Zajímavé...

Hospice

hospice V souvislosti s přednáškami, uvedenými ve filmu MuDr. Marie Svatošové Hospice a umění doprovázet (pro zhlédnutí klik zde ), jsme se dostali k zajímavým informacím a výzkumu o povědomí o těchto záležitostech mezi mládeží. Proto zveřejňujeme tento článek.

Témata umírání a smrti nejsou při běžné konverzaci většinou oblíbeným námětem, na rozdíl od jiných, s životním cyklem souvisejících námětů, jako jsou např. narození, nemoc,operace, ale i příbuzenské vztahy a jejich kvalita, které k životu náležejí a bývají naopak mezi veřejností široce a s oblibou diskutována, protože se každého jedince více či méně intenzivně po celý jeho život dotýkají. Avšak je jen otázkou, kdy se každý z nás, donucen okolnostmi, bude muset zabývat umíráním a smrtí, buď jako hlavní aktér či jako ten, který má být blízkému umírajícímu nápomocen.
Naši předkové v dřívějších dobách, díky tomu,že prožívali svůj život v uzavřené komunitě obvykle se zastoupením všech generací, neměli v přístupu k umírajícím a ke smrti tolik předsudků, protože doma obvykle přicházeli na svět a také tam umírali, tudíž se s těmito přirozenými životními předěly běžně setkávali už od útlého věku.
Až se vznikem moderní společnosti se objevují ve větší míře instituce nemocničního charakteru zaměřené na léčbu a pomoc obyvatelstvu při závažných nemocech, zraněních či nejvýznamnějších životních meznících (porod, příp. umírání), které hospitalizaci z našeho pohledu vyžadují. Také se rozrostl počet zařízení sociálního charakteru pro osoby vyžadující odborný dohled a péči. Avšak náš stát dokázal ve druhé polovině 20. století vyčlenit do takových zařízení téměř všechny skupiny obyvatel, které z jeho pohledu nezapadaly do tzv. „normality“ a u mnoha případů dokázal vyvolat ve společnosti pocit, že jde o společenské tabu. Tudíž se nelze divit, že po tomto téměř půl století odcizení i od přirozené problematiky umírání a smrti se jen pozvolna snaží naše nová společnost nacházet možnosti odpovídajícího přístupu k umírajícím a smrti přebíráním kvalitních a osvědčených moderních vzorů z vyspělých společností, které se této problematice kontinuálně věnují již po mnoho let.
Ačkoliv se za posledních téměř 20 let situace v kvalitě i množství zařízení, která se zabývají poskytováním paliativní péče umírajícím výrazně zlepšila, dá se předpokládat, že v povědomí běžného občana tyto možnosti téměř nejsou a ve chvíli, kdy je okolnostmi přinucen řešit situaci související s péčí o nevyléčitelně nemocného, neví si rady, kam se obrátit pro pomoc. A jestliže lze předpokládat problém v přístupu dospělého člověka, můžeme se jen dohadovat, jaké postoje budou vykazovat mladší generace, ty, které bychom měli na zvládání těchto záležitostí teprve připravovat. Právě proto bylo výzkumu zjištění postojů studentů k problematice provázení umírajících, eutanazie, hospiců či paliativní péči, aby bylo možno zjistit, nakolik je nastupující mladá generace schopna či ochotna se o ty, kteří to potřebují, postarat.

ZÁKLADNÍ POJMY A FAKTA Ke správnému porozumění textu je nezbytné na jeho začátku definovat jednotlivé pojmy, aby nedošlo následně k jejich zkreslenému výkladu Doprovázení umírajících – „Lidský doprovod na sklonku života je zvláštním uměním proto, že jde o humánní a smysluplné utváření terénu společného pro všechny zúčastněné. Sdílí ho pacient, který musí smysluplně zacházet s konečností svého života, s nímž se teď musí rozloučit, ale i jeho lékař a celý terapeutický tým, pacientovi příbuzní, přátelé a celé jeho okolí. Spontánně bychom se rádi takové těžké, nesnesitelné situaci vyhnuli. Medicína, která sebe samu chápe jen jako přírodovědnou disciplínu, vnímá konec kurativních možností nutně jako porážku.“
„Doprovázení umírajících ubere kus sil, ale přidá kus moudrosti a zralosti“.

