V jisté daleké muslimské krajině žili dva bratři, Selim a Hasan. Pocházeli z bohaté rodiny a byli mimořádně nadaní, proto jim rodiče zabezpečili přiměřené vzdělání. Především to však byli dobří bojovníci, kteří vedli své vojenské oddíly do mnoha vítězných bitev.
Bratři však nebojovali spolu, ale každý jinde. Oba toužili vyznamenat se, ale starší Selim byl mnohem lepší velitel a dosahoval v boji větší úspěchy než jeho mladší bratr. Proto Hasan žárlil na úspěchy svého bratra a velmi toužil dožít se chvíle, kdy se Selimovi přestane dařit a on ho přetrumfne. Jenže čas běžel a Hasanovy tajné naděje pohasínaly. Selimovy úspěchy neměly konce a tak se Hasanova žárlivost nezadržitelně měnila na nenávist vůči bratrovi. Selim však nic netušil a užíval si i nadále svou slávu i úspěchy.
V jedné bitvě muslimské jednotky pod velením Selima porazily křesťanskou armádu a muslimští vojáci zajali křesťanského velitele i s jeho pobočníkem. Křesťanský velitel byl statečným rytířem z daleké země, který bojoval energicky proti muslimské přesile, ale v boji byl těžce zraněn a téměř ztratil svůj život. Když ho těžce raněného a zakrváceného přinesli před Selima, muslimský velitel byl překvapen. I přes vážný stav si poražený rytíř zachoval jistou vznešenou důstojnost. Z jeho sympatického obličeje vyzařoval neuvěřitelný klid a vyrovnanost. Když uviděl muslimského velitele, na jeho tváři se objevil záhadný láskyplný úsměv. Selima to okouzlilo a on také odpověděl úsměvem. Ačkoli to byl tvrdý bojovník, zachoval si jistou velkorysost a smysl pro čest a spravedlnost. Něco ho k tomuto křesťanovi přitahovalo. Něco, co sám nedokázal definovat.
Po krátké chvíli se Selim zeptal: „
Kdo jsi?“ Raněný křesťanský velitel se na vítěze laskavě podíval svýma přitažlivýma blankytnýma očima a s velkou námahou odpověděl: „
Richard z Walesu.“ Vzápětí ještě dodal: „
A ty jsi Selim, slavný velitel.“
„
Ty mě znáš?“
„
Hodně jsem o tobě slyšel a také jsem tě zdaleka viděl.“
„
A co jsi o mně slyšel?“
„
Že jsi velký válečník, který už poslal na druhý svět mnoho protivníků. I já mám smrt na jazyku, ale předtím, než opustím toto slzavé údolí, chci ti darovat vzácný poklad.“
Selim se zaraženě díval na svého protivníka a nemohl uvěřit svým vlastním uším. Nakonec se Richarda zeptal: „
Říkáš, že máš smrt na jazyku, ale přesto chceš mně, svému nepříteli, darovat poklad?“
„
Naše víra nám přikazuje milovat i své nepřátele a dobře činit těm, kteří nám ubližují. Cítím, že umírám, a chci ještě před smrtí udělat dobrý skutek.“
„
Takže mi chceš darovat poklad, abys udělal dobrý skutek.“
„
Ano.“
„
Jaký je to poklad?“
„
Můj pobočník ti ho přinese.“
Po těchto slovech se Richard obrátil na svého pobočníka a tiše mu zadal několik pokynů. O chvíli později mu pobočník přinesl nějaký předmět, zabalený do drahocenné látky. Předal předmět rytíři, který rozbalil látku, a v jeho rukou se zaskvěla kniha v nádherném obalu, vykládaném drahokamy. Na první pohled bylo jasné, že musí být velmi cenná. Chtěl podat knihu Selimovi, ale jeho zranění ho velice oslabilo, proto požádal svého pobočníka, aby Selimovi odevzdal vzácný dar. Selim se překvapeně zeptal: „
To je ten poklad?“ Richard s námahou přikývl: „
Ano.“ „Jakou má hodnotu?“
„Ta se nedá vyčíslit.“
„Tato kniha je tak cenná?“
„Nejcennější na světě. Už sama kniha je mimořádně drahá, ale skutečný poklad je uvnitř.“
„V té knize?“
„Ano, v ní.“
Selim nevycházel z údivu. Celé to bylo jakési divné, ale Selimovi se kniha velice zalíbila a něco ho k té knize neodolatelně přitahovalo. Nakonec se zeptal: „Ale jak ten poklad získám?“
Rytíř s námahou odpověděl: „Jednoduše. Tak, že si tu knihu přečteš. Celou. Od prvního písmena po poslední.“
„A co chceš za ten poklad?“
„Pro sebe nic, jen zachraň mé lidi a postarej se, aby se ve zdraví vrátili spět domů. Pak budu tvým dlužníkem až navěky.“
Selimovi se tato slova zalíbila a tak řekl: „Dobrá. Tví lidé se mohou bezpečně vrátit domů. Ručím za jejich bezpečnost.“
„Z hloubky srdce děkuji,“ odvětil Richard a jeho tváří proběhl šťastný úsměv. Pak upadl do bezvědomí a krátce nato zemřel. Selima se dotkla jeho smrt. Ačkoli to byl jeho nepřítel, pocítil lítost nad jeho smrtí. Od té doby mu tajemný cizinec nescházel z mysli. Při první volné chvíli sáhl po knize, kterou dostal darem, a když ji otevřel, zjistil, že ta kniha se jmenuje Bible.
