Evangelijní text nejbližší neděle (Mt 23,1-12) nabízí úryvek z Ježíšovy polemiky na adresu rozporu mezi slovy a chováním farizeů a zákoníků. Ve skutečnosti je to Ježíšovo varování pro vlastní učedníky.
Zodpovědnost autority
V roce 1934 židovský profesor Eleazar Sukeiík napsal článek, v němž uvádí několik archeologických příkladů pro "Mojžíšovu stolici". Bylo to čestné místo v synagoze pro osobu, která podávala výklad Mojžíšova zákona, nebo měla jistou autoritu ve společnosti.
Výraz je však třeba vnímat především v obrazném významu. Mojžíš je největší lidskou autoritou židovského náboženství. Bůh dal jeho prostřednictvím Zákon izraelskému národu na hoře Sinaj. Výraz "Mojžíšova stolice" označuje autoritu při interpretaci předpisů tohoto Zákona. Je měřítkem všeho. Stanoví, co je pravda a co je lež, co je správné a co je špatné. Podle starozákonní knihy Exodus 18,13 si Mojžíš každý den sedl a řešil spory lidí. Když Ježíš mluví o tom, jak farizeové a zákoníci zasedli na Mojžíšovu stolici, mluví o jejich odpovědnosti za vysvětlování a aplikaci Božích příkazů v životních situacích.
Ježíšova hlavní kritika je vyjádřena slovy: "
Mluví, ale nekonají." (Mt 23,3)
Rozpor mezi naukou a skutky je největším pohoršením, kterému čelíme i v křesťanství: "
Každý, kdo slyší tato má slova, ale je neuskutečňuje, podobá se hloupému muži, který si postavil dům na písku." (Mt 7,26) Vážnost těchto slov se zvětšuje, když jde o osoby postavené do čela náboženské komunity.
Rozpor mezi slovy a skutky je pokrytectvím. Slovo pokrytec v řečtině původně označovalo herce, který hraje roli někoho jiného. Herectví víry paralyzuje naši důvěryhodnost Ježíšových učedníků.
Když zevnějšku chybí nitro
V další části evangelijního úryvku Ježíš poukazuje na vnějškovost víry, které chybí vnitřek.
Tragédie takto prožívané víry je vyjádřena slovy: "aby je lidé viděli." (Mt 23,5) Matouš se vrací k tématu, které již uvedl v Ježíšově řeči na hoře: "
Dejte si pozor a nekonejte svoje dobré skutky před lidmi, aby vás obdivovali, protože nebudete mít odměnu u svého Otce, který je na nebesích." (Mt 6,1) Životní styl křesťana není hereckým výkonem, za který budeme odměněni potleskem publika. Farizeové a zákoníci se svými vnějšími gesty (první místa, pozdravy) jsou v evangeliu pouze odstrašujícím příkladem.
Hlavním smyslem je kritika do vlastních řad Ježíšových následovníků. Pokušení herce totiž dřímá v každém z nás.
Varování před autoritářstvím
Farizeové spolu se zákoníky představovali náboženskou autoritu židovstva. Při formování nového společenství Ježíšových učedníků byla tendence přenášet některé prvky i ze židovství, které v jednotlivých komunitách už mělo své zažité struktury.
Kristus varuje před autoritářským zneužitím postavení. Označení "rabbi" byl titul pro učitele Mojžíšova zákona, který v židovství obzvláště nabyl na váze po zničení jeruzalémského chrámu v roce 70 po Kr, tzn. v době, kdy bylo napsáno Matoušovo a ostatní evangelia. Jeho odmítnutí je třeba vnímat i jako odlišení Ježíšových učedníků od učedníků Mojžíše, které představovali farizeové a zákoníci.
Označení "abba" byl titul nejen pro otce rodiny, ale i pro staršího člověka v rámci židovského společenství.
Neznamená to, že nikoho na zemi nemáme nazývat "otec". Otec vyjadřuje závislost syna na původu, který dostal od otce. Ježíšův učedník si má být vědom, že jeho víra má svůj prvotní původ jedině v Bohu.
Nakonec označení "učitel", v řeckém textu "kathegetes", má význam vůdce. Proto
jediným "Učitelem", který nás vede k Bohu je Kristus. V tom je i poslání učedníků - přivádět druhé k Bohu, ne k sobě.
V každé době se Církev musí vypořádat s napětím mezi sociologickou potřebou vlastní institucionalizace a příkazem žít jako společenství bratří a sester. Musí tak vždy
konat se zřetelem na pravdu evangelia, které hlásá, ne na svět, ve kterém žije. Ježíšova slova jsou trvalým varováním, aby úkoly a úřady v rámci společenství Církve nikdy nezastínily její prorocký hlas a hlavní povolání k pokorné službě Kristu a bratřím a sestrám.
P. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 2. 11. 2017 naleznete
zde.