Eutanázie – „Usmrcení pacienta s nevyléčitelnou nemocí pro zkrácení jeho utrpení. V ČR a ve většině zemí je zakázána. Samozřejmou součástí lékařské péče o takové pacienty je však energetické tlumení bolesti a odstranění či alespoň zmírnění dalších obtíží, které umírání doprovázejí, aby nemocný prožil co možno nejdůstojněji poslední okamžiky života. Kromě aktivní eutanázie (podání smrtícího prostředku na žádost nemocného) existuje ještě tzv. pasivní eutanázie spočívající v přerušení léčby, která udržovala pacienta na živu (řecky thanatos – smrt).“ „Právo na dobrovolný odchod člověka ze života pro stáří, nevyléčitelnou nemoc či jiný důvod. Stále je předmětem četných diskusí. Zatím trestní právo nejen naší země, ale také i mnoha dalších států, ji posuzuje jako trestný čin.“

Hippokratova přísaha – „Etické požadavky na jednání lékařů stanovené řeckým lékařem a filozofem Hippokratem. Skládají ji před převzetím diplomu všichni budoucí lékaři i na našich univerzitách.“

Hospic – „Zařízení sloužící obvykle k paliativní péči o osoby trpící závažnou chorobou, mnohdy nevyléčitelnou (latinsky hospitalis pohostinný, hospes host).“ „Myšlenka hospice vychází z úcty k člověku jako jedinečné, neopakovatelné bytosti. Hospic nemocnému garantuje, že
1) nebude trpět nesnesitelnou bolestí,
2) v každé situaci bude respektována jeho lidská důstojnost,
3) v posledních chvílích života nezůstane osamocen.“

Paliativní (útěšná) medicína – „Ucelený systém pomoci umírajícím a jejich rodinám, poskytuje se v zařízeních, která se jmenují hospice.“
Paliativní léčba – „Léčba, která zmírňuje utrpení nevyléčitelně nemocného; ovlivňuje příznaky choroby nebo zvyšuje jejich snesitelnost pro nemocného, nemá zásadní vliv na příčinu choroby a její průběh.“
Smrt – „Z lékařského hlediska stav, kdy u člověka dochází k nezvratným změnám mozku, při nichž nastane selhání funkce a zánik center řídicích krevní oběh a dýchání. Zánik jedince, u něhož vymizí známky života a jeho funkce. S rozvojem medicíny a resuscitace vznikly další pojmy odrážející stupeň jednotlivých změn tak, jak se při resuscitaci mohou vyvinout.“
Tabuizace smrti – „Samotná tabuizace se týká toho, co je považováno v dané kultuře za posvěcené, svaté, nedotknutelné nebo co je nebezpečné, zakázané, nečisté, zlověstné - znamená tedy zákaz i ochranu – tabuizace smrti byla uplatňována dlouho i u nás, zejména po 2. světové válce, dnes se již stává zřejmým, že smrt patří do života stejně jako zrození.“
Thanatologie – „Obor zkoumající proces umírání a smrti.“

Ke smrti, umírání a eutanazii, ve spojitosti s naší současnou společností, můžeme v literatuře či periodikách najít mnoho rozličných a protichůdných postojů. Některé z nich je vhodné zmínit kvůli konfrontaci s názory studentů. V nedávné době se také daly zaznamenat hojné ohlasy na návrh zákona o eutanazii, z nichž některé jsou dále uvedeny.

Sogjal Rinpočhe – Tibetská kniha o životě a smrti
Jak se vyjadřuje Sogjal Rinpočhe, mistr buddhistické meditace, ve svém díle Tibetská kniha o životě a smrti, který si všímá odosobnělého přístupu dnešní západní civilizace k životnímu cyklu, lidé se chovají, jako by smrt fakticky neexistovala: „Když jsem poprvé přišel na Západ, otřásl mnou kontrast mezi postojem ke smrti, v němž jsem byl vychován, a postojem, který jsem našel tady. Přes všechny technické výdobytky chybí západní společnosti opravdové chápání smrti nebo toho, co se při smrti a po smrti děje.“
Autor kritizuje dnešní moderní společnost za to, jak odmítavě se staví k něčemu tak přirozenému, jako je smrt, která čeká na každého: „Poučil jsem se, že dnes se lidé učí odmítat smrt a vykládá se jim, že smrt neznačí nic než zničení a ztrátu. To znamená, že většina světa žije buď v odmítání smrti, nebo v hrůze před ní. I mluvení o smrti je považováno za morbidní a mnoho lidí věří, že pouhá zmínka o smrti ji na mluvčího přivolává.“
Dále Sogjal Rinpočhe komentuje povrchní postoj lidí a kultem mládí stižené společnosti ke starým a nemocným lidem: „Osud bohů mi připomíná to, jak se s přestárlými, nemocnými a umírajícími zachází dnes. Naše společnost je posedlá mládím, sexem a mocí, a před stářím a rozkladem uhýbá. Není děsivé, že odhazujeme staré lidi, když je jejich pracovní život u konce a už nejsou užiteční? Není znepokojivé, že je strkáme do starobinců, kde umírají opuštěni a zapomenuti?“
Důsledkem nedostatečného objasnění těchto klíčových oblastí lidského žití a umírání již v mladistvém věku je naše bezmocnost ve chvíli, kdy máme zoufalý pocit, že bychom měli pro blízkého umírajícího něco udělat: „I když umírá někdo, koho známe nebo milujeme, zjišťují lidé často, že nemají ani ponětí, jak mu pomoci; a když už je mrtev, nikdo nás nevybízí myslet na budoucnost zesnulého, na to, jak bude pokračovat nebo jak bychom mu mohli nadále pomáhat. Každý pokus myslet tímto způsobem nese s sebou fakticky nebezpečí, že to bude odmítnuto jako nesmysl a jako něco směšného.“ Každý, kdo se s umíráním a smrtí blízkého setkal, dá zřejmě autorovi za pravdu, že bezmoc je ten nejhorší pocit, vedle zármutku, který tyto situace provází. Proto by měla být naše společnost natolik prozíravá, aby nastupujícím generacím nepřipravovala tuto trpkou zkušenost tím, že se i nadále bude o umírání a smrti co nejvíce mlčet, jako je tomu v současné době, a naopak solidní informovaností lidí v přiměřeně vyspělém věku zaručí, že se následná generace bude alespoň rámcově v situaci orientovat a bude vědět, kam se obrátit pro erudovanou pomoc.

