Příběh se stal v Belgii ve Flandrech. Mladá matka šla se
svým dítětem na procházku kolem kanálu. Při hře a nepozornosti spadlo dítě do kanálu.
Časopis Světlo ZDE.
Matka byla zoufalá. Sama plavat
neuměla a musela se bezmocně dívat, jak dítě tone. Ale náhle
přišla pomoc. Náhodný kolemjdoucí skočil pohotově do vody
a dítě zachránil. Vděčná matka ho pozvala k sobě domů, aby
se ohřál. Při odchodu řekla matka zachránci: „Je mi líto, že
nemám něco cenného, co bych vám darovala. Ale na znamení
mé vděčnosti vezměte si tuto sošku Panny Marie.“
Zachránce řekl: „Já nejsem nábožensky založen, v Boha nevěřím. Ale na památku si tu sošku od vás vezmu.“
Po několika desetiletích se v jedné švýcarské nemocnici stalo toto: Sestry v nemocnici oslovily jednoho kněze: „Máme zde
jednoho pacienta, kterému se nevede dobře a zřejmě během
několika dnů zemře. Nechce o Bohu a náboženství nic slyšet
a kněze odmítá. Ale vy pocházíte z Flander jako on. Snad ho
potěší, když s ním promluvíte jeho rodnou řečí.“
A skutečně, nálada pacienta se zvedla, stal se otevřenějším.
Při rozhovoru padl pohled kněze na mariánskou sošku, která
stála na nočním stolku. Řekl nemocnému: „Divím se jedné věci. Sestry mi řekly, že jste nevěřící, ale vidím zde sošku Matky
Boží.“ „Ano,“ řekl nemocný, „dostal jsem ji před mnoha lety
ve Flandrech od jedné matky...“ „Ano, vím,“ pokračoval kněz,
„bylo to tehdy a tehdy, tam a tam...“ Pacient byl udiven: „Odkud to víte?“ Kněz se na něho zadíval a řekl: „Dítě, které jste
tehdy zachránil, jsem já. Moje matka mi všechno vyprávěla.“
A nyní se stal zázrak milosti. Pacient se dal do pláče. Byl
ochoten se vyzpovídat. Přijal svátosti a zemřel později smířen s Bohem.
Záznam z přednášky Bernarda Peyrouse, kněze a historika
-sks- 8/2012, překlad -lš
Světlo 23/2012
