Je sobota 25.9. 2010 a ve farnosti Brno – Obřany a Maloměřice se ke svému vrcholu blíží lidové misie, které zde pod vedením Fatymu celý týden probíhaly.
Je něco málo před 16:00 hodinou a do farního kostela svatého Václava začínají přicházet nejen farníci, ale i lidé z okolních farnosti a kostel se začíná zaplňovat. Také misionáři se chystají pomalu k odjezdu, někteří z nich už dokonce odjeli.
Něco málo po 16:00 hodině pak zazvoní zvonky a za zpěvu písně Ejhle oltář, Hospodinův září… přicházejí k oltáři kněží a jáhnové, spolu s ministranty, aby tak otec Marek mohl odsloužit závěrečnou mši svatou, kterou vlastně spolu se stavěním kříže lidové misie vyvrcholí.
Při slavnostní mši svaté měl kázání otec Marek a z této promluvy vám nabízím několik myšlenek, jež zazněly.
Misie nemají skončit postavením kříže, ale mají pokračovat dál, tak aby se radost z víry šířila v srdcích křesťanů, a aby se také šířila dál. Misie by měli přispět k tomu, abychom si více vážili své víry, abychom z ní měli radost, abychom z ní dokázali čerpat sílu pro každý den, pro všechno to, co prožíváme. Aby se člověk za víru nemusel stydět nebo být plný pochybností, ale naopak, aby byl za ni vděčný. Aby si uvědomoval, že to je nejvyšší hodnota, kterou i nadále chci mít ve svém srdci. Misie zde byly proto, abychom se povzbudili ve víře.
Misie jsou také k tomu, aby se mohlo začít znovu a aby se také vytrvalo. A co nám po misích zbude? Myslím, že každému něco jiného. Někoho mohli oslovit myšlenky, kterých zde zaznělo mnoho. Také by však každému z nás měl zbýt jeden konkrétní úkol z misií – „modlit se za jednoho konkrétního člověka, modlit se za někoho, kdo nežije v přátelství s Bohem, kdo je víře vzdálen. Přijmout ho jako toho, za koho se každý den budu modlit a vytrvat v tom do doby, dokud mu nevyprosíme, že se k Pánu Bohu obrátí celým srdcem.“ Když se budeme každý den vytrvale modlit, tak je to jako kapka, která kape na skálu a po čase v ní vyhloubí jamku. Co by ale jedna kapka dokázala, ale pokud je jich mnoho, a když se vytrvá, tak Pán Bůh určitě naše modlitby vyslyší.
Až potom bude kříž postaven, tak bude příležitost se ho krátce dotknout a vložit tak do něj prosbu za tohoto konkrétního člověka. A když pak kolem kříže budete procházet, tak si na to vzpomeňte, na toho člověka, za kterého jste se rozhodli modlit. A do toho doteku na kříž ještě vložíme jedno konkrétní rozhodnutí, které jsme při misích udělali. Toto rozhodnutí pak máme nést do dalších misií.
Kříž je při misiích hodně důležitá skutečnost. „KŘÍŽ JE ZNAMENÍM VRCHOLNÉ LÁSKY“. My máme být znovu vnímaví pro znamení kříže, pro znamení lásky, ale také naší záchrany. Misijní kříž je požehnán Svatým Otcem Benediktem XVI. a pro nás to má být důvod, abychom v kříži viděli opravdu hluboké znamení naší spásy, Boží lásky a také výzvu „JDI TOU CESTOU, KTEROU TI UKÁZAL KRISTUS NA KŘÍŽI. JDI TOU CESTOU LÁSKY!“ Řešení svých problémů, starostí a bolestí nemáme hledat u nějakých věštců, u peněz, majetku, ale u kříže Ježíše Krista, protože jen tam najdeme pravou moudrost, tam najdeme pravou sílu, abychom dokázali vytrvale a věrně žít. „SVATÝ KŘÍŽI, BUĎ PRO NÁS SVĚTLEM“
„Kéž se tedy kříž pro nás znovu stane výmluvnějším svědectvím Boží lásky.“
Po mši svaté se pak tři místní muži chopili kříže a v průvodu a za zpěvu písní donesli tento misijní kříž před faru, kde byl postaven. Za zpěvu písní otec Marek tento kříž okouřil a požehnal.
Potom jsme jednotlivě ke kříži přistupovali a dotýkali se ho a tím jsme vlastně do něj vkládali ty naše úmysly z misií.
Na závěr už mi nezbývá dodat nic jiného, než jen:
BOHU DÍKY, za tyto lidové misie;
BOHU DÍKY za misionáře;
BOHU DÍKY za všechny,kteří se dobrém průběhu lidových misií podíleli. Ale největší
DÍKY patří PÁNU BOHU, že nám dopřál lidové misie prožít!
BOHU DÍKY!!!