Günter Virt – Žít až do konce
Tento německý autor se ve své výše uvedené knize, Žít až do konce, vyjadřuje k současnému pojetí umírání v nemocničních zařízeních: „Psychologie se snaží prozkoumat jednotlivé fáze procesu umírání, aby umírajícího bylo možné lépe pochopit a doprovázet ho. Učí nás poznávat, že i projevy zmatených mají svůj smysl. Je obecně známo, že velmi mnoho lidí stále ještě umírá o samotě a nepochopených. Medicína bojuje o to, aby smrt byla co nejvíce oddálena, a v tomto boji už dosáhla značných úspěchů. Mnoho lidí se však obává, že díky této moderní technické medicíně jim bude – proti jejich vůli – zabráněno důstojně zemřít. Místo toho, aby jim byla poskytnuta úleva lidským porozuměním, empatií a napojením na člověka, dostává se jim jen napojení na přístroje a úlevu jim mají přinášet medikamenty.“ Günter Virt se vyjadřuje k palčivému problému doprovázení umírajících takto: „Doprovázení umírajících vyžaduje mnoho síly a konfrontuje člověka s jeho vlastní konečností. Ten, kdo doprovází umírajícího, by měl vědět o posledních a možná nejdůležitějších životních úkolech, s nimiž se musí každý člověk při svém umírání vyrovnat. Přes všechno hledání rozumného a věcného řešení jednotlivých problémů, nesmí se nikdy zapomínat na větší,celkovou souvislost. Umírání patří k životu.“30 Autor upozorňuje na skutečnost, že smrt je zcela přirozeným zakončením života každého. Při doprovázení umírajícího si pak vlastní smrtelnost intenzivně uvědomujeme.

Helena Haškovcová – Thanatologie. Nauka o umírání a smrti
Jak se zmiňuje naše přední odbornice na thanatologii prof. Helena Haškovcová: „Celé generace byly srozuměny se smrtí a jednotlivci se v průběhu svého krátkého a nejistého života učili umírat, když pozorovali smrt v okolí, nebo pomáhali těm, jejichž těžká hodinka právě udeřila. To, co dnes vnímáme jako „kulisu dobrého umírání“, je však spíše poplatné naší idealizované představě než někdejší prosté realitě. Smrt byla běžnou součástí života a byla viditelná . Lidé umírali nejen doma, ale i na veřejných prostranstvích, často o hladu,ve špíně a bez jakékoliv pomoci.“
„Dnes si většina lidí přeje zemřít „naráz“ a nejlépe ve spánku, bez předchozího dlouhého umírání. Ale v kontrastu s tím je pojetí umírání ve středověku, kdy se náhlá smrt považovala za hanebnou a potupnou, protože narušovala řád světa, ve který každý věřil. Byla nesmyslným nástrojem náhody, jenž na sebe někdy bral podobu Božího hněvu.“
Prof. Helena Haškovcová postupně vydala několik titulů věnovaných problematice umírání, doprovázení umírajících a všeobecně thanatologii. Zavedla do praxe koncept dvou modelů umírání. Tzv. institucionální model umírání, který je u nás v současné době nejběžnější, protože většina lidí umírá v nemocnicích, na odděleních LDN, v domovech pro seniory a v dalších obdobných institucionálních zařízeních, mimo rodinu, mnohdy i bez přítomnosti blízkých. Naopak domácí model umírání vychází z faktu, že lidé po staletí umírali zejména doma, v kruhu rodiny. Autorka konstatuje, že je tento model značně zidealizovaný, neboť určitá část lidí umírala také bez jakékoliv pomoci. Přesto se domnívá, že je možné akceptovat model domácího umírání jako určitou ideální normu.