Jedna věc ho však šokovala. Ačkoli kniha byla napsána cizím, neznámým jazykem, Selim jí rozuměl od slova do slova. Dychtivě začal číst a postupně se mu začaly otevírat oči. Pochopil, že křesťanství je mnohem lepší než víra jeho otců. Uvědomil si, že sloužil zlé věci a proto se vnitřně obrátil. Ve svém srdci se zřekl islámu a zatoužil stát se křesťanem, jen ještě nevěděl jak.
Jednoho večera si zamyslel, představil si obraz dárce této úchvatné knihy a v duchu k němu laskavě promluvil: „
Ó, drahý Richarde, můj tajemný dobrodinče. Měl jsi pravdu. Ta tvoje kniha, Bible, je nejcennějším pokladem na světě. Chci přijmout tvou víru, protože mé srdce mi říká, že jedině tato víra je pravá."
Vzápětí si však uvědomil, že muslimovi, který přestoupí na křesťanskou víru, hrozí smrt z rukou jeho soukmenovců, proto se rozhodl své sympatie vůči křesťanské víře tajit. Jenže jednoho dne stejně vyšla pravda najevo a Selimova rodina se o všem dozvěděla. Všichni jeho příbuzní byli strašně rozzlobeni a rozhodli se Selima zahubit. Tímto úkolem pověřili Selimova bratra Hasana. Hasan byl potěšen. Konečně pokoří nenáviděného bratra a získá úctu a vážnost celé rodiny i svých soukmenovců. A tak začal připravovat plán pomsty.
Chystal se přepadnout Selima v jeho vojenském táboře, usmrtit ho a jeho hlavu přinést rodině jako znak vykonané pomsty. Věděl však, že Selim je zdatný bojovník, proto plán útoku připravoval velmi pečlivě a rozhodl se využít momentu překvapení. Chystal se bratra přepadnout v noci. Jenže v noci před bratrovým útokem dostal Selim nečekané varování. Ve spánku ho najednou ozářilo jasné světlo a Selim strnul hrůzou. Zděšený se podíval do toho světla a najednou v něm rozpoznal postavu rytíře, od kterého obdržel Bibli. Chvíli byl němý, ale pak ze sebe vysoukal jedno jediné slovo: „
Richarde!“
Rytíř se zlehka pousmál svým neopakovatelným úsměvem a odvětil: „
Ano, jsem to já.“ Ale pak zvážněl a oznámil Selimovi strašnou novinu: „
Selime, hrozí ti smrt. Tvoje rodina odhalila, že ses zřekl víry svých předků. Rozhodla se sprovodit tě ze světa. Zítra v noci sem přijde tvůj bratr Hasan s velkým oddílem bojovníků, aby tě usmrtili. Proto musíš okamžitě utéct. Pokud vyrazíš okamžitě, budeš mít noc a den náskok před svým bratrem.“
„
Ale kde mám jít?“ zmohl se Selim na krátkou otázku.
„
Neboj se, anděl Páně tě odnese až do cíle cesty. Tam se o tebe postarají!“ Selim se chtěl ještě něco zeptat, ale rytíř ho předešel: „
Důvěřuj mi a neznepokojuj se. Všechno bude dobré.“
Po těchto slovech najednou zmizel a Selim se probudil z hrozného snu. Procitl do kruté reality a pochopil, že musí okamžitě jednat. Ve světle lampy si zabalil nejnutnější věci.
