Mnoho rodičů říká: Vychovávali jsme děti ve víře, poučili jsme je o vztazích
k druhém pohlaví. A teď studují a žijí „v poměru“. Co jsme udělali špatně?
Jasně a láskyplně trvat na svých postojích
Jedna čtenářka píše:
„V prvním ročníku se
moje dcera zamilovala
do svého spolužáka. Původně
chtěla počkat až do manželství.
Teď mě prosí, abych s ní
šla k lékaři, aby jí předepsal pilulku.
Bylo to milé děvče, angažovalo
se ve farnosti. O všem
jsme s ní mluvili. Byla nadšena
ideálem. A nyní se dovídáme,
že spí s chlapcem. ‚Na tom není
nic špatného, my se milujeme!‘
S mými iluzemi se zbořil svět.
Co jsem udělala špatně? Jaký
pohled jsem jí dala na manželství?
Jaké jsem jí dala svědectví?“
Jako rodiče a vychovatelé si
můžeme klást takové otázky. To
neškodí. Ale ptát se takto, to neznamená
pěstovat pocit viny. Je
třeba dodat, že žijeme ve světě,
který se velmi vzdálil od evangelia.
Nemáme vůbec přístup
k představám a mravům této doby.
Ani nesmíme a nemůžeme
dělat rozhodnutí jménem těchto
mladých dospělých (snad jsou to
spíše velcí mladiství). Na druhé
straně však můžeme říct, co
si o tom myslíme. Vlastně jsem
rád, že tato dívka o těchto problémech
hovoří se svou matkou.
Kde je však chyba? První, bohužel
nejčastější je ta, že mladí
lidé, přesvědčení křesťané, si
volí partnery, kteří nesdílejí jejich
přesvědčení, jejich životní
perspektivy, nemají stejné ideály,
být zamilován a s tím intimně
žít. V devíti z deseti případů
je to nesmysl.
Někdo mi namítne: Nikdo
předem neví, jak láska dopadne.
Ale! Je třeba se zeptat manželů,
(a Bohu zasvěcených osob), co
dělají, aby zachovali věrnost,
když jim někdo padne do oka
a zaklepe na srdce, svádí a vypadá
svůdně. Protože očekávám
skutečného partnera, pravou
partnerku, opravdové společenství
těla, srdce a duše, proto nedám
při první lepší příležitosti
průchod svým citům a své smyslnosti.
Druhá chyba: nezačínat překotně
(sice nikoliv oficiální, ale
přesto skutečný) manželský život.
Při tom se uzavíráme do intenzivního
intimního vztahu
dříve, než je pro něj dosažena
vnitřní (psychická, intelektuální,
duchovní a citová) zralost.
Jen tato zralá autonomie umožňuje
rozhodnutí a angažovanost
pro budoucnost. Tyto nezralé
vztahy vůbec nejsou přípravou
k manželství, nýbrž k rozvodu.
Tak se neučíme být jedno, nýbrž
rozejít se. A když se pak probudíme,
srdce trpí.
Třetí, dnes velmi rozšířený
omyl, na který je třeba se podívat
opravdu zblízka: když dívka
používá pilulku. Jako by to bylo
bez rizika, dát v sázku ženskou
rovnováhu, a to ve fázi,
kdy se teprve stabilizuje. A to
je třeba říct otevřeně: přistupuje
se k tomu lehkomyslně, jako
by neexistovala žádná rizika pro
zdraví a pro plodnost.
Samozřejmě v těchto divokých
manželstvích přirozené
prostředky regulace porodnosti
jsou znevažovány: vyžadují totiž
ohleduplnost, dialog, odpovědnost,
stojí v protikladu proti žádostivému
zákonu „vlády smyslů“.
Tyto metody nejsou oblíbené
především u chlapců, kteří žádají,
aby jim jejich kráska byla vždy
k dispozici.
Někdo namítne, že je lepší
vzít pilulku než riskovat těhotenství
a v devíti z deseti případů
potrat. Volme menší zlo.
Ale není právě toto příznačné?
Je tedy jasné, že dítě je od počátku
vyloučeno z této mladé
lásky, ve které se hledá spíše
symbiotické vyžití než budování
budoucnosti.
Znám mladé lidi, kteří čekají,
zasnoubené, kteří čekají: je
v nich patrná zvláštní milost.
Někdy je možno ji vyčíst z jejich
gest a jejich pohledů.
Ale i těm, kteří tuto vnitřní
krásu již ztratili, budiž řečeno:
je možno si ji znovu darovat.
Famille Chrétienne 1483
Překlad -lš-
Světlo 10/2011