Joni Earecksonová Tada – Eutanázia. Dilema života a smrti
Autorka, známá americká paraplegička, se ve své knize vyjadřuje k eutanazii ze svého pohledu člověka odkázaného na invalidní vozík po poškození míchy, jenž se po dlouhém vnitřním boji vyrovnal s touto skutečností a má chuť podporovat jiné postižené, kteří jsou v depresi a uvažují o ukončení svého, z jejich pohledu, ztraceného života. Z knihy bych v depresi a uvažují o ukončení svého, z jejich pohledu, ztraceného života. Z knihy bych ráda uvedla autorčino další dělení pojmu eutanázie. Podle ní je současný význam slova eutanázie, které má označovat „dobrou smrt“ matoucí, jelikož vyvolává obrazy všech možných forem od odpojení milovaného člověka od přístrojů až po zabíjení milionů lidí v nacistickém Německu. Prakticky znamená eutanázie usmrtit nebo asistovat jedinci při umírání, protože jiní nebo samotný pacient nepovažují svůj život za důstojný a hodný žití. Motivem bývá obvykle úsilí osvobodit nemocného od utrpení, ušetřit ho a nebo ochránit před nedůstojným umíráním. Pod tento široký pojem spadá několik konkrétnějších termínů:
Dobrovolná eutanázie – způsobení smrti člověku s jeho souhlasem.
Nedobrovolná eutanázie – způsobení smrti člověku bez jeho souhlasu, ale se souhlasem člena rodiny, nemocniční rady či soudu.
Pasivní eutanázie – milosrdné zabití člověka neposkytnutím nebo přerušením lékařské péče, např. nepodáním jídla a vody.
Asistovaná sebevražda – lékař nebo člen rodiny pomůže člověku zemřít.