Už se chystal vyjít ven, když najednou vnitřek stanu znovu ozářilo světlo. Selim spatřil nádherného anděla mohutných rozměrů, ze kterého vyzařovalo tolik lásky a dobroty, že duši Selima zaplavilo štěstí a pokoj. Po jeho obavách nezbylo ani stopy, a když ho anděl vzal do své náruče a vznesl se s ním k výšinám, necítil ani štipku strachu. Anděl přinesl Selima na nádvoří kláštera v daleké křesťanské zemi a tam se Selima ujali mniši, kterým klášter patřil.
Selim se pod dozorem mnichů pustil s velikou vervou do studia teologie, aby nasytil svou touhu po poznání. Po několika letech se sám stal mnichem a později dokonce představeným kláštera, který ho před léty přichýlil pod svou střechu. Všichni ho znali jako pátra Ignáce. Jeho rodina o něm nic nevěděla, přestože se ho jeho příbuzní pokoušeli najít. Nicméně, nikdo nebyl schopen odhalit místo jeho pobytu, takže se o Selimovi přestalo mezi příbuznými mluvit. Největší radost z jeho nevysvětlitelného zmizení měl bratr Hasan, který tak přestal být ve stínu svého úspěšnějšího bratra a sám se stal nejslavnějším bojovníkem mezi svými soukmenovci. Splnila se tak jeho velká touha.
Mezitím muslimové dobývali jednu zemi za druhou, až jednoho dne muslimské vojsko pod velením Selimova bratra Hasana začala dobývat zemi, ve které žil Ignác se svými mnichy. Jednoho dne zrána, když se otec Ignác probudil, ho najednou ozářilo nesmírné světlo, ve kterém poznal Ježíše. Ježíš mu oznámil, že se jeho bratr Hasan blíží v čele velkého vojska muslimů a že se chystá dobýt a vyplenit klášter i všechno, co mu přijde do cesty. Je velmi krutý, nemilosrdný a s nikým nezná slitování. Pozabíjel už mnoho lidí.
Ignáce tato zpráva vyděsila, začal si však dělat starosti ani ne tak o sebe, ale spíš o řeholníky, kteří byli svěřeni pod jeho vedení, ale také o okolní křesťanské obyvatelstvo. Ježíš velmi přesně znal myšlenky, které se honily Ignácovi v hlavě, a rozhodl se podrobit ho tvrdé zkoušce: „
Ignáci, mohu zastavit tvého bratra Hasana. Přeješ si jeho zkázu?“
„
Ne, Pane!“ zděšeně zvolal Ignác a pokračoval: „
Nechci záhubu žádného člověka a už vůbec ne záhubu vlastního bratra. Chci, aby žil. Aby žil pro tebe. Tak, jako se já snažím žít pro tebe, Pane. Ježíši, vroucně tě prosím, přiveď k sobě i mého bratra tak, jako jsi kdysi přivedl k sobě mne.“
„No dobrá. Ale něco pro něco. Co jsi ochoten obětovat za záchranu svého bratra?“
„I můj vlastní život, Pane!“
„
Jsi si jistý?“
„Pane, ty mi vidíš do srdce a znáš každou mou myšlenku. Víš, že stojím za svým slovem, i když se chvěji na celém těle.“
„Dobrá. Vím, že to myslíš upřímně, ale chtěl jsem to slyšet z tvých úst."
„Kdy přijde Hasan?“
„Zítra ráno. Máte dvacet čtyři hodin času. Bojíš se?"
„Nebojím se ani tak o sebe, ale co bude s mými lidmi?“
„Buď pokojný, nic se nestane ani tobě ani nikomu v tomhle kraji. Vyzbroj se trpělivostí a bez ustání se modli se svými bratry. Nezkřiví se vám ani vlas na hlavě. Důvěřuj mi!"
„Ano, Pane, důvěřuji ti. Nechť se děje tvá vůle."
Na Ježíšově tváři se zjevil lehký úsměv, pak se Pán obrátil a postupně odcházel pryč, až úplně zmizel a záře, která ho obklopovala, zmizela taky. Ignác zvolal své mnichy a obeznámil je se situací. Pak je zavedl do chrámu a požádal je, aby setrvali na čtyřiadvacetihodinové adoraci bez jídla a vody. Povolil jim odejít jenom v případě nejnaléhavější potřeby. Nato vystavil Nejsvětější svátost oltářní a začal se modlit litanie a jiné modlitby. Všichni řeholníci setrvali na modlitbách a odcházeli jen výjimečně. Pak se však opět vraceli do chrámu. Takto prošel celý den a téměř celá noc.
Ignác se modlil nejhorlivěji. Prosil Boha o záchranu kláštera, mnichů i obyvatel okolní země, ale především prosil Boha, aby se jeho bratr obrátil a stal se křesťanem. Bůh vyslyšel Ignácovi modlitby, ale o tom se Ignác dozvěděl až o několik hodin později. V té době Hasan ještě spal ve svém velitelském stanu. Najednou se mu ve snu zjevilo zářivé světlo nesmírné síly a z tohoto světla mohutným hlasem promluvil Ježíš: „
Proč zabíjíš mé bojovníky?“
Hasan se celý roztřásl hrůzou. Ježíš pokračoval: „
Napáchal jsi hodně zla, ale tvůj bratr prosil o milost pro tebe, aby ses také mohl stát mým bojovníkem. Za několik hodin se setkáte. Tvůj bratr se stal mnichem v klášteře nedaleko odsud. Podívej se na to!"
Ježíš vystřel stranou svou pravou ruku a vedle něj se objevil obraz pátra Ignáce, jak stojí před branami kláštera a hledí na něj. Pak Ježíš řekl: „
Tvá vojska se zítra vrátí do své vlasti, ale bez tebe. Ty zůstaneš u svého bratra. On ti řekne, co máš dělat, a pak se oba stanete mými bojovníky."
„
Jak najdu svého bratra?“ zeptal se Hasan.
„
Nedělej si starosti. Moje světlo tě povede.“
Po těchto slovech Ježíš zmizel Hasanovi z očí. V tom okamžiku se Hasan celý zpocený vzbudil a roztřeseně přemýšlel nad tím, co viděl a slyšel ve svém snu. Po chvíli vstal a začal se chvatně oblékat, když mu najednou oznámili příchod posla s naléhavou zprávou od jeho nejvyššího vládce. Když posel přinesl Hasanovi zprávu, Hasan jí přečetl a zbledl. Vládce ho informoval, že jeho zemi ohrožuje mocný nepřítel, a proto se Hasan musí bez meškání vrátit se svou armádou domů. Hasan uvažoval jen chvíli a pak se rozhodl. Svolal své velitele a oznámil jim, co se děje. Ale pak je šokoval slovy, že on musí učinit naléhavou povinnost a oni se vrátí domů pod velením nového velitele, kterým Hasan jmenoval svého zástupce Murada. Jeho podřízení chtěli protestovat, ale Hasan vytáhl meč a s křikem jim pohrozil, že toho, kdo by neposlechl jeho rozkazy, osobně připraví o život. Hasanovi podřízení se neodvážili vzdorovat a podvolili si mu. Začaly přípravy na náhlý návrat domů.
Hasan však chvatně vysedl na koně, a když se ohlédl, spatřil v dálce před sebou světlo. Pustil se rychlým cvalem za tím světlem a po nějaké době uviděl na malé vyvýšenině před sebou klášter. Když přicválal k němu, věděl, že je na správném místě. Přesně tento klášter viděl ve svém snu. Dokonce poznal i řeholníka, stojícího před klášterem. Přesně tak mu ho Ježíš ukázal ve snu. Hasan se rozechvěl. Po letech konečně uzřel bratra. Rozběhl se vpřed, aby se bratrovi vrhl pod nohy. Ignáci poskočilo srdce, ale pak se vyzbrojil statečností a odhodláním.
Všechno svěřil do Božích rukou. Hasan doběhl k němu, padl do prachu na tvář před ním a začal vzlykat. Dojatý Ignác si klekl ke svému bratrovi a zvedl ho nahoru. Vzápětí si oba bratři se slzami v očích padli do náručí. Netrvalo dlouho a Hasan se stal mnichem, který dostal řeholní jméno Dominik. Oba bratři pak ještě po mnoho let sloužili spolu v klášteře ke slávě Boží a prospěchu lidí.
Karol Dučák
Původně vydáno na
http://www.priestornet.com/2016/05/poklad-v-dusi.html, 28. 5. 2016
