvají v dobrém. Toto všechno se předkládá právě v modlitbě „Otče náš“ při mši svaté jako taková vznešená prosba ve chvíli, kdy jsme vlastně přítomni tomu, že se stal znovu ten zázrak: Bůh je zde s námi. Tak ať nás to pak vede k tomu, že až se modlíme „Otče náš“ kdykoliv, kdekoliv, během dne, tak ať to pro nás není jen takové prázdné odříkávání, ale naopak šance přiblížit se ještě víc k tomu tajemství, že Bůh je s námi.
Amen.