Názory z periodik
Václav Krása, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR o. s., se v internetové diskuzi vyjádřil v červenci 2008 k tehdy navrhovanému zákonu o eutanazii. Jde o názor v závěru citace poněkud vyhraněný, ale považuji za vhodné jej zmínit. Autor vyjadřuje zklamání nad tím, že všechny výzkumy ukazují, že eutanázie má v České republice poměrně velkou podporu občanů. Usuzuje, že tento výzkum vypovídá o velmi malé vnímavosti české populace pro základní lidské hodnoty jako je právo, spravedlnost, ochrana života a další. Domnívá se, že už sám název zákona je velmi zavádějící. Autorova představa důstojné smrti vychází z názoru, že zemře ve společnosti svých blízkých, za jejich účasti a nikoli s pocitem, že někomu překáží, že je na obtíž a už se pouze čeká na to, aby umřel. „Naše společnost se na stáří a nemoc dívá jako na něco cizího, co nepatří do společnosti založené na výkonu, úspěchu a samostatnosti. Chybí ucelený systém paliativní péče, která by zajistila lidem, aby neumírali osamoceni. Měli by být obklopeni věcmi, které znají a lidmi, kteří se jim plně věnují a jsou s nimi do poslední chvíle. Čtyřicet let kolektivní výchovy v nás dokonale vymazalo pocit sounáležitosti s rodinou, s jednotlivcem v rodině, pocit, že je přirozené pomáhat svým blízkým. Předčasná snaha osamostatnit se vede k přetrhání rodinných vztahů a vazeb, které je těžké v budoucnosti obnovit. Staré a nemocné lidi vnímáme jako zvláštní hmotu, která není složena z jednotlivců, kteří mají a měli své osudy, kteří měli a mají své radosti a starosti, kteří byli také mladí, krásní a výkonní. Vůbec si neuvědomujeme, že je to naše matka, že je to náš otec, že patří do naší rodiny a že je naší povinností se o ně postarat.“ Autor článku je přesvědčen o tom, že právě z těchto pocitů jsou předkládány podobné návrhy zákonů, jako je ten o uzákonění eutanazie.
Václav Krása poukazuje na skutečnost, že samotný zákon je velmi špatně napsaný, má řadu mezer a možných zneužití. Již v úvodu se jasně deklaruje, že eutanázii budou provádět či u ní asistovat lékaři. Samozřejmě se počítá s tím, že lékař je ten člověk, který má zabít druhého. Podle autora v tomto případě zákonodárci lehce dávají tuto odpovědnost na bedra jiného člověka. Tuto skutečnost ilustruje slovy: „Před staletími byl kat tím nejvíce opovrhovaným člověkem ve společnosti a my dnes jsme schopni, bez jakéhokoli začervenání, napsat do zákona, že lékař podá jed či injekci a zabije druhého člověka. V zákonné hantýrce přesně tato věta zní „důstojné smrti může být podle tohoto zákona nápomocen, případně ji vyvolat pouze lékař, a to za podmínek stanovených tímto zákonem a prováděcími předpisy“. Je to jinak popsané zabití, ale čin je stejný jako když kat před 400 léty usekl člověku hlavu. Tehdy to bylo obrovské divadlo pro veřejnost, aby si každý uvědomil, že když nebude dodržovat zákony, tak skončí stejně jako popravený. Dnes se v zákoně navrhuje, aby smrt přicházela tiše, bez veřejnosti, jako odměna za celoživotní práci, výchovu dětí….. Pokud si někdo opravdu myslí, že jeho blízcí mají být usmrceni, ať si každý zabije svou maminku a svého tatínka sám.“ Václav Krása nepochybně použil tato tvrdá slova ve snaze upozornit čtenáře na, z jeho pohledu, až nemravnost, jakou, podle jeho názoru je, jen samotné navržení uzákonění eutanazie. Vyhraněnost tohoto názoru bude souviset nepochybně s tím, že autor sám je handicapovaný a jako předsedy Rady sdružující tyto občany se ho tato problematika dotýká ještě palčivěji než jiných občanů.
Politolog a nakladatel Alexander Tomský, uvedl ke stejné problematice, že starých lidí dnes rapidně přibývá. Jde o otužilou generaci, jež přežila válku i socialismus a díky tomu, že dbala a dbá na pohyb, zdravou výživu a díky možnostem dnešní medicíny se nyní dožívá stále vyššího věku a, jak zde nabádá autor k hořkému přiznání, začíná poněkud překážet. Samotné děti zmiňované generace se už sami blíží důchodovému věku, mezigenerační solidarita slábne, a sociální stát na důstojnou péči o důchodce pomalu nestačí. Rapidně přibývá i tělesně a mentálně postižených. Z toho se zrodil nový soucit s nevyléčitelně nemocnými. „Analgetika vždy nezabírají, a není-li naděje na uzdravení, tak se zdá být rozumné trápení ukončit. Jistě, pacient má svaté právo léčení odmítnout (neplést s eutanazií), jenomže se mu do toho často nechce. A tak se objevila myšlenka, že by se lékaři mohli stát i asistenty smrti. Samozřejmě, že ani jim se do toho moc nechce. Dobře vnímají protimluv takové profese.“
„Zákony mají zakazovat; jakmile něco povolují, jde o výjimku ze všeobecného pravidla, a na nich stavět nelze (římské právo). Prastará spravedlnost bývala jednoduchá a jednoznačná: nezabiješ! Ještě nedávno (19.stol.) vážení lidé docela vážně soudili, že by nikoho z respektované společnosti ani ve snu nemohlo napadnout spáchat například vraždu. Musel by být blázen! To jenom na okraji společnosti existuje kriminální třída, jakýsi vzdálený kmen divochů (deviantů), která nejspíš z bídy a špatného prostředí podléhá zločinnému pokušení.“ Alexander Tomský zde, dle mého názoru velice výstižně, poukazuje na to, že vykonávání eutanazie samotnými lékaři je zcela v rozporu s Hippokratovou přísahou, obsahující základní etické principy jejich povolání, kterou každý z nich musel v závěru svého studia složit.
K dokreslení situace ohledně problematiky zavedení eutanazie v České republice považuji za vhodné zmínit, že průběžné výsledky ankety s názvem „Chtěli byste v Česku legalizovat eutanazii?“, která se uskutečňuje na webových stránkách Hospice.cz42, z 256 681 respondentů doposud odpovědělo 34% ano, 33% ne a 33% nevím. Z toho lze vyvodit, že na danou problematiku nemá společnost evidentně jednoznačně totožný názor. Smrt, umírání či eutanazie jsou natolik ožehavými a diskutabilními tématy, že téměř vždy vzbuzují emoce a vyhrocené názory. Proto je zajímavé zjistit, jaké názory na tuto problematiku mezi dnešní mládeží převažují a tudíž jakým názorovým směrem se bude nastupující generace ubírat.

