Několik myšlenek z homilie Benedikta XVI. ze slavnosti Zjevení Páně. Zamýšlí se zde nad postavami tří králů a jejich vlastnostmi a srovnává s posláním a vlastnostmi biskupů, kteří, jdou - jako tři králové - v čele svého stádce, což je posláním pastýřů.
Cesta Tří mudrců z Východu je pro liturgii jenom začátkem velkého procesí, které se táhne celými dějinami. Tito lidé započali pouť lidstva k Ježíši Kristu, k Onomu Bohu, který se narodil ve stáji, zemřel na kříži, vstal z mrtvých, zůstává s námi po všechny dny až do konce světa (srov. Mt 28,20).
První přišli pastýři, prostí lidé, kteří se ocitli nejblíže Bohu, jenž se stal dítětem a nejsnadněji „mohli přijít“ (srov. Lk 2,15) k Němu a rozpoznat v Něm Pána. Nyní však přicházejí také moudří tohoto světa. Přicházejí velcí i malí, králové i sluhové, lidé všech kultur a všech národů. Lidé z Východu jsou první, za nimiž během staletí půjdou mnozí další.
Mudrci původem z Východu jsou první.
Jít v čele svého stádce je podle Ježíšových slov úkolem pastýře (srov. Jan 10,4). V těchto osobnostech, které jako první z pohanů, nalezli cestu ke Kristu, můžeme snad i přes všechnu různost v poslání a úkolech hledat i určité ukazatele biskupského poslání. Jací to byli lidé?
Můžeme říci, že to byli mužové vědy, avšak nikoli v tom smyslu, že chtěli vědět mnoho věcí. Chtěli více. Chtěli pochopit, co má v lidském bytí cenu.
Pravděpodobně slyšeli o předpovědi pohanského proroka Bileama: „Vychází hvězda z Jakuba, povstává žezlo z Izraele“ (Nm 24,17). A hloubali nad tímto příslibem. Byli to lidé nepokojného srdce, kteří se nespokojovali s tím, co se jeví a je obvyklé. Byli to muži hledající zaslíbení, hledající Boha. Byli bdělí a schopní vnímat Boží znamení, Jeho jadrnou a naléhavou řeč. Byli však také odvážní a zároveň pokorní.
... museli asi snášet úsměšky, když se vydávali na cestu za Židovským Králem a podstupovali kvůli tomu takovou námahu. Nebylo pro ně důležité, co o nich říká ten či onen, včetně lidí vlivných a inteligentních. Pro ně platila samotná pravda, nikoli mínění lidí.
Nelze v tom spatřit některé podstatné rysy biskupské služby?
Také biskup musí být
člověk nepokojného srdce, který se nespokojuje s obvyklými věcmi tohoto světa, ale sleduje neklid svého srdce, jež jej nutí přibližovat se k Bohu stále více, hledat Jeho tvář a poznávat Jej stále více, aby bylo možné Jej více milovat.
Také biskup musí být
mužem bdělého srdce, které vnímá jadrnou řeč Boha a dovede rozlišovat pravdu od zdání.
Také biskup musí být
naplněn odvahou pokory, který se neptá, co o něm říká dominantní mínění, nýbrž odvozuje své měřítko od Boží pravdy a zasazuje se o ni: „opportune – importune“.
Musí být
schopen předjímat a ukazovat cestu. Musí
jít vpředu ve stopách Toho, který nás všechny předešel, protože je pravým Pastýřem a pravou hvězdou přislíbení: Ježíše Krista.
A
musí mít pokoru sklonit se před oním Bohem, který se stal natolik konkrétním a jednoduchým, že odporuje naší hloupé pýše, která nechce vidět Boha tak blízkého a maličkého.
Musí žít adorací Božího Syna učiněného člověkem, adorací, která nám vždy znovu ukazuje cestu.
Posláním biskupů je
Zvěstovat evangelium Ježíše Krista, předjímat a vést, střežit posvátný poklad naší víry, milosrdenství a lásku k chudým a potřebným, v níž se odráží milosrdná láska Boha k nám, a nakonec ustavičná modlitba – to jsou základní charakteristiky biskupské služby.
Ustavičná modlitba znamená neztratit nikdy kontakt s Bohem; nechat se Jím v nitru svého srdce vždycky oslovit a být tak prostoupeni jeho světlem. Jedině ten, kdo osobně poznává Boha, může vést druhé k Bohu. Jedině ten, kdo vede lidi k Bohu, vede je po cestě života.
Nepokojné srdce, o kterém jsme mluvili s odkazem na sv. Augustina, je srdcem, které se v posledku nespokojí s ničím menším než s Bohem a právě tak se stává srdcem, které miluje. Naše srdce je ve vztahu k Bohu nepokojné a zůstává takovým, třebaže dnes je člověk tohoto nepokoje velmi účinnými „narkotiky“ zbavován.
Avšak nejenom my, lidské bytosti, jsme nepokojní ve vztahu k Bohu. Nepokojné je ve vztahu k člověku
Boží srdce. Bůh nás očekává. Hledá nás. Ani On nemá pokoj, dokud nás nenajde. Srdce Boží je nepokojné, a proto se vydalo na cestu k nám, do Betléma, na Kalvárii a z Jeruzaléma do Galileje až na konec světa. Bůh je neklidný kvůli nám. Hledá lidi, kteří se nechají nakazit tímto Jeho neklidem, Jeho vášní pro nás. Lidi, kteří v sobě nosí touhu, jež je v jejich srdcích, a současně dovolují, aby se jejich srdce dotýkala Boží touha po nás.
Drazí přátelé, takový byl úkol apoštolů: přijmout Boží znepokojení nad člověkem a přinášet lidem Boha samého. A to je váš úkol ve stopách nástupců apoštolů:
nechte se oslovit nepokojem Boha, aby touha Boha po člověku mohla být uspokojena.
Mudrcové následovali hvězdu. Prostřednictvím řeči stvoření nalezli Boha dějin.
Hodně se diskutovalo o tom, co to bylo za hvězdu, kterou spatřili mudrcové. Má se za to, že jde o konjunkci planet, o nějakou Super novu, tj. o jednu z oněch hvězd, které jsou zpočátku slabé, ale v nichž exploze náhle způsobí, že se prudce rozzáří, anebo o kometu.
Velkou hvězdou, pravou Super novou, která nás vede, je samotný Kristus. On je takříkajíc explozí lásky Boží, která umožňuje, aby nad světem zazářilo velké světlo Jeho srdce.
A můžeme dodat: mudrcové z Východu, stejně jako svatí vůbec, stali se postupně sami jakýmisi Božími konstelacemi a ukazují nám cestu. Ve všech těchto lidech vyvolal kontakt s Božím Slovem jakousi explozi světla, skrze niž nad tímto naším světem vzešla Boží zář, která nám ukazuje cestu.
Svatí jsou hvězdami Boha, kterými se necháváme vést k Tomu, po kterém touží naše bytí.
Zpracováno podle homilie Benedikta XVI., celou ji naleznete
zde.,
/www.radiovaticana.cz
(Na Fatym.com vydáno 10. 1. 2012; 5. 1. 2026 - 17112 přečtení)