Na základě svých dlouholetých zkušeností popsala Elisabeth Kübler-Rossová jednotlivé fáze reakce pacienta a jeho blízkých na zprávu o nevyléčitelnosti choroby. Jedná se o následující etapy: negace (šok, popírání), agrese (hněv, vzpoura), smlouvání (vyjednávání), deprese (smutek) a smíření (souhlas).43 Podle Marie Svatošové je třeba upozornit na to, že existuje časový posun, v jakém prožívají jednotlivé fáze reakce na nevyléčitelnost nemoci pacient a jeho blízcí. Může nastat situace, že pacient již dosáhl stadia smíření, zatímco jeho okolí stále ještě prožívá fázi smlouvání a vyjednávání, což může být pro pacienta nedobré. Blízcí by se měli snažit, aby co nejrychleji vyrovnali s nemocným krok a mohli mu tím být skutečně nápomocni. Při doprovázení umírajících je však třeba vyvarovat se u blízkých přeceňování vlastních sil. I pro doprovázející je vhodné, aby se měli o koho opřít a kde získat podporu. Spolu s Günterem Vinterem (viz výše) si můžeme položit otázku, jak vlastně by lidé měli umírat? Doprovázeni laskavou péčí a s pomocí lékařského umění, především paliativní medicíny, nebo odstraňováni „eutanázií“? V současné době je jasné, že media jsou schopna vyvinout takový společenský tlak, pod nímž pak budou lidé schopni eutanazii skutečně žádat. Naopak lidé s dostatečně silnou vírou a mravní sílou se budou angažovat za takové společenské a individuální poměry, jež umožní a usnadní život i umírání, kdy bude umírajícím poskytována potřebná pomoc. Zde se pak vytváří nezastupitelné místo pro úlohu hospiců a paliativní péče. Milánský kardinál Carlo M. Martini na jednom zasedání evropské biskupské konference formuloval téma života a smrti jako evangelizační výzvu těmito slovy: „Podporujeme ... debatu o nové smlouvě mezi generacemi. Stejně, jako rodiče přivádějí děti na svět, měly by napříště děti vyprovázet své rodiče ze světa.“

Prof. Helena Haškovcová uvádí ve své knize, že „anglický výraz hospic znamená útulek nebo útočiště. Tento termín byl původně používán ve středověku pro tzv. domy odpočinku. Poutníci zde pobyli zpravidla několik dní, aby nabrali čerstvé síly na další úsek obtížné a daleké cesty. Řádně se vyspali, najedli, napili a ošetřili bolavé nohy. Hospic většinou vedl člověk, který byl schopný vést nejen hostinec, ale který se vyznal i v ranhojičství. Nikoli náhodou mají dnešní hostinec a nemocnice (varianty výrazu hospital) stejný filologický původ.“ Jak autorka konstatuje, „středověký hospic poskytoval v elementární úrovni vše, co můžeme moderní terminologií nazvat bio-psycho-sociálním a spirituálním komfortem.“ Velký rozvoj zařízení pro umírající nastal v západní Evropě až v druhé polovině 20. století, což lze dát do souvislosti s rozvojem medicíny, která nebyla schopna uspokojit potřeby umírajících. Významnou protagonistkou hospicového hnutí se stala Angličanka Cicely Saundersová, autorka obsažné knihy Hospic – žijící myšlenka. Díky finančnímu daru polského pacienta hospitalizovaném v St. Joseph´s Hospice mohl být v Londýně v roce 1967 otevřen první hospic moderního typu s názvem St. Christopher´s Hospice. V současné době je nazýván „mateřským domem“ hospicového hnutí. Odhady říkají, že dnes (údaje z roku 2007) funguje v Anglii asi 220 hospiců, ve světě pak více než 2000. Připočítáme-liale i nejrůznější oddělení a jednotky paliativní péče v nemocnicích a další formy hospicových programů, odhaduje se, že hospicová péče je poskytována na více než 8000 místech moderního světa v 95 zemích.
Naše legislativa vzala termín hospic na vědomí až v roce 2006 jeho začleněním pozměňovacím návrhem do zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Ilustrativně zařazuji názor ze Zdravotnických novin, který se k situaci vyjadřuje ve smyslu, že paliativní péče je zatím legislativně v naší zemi ošetřena velmi nesystémově. Zmiňuje ji jen paragraf č. 22a. zákona o pojištění. Hospice, paliativní oddělení nemocnic, konzultační paliativní týmy a jiné způsoby poskytování paliativní péče, jak jsou v zahraničí běžné, náš zákon nezná, takže je také těžko lze zřizovat. Nemáme kvalitní aktuální zákon pro zdravotnictví, stále se řídíme zákonem O zdraví lidu z roku 1966, kde přirozeně zmínka o hospicích chybí zcela.“ „Podpora vzniku hospiců v České republice, zcela podle předpokladu, výrazně facilitovala přijetí hospicové myšlenky v celé společnosti. S každým hospicem přibývala nejen nová lůžka pro indikované pacienty, ale vznikala centra hospicové péče v regionu. Přestože si vznik každého nového hospice vyžádal investiční dotace v řádu několika desítek milionů korun, zdaleka to nestačilo. Bylo nutné systematicky podporovat šíření hospicové myšlenky všemi způsoby, které měl odbor zdravotně sociální péče Ministerstva zdravotnictví k dispozici. Současně byly proto státními dotacemi podpořeny kurzy paliativní medicíny pro zdravotníky i projekty rozsáhlé edukační činnosti určené nejširší veřejnosti... V souhrnu se jednalo o informační ofenzivu, která připravovala půdu pro přijetí hospicové myšlenky v celé společnosti a která stále probíhá. Zkušenosti ukázaly, že tato příprava nebyla zbytečná. Právem se bylo možno obávat, bude-li hospicová myšlenka přijímána nezkresleně, zda nebude například chápána jako rezignace na kauzální léčbu i v případě, že je ještě možná a účelná. Daly se očekávat i negativní reakce bezprostředního okolí na první hospicová zařízení, což se později ve dvou případech potvrdilo. Veškeré námitky se nejlépe vyvrací konkrétní zkušeností z praxe. Bylo tomu tak i v případě prvního modelového zařízení, které vzniklo v Červeném Kostelci u Náchoda. Na základě předchozích zkušeností z Malých Svatoňovic, kde měl původně první hospic v ČR vzniknout, byla v Červeném Kostelci věnována mimořádná pozornost informovanosti místních obyvatel. Ministerstvo zdravotnictví poskytlo v létech 1994 a 1995 částku přibližně 20 milionů korun investičních dotací Diecézní charitě v Hradci Králové, která se tak stala zřizovatelem prvního hospice v České republice. Dá se říci, že tento hospic splnil v České republice roli, kterou v mateřské zemi hospicové péče ve Velké Británii,sehrál hospic sv. Kryštofa v Londýně. Do jisté míry předznamenal hospic sv. Anežky České Červeném Kostelci nejčastější formu hospicového zařízení u nás“.
V dnešní době je u nás otevřeno 17 hospiců a další jsou ve výstavbě. Jednoduchým výpočtem můžeme zjistit, že společenská zakázka v oblasti poskytované hospicové péče není ani zdaleka v České republice naplněna. „Podle zahraničních zkušeností je optimální počet hospicových lůžek 3,5 až 5 na 100 000 obyvatel.“ Vezmeme-li v úvahu, že Česká republika má přes 10 000 000 občanů, pak by bylo pro naplnění ideálního stavu třeba kolem 500 míst. Avšak skutečnost je poněkud odlišná, dle dostupných údajů je aktuální počet těchto lůžek přibližně 28053, což tvoří přibližně 56% potřebné kapacity. Situace se v ČR hodně liší podle jednotlivých krajů, ve 2 krajích není žádný hospic, v 7 krajích je po jednom hospici a v 5 krajích jsou hospice 2.

PRAKTICKÝ VÝZKUM
Uvedené téma bakalářské práce bylo zvoleno z důvodu zájmu o postoje studentů k eutanazii a doprovázení umírajících, jelikož považuji, z hlediska občanské společnosti, za velmi důležité, jaké postoje zaujímá mladá generace ke svým starým a nemocným členům, protože z jejich přístupu můžeme usuzovat na další vývoj společnosti, který bude za pár let v rukou právě těchto mladých lidí. V neposlední řadě mne také zajímá, co od dnešních mladých lidí může očekávat moje generace, jelikož v době, kdy budou dnešní studenti středních škol určující a vedoucí složkou společnosti, bude moje věková kategorie v seniorských letech a tudíž se nás dříve či později nepochybně otázka doprovázení umírajících, případně eutanazie, bude bytostně dotýkat. A logicky každého zajímá, jaký postoj může od společnosti v těchto palčivých otázkách očekávat, až přijde jeho čas nebo bude tuto problematiku řešit v souvislosti se svými nejbližšími.
Studenti vyplňovali dotazník,v němž odpovídali např. na otázky, zda souhlasí s eutanázií, mají zkušenost s dožíváním seniora či v nějakém zařízení, znají hospicovou péči, sami by chtěli dožítv rodinném prostředí či zda uvažovaliv budoucím povolání práci se seniory.

ZÁVĚR Životní tempo naší společnosti se neustále zrychluje. Tento trend se odráží na mezilidských vztazích, na výchově dětí v rodině i ve škole. Mění se náš způsob uvažování a tím i vyjadřování, což lze ilustrovat slovy z knihy Ericha Fromma „Mít nebo být“ o tom, že západní člověk sice může pochopit východní systémy (jako je např. zen-buddhismus), ale nedovede chápat ducha společnosti, která není založená na majetku a chtivosti. Vše se promítá do změny v používání jazyka, v rostoucím užívání podstatných jmen a úbytku sloves v jazycích „moderních“ společností. Pro správné označení činnosti je sloveso: např. jsem, miluji, toužím, nenávidím atd. Přece však se čím dál častěji aktivita vyjadřuje termíny vlastnění: to jest, místo slovesa je použito podstatné jméno. Vyjadřovat činnost pomocí mít ve spojení s podstatným jménem však znamená nesprávné používání jazyka, protože procesy a činnosti nelze vlastnit, nýbrž jen prožívat.60 K devastaci a zneužívání jazyka, jeho systematickému sémantickému zatmívání dochází také díky moderní technice, např. komolení a zkracování slov v sms zprávách, při komunikaci přes programy typu icq, aim, msn, apod. I výše uvedené skutečnosti ovlivňují mladé lidi a formují jejich přístup k životu, který se ve většině případů orientuje na konzum.
Zcela to bohužel koresponduje s výsledky dotazníkovéhoprůzkumu. Není právě pozitivní, že celých 87% respondentů je pro zavedení eutanazie. Navíc, jestliže 64% studentů, kteří souhlasí s legalizací eutanazie, uvedlo jako důvod, „aby se pacient dále netrápil“, lze z toho usuzovat, že nejen, že respondenti nemají dostatečně kvalitní informace o eutanazii jako takové, ale ani o vyspělosti současné paliativní medicíny.
Domnívám se, že rodina a škola by měla postupně pro nově nastupují (alespoň pro ně) generace odtabuizovat vše, co souvisí s umíráním a smrtí. Jak ukázaly výsledky výzkumu, současný úzký a obávaný náhled na tyto pojmy neumožňuje mladým lidem fundovaně rozhodnout o skutečnostech, které by měli na základě svých znalostí v této oblasti řešit. I oni budou moci za pár let rozhodovat v případném referendu, zda se domnívají, že legalizace eutanazie je pro naši společnost dobrým rozhodnutím.
V porovnání s výše uvedenými skutečnostmi je překvapivé, že 91% všech respondentů by chtělo svůj život dožít v domácím prostředí. Totéž, dle jejich tvrzení, by dopřáli i nevyléčitelně nemocnému blízkému příbuznému. Výsledky výzkumu ukazují, že v této oblasti existuje velký prostor pro výchovu studentů. Nemyslím, že by měl vzniknout přímo nový předmět na základní škole či středoškolský obor, ale společnost stárne, úvahy nad nemocností a umíráním, nad „posledními věcmi člověka“ by měly dostat solidní prostor v hodinách. Jistě by se postoje mnoha ze studentů změnily, pokud by se při seznamování s touto oblastí závěru lidského života využívaly moderní metody, jako je např. prožitková forma výuky. Jestliže by si student sám „prožil“ pocit nevyléčitelně nemocného, který má možnost volit eutanazii, přinejmenším by k tomuto tématu napříště přistupoval s daleko větší rozvahou. Tento uvážlivý přístup jsem zaznamenala spíše u studentů, kteří byli proti eutanazii a většinou šlo o ženy.
Ačkoliv vybrané střední školy, na kterých respondenti studovali, nebyly zaměřeny na sociální sféru, je i tak překvapivé, jak malé množství studentů (8%) vůbec pouze zvažovalo orientaci svého povolání na pomáhání seniorům. I z toho je patrné, že naše konzumní společnost by se měla více zaměřit na mladé lidi a vytvářet jim takové příležitosti, aby měli potřebu a snahu být užiteční potřebným a obohacovat tím i svůj život.
I přes všechna výše uvedená a ne právě povzbudivá zjištění o smýšlení dnešních adolescentů k otázkám spojených s eutanazií a doprovázením umírajících bych si závěrem dovolila vyslovit optimistický předpoklad, že mnozí z nich si během dalších let projdou velkými životními zkušenostmi, které budou mít zásadní vliv na jejich smýšlení a umožní jim opustit snahy o naprosto jednoznačná černobílá a radikální řešení. S rozšířením obzorů jak díky rodině, škole a v tomto věku především díky osobním vzorům či vrstevníkům a prostředí, do kterého se studenti v blízké i vzdálenější budoucnosti dostanou, někteří (doufejme, že většina) přehodnotí své postoje a budou k tak zásadním otázkám přistupovat daleko uvážlivěji a s odstupem.

Zdroj: Bc. Renata Polepilová, Postoje studentů středních škol k eutanazii a doprovázení umírajících, bakalářská práce, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2009


marie svatosova

MUDr. Marie Svatošová - zakladatelka hospiců v ČR


logo hospic

Sdílet

| Autor: Jan Kříž | Vydáno dne 02. 07. 2009 | 7224 přečtení | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Doporučujeme:
Anketa:
Jak se ti líbí časopis Milujte se!? (viz www.milujte.se)


Celkem hlasovalo: 414774
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
projekt Godzone=
Jsme mediálními partnery projektu Godzone.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace