Pouť do Říma od A do Z
O pěší pouti z jihu Moravy do Říma v jubilejním Svatém roce 2000.
Sestavil: Jan Peňáz dle textů napsaných poutníky
Autor souhlasí s dalším šířením. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
A Archeologie neboli slovo o začátcích (Marek Dunda)
B Biskupské požehnání na cestu neboli pouť u Matky naděje (Ing Martina Jandlová)
C Cestovní deník neboli Co jsme viděli a co mě při tom napadlo (Jan Peňáz)
D Duchovní zkušenost z pouti neboli Dvojice kněží při kněžské pouti
E Elenchi (italsky seznamy) zkušeností, které jsme získali při naší pouti
F Forum otce Marka neboli Finální hodnocení pouti (Jan Klíma, Jindřich Bartoš a
Miloš Sláma)
G Glosy neboli poznámky na okraj (Marek Dunda)
H Historické citáty
CH Charakteristiky jednotlivých poutníků (Marek Dunda kromě té své)
I Internet neboli Informace podávané mobilem P. Zahradníčkovi, který je přepisoval a dával na webové stránky FATYMu Přímětice-Bítov a Vranov n.D.
J Jan Klíma mluví s novinářem neboli Jak o pouti psala Mladá fronta dnes
K Klíma Jan podává zprávu neboli Duchovní postřehy z pouti
L Linguistické neboli jazykové potíže (Marek Dunda)
M Marek Dunda vypráví o svých krizích a uvádí hlavní myšlenku pouti
N Nomen - omen, česky Název vyjadřuje i vlastnost, též Náhoda (Marek Dunda)
O Obsah knihy neboli O čem se kde píše
P Pokračování z Vranova neboli Pořád na sever (Jan Peňáz)
R Rozdíl mezi italským a českým věřícím neboli Radost z odpuštění (Jiří Kaňa)
S Silniční úvaha neboli Seznamy obětí dopravy (Jan Peňáz)
T Totožnost poutníka neboli Takto jsme si představovali sami sebe
U Uvítací píseň ve Velkém Meziříčí (Milada Burianová)
V Vatikánský rozhlas hlásí neboli Výtah z vysílání 12. a 20.6. 2000
Y vynechat neboli nic takového jsem nenašel
Z Závěrečný pocit při promítání a při jubilejní hymně v Kostelním Vydří
neboli Znovu bych šel
další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu
A jako Archeologie neboli slovo o začátcích (Marek Dunda)
Každý z nás prožíval přípravu na pěší pouť jinak. Přiznám se, že jsem předem nachodil málo kilometrů, jen sto, nanejvýš sto padesát. Plně jsem se shodoval s názorem otce Jindřicha Bartoše, že není potřeba se zničit při tréninku. Stačí to, co přijde při vlastní pouti. A nikdy, ani během putování, jsem tohoto postoje nelitoval.
V době přípravy jsem považoval za nejdůležitější vše promyslet a zpracovat si důvody, proč vůbec na tuto pouť jdu. Tím nechci říci, že bych si nenachystal potřebné vybavení. Boty jsem si například vzal dokonce patery. Této přípravě jsem však věnoval přibližně stejně malou péči, jako když jedu autem s ministranty na víkendový pobyt na nějakou naši faru. Zde musím vzdát velký dík všem, kteří v tomto směru měli o mě víc starostí než já sám.
Pro mě však bylo nejdůležitější pevně se rozhodnout. To bylo možné jedině tehdy, když důvody pro tuto cestu obstojí přede mnou, aspoň před některými lidmi a hlavně před Bohem.
V listopadu 1999 jsem znovu četl životopis sv. Klementa Maria Hofbauera, rodáka z Tasovic. Zaujalo mě samozřejmě, že šel pěšky jedenáctkrát do Říma a zpět. Hned mě napadlo, že bych také jednou chtěl dojít pěšky do Říma. Zařadil jsme tento nápad mezi další nápady, kterých mám v hlavě mnoho. Jsem už jasně rozhodnut, že je chci uskutečnit, ale čekám na vhodné okolnosti a podobné nadšence. Když se však dívám zpět, musím říci: Díky Bohu se už podařilo uskutečnit mnohé z těchto nápadů, které druzí považovali za neuskutečnitelné krásné bláznovství. A tak se těším, až přijde řada i na ty další, které nosím v srdci.
V prosinci 1999 jsme se jeden večer chystali s otcem Jindřichem na vánoční kázání. Uvažovali jsme také o svatém roce 2000. Otec Jindřich připomenul, že je to doba, kdy je potřeba udělat něco mimořádného. Už tehdy padl návrh putovat do Říma. Nebyl jsem si ještě jist, zda otec Jindřich půjde. Přesto jsem začal u nás na faře ve Vranově rozhlašovat, že se chystám pěšky do Říma a že se mohou přidat i další. Nevěřili mi. Jediný, kdo řekl, že půjde taky, byl jáhen František Řezníček. Už se mnou byl dvakrát na pěší pouti v Polsku. Jak se později přiznal, nevěřil, že budu chtít něco takového uskutečnit. Myslel si, že je to nějaký můj nový žert. K jeho cti musím dodat, že pak nehledal výmluvu, na cestu se vypravil a do Říma skutečně došel.
Začátkem ledna volal otec Jindřich, že se díval na mapu, jak je ten Řím daleko. Odhaduje to asi na třicet dní. Tím bylo okamžitě rozhodnuto, stanovili jsme datum a domluvili, které kněze ještě pozveme. Hned jsme sběhl za otcem Milanem Plíškem, knězem a kamarádem, se kterým jsme na faře ve Vranově. Toho jsem pozvat nemohl, i když si myslím, že by určitě šel. Jeden z nás však zde musel zůstat. Šel jsem ho poprosit, zda mě „pustí“ a převezme v době mé nepřítomnosti dohled nad celou oblastí. Jeho pochopení mi otevřelo cestu do Říma. Díky.
Od začátku mi bylo jasné, že při této pouti mi nejde o senzaci a že nepůjdu jenom sám za sebe, ale jménem svých farníků minulých, současných a snad i budoucích. Chtěl jsem jít i jménem těch na kterých mi záleží (účastníci Antiochie, skauti, naše diecéze, moji příbuzní) a samozřejmě i jménem těch, kteří dají najevo, že o to stojí. Kdybych šel sám za sebe, měl bych strach, že pokušení vzdát se by mohlo snadněji zvítězit. Po prvních týdnech svatého roku jsem získal zkušenost, že je to doba mimořádných milostí a že je možno řešit úplně všechno, pokud stojíme o Boží řešení.Důvodů k pouti jsem měl nakonec pět:
1. Za pokání. Kde chybí pokání, tam není dořešena minulost. Tam ani přítomnost ani budoucnost nemohou být osvobozeny od důsledků hříchů. Věděl jsem, že chci jednou udělat větší pokání za všechno, co jsem v životě zkazil hříchem. Chtěl jsem to přinést jako prosbu, aby Bůh vynahradil následky mého špatného jednání těm lidem, ke kterým už mám zavřenou cestu. Už jsem neprosil jako dřív, aby se ta cesta znovu otevřela, ale ne proto, že bych nechtěl... A Bůh mě po mém návratu překvapuje. Některé dosud zavřené cesty se otvírají.
Zvlášť aktuální je pokání ve farnostech, které mám na starosti. Z většiny našich obcí byli vyhnáni původní, často nevinní obyvatelé. Pokání za to nedělal nikdo.... Pak přišla doba udávání, křivení páteře, ztráta víry a pyšné sobectví a opět pokání chybí... A dnes zde máme ovoce toho všeho: chamtivost, rozpadené rodiny, alkoholismus, závist a neschopnost trvale se sjednotit a máme zde i téměř pravidelné vraždy... Nejvyšší čas, aby někdo začal dělat pokání i jménem druhých. Kéž by se spustila lavina těch, kdo se k pokání připojí. Tam, kde se pracuje na ozdravení minulosti, tam Bůh požehná i budoucnost.
2. Na poděkování. Od Pána Boha jsme toho dostali dost a bereme to často jako samozřejmost nebo dokonce naši zásluhu. Všechno je však Boží dar, na nic nemáme nárok. Ten, kdo si uvědomí, že něco nezaslouženě dostal, je vděčný a chce poděkovat. Má radost, že je obdarován. Možná je u nás tak málo radosti právě proto, že schází vděčnost.
3. Dalším důvodem naší pouti je prosba. Lidé dostali možnost, aby nám řekli nebo napsali, za co se na pouti máme modlit. Když se prosba podpoří obětí, lze očekávat s větší důvěrou, že bude vyslyšena. Už proto, že člověk je pak více vnímá, co by mohl udělat sám. Proseb jsme dostali mnoho. Po skončení poutě mě zvlášť potěšilo, když někteří lidé přišli říci, že se jejich problém už začal řešit. Někdy se dokonce už úplně vyřešil.
4. Dárek k narozeninám. V letošním Svatém roce máme dvoutisící jubileum Ježíše Krista, našeho Pána a Boha. Můžeme říci, že má trojkulaté narozeniny. A narozeniny se vždycky slaví. Obecně platí, že čím jsou kulatější, tím se slaví víc. Ježíšovy trojkulaté narozeniny se slaví dokonce po celý rok. Hodí se, aby oslavenec dostal dárek. Pán Ježíš má úplně všechno, jemu nic neschází. A tak jsme mu jako dárek za nás za všechny chtěli nabídnout svoji oběť, spojenou s pěší poutí do Říma.
5. Znamení a příklad pro ostatní. Vždy je potřeba, aby někdo začal. Doufali jsme, že se nějakým způsobem připojí i další lidé. A byli jsme mile překvapeni. Těch, kteří se připojili a připojují, je víc než jsme čekali. Začalo to tím, že si někteří po dobu naší pouti odřekli kávu či zmrzlinu. Pokračuje to tím, že další se odvolávají na náš příklad a vyrážejí pěšky na poutní místa. Jiní zase nalézají odvahu řešit věci, které už dlouho odkládali. Jak pěkně řekl při děkovné mši svaté ve Velkém Meziříčí otec Jan Peňáz: „My jsme si z buly svatého otce vybrali to první, co Jan Pavel II. navrhuje.“ A samozřejmě to není omezeno jen na letošní rok, tím to má začít...
B jako Biskupské požehnání na cestu neboli pouť u Matky naděje
(Ing Martina Jandlová)V pondělí 15. května 2000 byla večer ve Vranově nad Dyjí tradiční pouť k Matce naděje jako každého patnáctého dne v měsíci. Tentokrát byl pozván otec biskup, aby dal požehnání na cestu šesti poutníkům: třem kněžím, jáhnovi a dvěma laikům. Mše svaté se zúčastnilo mnoho lidí, kteří přišli vyprovodit své kněze. Z Velkého Meziříčí a Uhřínova přijely dva autobusy, ze Znojma jeden.
Při mši svaté měli kněží poutníci a jáhen na sobě poprvé štoly se znakem jubilea. Připravila jim je Marie Nováková z Přímětic.
Po mši svaté promluvil znojemský děkan:
„Bůh nám v jubilejním roce 2000 nabízí něco mimořádného, ale z naší strany to také vyžaduje mimořádné dispozice. Ve Svatém roce jsou touto dispozicí poutě. Proto jsme se rozhodli podniknout pouť do středu křesťanství, ke hrobům apoštolů - do Říma. Cítíme, že mnoho zla, které nás obklopuje, potřebuje i větší pokání. I činnost ve farnostech potřebuje podporu, a pouť se má stát jejím viditelným znamením. Hodně lidí nám říkalo, že by rádi šli také, ale nemohou si to dovolit, třeba kvůli zaměstnání. Díky Vám, otče biskupe, že můžeme jít i za ty druhé, za farnosti, za diecézi. Mnoho lidí nám doneslo své prosby a slíbilo, že se budou pouti účastnit s námi. Že než se vrátíme, nebudou pít kávu, odepřou si zmrzlinu nebo cigarety... Chceme tu dlouhou cestu všechny nést ve své mysli, všechny nést k Bohu.“
Na to odpověděl brněnský biskup Cikrle:
„Farnosti i diecéze potřebují usmíření, potřebují, aby se někdo za ně obětoval. Děkuji vám, kteří se vydáváte na pouť, děkuji všem, kteří se připojíte k jejich námahám a modlitbám tady doma. Jdete k prahům apoštolským, do míst, kde zemřel svatý Petr a Pavel a mnoho dalších mučedníků, na kterých vyrostla církev. Staňte se tam prosbou nás všech. Nic tam nenesete, ale vy sami se staňte prosbou, poděkováním i chválou Boha. My vám budeme pomáhat.
Přeji vám, ať vás Bůh naplní fyzickou silou, ať vydržíte obtíže cesty a ať vás tyto obtíže spojí s Pánem a jeho úkolem, který jste přijali: být s ním. Přeji vám, ať se na cestě setkáte s porozuměním a přijetím. Ať cítíte, že křesťané na celém světě patří k sobě...“
Pak otec biskup požehnal osm poutnických dřevěných křížů (dva pro řidiče) a také klobouky. Na závěr si poutníci a první řidič před ním klekli do řady a on jim dal požehnání na cestu. Kněží se pak rozloučili s lidmi, kteří odjížděli autobusem. Někteří farníci však zůstali, aby první den šli aspoň kousek cesty se svými pastýři. Při večeři na faře otec biskup předváděl, jak by se měl klobouk nasazovat, vlastně nahazovat na hlavu. Podal tím další důkaz své hbitosti a šikovnosti.
C jako Cestovní deník neboli Co jsme viděli a co mě při tom napadlo
(Jan Peňáz)Nejprve týdenní přehled, který jsme odeslali s první zprávou z Knittelfeldu 24.5.
Od 16.května do 22. května jsme ušli 251 kilometrů, z toho čtyři zbytečně, protože jsme si dva kilometry zašli a pak jsme se museli vrátit. Chůze nám trvala 61 hodin, prošli jsme 71 obcí a měst, Mariazell bylo 50. v pořadí. Přitom jsme přešli 5 map, snědli všechny buchty a cukroví a ještě 12 bochníků. Hodinový průměr kolísá od 3,8 kilometrů za hodinu první den až po 4,5 kilometrů za hodinu v sedmém dni. Je to způsobeno tím, že se zastavujeme k modlitbě u každého kříže, kapličky, Božích muk a obrazu či sochy nějakého svatého. Pro zajímavost jsme počítali svaté Jany Nepomucké, první den jich bylo přes deset, druhý den už jen tři. Toho 17. května jsme se kromě svatých Janů zastavili k modlitbě ještě 45 krát. Po prvním týdnu jsme počítali puchýře, celkem jich bylo 19, z toho 7 velkých. Jeden poutník měl 4 velké a 4 malé, jeden neměl vůbec žádný. Dá se říci, že pokožka na nohou si už zvykla, teď přijde na řadu únava svalů a šlach, pak psychika a pak už budeme v Římě, dá-li Pán Bůh.
P. Bartoš má na batůžku našitý obraz velehradské Matky Jednoty křesťanů - kopii ikony Marie - Průvodkyně na cestách, kterou s sebou nosili svatý Cyril a Metoděj. Je to pro nás všechny pěkná připomínka, že Panna Maria provází i nás. Každý den začíná P. Bartoš písní Ó, Matko Páně, Matko rajských krás, protože v ní je celý poutnický program krásně obsažen. On také zanotuje radostné Aleluja, s kterým se vydáváme ráno na cestu. Vede také růženec, který se modlíme každý den celý.
Při různých příležitostech vzpomínáme na své farnosti, v Mariazell jsme za ně obětovali mši svatou u milostného oltáře. Vzpomínáme v modlitbách také na otce biskupa i naši diecézi a na Svatého otce. Pravidelně čteme a opakujeme úmysly modliteb, které jste nám dali písemně i ústně.
Všude jsme dobře přijati, kněží hlásí svým spolubratřím na příští faře, aby nás čekali. Lidé nám dali napít či peníze na pití. Všichni se ptají odkud jdeme a kam máme namířeno. Když se to dozvědí, nevěřícně opakují: „Nach Rom?“ Pouze kostelník v Leoben se nedivil a 23. 5. ráno nám řekl: „Odtud je to ještě tisíc kilometrů.“První den: úterý 16. května - sv. Jana Nepomuckého
Ráno mše svatá ve Vranově za Boží pomoc při putování, celý den velké horko, ušli jsme asi 38 km, trvalo nám to asi 10 hodin, skončili jsme v Maria Dreieichen kolem půl desáté hodiny večer a tam na faře přespali.
O půl šesté ráno jsme začali nakládat do auta zásoby jídla, léků, mazání a dalších věcí. Bylo neuvěřitelné, kolik toho tam otec Jindřich narovnal a to jsme ještě něco museli nechat doma. Nebylo to lehké vybírání, protože mnoho věcí nám bylo darováno s velkou láskou. Zdálo se, že toho tolik nebude potřeba, většinou se to vyplnilo. Dokupovali jsme jen chleba a zeleninu a dost jsme toho vezli nazpátek.
V sedm hodin byla mše svatá, sloužili všichni kněží, kázal jsem já, protože svatý Jan Nepomucký je můj křestní patron. Připomněl jsem, že na poutě se chodí na znamení pokání. Velký ohlas způsobila moje poznámka, že si toho pokání ještě užijeme. Dalším důvodem je vděčnost Pánu Bohu, neboť on nám dal ručičky a nožičky, jak to rodiče učili své malé děti než totalita poručila říkat: Paci, paci pacičky, táta koupil botičky. Tržnímu hospodářství to asi vyhovuje také, mnoho vychovatelů asi ani nezná originál této říkanky. Paci, paci pacičky, Pán Bůh stvořil ručičky, aby ručky dělaly a nožičky běhaly. My se pokusíme to dát najevo. Také za svobodu v naší vlasti budeme děkovat, jak připomíná stále Miloš Sláma. Třetím úmyslem pouti je prosba, hodně úmyslů nám lidé dali písemně, někteří nám telefonovali, všechny jejich prosby chceme s sebou nést. Po mši svaté zpíváme píseň Ó, Matko Páně... Často je terčem kritiky pro svou příliš líbivou melodii a dětsky jednoduchá slova, ale když jsme si představili ty stovky kilometrů před námi, mluvila nám tato píseň ze srdce. „Pojď se mnou krajem mého domova... do širých dálek světů! A dobro tvé kéž vždy nás provází!“
Na farním dvoře pak je žehnání auta, otec Jindřich dělá svěcenou vodou na jeho zaprášené přední i zadní kapotě výrazný kříž. Ještě krátká modlitba ve farním kostele a kolem tři čtvrtě na devět vyrážíme v plné polní, totiž s holemi, které pro nás připravil tatínek P. Dundy, s klobouky se širokou střechou a s malými batůžky na zádech. Pouze jáhen František Řezníček má tašku na řemeni. Říká, že je na ni zvyklý a že se mu dobře nosí.
Vychází s námi dost lidí, aby aspoň na chvíli měli podíl na naší pouti. Jsou mezi nimi vranovští občané i farníci ze Znojma i Velkého Meziříčí. Někteří mladí z Vranova s námi chtějí jít celý první den. Na rovince před prvním kopcem se odpojují první z doprovázejících. I to je úctyhodný výkon vzhledem k jejich věku. Ostatní stoupají do prudkého kopce směrem na Čížov. Jdeme po asfaltové cestě, na kterou správcové národního parku dali navézt kameny a naházet pokácené stromky. Je to milá snaha, aby park zůstal parkem, nám se však jde obtížně. Konečně jsme v Čížově. Je to druhá obec, kterou procházíme. Za ní je na památku totality ponecháno asi 50 metrů železné opony s vysvětlivkami. Krátce se zastavujeme, ale mladí lidé si to ani moc neprohlížejí. Naštěstí jim to už moc neříká, nám starším přece jen zatrne. Bohu díky, že to všechno už patří minulosti, že můžeme svobodně jít na pouť. Však ji také někteří z nás obětují na poděkování Bohu za svobodu pro náš národ.
Kolem jedenácté procházíme pohraniční kontrolou na pěším přechodu v Čížově. Ti, kdo nás doprovázejí a nemají pas, se s námi ještě fotografují na hraniční čáře přímo na středu mostu a pak se vracejí domů. Pouze několik mladých pokračuje dál na Hardegg. V této první rakouské obci, ve které žije jen 90 obyvatel a přesto má statut města, jsme v pravé poledne a modlíme se Raduj se, Královno nebeská. Je květen, i naši sousedé mají máje, ta první je z jedné břízy s původním kmenem, vypadá úplně jinak než ty naše smrkové ohoblované.
Když se pak zastavujeme u Božích muk, památky na mor, přijíždí Dan s autem, kterému se říká Šnekobus. Pan Jurák o něm prohlásil: „Věřím, že vy do Říma dojdete, ale pochybuji, jestli tam dojede to auto.“ Jak se později ukáže, křivdil dvanáctsettrojce i naší automobilce. Dal nám i jednu cennou radu: „Nedělejte z té pouti dobrodružství, aby se z toho dobrodružství nestalo!“ Až mnohem později jsem si uvědomil, že ta první věta měla ještě větší cenu. Vůbec netýkala technického stavu vozidla. Bylo to pro nás slovo vpravdě prorocké. Pořád jsme si říkali, že kdyby se něco stalo, máme auto. A pan Jurák nám první den cesty zpochybnil naši poslední jistotu. Vážnost jeho slov jsme si hned neuvědomili. Tím, že jsme si je opakovali jako citát dne, se nám však vryla do paměti. O té chvíle jsme byli nuceni spoléhat jedině na Boha, jako praví poutníci. Přesně tak, jak o tom mluvili naši předchůdcové, Nobilis a Kolman, když došli koncem března do Říma na národní jubilejní pouť. Jakmile Dan přijel, hned se ho vyptáváme, jak dopadl na celnici ve Vratěníně. Tento přechod jsme mu vybrali kvůli malému provozu a pro jistotu s sebou měl česky a německy psaný doklad, že ve vozidle jsou zásoby pro šest pěších poutníků na šest týdnů. Dan nám klidně říká „Naši celníci se jen ptali, jestli nevezu starožitnosti. Napadlo mě přitom, že jediná starožitnost je tohle auto. Rakušané se rozčilovali nejvíc nad tím, že jsem nemluvil německy a ani se o to nesnažil.“ Přitom to uměl dobře, to se pak poznalo.
Na kopci za Hardeggem se ohlížíme na svou rodnou Moravu, vidíme z ní jen dukovanské komíny. Jsou opravdu nebezpečně blízko, ani se nedivím Rakušanům, že z nich mají takový strach. V obci Pleyssing si všímáme lípy zasazené k 60. výročí panování Františka Josefa, tehdy i našeho císaře pána. Když jsme ušli 14. kilometr, upozorňuji, že máme za sebou jedno procento. Odpovědí je mlčení, každý si myslí své, každý asi v duchu prosí o vytrvalost. Za horkého odpoledne nám jedna dobrá paní kupuje 9 litrů minerální vody a ještě nám dává bonbóny. Říká přitom, že mají v rodině také kněze. Kdosi se nás ptá, zda jdeme do Dreieichen. Když mu říkáme, že ano, nevěřícně pokračuje: „A to tam chcete dojít dnes?“ Po našem druhém ano říká: „A zítra zase domů?“ „Ne, až do Říma!“ Nato nám nabídne vodu a na ochucení do ní přidává víno. Jsme vděčni.
Jdeme většinou po místních silnicích, každá díra v nich je pečlivě opravena, okraje jsou prakticky a ekologicky upraveny, celé to vypadá moc hezky. V každé obci vidíme památník občanům, kteří padli ve světových válkách. Seznam obětí z té druhé je skoro vždy dvakrát tak delší než z té první. Někteří Rakušané se možná těšili, když Hitler připojil jejich zemi k jedné velké a mocné Říši. Přivítali, že mají konečně unitární stát pro všechny německy mluvící občany. Mnozí však kvůli tomu národnímu běsnění oplakávají jeho oběti dodnes. Velký stát znamená vždy větší nebezpečí války. Evropa už naštěstí pochopila, že mírová budoucnost se připravuje na regionální úrovni. U každého pomníku padlých se modlíme za všechny oběti válek bez rozdílu národnosti a za všechny zemřelé. Za celý den jsme se víc jak desetkrát potkali s naším svatým Janem Nepomuckým. U každé jeho sochy nebo obrazu se zastavujeme a modlíme. A také u nesčetných křížů a Božích muk, které jsou v drtivé většině ve velmi dobrém stavu.
Dnes máme dojít do Maria Dreieichen, na poutní místo Panny Marie Třídubské, jak se to překládá do češtiny. Z Rodingersdorfu tam vede asi 6 kilometrů dlouhá turistická stezka se značkami, které jsou mnohem větší než u nás, ale ne tak blízko sebe. Už se pomalu stmívá, naše skupina se trhá, v lese nad Maria Dreieichen jsme už dost daleko od sebe. Zůstáváme na konci s jáhnem Františkem a v jedné chvíli nevíme, kterým směrem šli ti před námi. Pod povrchem jakoby už doutnala panika, když František ve 21 hodin a 10 minut prohlásí: "V každém případě jsme blíž k cíli, než jsme byli ráno." Tomu se říká optimismus do všech důsledků, to je ta ruka podaná v pravý čas! O půl desáté už jsme všichni na faře, místní farář, otec Robert, vše zařídil. Od něho máme také turistické mapy celého Rakouska. Je to celkem deset listů a stálo ho to skoro tisíc šilinků. Není však přítomen, je v Římě na kněžském setkání při příležitosti osmdesátých narozenin Svatého otce.Druhý den: středa 17. května
Ráno mše svatá u Panny Marie Třídubské za Boží pomoc při putování, celý den velké horko, večer pršelo. Ušli jsme 34 km, trvalo nám to 9 hodin. Skončili jsme v Gneixendorf kolem půl desáté hodiny večer. Přespali jsme buď v autě anebo vedle něho pod širým nebem.
Po mši svaté se loučíme s mladými z Vranova, kteří se vracejí pěšky domů. Bratr Kikin je má vést. Ujišťuje všechny, že dobře dojdou zpět. Už včera prohlásil: "S Kikinem se neztratíš, ale zažiješ hodně ostudy." Danovi pak řekl: "Pokud se sejdeme, tak na shledanou na Vranově." Ten se brání: "Ty to říkáš proto, že si myslíš, že se z Říma nevrátíme. Já však pochybuji, že vy dojdete na Vranov." Úplně na rozloučenou nás pak Kikin vyzval: "Pište, faxujte, telefonujte a můžete nám poslat i balík." Pak mladí odcházejí na sever. Teprve mnohem později se dozvíme, že některým to trvalo dva dny.
My se vydáváme polní cestou na jih. V křoví zpívá slavík, okolí cesty je krásně vysečeno. I tady v zemi dolnorakouské je to zemský ráj na pohled. Za námi se tyčí dvě věže poutního kostela ozářené sluncem, ale mně není do smíchu. Když jsem na Velký pátek chodil s hrkači po městě, začala mě zespodu bolet levá pata. Dnes mně to dokonce budilo ze spaní. Když si ji prohlížím, nevidím žádný puchýř, jen mírně zarudlé místo.Uhýbám tomu, na levačku nenašlapuji, ono je to ještě horší, bolí i levé koleno a kyčelní kloub. Nic neříkám, jen se vleču vzadu a v duchu se modlím. Asi po půl hodině najednou bolest ustává. Díky Bohu.
V Garsu se stavíme v kostele. Je tam hospodyně s nějakou pomocnicí. Dáváme se do řeči pomocí krátkých vět. Poznáváme, že teprve poté, co jsme jim vysvětlili, kam jdeme a proč tam jdeme, se pro ně Jubileum stalo něčím skutečným, živým. Doposud to bylo jen slovo, které jistě mnohokrát slyšely. Nakonec od nich dostáváme celkem tři sta padesát šilinků. "To máte na pití," říkají nám. Zastavujeme se na břehu říčky Kamp, podle ní budeme sestupovat k Dunaji po cyklistické stezce zvané Kamptalweg, česky cesta údolím Kampu. Kromě ní provází řeku ještě silnice a železnice a vše se do toho údolí musí natěsnat. Zvoní mobilní telefon, otec Jindřich odpovídá. Volají z nějakého radia a ptají se na podrobnosti o cestě. Chtějí vědět kolik nás je, za jak dlouho to chceme ujít, jaké máme plánované denní úseky, jak jsme trénovali, jak se míníme stravovat. Dostanou stručné, ale pravdivé odpovědi a poděkují za ně. "Teď se o nás ještě zajímají, ale už to brzy skončí," komentuje to otec Jindřich. Až po návratu do vlasti se dozvídáme, že na rozhlasových vlnách jeho řeč komentoval známý dálkový chodec Juraj Puci. Mluvil v tom smyslu, že naše příprava a vybavení nejsou zrovna dostatečné, naše plány že jsou dost odvážné. Na závěr o nás řekl, že přesto věří, že dojdeme. „Oni jdou na pouť a ta se řídí jinými pravidly než naše pochody. Tam se počítá s obětí a hlavně mají před sebou cíl.“
O půl druhé obědváme u auta, slyšíme křik datla černého. Do oběda jsme za 4 hodiny ušli celkem 16 kilometrů. Daniel se učí nazpaměť prosbu o vodu na umytí a možnost přespat, kterou má německy napsanou. Je v ní však chyba, neboť je tam napsáno, že jsme Pilger aus Böhmen, tedy poutníci z Čech. My všichni jsme však z Moravy. Tohle zjednodušování mě pokaždé rozčílí. České země vždy byly dvě, ať už patřily do republiky československé nebo české. Škoda, že naše mateřština není schopna vystihnout rozdíl mezi českým z Čech a českým z hlediska jazyka. Naši sousedé to dokážou svým böhmisch a tschechisch!
Po čtvrté hodině vycházíme, předtím jsme si vyměnili ponožky a namazali nohy. To první radil pan Jiří Šíma ze svých vojenských zkušeností, když popisoval, co zkusili kluci, kterým se nechtělo každý den si prát ponožky. To druhé mi poradil pan Josef Svoboda z Blízkova. Když jsem se ho po 240 kilometrech tréninku ptal, co mám dělat s tolika puchýři, řekl mi: "Puchýře, ty se nesmějí vůbec udělat." "To není možné, jak to dokážete" namítl jsem na to. "Nohy je potřeba si mazat jelením lojem a to i během chůze, pak je kůže vláčná a nedrhne a tím neoteče." Dělám to, jak mi poradil a předávám i druhým. Hned jak jsem přijal pozvání na tuto pouť, jsem se ptal pana Kudláčka, sanitáře od svaté Zdislavy, jak se mám připravovat po zdravotní stránce. "Nohy si umývejte jen ve vlažné vodě, nepoužívejte moc mýdla a po koupeli je na noc namažte něčím mastným, třeba i krémem na ruce. A na nohy si pak dejte ponožky, aby se nezamastilo povlečení." Dělal jsem to poctivě od ledna a nenechal jsem si tuto cennou radu pro sebe. Teď jsem tomu opravdu rád.
Dál jdeme po silnici vyššího stupně, už vidíme sem tam nějaké odpadky a dost mrtvolek ptáků. Pokračujeme údolím, v kterém se tísní řeka, trať, silnice a cyklistická stezka. Jdeme kolem vinic, jedna malá je celá zplanělá. Otce Jindřicha to vede k citaci z proroka Izaiáše o vinici, která místo hroznů vydala odporná pláňata: "...Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde v ní bodláčí a křoví" (5, 1-2.6). U jiné vinice, do které vede už od statku dlážděná cesta, jsou krásná Boží muka z roku 1674. Byla obnovena L.P. 1777, tedy ve stejném roce, kdy bylo založeno biskupství brněnské, za které také jdeme na pouť. Zastavujeme se proto k delší modlitbě za naši diecézi. V každé obci je máje a na ní nápis Dreimal hoch se jménem starosty a jeho paní. Někdy je tam jen Einmal hoch a jméno nějakého vrchního mistra s celou rodinou. Překládáme si to jako Třikrát zdar našemu starostovi a podobně. Všude také vidíme pozvánky na Heuriger, to jest na letošní víno, které nabízejí v jakýchsi stáncích.
Pokračujeme do Schönberg - Krásné Hory, kde nás čeká opravdu krásný zážitek. Před kostelem je křížová cesta z roku 1772. Má zajímavé úvodní zastavení, nulté, jak by se dnes řeklo: Pán Ježíš se loučí s Pannou Marií. V 18 hodin 18 minut slyšíme první zahřmění. Za pár minut jsme u kostela, kde se právě chystá procesí k soše našeho slavného rodáka, nejznámějšího Čecha na světě, svatého Jana Nepomuckého. Přidáváme se. U sochy se pan farář s lidmi modlí za Boží požehnání pro pole, zahrady, vinice a za déšť. Než skončí modlitbu, začne pršet. Zajímavé, že lidé už s sebou měli deštníky, my jsme však nuceni hledat suché místo právě vedle svého krajana, nad jehož sochou je stříška. Je to v tomto roce první déšť po dlouhé době sucha. Ve Starém zákoně se dočítáme, že v milostivém roce se nemělo sít, aby si pole odpočinula. Mnoho lidí už se ptalo, zda i tímto meteorologickým způsobem nám Bůh nepřipomíná výjimečnost letošního roku.
Už se řídíme podle třetí mapy a procházíme Langenlois. Toto město zamotá hlavu nejen řidičům, ale i nám. Nakonec se z něho přece jen dostaneme a jdeme po zemědělské cestě vedle dálnice, je to příjemné, ale dlouhé. Zvedá se však studený vítr a všem je nám zima. Najednou polní cesta končí, jsme opět na státní silnici. Začíná se stmívat a my stěží rozeznáváme nápisy na směrovkách. Jsou na nich znaky dálnic a jména velkých měst. Začínají ve mně hlodat pochybnosti, jestli jsme nezabloudili a neoctli se na dálnici. To by bylo kruté, teď v noci, když sebou nemáme ani baterku. Díky Bohu za chvilku vidíme, ža naše okresní cesta podjíždí dálnici a docela blízko už jsou světla vesnice. To bude cíl dnešního dne - Gneixendorf. Podle mapy tam má být kostel. Přicházíme k němu dvacet minut před desátou hodinou.
Zjišťujeme, že tam však není fara, proto s Danem jedu do sousední obce. Ostatní čekají a zahřívají se hltem slivovice. Za deset minut deset zvoním na faře, začínám lámaně německy vysvětlovat, že jsme poutníci a jdeme do Říma a že prosíme o přenocování. "Teď?" řekne rázně pan farář a než stačím připomenout, že jsme také kněží, zabouchává dveře se slovy na shledanou. Ani se nedivím, jen mi ho je líto, protože promarnil příležitost pohostit v bližním Krista. Bylo nelogické, že řekl nashledanou. Napadá mě, že to možná bylo prorocké, třeba se ještě potkáme. Jedeme do další vesnice, chvíli trvá než najdu faru. Dan jde se mnou a společně zvoníme 10 minut po desáté. Otvírá hospodyně středních let. Hned jí dávám do ruky listinu od našeho otce biskupa. Je na ní německy, italsky a latinsky napsáno, že náš šest jde pěšky do Říma, jsou tam naše jména a žádost všem lidem dobré vůle, aby nám pomohli. Čte to a říká, že pan farář není doma, odjel do nemocnice na operaci. "No, mohla bych vám otevřít učebnu, tam byste se nějak vešli, je to tamhle, naproti faře. Počkejte okamžik, půjdu se ještě zeptat maminky." Šla dovnitř a po chvíli se vrací a říká, že to nepůjde. Soudím, že to byla maminka pana faráře a že jí asi řekla: "Holka zlatá, nevíš, kdo to je. Lidé vědí, že je syn pryč, kdoví, co na tebe chystají. Buď moc a moc opatrná." Možná to bylo trochu jinak, ale v každém případě je to pochopitelné. Paní vrací listinu a říká nám "Dobrou noc." Bylo to úplně jiným tónem než před chvílí to na shledanou. Jakoby se omlouvala, že pro nás nemůže víc udělat ale přesto nám přeje aspoň tu dobrou noc.
A noc byla skutečně dobrá, Miloš vybral pro Šnekobus pěkné místo v polích k zaparkování, vítr se utišil, bylo teplo, nepršelo, takže ti tři laici, kteří spali venku na tom byli stejně jako my čtyři klerici, kteří jsme byli v autě.Třetí den: čtvrtek 18. května - 80. narozeniny Svatého otce
Mše svatá za Jana Pavla II. odpoledne u kostelíčka ve Fugging. Celý den zamračeno, dopoledne malá přeháňka, odpoledne bouřka. Ušli jsme 31 km, trvalo nám to 7 hodin. Máme celkem našlapáno 103 km. Skončili jsme v Sankt Pölten v 8.45 a přespali jsme u františkánů
Vycházíme v 7.07, jdeme dál podle třetí mapy. Na kraji Kremže na nás nějaký pán z přízemního okna povzbudivě volá a zdraví nás. Ptá se, kam máme namířeno, a když odpovíme, že jsme poutníci a jdeme do Říma, ztrácí okamžitě zájem a okno zavírá. Asi v nás viděl nějaké vytrvalce, ty by povzbuzoval dál. Poutě ho asi nebavily a ty do Říma už vůbec ne.
O půl deváté překračujeme Dunaj a v dálce na kopci vidíme klášter Göttweig, staročesky Kotvík. Těsně před vlastním kopcem, na němž klášter stojí, si chceme zkrátit cestu přímým výstupem. Samozřejmě, byť neúmyslně jsme se dali tou nejprudší cestou, opravdu přes trní a hloží a do prudkého kopce. Někteří to chápou jako příjemnou změnu a pochvalují si, že se nohy procvičí. František Řezníček to bere duchovně a pronáší svůj oblíbený citát: "Takhle se jednou bude stoupat do nebe." Z terasy před klášterem se díváme na sever a říkáme si: „Za těmi kopci a lesy je naše rodná Morava.“ Hledáme otce Maxmiliána a procházíme klášterními chodbami, neumytí s holemi v rukou. Všude je čisto, na zdech obrazy, na zemi koberce. Otec Jindřich Bartoš pak prohlásí: "Připadal jsem si s tou holí v ruce jako svatý František u papeže." Konečně najdeme otce Maxmiliána, můžeme se pořádně umýt, s mnichy se modlíme polední hodinku a jsme posláni na oběd do poutnické restaurace s výhledem na sever.
O půl druhé odcházíme. Jdeme kolem nových Božích muk s obrazem Jana Pavla II., postavených roku 1982 na památku obnovení poutí. Je na nich nápis: Leben auf dem Weg zum Ziel leben. (Žít život na cestě k cíli). Modlíme se za Svatého otce, zpíváme papežskou hymnu a znělku vatikánského rozhlasu, nejznámější moravskou píseň na světě, kterou v roce 1933 složil brněnský skladatel Jan Kunc. Asi o půl páté zastavujeme ve Fugging u kostelíčka. Je zavřený, proto sloužíme mši svatou před ním. Jak skončíme, přijde bouřka, přečkáme ji v autě a nasvačíme se.
O půl sedmé pokračujeme polní cestou za vesnicemi. Je to pohoda pro nohy, pro plíce, protože po bouřce se pěkně dýchá, i pro duši. Setkáváme se s venkovem v jeho původní podobě, nezasažené heslem: Zemědělství na úroveň průmyslu, které se u nás mocně prosazovalo. Vidíme rolníky - otce rodin, kteří se vracejí s traktorem domů a na polní cestě předají volant na chvilku svému dětskému potomku. Vidíme otevřené chlévy, lidé ošetřují přiměřený počet svých zvířat. Křesťansky nás zdraví a na naše pozdravy odpovídají. Před Sankt Pölten vidíme ohromnou větrnou elektrárnu, inu Rakušané jsou v odmítání jaderné energie důslední. Hodinu nám trvá cesta od tabule se jménem města na hlavní náměstí, kde je františkánský klášter.
O tři čtvrti na devět se hlásíme u polského kněze, otce Ignatia. Ubytuje nás v pokojích s postelemi. Pospíchá, protože chce vidět přímý přenos z Wadowic, který vysílá zahraniční polská televize k papežovým narozeninám. Požádá Jendu Klímu, aby zavřel vrata u dvora, kde jsme zaparkovali auto. Ochotně tam jde, rychlostí přiměřenou stovce kilometrů v nohách. Dobrý pater si to neuvědomí a tak na něj polsky volá: "Šibko, šibko!!", což znamená rychle! On však už rychleji opravdu nemůže. Dlouho na tyto povely bude vzpomínat. Zvoní mobilní telefon, Svatoňovi volají od kapličky na Fajťáku. Je to první pozdrav z Velkého Meziříčí a je mu krásně rozumět.
Když se omlouváme za bláto, které nám padá z bot, říká: „To nevadí, však ona to Agneška uklidí, teď odjela do Polska, ale brzy se vrátí.“ Pater Ignatius nás zve na televizi a snáší všechny možné dobroty. Říká, že by s námi také šel pěšky až do Mariazell, kdyby neměl cukrovku. Televize sleduje i jeho spolubratr z Chorvatska. Je duchovním správcem pro pět tisíc svých krajanů, kteří přebývají v městě a okolí. Když dojíme, co nám přinesl polský kněz, přinese chorvatskou specialitu - čabajku tlustou jako náš salám. Zjišťujeme, že chorvatsky se pouť řekne puť, což se víc podobá našemu než polská pjelgřimka. Je to pěkný večer, ale škoda že na úkor spánku, začínáme ho potřebovat.Čtvrtý den: pátek 19. května
Večer mše svatá v za Boží pomoc při putování. Dopoledne pršelo, odpoledne svítí slunce, ušli jsme 40 km, trvalo nám to 9 hodin, skončili jsme v Türnitz o půl osmé. Máme za sebou celkem 143 km, to je desetina celé cesty, která podle rakouských map má měřit těch 14 set kilometrů.
Otec Ignatius nám sám, bez Agnešky, připravil snídani postní, ale vydatnou. Ani jsme to všechno nesnědli. Dal nám ještě tisíc šilinků na benzín.V 8 hodin vycházíme, prší, celou hodinu nám trvá, než se dostaneme na konec města. I když si dáváme pozor, trochu jsme si přece jen zašli. Nemáme mapy pro tento kraj, jdeme nejprve po silnici. Řidiči se nám vyhýbají, aby nás nepošplíchali, zde v Rakousku jsou všichni ohleduplní, nechají nás přejít, s úsměvem nám pokynou, nikdo na nás netroubí. Pak přejdeme na cyklistickou stezku údolím řeky Traisen, je to druhé údolí, kterým procházíme, tentokrát vzhůru. I zde poznáváme velkou snášenlivost. Většina cyklistů na nás nezvoní, jedou za námi, dokud si jich někdo z nás nevšimne a nevyzve druhé, aby uhnuli. Déšť chvílemi ustává, mezi mraky vidíme první předhůří Alp.
Po mokrém asfaltu lezou hlemýždi, otec Jindřich je poutnickou holí jemně přesunuje zpět do trávy v příkopě, aby nepřišli k úrazu. Stejně si polezou dál svým šnečím tempem bez ohledu na zásah vyšší moci. My se také hlemýždí rychlostí suneme k Svatému otci, k prahům apoštolským. Za tři dny máme teprve 103 km. Co si asi o nás myslí ten, který se na nás dívá z větší výšky než my na ty šneky. Jistě však na nás hledí s větší láskou a pochopením, když se snažíme k jeho slávě tu pouť konat.
Za pár hodin chůze Miloš, celý bledý, hlásí, že má křeče. Vyšel o tři dny dříve, ze Žďáru do Vranova ušel už sto kilometrů a je pro nás jakýmsi znamením toho, co přijde. Už vyšel z období puchýřů (měl jich nejvíce), kůže si už zvykla a teď přichází na řadu svalstvo. Říká to upřímně a prostě a dodává, že nás to čeká všechny.
Blížíme se k Traisen, městečku pojmenovaném podle řeky (anebo je to obráceně, člověk nikdy neví). Chceme si zkrátit cestu, šplháme do prudkého náspu, pak se pro jistotu ptáme, jestli nám ta zkratka pomůže. Není lehké, aby šest pěšáků zastavilo řidiče byť jen pro informaci. Automobilisté si zřejmě myslí, že stopujeme. Nakonec se to přece jen podaří. Zastaví nám řidička, jede na mopedu. Vysvětluje nám, že ta zkratka je špatná. Musíme znovu dolů. V Traisen jdeme do nového kostela, který byl postaven v době koncilu a proto má dvě ambony. Dnes jedna slouží k hlásání Božího slova a druhá k uchovávání Božího Těla jako svatostánek. Je to pěkné, Pán Ježíš v Nejsvětější Svátosti není odstrčený, jak tomu někdy, žel, bývá.
Obědváme v autě, mezitím se udělalo pěkně, takže pláštěnky oschly a mohli jsme je zabalit. Pokračujeme dál do hor, míjíme klášter v Lilienfeld, o pár kilometrů dál obdivujeme Kalvárii s mnoha sochami. Jsme na Mariazellské cestě, na jedné kapli je obraz poutníků. Je na něm znázorněno, že ten první nese kříž obrácený tělem Pána Ježíše k poutníkům, aby na něj viděli. Ne jak u nás, kde nosíme kříž s korpusem dopředu jako transparent při manifestaci. Poutník se totiž vydává na cestu za Kristem, který zve k následování.
Do Türnitz přicházíme právě když končí mše svatá, na níž byly jen starší ženy. Necháme je vyjít a jdeme do kostela i s poutnickými holemi. Latinsky oslovujeme řeholního kněze, otce Andrease z řádů cisterciáků. Dáváme mu průvodní dopis. Pozorně jej čte nahlas a při každém jménu se dívá, kdo se přihlásí. Nakonec nám dovoluje mši svatou, souhlasí i s ubytováním dvou lidí na faře, ale hned se ptá, jestli to budou laici nebo kněží. Asi z bezpečnostních důvodů. Musí odjet na nějakou přípravu. Zatím sloužíme mši svatou v kostele sv. Martina, u oltáře jsou dvě ohromné svíce, jednu darovali místní sedláci v roce 1982, druhou hasiči v roce 1998.
Za chvíli po skončení naší bohoslužby se otec Andreas vrací, otevře nám farní sál, kde budeme moci přespat na svých lehátkách, a přilehlou kuchyňku. Do ní nám pak přináší litr meruňkovice a pěkně se s námi baví. Hlásíme mu, že máme desetinu cesty za sebou, neboť podle výpočtů od zeleného stolu máme ujít čtrnáct set kilometrů. Z řeči vyplývá, že když uviděl šest chlapů s holemi, napadlo ho, že mu nadešla poslední hodina. Jsme překvapeni, namítáme, že nechceme kolem sebe šířit strach. On se brání, že to byl jen takový první dojem. Ve farnosti má 1700 duší, 3. června půjde asi polovina farníků pěšky do Mariazell, staří a nemocní je budou v duchu doprovázet.
Se svým biskupem Kurtem Krennem je spokojený, váží si ho. Říká, že media se k němu nechovají korektně. Na to téma dokonce vypráví vtip: Papež přijede do Honkongu. Novináři se ho ptají: "Svatý otče, byl jste taky v nočním klubu?" Papež udiven namítá: "A tady v Honkongu je noční klub?" Druhý den se v novinách objeví: První papežova otázka v Honkongu byla: Je tady noční klub? Při řeči se mluví i o našem nocování. Říkáme, že jsme už jednou spali venku. Ptá se, kde to bylo a proč a říká: "Tu farnost znám, tam jsem působil. Pak mě dali na místo kněze, který byl zde a musel být přeložen." Svým způsobem se naplnila slova o shledání, vyřčená ve 21.40 před dvěma dny.Pátý den: sobota 20. května
Večer mše svatá u milostné sochy Panny Marie na úmysl místních dárců, dopoledne déšť, odpoledne svítí slunce. Ušli jsme 31 km, trvalo nám to 8 hodin, celkem máme 174 km, už je osmina cesty za námi. Skončili jsme v Mariazell v 6 hodin večer a přespali u sester v Salvatorheim.
Ráno přináší otec Andreas lísteček s českou písní, kterou zpívali mariazellští poutníci při zastávce v Türnitz. Zde je totiž uchovávána částečka z trnové koruny Pána Ježíše. Přál si, abychom mu ji na rozloučenou zazpívali. Prosíme ho o požehnání na cestu. Dává nám je a prosí o ně také nás. V osm hodin vycházíme, opět za mírného deště. Na cestu nám hlaholí všechny zvony, které otec Andreas na chvilku pustil, jak se to poutníkům patří. Už podle čtvrté mapy postupujeme k Mariazell nikoli po silnici přes Annaberg, která je dlouhá se spoustou serpentin, ale směrem na vodopády ve Falkenschlucht. Asi po půlhodině nás dojíždí auto. Náš hostitel v něm přiváží ručník a další věci, které si jeden z nás zapomněl.
Za chvíli už jdeme po lesních cestách kolem bystřin, kde hnízdí vzácní skorci vodní. Velikostí se podobají se kosu, proto se jim v některých jazycích říká vodní kos. Jejich hnízda nejsou vůbec vidět, protože si je staví pod proudem padající vody. Francouze to vedlo k přísloví: Chudý jak vodní kos, protože si mysleli, že skorec ani to hnízdo nemá. Vodopády procházíme po dřevěných lávkách, je to opravdu romantická cesta. Pak jdeme kolem horských luk s kvetoucími narcisy. Poutníci měli krásnou cestu poslední den pouti ke Královně slovanských národů, Velké matce Rakouska a Velké paní Maďarů. Když si stěžujeme na puchýře a otlaky, Miloš nás utěšuje: "Už na to nemyslete, protože za pár dní budete mít úplně jiné bolesti a budou mnohem větší." (Tento citát se za pár dní na sto procent potvrdil)
Odpoledne se udělá hezky. Přicházíme na křižovatku dvou poutních cest. My přicházíme po té od Svatého Hipolytu, jak se dá Sankt Pölten přeložit do češtiny. Naše cesta se spojuje s vídeňskou a za pár kilometrů pak tato rakouská s maďarskou. Jsme vysoko v horách, dnešní cíl je ve výšce 871 metrů nad mořem, okolní vrchy však mají kolem jedenácti set metrů. Dnes je 20. května, a tady teprve kvetou šeříky, v trávě blatouchy a petrklíče. Těsně před Mariazell vidíme na pastvině jakýsi divoký skot, snad někde z Asie.
Do Mariazell vstupujeme pak po ulici Uherské a zpíváme: Nastokrát buď pozdravena, o Matičko celenská. Máme se hlásit u českého kněze, otce Václava Steinera. Nejprve však jdeme do sakristie na mši svatou. Bude německá, připojíme se. Podpisujeme, že budeme sloužit mši svatou na úmysl dárce a dostáváme z ní 30 šilinků, které jsou určeny pro kněze. V sakristii pak vidíme nápis, že mešní stipendium činí 100 šilinků nebo 15 marek. To ostatní by mělo být pro chudé, kostel, varhaníka a další, kteří jsou při mši svaté zapojeni.
Otec Václav nám domluví ubytování u řeholních sester. Vedou ubytovnu s názvem Salvatorheim. Na světelné procesí nejdeme, jsme rádi, že jsme na místě a v teple. Večeříme z vlastních zásob. Otec Václav pak přichází za námi. Říká, že v Mariazell je osm měsíců zima a čtyři měsíce chladno. Vypráví o poutích a o Rakušanech a Češích. Připomíná, že v pražském telefonním seznamu najdeme velice mnoho jmen německých, podobně jako v tom vídeňském zase českých. Klade nám na srdce, ať se nezapomeneme se sestrami vyrovnat. Asi mají své smutné zkušenosti. A provoz domu jistě stojí dost peněz. Píšeme první pohlednice, připomínáme, že máme první osminu cesty za sebou. Ve skutečnosti to už bylo více, ale v té chvíli nás to stejně potěšilo.Šestý den: 21. května - pátá neděle velikonoční
Mše svatá u milostné sochy Panny Marie za svěřený lid Boží. Za svítání je jeden stupeň nad nulou, celý den pěkně. Ušli jsme 34 km, trvalo nám to 8 hodin, vystoupili jsme do výšky 1254 metrů nad mořem, skončili jsme v Turnau ve 20 hodin a přespali na faře.
Ráno sloužíme tichou mši svatou sami v mezeře mezi farními bohoslužbami, pak se vyrovnáváme se sestrami, které vedou poutnický dům. Každého to stojí 50 šilinků. Ve tři čtvrti na deset vycházíme za pěkného počasí směrem k zasněženým vrcholům. Včera byla taková zima, že otec Jindřich vážně uvažoval o nákupu rukavic a ušanek. Pár kilometrů nás silnice vede dolů, ale pak začne mírné stoupání proti proudu potoka Aschbach. Tak mírné, že místy nevíme, jestli jdeme z kopce nebo do kopce. Jen pohled na potok, který lemuje silnici, a hlas motorů nás ujistí, že nabíráme výšku. Auta i motorky, které jedou proti nám, si jenom pobroukávají, zatímco v našem směru zabírají na plný plyn.
Obědváme u kostela ve Wegscheid, pokračujeme nahoru a o půl čtvrté jsme v sedle Seeberg, 1254 metrů nad mořem, nejvyšším bodě celé naší pouti. Je neděle odpoledne a motorkáři jezdí o sto šest. Některé potkáváme několikrát, jak jezdí nahoru a dolů v serpentinách jižně od sedla. My se je snažíme zkrátit po louce, ale moc tím nezískáme. Pořád platí: po pěšince blíž, ale po silnici spíš. Při každé větší zastávce se mažou nohy, což vede Františka Řezníčka ke zvolání bez jakýchkoli postranních reklamních úmyslů: „Alpu do Alp!“
Večeříme u silnice v údolí říčky, která stéká ze sedla, a pak vyrážíme do Turnau. Sami jsme si vybrali tuto farnost jako dnešní cíl. Dan přijede na faru a ukazuje listinu. Pan farář pro nás hned chystá místo. Když konečně přijdeme, počítá nás, ale jeden chybí. Je to František Řezníček. Myslíme, že je vzadu, vždyť ještě pár metrů před náměstím byl těsně za námi. On však nečekal, že už tak brzy budeme na místě, protože po večeři se řeklo, že půjdeme ještě asi dvě hodiny. Proto šel dál po silnici a neodbočil z náměstí ke kostelu. Hledáme ho s autem, naštěstí ho za chvilku přivážejí. Panu faráři to asi důvěry nedodá, ale ubytuje nás. Jen podotkne: "Byl jsem zaskočen, měli jste zavolat předem." Bereme si z toho pro sebe poučení.Sedmý den: pondělí 22. května
Mše svatá za naši diecézi, dopoledne trochu prší, odpoledne svítí slunce. Ušli jsme 45 km, trvalo nám to 10 hodin, celkem to bylo za 7 dní 251 km a trvalo to 61 hodin. Skončili jsme v Leoben po desáté hodině večer a přespali jsme na faře.
Ráno jsme měli česky mši svatou v kostele sv. Jakuba, zobrazeného v poutnickém, s kloboukem i holí. Pan farář ji celou sledoval, ať už to bylo ze zbožnosti nebo na kontrolu těch, kterým nabídl nezištnou pomoc. Řekl nám, že hlásí déšť na celý den. Skutečně jsme také za deště o tři čtvrtě na devět vycházeli. Do nejbližšího města Kapfenberg, přes které se muselo jít, vedly dvě stejně dlouhé cesty. Jedna zpátky na státní silnici a pak po ní dolů vedle řeky, druhá a hezčí přes kopec. Na doporučení pana faráře jsme si vybrali tu hezčí i když náročnější trasu. Museli jsme ze sedmi set metrů nad mořem vystoupit do výšky přes tisíc a teprve pak jsme sešli na pět set. Kolem silnice bylo čisto, nikde žádné odpadky. Nějací hajní se nás ptali, kam jdeme. Když jsme jim to řekli, divili se a nevěřícně opakovali: „Nach Rom?“
Dostáváme se do města Kapfenberg a zastavuje se hned na kraji v moderním kostele Svaté rodiny. Pan farář nás přivítá, nabízí nám posezení na částečně krytém farním dvorku. Děláme si v autě svoje jídlo, on přinese další. Když se bráníme, že nic nepožadujeme, odpovídá, že dává jen to, co zbylo. A bylo to dobré, snědli jsme oboje. Pak se diskutuje i za pomoci angličtiny. Po základních údajích o farnosti přijde zase řeč na biskupa Krenna. Ačkoli my na něho řeč nestáčíme, zatím se pokaždé o něm mluví a vždycky v dobrém. Pan farář ho chválí, protože ukazuje cestu a mluví jasně. Tak to má biskup dělat. V posledním listě napsal svým svěřeným, že jsou jako křesťané schlampig. Slovo neznáme, až kdosi řekne šlompácky. Všichni porozumíme, protože toto se lidově říká, když někdo pracuje lajdácky. Kněz pak vypráví o tom, jak lidé nedbají na Boží přikázání. Říká také, že mnozí vystupují z církve, aby nemuseli platit daň, ale pohřeb pak chtějí mít v kostele. Někteří nevystoupí, platí, ale do kostela nechodí, s církví nežijí. Když však jejich děti dorostou, říkají faráři: Dítě k prvnímu svatému přijímání vzít musíte, vždyť my daň poctivě platíme.
Nakonec nám ukazuje fotografii s věnováním. Jsou na ní Poláci, kteří šli v roce 1997 pěšky z Wadowic do Říma a byli na závěr pouti přijati Svatým otcem. Tenkrát na jeho faře přespali a tuto fotografii poslali na poděkování. Pan farář je stále pohostinný, na faře vidíme ženy s dětmi afrického původu. Možná je někdo adoptoval, raději se moc nevyptáváme.
Z Kapfenbergu vycházíme směrem na Bruck až ve čtyři hodiny Ve středu města vidíme pouze tabulku Altstadt, což je staré město, tedy střed. Říkám si, že tam nepůjdeme, odbočka na ten Bruck bude jistě dál. Asi po dvou kilometrech je konec města, před námi směrovka se jménem nejbližší vesnice. Hledáme ji v mapě a zjišťujeme, že jsme šli od středu přímo na sever, tedy úplně špatně. Ptáme se na Bruck a dotyčný nám říká, že Bruck je tamhle za tím kopcem a že to není daleko a že přes něj vede pěkná turistická stezka. Ukazuje přitom horu tyčící se bezmála do nebes. Vzdáváme to a vracíme se zpátky ty dva kilometry do středu města. Tím pak procházíme a namíříme do Brucku, který leží na řece Mur, k níž sestupujeme už od Seebergeského sedla. Dolů po řece je Štýrský Hradec (místní lidé mu pochopitelně říkají Graz). My se mu chceme vyhnout jako každému velkému městu. Proto postupujeme proti proudu Muru na západ. Měníme dosavadní směr, který byl stále na jih, protože chceme jít přímo do Itálie a minout Slovinsko.
Na tom správném konci města Brucku si kolem sedmé hodiny na chvilku sedneme v čekárně. Poučeni ze včerejška jsme hned ráno požádali svého hostitele, aby zatelefonoval na příští faru, že tam večer přijdeme a že nám mohou věřit. Ptal se, jestli dojdeme do Brucku. Řekli jsme mu, že o kousek dál. "Vaším směrem je pak Leoben, tak já tam zavolám. Je to ale dost daleko." Říkáme, že nám to nevadí, po ránu jsme ještě svěží a plní síly. Doprovodné auto už je tedy v Leoben a teď toho litujeme, protože je to ještě dost daleko. Snažím se utěšit unavené druhy tím, že to je přes deset kilometrů. Nelžu, i když vím, že bude dost dlouho trvat, než to něco nad deset ujdeme. Vyrážíme však v domněnce, že tam tak za ty dvě hodiny a něco budeme.
V noci se jde hůře. Naštěstí je všude umělé světlo, protože jsme pořád v průmyslové oblasti. Obě města jsou takto vlastně spojena. Jsme dost unaveni, otec Marek osobně několikrát vyzkouší, jak překonat únavu. Usilovně se rozběhne, ale po padesáti metrech už zas pokračuje normálně. Ostatním pak říká, že našel metodu: Změnit na chvíli tempo. Protože je to v našem případě možné jen směrem k vyšší rychlosti, nenachází ohlas ani teoreticky ani prakticky. Míříme na předměstí, které se jmenuje Waasen. Chceme se zeptat nějakého řidiče na přesnou cestu. Rozhlížíme se po parkovišti, v jednom voze kohosi spatříme. Je to však řidička a jak se k ní ve tmě přiblížíme, okamžitě přidá plyn a ujíždí pryč. Pochopíme a jeden z nás se postaví u semaforu s červeným cyklistickým světélkem na paži. To pomůže, ochotně nám vysvětlí, že Waasen je nám z celého Leoben nejblíže.
Pak už kostel vidíme, sejdeme dolů, uvidíme i naše auto. Je čtvrt na jedenáct. Šli jsme tedy rychle, protože to ve skutečnosti bylo téměř 15 km. Už nás čekají, jsme pěkně přijati a hned ubytováni, všichni spíme na postelích. Soukromě mě pak Marek hlásí, abych zaznamenal, že mu hůl zachránila život. Když ve tmě špatně šlápl na obrubník a na okamžik ztratil rovnováhu a bylo nebezpečí, že padne pod jedoucí auto, opřel se o ni a zůstal mimo silnici. Uvádím to až teď.Osmý den: úterý 23. května
Ráno mše svatá na úmysly naší pouti, celý den svítí slunce. Ušli jsme 32 km, trvalo nám to 7 a půl hodiny. Celkem už máme ujíto 283 km a používáme už šestou mapu. Skončili jsme v Knittelfeld a přespali na faře.
Ráno sloužíme mši svatou v leobenském kostele. Když se místní kostelník dozví, že jdeme na pouť do Říma, nediví se a řekne: "Odsud je to ještě 1000 kilometrů." Až v Římě si pak spočítáme, že z Leobenu jsme ušli už jen 927 kilometrů. Pan kostelník mínil asi vzdálenost po dálnici. Pak jsme pozváni na snídani jako každé ráno zde v Rakousku. Najíme se při ní dobře, moc se však nepobavíme kvůli naší malé pohotovosti k mluvení. Někteří se baví česky, zvláště vranovští si o každé hospodyňce říkají mezi sebou: "Á, to je místní paní Salátová." Na vysvětlenou dodávám, že takto se jmenuje paní, která chodí na vranovskou faru vařit a pomáhat.
Z dnešního rozhovoru nakonec vyplyne, že sedmdesátiletý otec Karel je zde už 31 let, že po jeho odchodu bude tato farnost sloučena se sousední. V Leoben žije třicet tisíc lidí a farností je zde šest, kněží pět. Je zde i Vysoká škola báňská, na ní také působí jeden kněz. Ve městě je velký průmysl, vyráběly se zde za války děla, víra už není tak živá jako v zachovalých venkovských oblastech.
Vycházíme a mírně obcházíme město, pokračujeme po vedlejší silnici, zase proti proudu řeky Mur. Podle kilometrovníků měříme rychlost, je to šest za hodinu, ale to jen v těchto ranních hodinách. K polednímu rychlost klesá a nejhorší je se rozejít po odpoledním odpočinku. V té chvíli je potřeba zabrat. Unavující jsou i krátká zastavení k modlitbě. Když stojíme méně jak dvě minuty, člověk pak pokračuje klidně dál. Když však je zastávka delší, hned začnou bolet nohy a je mnohem těžší se zase rozejít. Cítíme, že zde je už jiný kraj. Jsme mezi alpskými pohořími, dost daleko od Vídně. I po cestě se setkáváme s tím, že už se lidé nediví, že jdeme do Říma. Dnes je to vlastně už podruhé.
V jednu hodinu obědváme na náměstí v Kraubath na parkovišti. Po jídle se trochu natáhneme na vedlejší trávník. Probudí nás žandáři, německy a francouzsky Gendarmerie. Chtějí pasy, hlásí naše jména na centrálu. Některá hláskují německým způsobem, kde je Zet jako Zeppelin. A tak se z auta ozývá několikrát jméno vzducholodě, pouze Jan Klíma je nahlášen přímo, bez hláskování. Inu, je dobré mít jmenovce kancléřem. Nakonec nám popřáli šťastnou cestu a ani automobil nekontrolovali.
František Řezníček má čím dál horší starosti s puchýři, zkouší všechno možné, ale bez většího úspěchu. Když mu říkáme, aby použil postup, který se někomu z nás osobně osvědčil, odmítá a to právem, protože na každého platí něco jiného. Nelíbí se mu, když ho k něčemu nutíme a brání se slovy: "Kdykoliv jsem ustoupil, tak jsem na to doplatil." Nakonec mu však uniká větička, kterou jsme nedali do první zprávy, protože jsme nechtěli nikoho vylekat: "Myslel jsem si, že to projdu s úsměvem a kvůli těm puchýřům to nejde. Chvílemi je mi do pláče."
V Knittelfeld jsme krásně přijati, spíme v sále na faře na postelích. Využívám příležitosti a píšu na počítači první zprávu, kterou potom ráno někdo odešle elektronicky do Přímětic. Ve zprávě uvádím i naše dobré i špatné zkušenosti za první týden. Píšu seznam věcí, o kterých jsme se všichni shodli, že se osvědčily. Je to především auto. Bez něj bychom byli nemožní. Nemůžeme chtít jídlo a nocleh pro sedm lidí. Auto slouží dobře, chmurné předpovědi se nenaplňují, pouze jednou musel Dan spravovat převodovku. Je velice šikovný, hned na místě to opravil, i když není vyučený mechanik. V autě je pro nás málo místa, což vedlo Dana k větě, která se stala citátem dne: "Kdyby sem přišlo ještě deset lidí, už by tady opravdu nebylo místo."
Zprávu zakončuji ji citátem ze Skutků apoštolských, který nám ráno připomněl v kázání otec Marek: Do Božího království vstoupíme jen když mnoho vytrpíme (14,22). Jak ještě bude řečeno, začínají obtíže, většinou následky zmoknutí před nedělí.Devátý den: středa 24. května
Ráno mše svatá v Knittelfeld na úmysly naší pouti, celý den hezky. Ušli jsme 36 km, trvalo nám to 7 a 3/4 hodiny, celkem máme za sebou 319 km. Skončili jsme v Unzmarkt o čtvrt na osm večer a přespali na prázdné faře ve Frauenburg.
V noci na faře v Knittelfeldu se mi zdálo, že už jsme v Římě a že nám někdo ( asi Monsignore Simandl ) zařídil, že jsme byli pozváni na oběd do Vatikánu. Po hlavním jídle nám nabídli prohlídku vatikánských zahrad. Zahradník oblečený do pracovních šatů nás po nich vozil na malém autíčku s otevřenou korbou, na jejímž pravém okraji jsme seděli. Pozorovali jsme z výšky květiny, které se nápadně podobaly těm na alpských lukách. Cesta klesala, někdo jel proti nám nahoru, náš zahradník mu vyhýbal, zajel příliš vpravo a auto se s námi začalo naklánět nad propast. Rychle jsme přesedli na druhý bok korby a auto zůstalo pěkně stát. Vrátili jsme se na hostinu, která pokračovala a podával se sýr. Zase nám něco ukazovali a opět jsme se vrátili ke stolu, kde byl moučník. Cosi jako jahodové knedlíky, jaké nám na faře ve Velkém Meziříčí dělá paní Malcová, posypané něčím bílým, asi kokosem. Pak jsme měli ještě kamsi jít, asi na audienci, ale to jsem se už probudil, za okny bylo krásné ráno a měli jsme za sebou už 283 km a necelých tisíc do Říma. Kvůli pochybnostem P. Bartoše, že jsem si to vymyslel, prohlašuji na svou čest, že se mi to skutečně všechno zdálo v noci z 23. na 24.5.2000.
Ráno nám pan kaplan zavolal lékaře, který dochází léčit kněze na faře, aby ošetřil veliké puchýře jáhna Františka. Po cestě nás jeden cestář ptal, kam jdeme a když se to dozvěděl, odpověděl: „ Super!“ Bylo pěkné počasí, šli jsme jen podle automapy, po hlavních silnicích, proti proudu řeky Mur. Obdivovali jsme novou silnici ve dvou úrovních a na ni vybudovanou cestu pro rolníky se zpevněnými stěnami. Bylo to pěkné, praktické a ekologické. Mnozí z nás poprvé viděli hatě. Ty s velkým H jsme už projeli mnohokrát na cestě ze Znojma do Rakouska. Zde byly svahy zpevněny zátarasy ze svázaného proutí, které mají zadržovat hlínu, tady zhatit její sesouvání. Proto se jim říká hatě a zde je původ jména našeho známého hraničního přechodu. Dnes večer máme dojít do Unzmarkt. Pozdě odpoledne se ptáme náhodných chodců na cestu. Odpovídají s důrazem na každém slově, že je to tam ještě pěkný kus.
Když tam přijdeme, hlásíme se na faře. Pan farář nás kněze nakládá do auta, ostatní nastupují do Šnekobusu a jedeme do Frauenburg. Je to druhá farnost, kterou spravuje a fara je tam přizpůsobená pro letní tábory ministrantů a mládeže. Po cestě mi říká důvěrně, že ta naše akce je Sinnlos - smysluprázdná, smysl postrádající. Podotýkám, že nám jde především o znamení. Na delší diskusi není čas, protože za chvilečku jsme na místě. Je tam starobylý a krásný kostel svatého Jakuba, poutníka. Byl postaven ve 12. století. Patronem je kníže Schwarzenberg, bývalý kancléř na Hradě pražském, a o kostel se stará. Na opravu střechy dal 40 tisíc šilinků. Pan farář si však postěžuje, že na nové lavice pan kníže nedá nic. Dosavadní jsou z roku 1720, jsou jistě umělecky cenné, ale velice špatně se v nich sedí i stojí. Panu patronovi se však líbí a na námitky o nepohodlnosti nedbá. Inu, nejen památkáři u nás dělají své... Farnost má tisíc duší, v neděli je sto věřících v kostele, už 40 let patří pod Unzmarkt.
Při počítání kilometrů si členové Fatymu uvědomují, že jsme právě ušli vzdálenost Vranov - Jeníkov. Měli jsme si tuto vzdálenost ujít najednou, jako generální zkoušku, připomíná František Řezníček svou oblíbenou tezi. Na to říká otec Marek: "To bychom pak Řím vzdali". Cesta je opravdu těžká, pořád mě napadá, že už teď půjdeme jen po asfaltových silnicích a to je prakticky beton. Vnucuje se mi veršík, který se pak stane citátem dne: „ Ještě tisíc kilometrů po betoně a jsme v Římě.“Desátý den: čtvrtek 25. května
Aliturgický den. Hezké počasí. Ušli jsme 43 km, trvalo nám to 9 a 3/4 hodiny, celkem máme za sebou 362 km. V 9 hodin jsme skončili jsme v Althofen.
„Ráno v šest hodin přijde paní a na sedmou vám připraví snídani“, řekl včera pan farář na rozloučenou. Proto nenechávejte klíč v zámku. Toto se neřeklo dál. Pro jistotu vstávám ráno o půl šesté už vstávám, abych otevřel. Otevřeno však už je, z kuchyně se ozývají zvuky a linou vůně. Místní paní Salátová přišla již o pěti a protože se do dveří nemohla dostat, vlezla dovnitř oknem v prvním patře. Po snídani dostáváme na cestu dva litry vína.Pak nasedneme do Šnekobusu a odjíždíme do Unzmarkt. Pokračujeme pěšky ze stejného místa, odkud jsme včera večer odjeli autem.
Vystupujeme údolím Muru, mnohokrát vidíme volavky popelavé. Velcí šedí ptáci zakrouží před námi a usedají na stromy v lese na druhé straně údolí. Máme dojem, že se nám chtějí předvést. Směrovky ukazují na město Murau, které dalo jméno řece (anebo naopak, zase ty pochybnosti) a kde je sídlo knížecí rodiny. Další směrovky nás navádějí do oblastí zimních sportů, my však zahýbáme na jih a vystupujeme do sedla u obce Perchau ve výšce 1005 metrů nad mořem. Dovoluji si ji počeštit na Perchavu. Pak už pomalu klesáme směrem k řece Drávě několika údolíčky. Překračujeme hranice mezi Štýrskem a Korutany a říkáme si, že to už je čtvrtá země, ve které jsme (první byla Morava, druhá Dolní Rakousy) a že už to je ta předposlední, protože v Itálii už nejsou země, ale regiony (česky oblasti).
Přenocujeme v Althofen, je to stá obec, kterou procházíme. Místní pan farář nám zařídil spaní na zámku, hostí nás pan domácí. Nejsme si úplně jistí, kolik kilometrů jsme ušli, proto se ho ptáme, jak daleko to je odsud do Unzmarkt. „Nejméně sto,“ odpoví bez přemýšlení. Je to jiná země, je to za horami, autem se tam jede asi hodně dlouho, proto ta odpověď, která nás rozesměje. Dlouho si ji pak připomínáme. Na zámku je pěkně, vše stylově zařízeno, až na to, že jediný záchod a koupelna jsou v bytě pana domácího, který žije sám. Všem chutná korutanská specialita, darovaná zámeckým pánem - točená bábovka s rozinkami a skořicí, bude nás provázet po celé této zemi, která kdysi krátce patřila ke koruně české. Jsme unaveni, domácí pán říká, že má v zámku také kapli, ale nikdo už nemá sil k sloužení mše svaté. S umýváním je to velmi složité, odskočit si není kam, ze všech oken se někdo dívá. Kněží přespali v autě, jak se stane tradicí, ostatní v zámeckém sále na zemi. Přesto na svou desátou noc ve sté obci budeme vzpomínat dlouho a v dobrém.
Už jsme pomalu na středové rovince, kdy je začátek už v nepaměti a konec ještě v nedohlednu. Pro mne osobně je tento den spojen s mým prvním puchýřem na neobvyklém místě pod levým palcem, který se vytvořil nad jakýmsi kuřím okem, jak se mi tenkrát zdálo.Jedenáctý den: pátek 26.května
Mše sv. za ty, kdo se za nás doma modlí. Únavný den, dopoledne dusno, odpoledne hezky. Ušli jsme 42 kilometrů, trvalo nám to deset a půl hodiny, celkem jich máme 404. O tři čtvrti na deset jsme došli na faru ve Feldkirchen a tam jsme přespali.
Ráno sloužíme mši svatou v kostele sv. Tomáše Becketta. Tady a potom i v dalších kostelích v Korutanech, si všímáme, jak zde poslouchají svého biskupa. Jmenuje se Egon Kapellari a je přesvědčen, že hlavním znakem posvátného prostoru je uspořádání věcí souměrně k hlavní ose, odborně symetrie. Před několika lety byl pozván na kněžské setkání na Moravu a tam řekl: "Od Malty až po Skandinávii ovládla Evropu nesouměrnost, tedy asymetrie v liturgickém prostoru. Ta je však výrazem toho světského, profánního." A dodal, že to pak je v kostele stejné jako v obýváku. V jeho diecézi, do které patří celé Korutany, je na oltáři všechno souměrné, stejný počet svící na každé straně, kříž uprostřed. A působí to opravdu lépe než ty naše pokusy o něco nového za každou cenu. I za tu, že se vytrácí to posvátné, tedy to podstatné z bohoslužebných prostorů. Ještě smutnější je, když se to vytrácí i z chování kněží, protože pak se to vytratí i z chování věřících.
Dnes je potřeba jít kousek na jih a pak to opět stočit na západ, abychom se vyhnuli hlavnímu korutanskému městu Celovci, kterému místní říkají Klagenfurt, a abychom se přiblížili k italským hranicím. Tím směrem vede nová víceproudová silnice. Rozhodujeme se, že půjdeme po ní, bude to kratší. Jeden z řidičů na nás hrozí, snažíme si namluvit, že to bylo mávání. Pro jistotu z ní však sejdeme na postranní silnici. Podle mapy je mnohem delší, pořád se klikatí, ale v té chvíli vede těsně vedle. Zastavujeme se u Božích muk, modlíme se a už jsou tu žandáři - Gendarmerie, přesněji četníci. Některý z řidičů jim to zřejmě nahlásil mobilním telefonem. Ptají se nás, jestli rozumíme německy. Děláme, že ne. Použijí mezinárodní slovo Passport. To už chápat musíme. Po kontrole říká šéf hlídky důrazně a ukazuje přitom rukou na novou silnici: "This street no." A s prstem k místu, kde stojíme, dodá: "This street yes." Na vysvětlenou pro ty, kdo neznají angličtinu, tuto latinu moderní doby: Tato silnice ne, tato silnice ano. Naštěstí se to obešlo bez pokuty.
Jdeme tedy po té staré silnici, která se točí mezi poli, místy si to zkracujeme, ale moc to nepomůže. Pořád vidíme směrovky na Klagenfurt s velice nízkými čísly, ale ve Svatém Vítu to obracíme k západu proti proudu řeky Glan, nad níž toto město leží. Volá Radio Proglas, jsme unaveni, není čas na rozmyšlenou a tak ani nevím, co jim vlastně na jejich celkem zajímavé otázky odpovídám. Bude potřeba mít v zásobě připraveno pár údajů, aby je člověk hned mohl říci. Den je únavný, otce Jindřicha bolí holenní kosti. Maže je různými mastmi, ale říká, že to je spíš pro útěchu, že to stejně moc nepomáhá. Sám o sobě říká, že chodí jako starý dědek. Mám dojem, že všichni chodíme stejně nestylově, ale on je opravdu většinou poslední anebo soupeří o toto místo s Františkem. Už nás nerozezpívává jako první týden. Kdosi mu říká, že v tom Znojmě musí být hodně hříšníků, když nohy tolik bolí. Má je oteklé nad kotníky a na Milošovu radu si rozstříhává horní okraj ponožek, aby se mu nezarývaly do lýtek. Otec Marek má zase bolesti v prstech, které mu vystřelují nahoru. Přičítá to prochlazení z rozmočené obuvi a mluví o rheumatismu. Druzí mu říkají, že to rheuma není, to by bolelo mnohem víc. Přesto si pohvizduje zbožné melodie klasické i rytmické. Jinak už nikdo nezpívá a každý se modlíme sám, jak to jde.
Postupujeme dále proti proudu Glanu, místy po polních cestách, je pěkně a příjemně. Na faru ve Feldkirchen jsme dorazili až po půl desáté. Dostáváme teplou večeři, spíme ve farním sále, jednoho pozve pan farář do pohostinky. Má tam pokojů více, ale volný je jen jeden, v ostatních jsou uprchlíci z bývalé Jugoslávie. Jdu tam jako zástupce mužstva. Zjistili jsme, že nám začíná plesnivět chleba, zatím jsme snědli 18 bochníků. Snažím se vymyslet citát dne, aby vystihl situaci a někoho třeba povzbudil. Proto říkám několikrát: „Ouvykati dovoleno.“ Slyšel jsem, že sportovci tolik křičí proto, aby uvolnili napětí, které v sobě mají. Kéž by to pomohlo. (Později dopíšu: Je otázka, zda po „v“ psát tvrdé nebo měkké i, klonil bych se k měkkému, protože to víc připomene slovo kvičet, jemuž se naše ouvykání někdy podobá. )Dvanáctý den: sobota 27. května - III. diecézní pouť ve Křtinách
Ráno je mše svatá za ty, kteří nám v Rakousku pomohli. Celý den je slunečno a dusno, ušli jsme 37 kilometrů, celkem 441, chůze nám trvala 9 hodin, jsme už na desáté, poslední mapě. Dlouho jsme odpočívali a proto jsme na faru v Sankt Leonhard přišli až před půl jedenáctou.
Po mši svaté nám pan farář ukazuje zvětšený kostel. Dřívější presbytář slouží jako křestní kaple, napříč k němu stojí nová loď, přičemž ta stará je v ní zabudována. Vše vypadá pěkně a funkčně. I ty staré varhany, které umístili až k původní klenbě tak pěkně, že to každý hned pozná, ale přitom se tam pěkně hodí. V nových částech je uplatněno nové umění, vše je sladěno. Památkáři mu to povolili a rozhodně neprohloupili. Zde totiž do takových věcí mluví tři a hlas každého z nich má stejnou váhu: Za prvé památkář, aby se nic cenného nezničilo; za druhé majitel, aby mu ten prostor dobře sloužil a za třetí výtvarník, aby to pěkně vypadalo. Škoda, že u nás to není s těmi hlasy stejné, že na majitele se tak málo dbá.
Při snídani ještě probíráme pastoraci v okresním městě Feldkirchen. Je zde 8 tisíc katolíků, z toho 1500 aktivních, což se mi zdá lepší slovo než praktikujících. Ti nepraktikující by se pak zvali pasivní a pojmenování by bylo jasnější, nemuselo by se pořád vysvětlovat, cože to znamená praktikovat. Jsou zde tři farnosti, v té jeho je pět tisíc katolíků. V pastoraci mu pomáhají dva jáhni. Za rok má 30 křtů. U křtitelnice na pěkné vývěsce má jména a základní údaje o letošních pokřtěných, celý rok seznam doplňuje. Také příklad k následování. Na první svaté přijímání se připravuje 114 dětí, mají také svou vývěsku. Biřmovanců je osmdesát. Na plotě u fary je stejný počet dřevěných destiček asi 20 na 20 centimetrů. Všechny jsou na jedné straně natřeny křiklavou červení. Každý biřmovanec má na druhou stranu destičky něco namalovat a svůj výtvor vrátit na plot. Když jdeme kolem, červená se tam už jen necelá desítka. "Ti na to mastí", komentuje to otec Marek.
Ráno volají otci Jindřichovi, jak se má a on to shrnuje větami, které se stanou citátem dne: „Do Mariazell to byla vycházka, teprve teď jde do tuhého. Ten první týden jsme uléhali unaveni a probouzeli se odpočati, druhý týden to večer celkem jde, ale ráno se probouzíme už unaveni.“
Celý den myslíme na III.diecézní pouť ve Křtinách a na dálku žehnáme. Říká se plným právem: poprvé je nadšení, podruhé únava, potřetí krize. Ne ve významu krach, ale zlom. Když se něco potřetí povede, už se to udrží a může vzniknout pěkná tradice. Kéž by to platilo také těch křtinských poutích.
V ranním dusnu pak jdeme velice pomalu po polních cestách. Odpoledne odpočíváme téměř tři hodiny, pak zjistíme, že musíme přidat, na příští štaci je ještě daleko.Při této zastávce jsme v lese „pohřbili“deset bochníků kvůli plísni. Prohlížíme důkladně všechny a jsme si jisti, že dalších devět je v pořádku. Chceme přejít město Villach po dálničním mostě, i když víme, že je to zakázané. Jdeme tím směrem, nakonec se k němu stejně nemůžeme dostat. Kromě něho je tam přes řeku Drávu jediný most ve středu města, musíme projít až k němu a pak dál na západ k italským hranicím. Při stmívání jsme přinuceni jít zase kousek po dálnici, není nám do smíchu, naštěstí se brzy přechází zpět na obyčejnou silnici. Víme kam jít, čekají nás tam, ale je to malá vesnička, značení není všude. Musíme se vyptávat. Konečně v pořádku docházíme na faru, kde už je pro nás všechno připraveno.Třináctý den: 28. května - šestá neděle velikonoční
Mše sv. s farností Sankt Leonhard za svěřený lid Boží, celý den pod mrakem. Ušli jsme 24 km, celkem 465, trvalo nám to 5 a 1/4 hodiny. Došli jsme do Camporosso v Itálii a tam přenocovali v klášteře.
Mše svatá byla ve venkovském kostelíku, obětovaná za svěřený lid Boží. Koncelebrovali jsme s místním panem farářem, který vedl bohoslužbu i zpěvy německy a slovinsky. Na oltáři měl každou knihu dvakrát. „Otče náš“ bylo navíc ještě česky. Lidé krásně zpívali, i bez varhan, slovinské texty na východní nápěvy. Staří i mladí se modlili v obou řečech. Ministrovali chlapci i děvčata, všichni měli zvláštní červené pláštíky na způsob pluviálu.- Slušelo jim to všem, i těm blondýnkám, které se otáčely na všechny strany. Ne že by kluci byli andělé, ale i v ministrování se sluší zachovat řád. Ať se děvčata zapojují, ale ministrantskou službu ať nechají tradičně chlapcům.
Zajímavé bylo také podávání svatého přijímání. Viděli jsem už víckrát v presbytáři klekátko pokryté ubrusem. Až tady jsme pochopili, k čemu slouží. Svaté přijímání podávají dva a stojí tak, že před sebou mají to klekátko. Lidé přistupují také po dvou, někdo přijímá na ruku, někdo do úst. Podobně si někdo při přijímání klekne a jiný zůstane stát. Moc se nám to líbilo. Hlavně ta možnost svobodné volby a praktičnost.
Po mši svaté bylo žehnání opravené kapličky na návsi, jdeme tam procesím. Pak je připravena slavnost. Lidé jdou přímo ke stolům, k nim přicházejí číšníci s lístky v rukou a peněženkami v kapsách, čtyři mladíci začnou vyhrávat. Nás nikdo nezve, trochu nám to přijde líto, ale nakonec jsme rádi, bylo by to velké zdržení. Dostáváme celkem tři sta šilinků od kněze, který v sobotu večer měl mši svatou. Další stovku dává paní, která za námi přišla ze sousední vesnice, když jsme odcházeli ze slavnosti. Otec Jindřich, který držel kasu, pak spočítal, že to, co jsme v Rakousku dostali, stačilo přesně k zaplacení benzínu, noclehu v Mariazell a známek na pohlednice.
Vycházíme pozdě - je neděle. Jsme opět na hlavní silnici, která pomalu stoupá k hraničnímu přechodu do Itálie. Odbočka do Slovinska by byla mnohem prudší. Dan se včera po ní omylem kousek vydal a popisoval, jak málem auto zavařil. Objevili jsme plíseň i na posledních devíti bochnících, jsme nuceni je pohřbít. Je nám to líto, mysleli jsme, že to máme dobře rozpočítáno. Odhadovali jsme tři a půl bochníku na den a těch 42 by stačilo právě do dneška. Jenomže jsme dostali dost buchet a ty jsme se snažili jíst nejdříve, aby se nezkazily. Chleba vlastně vydržel těch dvanáct dní, jak jsme plánovali, což je dobré. Osmnáct bochníků jsme tedy snědli, devatenáct nechali mravenečkům, několik jsme jich už věnovali těm, kdo zůstali na Vranově. Celou tu čtyřicítku bochníků měl koupit František Řezníček. Když vidí to pohřbívání, vzpomíná na jednoho ze svých vychovatelů, který říkal: "Když po tobě někdo něco chce, dej mu polovičku."
Ve 14.50 překračujeme italské hranice, kde jsou jen prázdné budovy. Přechod Rakouska trval 13 dní, bylo to 445 km a prošli jsme 125 obcemi. Jdeme stále po silnicích a vnímáme rozdíl. V Itálii už k jejich stavbě a úpravě nepoužívají tolik přírodní kámen jako v Rakousku, všude je jenom beton. U Coccau procházíme prvním tunelem, je jen 520 metrů dlouhý.Proti nám jedou z jihu cyklisté, asi Němci nebo Rakušané, a hned jak nás vidí, volají: "Roma?" Celí šťastní přisvědčujeme.
Zastavujeme se v prvním italském kostele v Tarvisio, mají tam velikonoční výzdobu hlavního oltáře. Jako se u nás v postní době dává před sochu či obraz fialové plátno s obrazem Krista Pána trpícího, oni tam měli zřasenou jasně červenou látku a před ní sochu Krista Pána vzkříšeného. Je to moc pěkné, v mnoha kostelích u nás by se to dalo také udělat. Lidem je tu dáno přímo před oči nové pojetí velikonočního tajemství, které připomíná spojení dvou stran jednoho díla spásy - smrti a vzkříšení našeho Pána. Teologie druhého vatikánského koncilu, opřená o tradici otců, je tu dotažena až do lidové zbožnosti. V kostele mají také obraz našich věrozvěstů a svých patronů, svatých Cyrila a Metoděje. Zase pozdrav z domova a zároveň připomínka Evropy.
Ptáme se na nocleh u sester v klášteře hned vedle. Posílají nás do sousedního Camporosso. Jsou tam školské sestry. Ve velké budově, asi dřívější škole nebo ozdravovně, která je v nadmořské výšce 819 m, jsou dneska už jen dvě sestry. Tuto neděli bylo první svaté přijímání, zvou nás na večeři a přinášejí zbytky jídel z hostiny i ze své kuchyně. Pochutnáme si všichni. Poprvé jíme italský chléb, který vypadá i chutná jako naše nasládlé velikonoční mazance. Když má člověk hlad, jí ho i s paštikou nebo s masem, po tom našem se nám však bude stýskat. Sestry přinášejí seznam svých klášterů po celém světě a ukazují nám jména spolusester ze Slavkova u Brna.
Říkají, že do Říma je to ještě osm set kilometrů, že tam autem jedou 6 hodin. Otec Marek se proto jako správný průzkumník ptá, jestli nechodíme pořád dokola, když nám říkají už třetí den stále stejné číslo. Když při různých debatách o tom, kterou trasu vybrat, někdo řekl, že všechny cesty vedou do Říma, otec Jindřich mu připomínal podle pravdy: "Ale všechny nejsou stejně dlouhé.“Čtrnáctý den: pondělí 29. května
Mše sv. za otce biskupa, jeho spolupracovníky a naši diecézi.Dopoledne prší mírně, odpoledne vydatně, ale večer přestává. Ušli jsme 42 kilometrů, trvalo nám to 10 a 3/4 hodiny. V 9 hodin večer jsme došli do Moggio Udinese a přespali jsme v sále pod kostelem. Celkem máme za sebou 507 km.
Procházíme údolím, kde jsou namačkány: řeka Fella, naše silnice, dálnice, železnice nová i stará už nepoužívaná. Jsme na jižní straně velehor a vidíme zde živočichy, kteří se za Alpami nevyskytují, například břehuli skalní. Nápisy v pohraničních obcích jsou italské, německé a slovinské. V těchto třech řečech se třeba dočtete, že s této střechy může najednou sjet sníh a podobně.
Lidé se ptají, odkud jsme, a když řekneme , že z Moravy, na rozdíl od Rakušanů už neví, kde to je. Když upřesníme, že to je v České republice, říkají: A, Cecoslovacchia (asi kvůli fotbalu a Dubčekovi). Slovo repubblica Ceca zde moc známé není. Když jeden z našich krajanů řekl: „Já jsem Ceco“, oddělávali před ním v kostele židle, protože mysleli, že je slepý. To se v italštině stejně vyslovuje, i když jinak píše. Navíc si představte, že v Praze potkáte nějakého Skandinávce. Ptáte se, odkud je a on řekne: „Z Království Norů.“ „Odkudže“, ptáte se znovu, protože jste poslední slovo přeslechli. „Z Království Norů.“ musí opakovat dotyčný. Kdyby řekl z Norska, bude to jasné hned. Je jasné, že naší vlasti chybí dobré pojmenování. Říkat jí Čechy nelze, protože část nikdy nezastupuje celek. Česko se také nevžilo. A Česká republika je stejně dlouhé jako a únavné jako říkat Čechy a Morava.
Proti nám kráčí osamělý poutník. Je to Polák, který pracoval jako dobrovolník jubilea v Římě a nyní se pěšky vrací do Tarnowa. Už je tři týdny na cestě, počítá, že ještě tři týdny půjde. Dělá 40 km denně, spí v předsíních kostelů a jídlo si kupuje. Vše si nese sebou a nás nepovažuje za opravdické poutníky, protože máme doprovodné vozidlo. Říká, že před týdnem měl nohy oteklé jako bačkory, ale že už mu splaskly. Nijak se nezdržuje, hned pospíchá dál.
Procházíme ještě dalšími třemi tunely, každý má své poctivé jméno, nejdelší je Svatá Kateřina s 867 metry. Stavuji se na faře v Pontebba, kde má být kněz znalý francouzštiny. Prosím ho, aby mi italsky napsal, že poutníci prosí večer o možnost umytí pro 7 osob a o suché místo pro přenocování pro 4 osoby, které mají vlastní matrace a spací pytle. Ráno pak o možnost sloužit mši svatou, trochu teplého čaje a pitnou vodu, kterou bychom si nabrali do vlastních nádob. Napíše nám to na stroji. Teprve později poznáme, že žádat ráno v Itálii teplý čaj, je tak náročné přání, jako u nás žádat k snídani místo čaje, mléka nebo kávy třeba víno. Při východu z tohoto městečka, které už 140 let patří do italské republiky si všímám zvláštního kamenného památníčku. Německy je na něm napsáno, že zde jsou jižní Korutany a uvedena vzdálenost do Klagenfurtu, jejich hlavního města. Italové nechali tento památník stát. Nežárlí na minulost, nerozčilují se nad tím, že někdo si dovolí připomenout neúřední název.
Odpoledne déšť sílí, jsme dost promoklí, ale pak přestane a my za pohybu uschneme, což je nejlepší způsob. Za celý den nás třikrát kontrolovali karabiniéři. Jsme blízko hranic a není divu, že se úřady snaží zachytit uprchlíky. Když otec Marek namítal, že to už je potřetí ve stejný den, odpověděli mu, že to bude třeba i počtvrté. Jedna z kontrol začínala u Františka, který šel poslední v černé košili s kolárkem. Zkontrolovali mu pas a jeli k jihu. Uviděli další poutníky a ptali se: "Ten vzadu, to je šéf?" Když jim bylo přisvědčeno, upustili od dalšího prohlížení našich cestovních dokladů. František má pak několik dní tuto přezdívku.
Domluvili jsme se, že večeře bude v autě na návsi v Chiusaforte. Pomalu tam docházíme a postupně usedáme do Šnekobusu. Okénky se díváme na místní muže, kteří se scházejí v tamním baru. Když po jídle vyjde najednou z auta 6 mužů s holemi, přímo vyvalují oči nad tím, jak se jich tam mohlo tolik vejít.
Pokračujeme dál po státní silnici a zabočujeme do Moggio, našeho cíle, kde nejsme ohlášeni. Proto posíláme Dana napřed. Když už jsme v městě, přijíždí nějaká žena a tři poutníky naloží do auta a veze je k faře. My jdeme nahoru k věži. Dohání nás pan farář a nervózně nám přikazuje jít dolů k faře. Tam chce, abychom nastoupili do auta a jeli 30 kilometrů do Gemony, kde jsou pokoje na ubytování. Ukazuje lidi, kteří svým autem pojedou před námi. Snažíme se vysvětlit, že nechceme pokoje, jen suché místo na přespání a že můžeme spát v autě. Moc to nepomáhá, pouze slevuje na vzdálenosti a říká, že pojedeme 7 kilometrů. Nastupujeme tedy odevzdaně, ale Miloš nepospíchá. Začne těm dvěma i ostatním lidem, kteří přihlížejí, vysvětlovat, proč má na holi už 17 zářezů a že ten poslední bude Řím. Teprve teď pochopili, že jsme poutníci. Dosud si nikdo nevšiml italského listu od pana biskupa, ani Dan je nepřinutil, aby si ho přečetli. Můžeme vystoupit a přespat v sále pod kostelem.
Auto jsme nechali stát hned u vchodu, ačkoli pan farář cosi říkal o nemožnosti parkování. Právě jsme se uvnitř zamkli a večeřeli, když se venku ozvalo zatroubení. Jsou tady karabiniéři kvůli zákazu parkování. Rozhodli jsme se, že budeme dělat, že spíme. Za chvíli se ozvalo další zatroubení, mnohem silnější a delší. "Budeš tam muset jít", řekli mi spolubratři poutníci. Pomalu jsem otvíral dveře a chystal pár italských slov na vysvětlenou. Venku stálo malé auto, v něm manželé a podávali mi kabelu s dvěma bábovkami, pěti litry džusu, sáčky s čajem, cukrem a dalšími věcmi. "To máte na zítřejší snídani", řekli a odjeli.
Citát dnes vznikl z klasického rčení o radě a pomoci. Bylo upraveno za přispění více autorů, kteří viděli puchýře, obnovující se už po několikáté na stejném místě týchž nohou: „Komu není radno, tomu není snadno.“Patnáctý den: úterý 30. května - svaté Zdislavy
Ráno mše svatá za nemocnici svaté Zdislavy a za církevní zdravotnictví v diecézi. Celý den slunečno, příjemně. Vyšli jsme z hor, ušli jsme 34 km, trvalo nám to 8 a čtvrt hodiny, celkem máme ujíto 541 km. Spíme v Majano v prázdném domě.
Po mši svaté nás kostelník zve na snídani do baru, po našem by se mělo říci spíše do bufetu. Káva stojí 1500 lir, ale čaj 2000 lir. Víme už, že litr stolního vína koupíme za 1400 lir, někdy dokonce jen za 800 lir, kilogram pěkného chleba stojí 3600 lir, takže bochník přijde na pět a půl tisíce. Některé druhy chleba však stály až dvanáct tisíc.
Teprve teď se dozvídáme, proč je farní kostel sv. Františka v Moggio Udinese tak moderní. V roce 1976 byl celý tento kraj zasažen zemětřesením, bylo zničeno asi 20 obcí, zahynulo 1500 lidí. Vše je nově postavené. Vedle kostela je nová škola, chvilku sledujeme, jak se do ní schází italské mládí. V tom přichází jedna starší paní, která byla na mši svaté a dává mi obálku. Prosí, abychom se za ni v Římě pomodlili. Odevzdávám pokladníkovi a vidíme, že je v ní pět set tisíc lir. Obnos, který nám stačí až do Říma na benzín, chleba, zeleninu a další věci, které musíme dokupovat, jak zjistíme potom. Utíkám za ní, abych ji dohonil a zapsal si adresu.
Pak vycházíme do slunečného rána. Nálada se lepší, bolesti začínají pomalu ustupovat, už se zase zpívá, zahajuje bratr Jan Klíma. Opouštíme úzké údolí a přecházíme kolem horských luk se stejnými květinami, které rostly u nás na Vysočině před melioracemi. Vidím růžové válečky rdesna a další známé. Sestupujeme až do roviny. Je zde plno ořešáků, teprve později mi dojde, proč se jejich plodům u nás říká vlašské ořechy. Vidíme vinnou révu, fíkovníky, morušovníky a zahlédneme dokonce i palmy. V jednom dni a za tři hodiny chůze se ocítáme v úplně jiném kraji. Jsme jen 200 metrů nad mořem a velice blízko subtropického pásma. Za horami se už jen ohlížíme.
Nápisy na místních tabulích jsou v italštině a friulštině, většinou je to jen malý rozdíl - například Venzone a Venčon nebo Ospedaletto a Ospedâl Piçul. Cítíme v tom stejné základy jako má naše hospitalizace, tedy pobyt ve špitálu a v tom druhém pikolu, to je malou flétničku. Všímáme si ještě další zajímavosti ohledně názvů vesnic. Každá má velkými písmeny napsáno své jméno. I když je to malá osada a nemá svou vlastní správu, její jméno září na každého řidiče, turistu i poutníka. Teprve pod tím je malým písmem napsáno, do které obce úředně patří. Tak tomu bude po celé Itálii. I předměstí Říma mají to světoznámé „Roma“ napsáno jen malým písmem pod svým pravým názvem.
Velice pěkné je také značení směru. Pár desítek metrů před křižovatkou stojí návěstí. Je stejné jako u nás, velkými písmeny je na něm napsáno, kam vedou cesty. Je tam vyznačen i tvar křižovatky: směr přímý a odbočky. Když se tvar podobá písmenu Ypsilon, řidič si hůře pamatuje, který směr byl přímo a kam se vlastně odbočovalo. Zde mu opravdu pomohou. Přímo v křižovatce stojí další tabule, mnohem menší. Je ve výši očí řidiče a je na ní vždycky jen dvojí směr: napravo a nalevo. A to i v případě tvaru do ypsilon, dokonce i v případě odbočení z hlavní cesty. Tím je to každému jasné a s jistotou může pokračovat dál a nemusí se ptát. Nemusí se v duchu ptát ani sebe a netrpělivě čekat na další ukazatel na dalším rozcestí, aby si ověřil, zda se nespletl. Ačkoli jsme neřídili auto, moc se nám to líbilo. Možná příklad k následování. U silnice jsou také cedulky s adresou a telefonem karabiniérů a finanční stráže, pod které tento okrsek právě spadá. Vede-li silnice lesem, či jiným terénem, vhodným k lovu anebo podél řeky, jsou tam vždy tabulky o tom, zda je v tom místě lov, případně rybolov povolen, omezen nebo zakázán.
Při tom všem pozorování docházím k závěru: O co je člověk ochuzen, když tou zemí jen projede. Nemůže si všimnout celkem ničeho. Začíná ve mně zrát rozhodnutí: Jestli se ještě někam vypravím, tak jedině pěšky. Zároveň začíná hlodat i pochybnost, zda necouvnu, ale nechtěl bych.
Počítáme obce, kterými procházíme. Stopadesátou v pořadí je Rivoli, zastavujeme se a fotografujeme se s Julskými Alpami v pozadí. Otec Marek si hladí svůj plnovous a říká: „Rostou pěkně, ale pomalu.“ Tak vznikl dnešní citát.
Docházíme k Majano, jdeme do města. Vidíme velice moderní kostel. Jeho věž připomíná kosmickou raketu před startem. Na náměstí před ním jsou na dvoumetrových stojanech staré zvony. Nenapadne nás hned, že to je také kvůli zemětřesení. Jak zjišťujeme až později, z celého kostela po něm zůstaly celé jen ty zvony. Vstupujeme do nového chrámu Páně, usedáme a zůstáváme na májové pobožnosti. Zpívají se lidové písně, mají krásné a dojemné nápěvy. Starší kněz má katechetickou promluvu o svátosti smíření, mluví pomalu a jasně, přitom se mi zdá, že obsah jeho řeč je hutný a výživný.
Po pobožnosti před něj předstoupíme a prosíme o pomoc. Neodmítá ji, zve na faru, tam mi říká, že zde bydlí sám, naznačuje další možnosti ubytování. Už by tady měl být Dan, který pro ten večer dostal pokyn, aby hledal ubytování v Majano. Kdyby tam nepochodil, měl pokračovat ještě dva kilometry do San Tomaso. Kdyby ani tam nepochodil, měl jet až do San Daniele další čtyři kilometry. Čekáme na Dana, dochází mi, že asi jel dál. Lidem před kostelem vysvětluji, že náš řidič nás měl čekat u fary, že jel kolem a že mu asi nedošlo, že tato moderní stavba je kostel. Prosím, aby mě někdo autem vzal tím směrem. Vydáváme se do Svatého Tomáše, tam však u kostela fara není. Pokračujeme až do Svatého Daniela. Tam je už náš Daniel usazený na faře.
Když mu oznamuji, že jsme v Majano, říká, že tam byl také a že pan farář mu nabízel nějaké peníze a poslal ho pryč. Hned tedy jel dál po určené trase. Vrací se za námi. Je štěstí, že to takhle dopadlo, už bychom se k těm šesti kilometrům asi nedonutili. Čekám, jak se bude majánský pan farář tvářit, až uvidí Dana po druhé, proběhne to však naprosto klidně. Nějaká paní nabízí k přenocování dům, kde právě nikdo nebydlí a který je určen pro takové účely. Nasedáme do auta a jedeme tam. Dům je pěkný až na slabší vrstvu prachu na všech rovných plochách. Většina spí v něm, dva v autě.Šestnáctý den: středa 31. května - Navštívení Panny Marie
Ráno mše sv. za Rádio Proglas. Celý den slunečno, dopoledne příjemně, odpoledne vedro. Ušli jsme 35 km, trvalo nám to 8 hodin. Skončili jsme v klášteře v San Vito al Tagliamento. Celkem máme ujíto 576 km.
Ráno sloužíme mši svatou u stolu v pokoji, připomínáme si, že před čtyřmi a půl roky začalo vysílání Proglasu, obětujeme ji za všechny, kdo v něm pracují. Po ní nastupujeme do auta, abychom jeli k faře a vrátili klíče. Vtom pan farář přijíždí. Vystupujeme z auta, děkujeme a loučíme se. Jako všude i zde prosíme o požehnání na cestu. Jako všude i zde si všichni při něm klekáme. Jenom zde se setkáváme i s opačnou prosbou. Pan farář si kleká si a říká: „Požehnejte mi a modlete se za mě a za mou farnost. I tady konzumismus velmi ohrožuje víru.“ Nabízí snídani, raději říkáme, že už jsme po ní. Nakonec nám radí dojít až do San Vito, že tam jsou PADRI, otcové františkáni, ti jsou na poutníky lépe zařízeni. Ptáme se, kterým směrem jít. Ukazuje na hlavní silnici, která je těsně vedle: „Pokračujte dál.“
Domluvíme si s Danem zastávku na prvním parkovišti a vycházíme. Když se nás pak budou lidé ptát: „A to jste opravdu šli až do Říma celou cestu pěšky?“ napadne mě pokaždé, že nevíme a už nezjistíme, kolik jsme v tom Majanu ujeli autem. Vzhledem k tomu, že jsme však ze státní silnice šli ke kostelu notný kus cesty, bude to asi tím vyrovnané. Navíc jsme na tu silnici vstoupili ještě uvnitř města.
Každý den v květnu jsem zapisoval dobu, kdy jsme vycházeli a docházeli, délku zastávek k jídlu či odpočinku a počítal průměrnou rychlost. Někteří mi vytýkali, že to není poutnické, nýbrž turistické. Posledního máje s tím končím, také pro náročnost takovéto statistiky. Dovolím si však dnešní den uvést dopodrobna. Před osmou hodinou jsme vyšli a po dvaceti minutách jsme se zastavili na parkovišti na snídani. Studené domácí vepřové od mé švagrové ze Slavkovic nám všem chutnalo. Zvolili jsme tuto těžkou stravu proto, že jsme od včerejšího poledne nic nejedli.
Vyšli jsme pak až v 9.15, šlapali do 11.30. Pak byla zastávka na napití a pár vitamínů. Po polední modlitbě jsme se dali do pohybu v 12.05 po modlitbě a zastavili se v 13.35 na deset minut na další napití a kalorickou svačinu: perník od Marie Malcové z Velkého Meziříčí a směs sušeného ovoce od Marie Novákové z Přímětic. Pak jsme šli přesně dvě hodiny, do tři čtvrtě na čtyři a poobědvali, už nevím co. Bylo to šest hodin chůze, ušli jsme 28 kilometrů. Posledních 7 kilometrů jsme pak ušli za dvě hodiny - od 3/4 na šest do 3/4 na osm. V tom byly i kratičké zastávky na nějaký ten oplatek nebo zdravou výživu se slovy, která se stanou citátem dne: „Vezmi si müsli a na ty kilometry už nemysli.“
Po horách ani památky, všude rovina, kterou protéká řeka Tagliamento. Dál vidíme dvojjazyčné nápisy, dokonce i u naší 158. obce, která se jmenuje italsky Rivis a friulsky úplně stejně. Má tedy jednu tabulku se dvěma stejnými slovy. Obcházíme město Udine velkým obloukem. Okolo silnic je bujná vegetace, jižní stromoví, na němž bývají květy i plody zároveň. Je tomu tak i na morušovnících. Trháme moruše, jsou dobré a přijdou vhod. Vidíme také staré olivové stromy. Jsou to vlastně mohutné pařezy. Stále je ořezávají a ony stále vyrážejí nové ratolesti. Zahlédli jsme téměř půlmetrovou zelenou ještěrku. Je velký provoz i na menších silnicích, v době siesty trochu utichá, ale ne moc.
Končíme v klášteře františkánů, kteří mají na starosti svatyni Madonna di Rosa, jubilejní místo. Jsme krásně přijati, věnuje se nám sám představený kláštera. Dan tuto poutní svatyni na kraji města přehlédl. Jel pořád dál a dojel až k farnímu kostelu. Tam ukázal list od otce biskupa a italskou prosbu o to místo, kde neprší, možnost umytí a nabrání vody. Pan farář to ukazoval všem lidem kolem sebe a dával najevo, že nechápe, jak někdo může něco takového žádat. Jak nám Dan potom líčil, přímo si z toho dělal smích. Otec Marek to komentuje. „V Rakousku nám také dlouho trvalo, než jsme objevili rytmus té země a přizpůsobili jsme se mu. I tady to tak budeme muset udělat, zatím se nám to nedaří."
V klášteře jsme povečeřeli jako praví Italové, bylo hodně zeleniny, samozřejmě víno. Pak jsme vysvětlili, že máme ještě řidiče s doprovodným vozidlem. Z kláštera zavolali na faru a Daniel pak přijel. Tady se také poprvé dozvídáme, jak se italsky řekne řidič auta. Věděli jsme, že mu neříkají podle našeho a francouzského šoféra. Kdosi však připomněl konduktéra, jak se v našem jazyce říkalo dříve průvodčímu. V italštině však slovo conduttore znamená řidiče vlaku, tedy strojvedoucího. Muselo působit komicky, když jsme doposud Italům říkali, že náš strojvedoucí za námi brzy přijede. Tomu, kdo řídí auto však Italové říkají autista, jako my v podobných případech používáme slovo traktorista, motocyklista a další.
Domlouváme další trasu, přitom vedeme spory i mezi sebou. Nevíme totiž, zda Benátky minout nebo ne, zda jít po pobřeží a kousek se přeplavit anebo po souši, což se zdá delší. Působí divně, když to řešíme před představeným, který mluví pouze italsky a anglicky. Nakonec nám radí směr na Ceggia a pak ke spolubratrům na benátském předměstí Marghera. Tím je rozhodnuto.
Prosíme o přístup k počítači a píšu zprávu za druhý týden včetně posledních květnových dní. Všichni bereme svou pouť jako službu, proto jsme se na konci druhého týdne pokusili sestavit poutnický chorobopis a lékopis. Přidávám jej ke zprávě. Kvůli lékařskému tajemství neuvádím ani jména ani příjmení. (Najdete jej v kapitole E.) Do zprávy také píšu citáty z doby, kdy se začalo o pouti uvažovat. (Najdete je v kapitole H.) Zprávu končím modlitbou: Díky Bohu, díky Panně Marii Průvodkyni na cestách a díky andělům strážným, a citátem z Janova evangelia (15,5), který vystihuje nejlépe naši situaci: Beze mne nemůžete dělat nic.
Zprávu jsem psal na počítači až do půl druhé v noci. Kolem desáté přišel otec představený a říká mi, že poutníci spí nahoře, abych se šel podívat. Zaujatý obrazovkou, jako všichni, kteří propadnou počítači, televizi či videu, lehkovážně tvrdím, že to najdu. V noci se pak nahoru do poschodí dostanu snadno. Také vypínače naleznu, rozsvítím a podle chrápání objevím i pokoj, kde všichni spí. Pustím světlo z chodby dovnitř, abych uviděl, která postel je volná. Snažím se to zapamatovat, pak se musím vrátit na druhý konec chodby, abych zhasl vypínač. Nenechám přece svítit celý klášter uprostřed noci! Potmě se vracím, po zvuku nacházím znovu ty dveře. Tam je však temnota naprostá, protože všechny rolety jsou zatažené a já ztrácím orientaci. Komusi sáhnu na hlavu, ten se probouzí, ostatní také, nastává rozruch. Naštěstí má bratr Miloš červené blikátko, to pomůže a konečně uléháme už v plné sestavě.Sedmnáctý den: čtvrtek 1. června - sv. Justina
Mše svatá u františkánů byla obětována za církevní školství v naší diecézi i v naší vlasti. Celý den pěkně. Ušli jsme 38 km, celkem máme 614 km, spíme na faře v Ceggia.
V Itálii je slavnost Nanebevstoupení přeložena na neděli, protože ve čtvrtek je pracovní den a lidé by nemohli jít na mši svatou. V klášteře byla tedy mše svatá ze svátku svatého Justina. Sloužil ji otec františkán s třemi moravskými kněžími a asi šesti spolubratry. Kázal 20 minut. Naši poutníci laici v lavicích se museli kousat do rtů, aby se nesmáli. Ten dobrý otec zvyšoval hlas a přitom se nadzvedával, úžasně hýbal rukama a když hlas ztišil, celý poklesl a schoulil se. Pracoval i s očima, oni měli dojem, že se dívá jen na ně. Byl to opravdu dramatický zážitek. Když se potom u obětního stolu jeho spolubratr spletl a místo jména svatého Justina řekl „Cypriano“, zašeptal „Giustino“ takovým způsobem, že si toho všimli i naši krajané v lavicích. Od této chvíle víc chápeme, jak u nás ve středověku kázali cizí kněží latinsky a německy a lidé se po jejich promluvách obraceli, přestože tyto jazyky neznali.
Snídani nedostáváme v jídelně, jsme jen v kuchyňce, kde si otcové františkáni dávají jen náprstek kávy a nějakou sušenku. My sníme všechno, co nám dávají, k jejich překvapení i spokojenosti. Prosíme otce představeného o požehnání na cestu a nakonec si žehnáme navzájem.
Celý den bylo pěkně, už jsme v provinci Benátky, končí zdvojené nápisy. Zastavujeme se v novém kostele v Ramuscello. Na jeho uspořádání se odráží východní tradice, vpředu má tři oblouky na způsob ikonostázu, křížová cesta propojuje klasická zastavení s bolestmi dnešní doby. Vidíme na ní obrazy z válek, z koncentračních táborů hitlerovských i sibiřských a z dalších míst, kde lidé trpěli.
Kolem cesty zpívají slavíci, vidíme další věkovité olivovníky. Odpoledne nás dojel Pavel Koch. Před dvěma dny vyjel stopem ze Znojma, přespal u Štýrského Hradce, pak ho vzal nějaký Čech jedoucí až na jih Itálie. Poprosil ho, aby jel trasou, kterou jsme měli jít, vystoupil tam, kde předpokládal, že budeme. Zavolal nám a my jsme se ozvali deset kilometrů dále. Dojel až k nám a pokračuje s námi. Přivezl plný batoh moravských dobrot. Moc se nám to hodilo. Děkujeme!
Těsně před cílem počítáme, kolik kilometrů už máme ujíto a kolik nám ještě zbývá. Vychází nám to na 614 km za námi a 654 km před námi. Zítra tedy bude polovička. Údaje o tom, kolik kilometrů nás ještě čeká, máme od vídeňského turistického spolku. Ten však má trasu do Říma vytýčenou jen po vedlejších cestách. Ještě nevíme, že to bude zhruba o sto kilometrů více než po státních silnicích, po kterých jdeme my. Polovinu už tedy máme za sebou, aniž bychom si to uvědomili.
Ráno jsme prosili jsme otce představeného, aby do Ceggia zavolal. Když uvidíme směrovku, zamíříme tam. Asi po kilometru je před námi kostel. Pan farář něco připravuje. Jdeme za ním a ptáme se, jestli to už je farní kostel v Ceggia, že tam jdeme. Prohlíží si nás a odhaduje, proč se asi ptáme. Pak s viditelnou úlevou říká, že ne, že ještě máme pokračovat. Činíme tak a brzy jsme na místě. Dan už tam všechny listiny ukázal a nyní parkuje před farou.
Přijdeme tam a dozvídáme se od něho, že pan farář šel na nějakou schůzi, ale že máme vše k dispozici. Mezitím se snažíme nějak domluvit, rozdělit na spaní. Farní hospodyně nás pozoruje, není jí jasné co chceme a my nejsme schopni jí to vysvětlit. Nakonec pořád říká: "Non capisco niente." (Nechápu z toho nic.) Tolikrát to opakuje, až se to všichni naučíme a tento citát pak v budoucnu mnohokrát v originále pronášíme. Nakonec se nějak rozdělíme, část spí na faře, část venku nebo v autě, všichni se mohou pěkně umýt. Otec Marek říká, že jsme ještě neobjevili tep této země. Má pravdu.Osmnáctý den: pátek 2. června - první pátek v měsíci
Mše svatá za ty, kdo se za nás modlí. Celý den hezky. Ušli jsme 46 km, ve 22.30 jsme konečně na benátském předměstí Marghera, přespíme na františkánské faře. Máme za sebou 660 km, jsme tedy určitě za polovinou.
Na mši svaté je kolem 60 lidí, farnost má 5000 duší. Po mši svaté je adorace do 11 hodin, my jsme pozváni na snídani, která je víc podobná těm našim a nám vyhovuje. Je poznat, že pater nás chápe na rozdíl od Rosetty. Vycházíme v devět hodin po krátké modlitbě před Nejsvětějším. Celý den jde Pavel s námi. Miloš potkává policistu, který mu ukazuje růženec a prosí ho, aby se za něho v Římě pomodlil. Procházíme městem St. Dona dei Piave, při ústí řeky Piavy, která za 1. světové války rudla krví našich i italských vojáků. Tenkrát stáli proti sobě jako nepřátelé. Krátce se modlíme u každého pomníčku válečných obětí. Miloš říká, že je velmi rád, že se za ně může na místě modlit. Cítí, že se tím přináší pokoj a smíření. Považuje to za skutečně křesťanské, modlit se i za nepřátele.
O půl třetí poprvé ucítím závan moře. Říkám to nahlas, ale ostatní mi nepřitakávají. Vidíme porosty podobné bambusu kolem silnice. Ochutnávám jejich výhonky, dá se to jíst, ale už jsem jedl lepší věci. Mezi řádky vinic a mezi stromořadími v sadech také vidíme plochy s vyholeným trávníkem. Ve městech zase vidíme roztodivné rostliny, byliny i dřeviny. Jeden druhého upozorňujeme, pokud jsme něco poznali: "Tohle je oleandr." "Tamhle vidíš záhon levandule." Teprve večer si Miloš uvědomí, že dnes je 2. června a že má narozeniny. Řekne to a dostane malého hobla, už jsme všichni unavení.
Na předměstí Benátek všichni hledáme čtvrt Marghera, kde nás čekají otcové františkáni. Asi jsme nezvolili tu nejkratší trasu, protože o půl deváté jim voláme, kde právě jsme a že za hodinu přijdeme. Berou to na vědomí, nic na to neříkají, takže to tak mělo být. My však přicházíme až za dvě hodiny - o půl jedenácté. Jdeme přes různé nadjezdy, několikrát se ptáme na cestu. Zjišťujeme, že se musíme ptát dvakrát, teprve když podruhé dostaneme stejnou odpověď, můžeme se tím směrem dát. Před kostelem je živo, je tam plno mladých lidí, hlučně se mezi sebou baví, motorky jezdí na plný plyn. Během dnešního odpoledne měla být za námi polovina cesty. Vycházelo to kolem 634. kilometru, ale propásli jsme to. Odhadli jsme však, že za sebou máme asi milión kroků bez nehody. Bohu díky!
Citát dne: Do třetice Miloš: "Mám strach, jestli otec František vůbec spí. Vždycky když se probudím, vidím ho jak si maže nohy."Devatenáctý den: sobota 3. června - první sobota v měsíci
Mše svatá na úmysly prvních sobot. Celý den hezky. Ušli jsme 38 km, přespíme venku a v autě u jakési samoty, v blízkosti Chioggia. Máme za sebou 698 km, 574 má být před námi.
Soukromě sloužíme mši svatou v kostele svatého Antonína. Dnes dopoledne v něm budou ještě dvě zádušní a jedna svatební. Od včerejška debatujeme o tom, jestli odbočíme do Benátek. Nakonec se rozhodujeme, že tam nepůjdeme, i když to některým z nás přijde líto. Jsme poutníky do Říma a nebylo by od nás pěkné, využívat dobrodiní, které nám poskytují z tohoto titulu a třebas jen na pár hodin se změnit na turisty. To je hlavní důvod, který převážil vše ostatní. Může to být také jako sebezápor, protože se celkem nepostíme. Sníme všechno, co nám dají a ze svých zásob se opravdu cpeme ze strachu, abychom nezeslábli.
Loučíme se s Danem, který odjíždí do vlasti. Sloužil věrně 18 dní jako řidič, kuchař i vyjednávač. Nyní využil příležitosti k vystřídání, která se naskytla, protože Pavel je stejně ochoten jet s autem jako jít s námi pěšky. To druhé by možná raději, ale Dan je opravdu rád, že může odjet. P. Bartoš mu děkuje jménem všech poutníků. Oba řidiči pak jedou na nádraží, Dan dostane lístek do Rakouska, zbytek dojede stopem. Dodatečně se dozvídáme, že až ve vlaku si vzpomněl, že má klíče od auta ještě ve své kapse a okénkem je podával Pavlovi. Otec Jindřich má sice náhradní, ale byly by to velké starosti. Díky Bohu jsme jich uchráněni.
Později se jště se ukáže, že oba řidiči mají jedno společné. Všiml jsem si toho, protože jsem s oběma vždy domlouval, kde mají zastavit a čekat nás s jídlem. Snažili se nás šetřit, protože s námi cítili. Zastavili většinou hned jak uviděli poprvé jméno určené obce, i když to byla teprve odbočka k ní. Někdy jsem jim řekl, že to bude vesnice s názvem třeba Santa Agatha a oni zastavili u první obce, která měla jméno podobné té domluvené. Prostě se jim zdálo, že už je to na nás velký kus, že to bez jídla a přezutí nemůžeme ujít. Řidičům jsem to nikdy nepřipomněl a nikdo jiný si toho vlastně nevšiml. Každou zastávku jsme radostně přivítali, i když se tím pak prodloužila odpolední nebo večerní etapa.
Vycházíme z fary a zapomeneme se zeptat otce Roberta na nejkratší cestu přes město. Musíme se ptát chodců nebo řidičů a to není vždy jednoduché. Jdeme také po ulici, která nese zajímavé jméno - ulice Obětí pracovních úrazů. Před velkou křižovatkou kápneme naštěstí na jednoho geometra, ten nám to namaluje a my pak už míříme po státní silnici směrem na jih. Byli jsme varováni, abychom po ní nechodili v pracovní dny, že je tam nebezpečí smrtelných úrazů. Vypadá to, že po ní půjdeme jen dva dny, dnes v sobotu a zítra, kdy na ní není tak velký provoz. Je velké vedro a my jsme rádi, že fouká větřík od moře.
Miloš nám o Benátkách aspoň čte z průvodce po Itálii. Dozvídáme se, jak zakladatelé města využili toho, že na moře si nikdo nedělal vlastnická práva. Proto mohli stavět, i když to bylo mnohem těžší než na pevnině. Všechno však musí mít i duši. Proto se vypravili do Alexandrie pro ostatky svatého Marka, nejbližšího spolupracovníka svatého Petra, který je duší Říma. Pro ostatky jeho bratra Ondřeje do Cařihradu si zřejmě netroufli. V Alexandrii se nejdříve postili a modlili. Pak vzali bez dovolení ostatky a zabalili je do vepřového masa, aby odradili mohamedány od přílišné kontroly. Jejich město tím získalo duchovní střed, jak poznamenal otec Jindřich. Pak se mohlo rozrůstat po všech stránkách a dosáhnout slávy Říma i Cařihradu. Napadá mě přitom, jak biskup krakovský, nynější papež, popisoval přenesení ostatků svatého Vojtěcha do Prahy. „Češi přijeli, modlili se, postili, ukradli a odjeli.“ Byla jistě jiná doba. Dnes se jen můžeme ptát, kdo za to vykonal nebo vykoná pokání. Je známo, že Pavel VI. právě v tomto duchu předal cařihradskému patriarchovi důležitou část ostatků svatého Ondřeje, kterou do Říma přivezli křižáci.
Většina aut jezdí proti nám. Italové se vracejí z pláží do Benátek. V autě vidíme často jen jedno dítě, sem tam dvě, úplně vyjímečně více. Ti, kdo mluví o vymírání italského národa, budou mít asi pravdu. Na sever jede také hodně autobusů s naší poznávací značkou. Kromě dobrot, které přivezl Pavel, je to první pozdrav z domova po dlouhé době. Proto na ně máváme ze všech sil. Krajané v autobusech asi těžko chápali, proč šestičlenná parta v kloboucích tak vyvádí. „Ti Taliáni jsou nějací divní“, napadlo je možná, protože nikdo z nás nemá státní vlajku. Nejsme přece ani státní delegace ani národní mužstvo, ale poutníci z Moravy. Nakonec si lidé z autobusů z okresů Olomouc, Ostrava a Opava dají říci a zamávají nám také. V autobusech se značkami z Ústí nad Labem a z okolí se tváří netečně řidiči i průvodci i všichni ostatní. K večeru je na silnici zácpa, auta jedou krokem. Lidé nás zdraví, ptají se odkud jsme a kam putujeme. Vyhýbáme se městu Chioggia, přenocujeme na boční cestě, je tam plno komárů, nad námi poletuje veliký netopýr, jakého jsem u nás ještě neviděl. Citát dne od Jindřicha Bartoše: „Ráno je to s únavou horší než večer.“Dvacátý den: 4. června - sedmá neděle velikonoční
Mše svatá až večer za svěřený lid Boží. Celý den hezky. Ušli jsme 29 km, celkem 727 km. V 17.15 jsme došli do františkánského kláštera v Taglio di Po a tam jsme přenocovali.
Vycházíme poměrně brzy ráno, pozorujeme sběrače mušlí na mořském břehu, kteří využívají odlivu. Moře, jak je vidíme po své levici, nás moc nenadchlo, jsou to spíše špinavé zátoky s hnijící vodou. V novém kostele svaté Anny v obci S. Anna se zastavujeme, pan farář nám ukazuje jubilejní betlém: Pozadí k vánočnímu betlému nechal na místě po celý rok. Do jeskyně dal na místo jeslí znak jubilea. Vpředu umístil Pannu Marii bez Ježíška a svatého Josefa s holí, jak jdou do Betléma k zápisu. Vedle drží archanděl Gabriel text z evangelia o milostivém létě, vzadu přichází svatý Roch, patron poutníků, má hůl a klobouk jako my! Tuto sochu si pro jubilejní rok vypůjčil z vedlejšího starého kostela. Seznamuje nás s lidmi, ti nás vítají a obdivují. „Bravi, bravissimi“ zaslechneme ještě mnohokrát tento italský výraz, který by se dal přeložit jako: „Jste dobří, jste nejlepší“. Znovu na nás dýchnou statistické obavy Italů, to když nám místní mladý pár ukazuje malinkatou černošskou holčičku, kterou máma drží v náručí. "Máme ji už měsíc", říkají nám a vypadají šťastně. Prohlížíme si také farní věstník k jubileu. Jsou tam fotografie všech kněží, kteří působili v této příměstské farnosti u Chioggia. Něco podobného bylo v plánu pro jubilejní rok i v naší vlasti. Současný pan farář je tam v červeném ornátě s palmou v ruce, jak jde na Květnou neděli v čele průvodu a před ním vedou živého oslíka.
Obědváme u mostu přes řeku Adiži. Ta pramení až u rakouských hranic a zprvu protéká územím, kterému Italové pochopitelně říkají Horní Adiže. Dříve to byla část Rakouska pod jménem Jižní Tyrolsko. Žijí tam Němci, ale když Italové v první světové válce porazili Rakousko Uhersko, zabrali to pro sebe. Místním se to moc nelíbilo, ani ten nový název ne. Pořád byly snahy o odtržení Jižního Tyrolska od Itálie. A někdy byly spojeny i s terorismem. Pak se v Evropě objevila práva menšin, věc za socialismu naprosto neznámá, i když se o tom pořád mluvilo. Proto se na to u nás doposud málo slyší. Obyvatelé této oblasti dostali určité výjimky. Svůj kraj od té doby nazývají dvojjazyčně a dokonce dvojslovně. V italštině úředně stále Horní Adiže - Alto Adige a ve své mateřštině je to opět a dnes i úředně Jižní Tyrolsko - Südtirol. A využívají svého postavení, které opravdu není lehké a jednoduché. Říkají totiž: "My jsme také italští státní příslušníci, chceme to, co mají ostatní." Jindy však připomínají: "My jsme menšina, máme právo na výjimky."
O půl páté přecházíme řeku Pád, po mostě 1100 metrů dlouhém, řeka sama je 500 metrů široká. Usazujeme se u františkánů v Taglio di Po, což by se dalo přeložit jako místo, kde Pád rozděluje území na dvě části. Dáváme si věci do sálu, umyjeme se a jdeme do kostela na mši svatou. Poprvé slyšíme slovo Romeo. Toto jméno neoznačuje jen veronského mladíka, který sváděl Julii. Romeo znamená římský a to především římský poutník. Když nás vidí místní trhovec, ptá se nás, jestli jsme také Romeo. Pak nám říká za vydatné pomoci všech končetin: "Romeo chodí takhle" – a dává ruce na bradavky a kluše na místě – "a ne takhle" – a napodobuje naše svěšené ruce podél těla a pomalou chůzi. Nic na to neříkáme, dnes máme za sebou jen 29 kilometrů, byla přece neděle, ale celkem už jich je 727.
Mši svatou obětujeme za svěřený lid Boží, já zvláště za biřmovance ve Velkém Meziříčí, za jejich kmotry a za toho, kdo jim svátost uděluje. Nevíme totiž, jestli se už náš otec biskup uzdravil, anebo ho zastupuje generální vikář obětavý Jiří Mikulášek. Celá večerní bohoslužba vyznívá jako radostné shromáždění vykoupeného lidu Božího. Kázání není dlouhé, kněz mluví naprosto klidně. Všichni zpívají, vede je kantor, který stojí u ambonu a zpívá sám anebo vede zpěv lidu. Varhany jsou za oltářem, když paní varhanice nehraje, sedne si vedle ministrantů a sleduje posvátný děj. Při mši svaté je sbírka na nemocnici v Guinei Bissau, kde působí jeden z místních františkánů jako misionář.
Po mši svaté probíráme trasu. Podle vídeňského turistického spolku je to odsud do Říma ještě 540 km, podle místního kantora už jen 420 km. On asi jezdí po dálnici, myslili jsme si, když nám to říkal. Budoucnost ukáže, že měl pravdu, spletl se jen o deset kilometrů. Vídeňáci si vybírali samé venkovské silničky a polní cesty. My jsme to kvůli únavě zkracovali, jak se dalo. Šli jsme přímo po tom nejvyšším stupni silnice, po kterém to měli chodci dovoleno. S otci františkány pak večeříme. V náš prospěch se vzdávají zmrzliny, kterou měli nachystanou pro sebe. Kněží spí zase v autě na farním dvoře, ostatní ve farním sále. Večer v deset hodin je ještě 24 stupňů Celsia.
Citát dne od Františka Řezníčka: "Já se s těmi puchýři naučím žít, ale to už budeme v Římě." Je třeba uznat, že Františkovi by se ta pouť měla počítat dvakrát, právě kvůli jeho puchýřům. Na některých místech se mu dělají už třetí po sobě.Dvacátý první den: pondělí 5. června
Mše svatá za naši diecézi. Celý den hezky. Ušli jsme 40 km, celkem jich máme 767. O půl desáté jsme došli do Comacchio do kapucínského kláštera a tam jsme přenocovali.
Ráno v 8 hodin je už 23 stupňů Celsia. Míříme na jih, pořád po státní silnici, ale ne už v tom nebezpečném úseku. Jezdí dost velkých kamionů, ale nám to nevadí. Vzdušný vír, který za sebou dělají, nás pěkně profoukne a osvěží. Kolikrát nám i poutnický klobouk nadzvedne a nažene pod něj čerstvý vzduch. Ještě, že jej máme na šňůře, jinak by nám asi uletěl hodně daleko. Vidíme na poli první žací mlátičku při práci (ti, kdo dávají přednost cizím slovům před českými by řekli: kombajn v akci). V Pádské nížině začínají žně. Pro informaci uvádím ceny u čerpadel: benzin 2125 a 2210 lir za litr, nafta 1670, plyn kolem 1000 lir. Jdeme kolem opatství Pomposa, někteří jsou tak unaveni, že těch pár desítek metrů ani nezabočí. S Milošem se tam stavujeme, vyprosíme si volný vstup a pak obdivujeme, jak on obdivuje toto mistrovské dílo ze 6. století.
K večeru jsme sešli ze státní silnice a po okresní jsme šli mezi poli, na kterých se pěstovaly jahody. Silnice vedla po náspu a pod námi něco projednávali dva italští rolníci. Jak nás uviděli, ptali se, zda jdeme do Říma a zda jdeme pěšky. Když jsme kladně odpověděli, ptali se, zda jsme kněží a přitom ukazovali sepjaté ruce. Když jsme opět kladně odpověděli, už neříkali nic, jen si významně ťukali na čelo.
V kapucínském klášteře nás mile přijal stařičký otec Giovanni. Musel opustit nějaké zasedání farníků a přesto pro nás dělá všechno, ačkoli mu volali, že přijdou jen tři poutníci. Ukládáme se ke spánku obvyklým způsobem kolem jedenácté hodiny a ještě stačíme pozorovat farníky, kteří se po skončení schůzky chvilku baví před farou. Našinec musí mít dojem, že se za chvilku servou jak malí kluci. Tolik totiž křičí a šermují rukama jeden proti druhému. Pak se však rozcházejí v míru a pokoji a my podobně usínáme, nebýt těch bolestí nohou. Už nebolí kůže (snad jen Františka, ale on si nikdy nestěžuje), už nebolí svalstvo ani šlachy ani úpony. Bolí kosti jako takové, prostě tam někde uvnitř v noze. Začne to, jakmile se člověk dostane do klidu a trvá to dost dlouhou dobu.Dvacátý druhý den: úterý 6. června - svatého Norberta
Mše svatá za naše dobrodince. Celý den zataženo a teplo. Ušli jsme 41 km, celkem 808 km. Deset minut před půlnocí jsme došli do Classe za Ravennou a přespali jsme v autě nebo pod širým nebem.
Při mši svaté káže otec Marek a připomíná čisté úmysly apoštola Pavla. Vždy mu šlo jen o Krista. Znovu oceňujeme, jak nás projíždějící kamióny pořádně ofouknou a provětrají i pod kloboukem. Procházíme jakýmsi národním parkem. Proto nás překvapuje, když vedle silnice vidíme uschlé stromy. Když se podíváme pozorněji, spatříme, že strom se ve výšce zelená vesele dál. Uschlý je pouze břečťan, který se kolem něho vinul a dusil ho ze všech stran. Jeho dolní kořeny, silné jako lidská noha, byly totiž odborně přeříznuty, aniž by se poškodil kmen.
K obědu nás Pavel odváží mimo silnici, do pěkného prostoru v přírodě. Ukazuje se však, že to je i prostor vojenský, hlídka nám nakonec dovolí pojíst, ale pak máme zmizet. Chvíle odpočinku využijí tři poutníci ke koupání v moři, bylo to jedinkrát za celou cestu. Jde se pěkně, těšíme se, že v Ravenně bude den odpočinku na praní i psaní, jiní plánují celodenní prohlídku všech pokladů, které toto město skrývá. Chystáme se, že využijeme kapucínského kláštera, o němž mluvil otec Giovanni a jehož adresu nám dal. Pavel se na ni dostavil se všemi papíry, využil svých znalostí angličtiny, ale přesto nepochodil. Řečeno po našem, kněží ho odkázali na technického administrátora a ten na turistickou ubytovnu.
O půl deváté se rozhodujeme, že půjdeme dál, až za Ravennu do Classe. Nejsme si moc jisti před tímto městem, které kdysi bylo největším přístavem na východním pobřeží Itálie. Nějaký čas byla dokonce hlavním městem Římské říše, potažmo její západní části. Dnes leží 12 km od mořského břehu, protože řeky stále přinášejí do ústí další naplaveniny. Snažíme se jít nejjednodušší cestou, nezacházet si, jsme rádi, že postupujeme po vnitřním okruhu. Těšíme se, že tam před každou křižovatkou bude napsáno, kam to odbočuje. Čekáme na směrovku na Classe, ta pořád není. Pro jistotu se ptáme. Odpověď nás nepotěší! Jsme jinde než jsme chtěli být. Už dávno jsme tu odbočku přešli. Ptáme se ještě dalších lidí. Opravdu je potřeba se vrátit. Otáčíme se a všímáme si, že z tohoto směru ukazatel je. Už je tma, jde se hůře, ačkoliv je teplo. O půl desáté bylo ještě 27 stupňů.
Deset minut před půlnocí konečně přicházíme k autu, které Pavel zaparkoval před známým svatým Apolinářem. Kněží se jako obvykle ukládají v autě, ostatní venku, stany se nestaví. Ve dvě hodiny v noci je budí bouřka, jáhen se stěhuje za námi, zbytek pod střechu jakési stavby a vše dopadne dobře.Dvacátý třetí den: středa 7. června
Mše svatá na poděkování. Dopoledne pod mrakem, odpoledne jasno. Ušli jsme 6 km, celkem 834, došli jsme do Martorano a přenocovali jsme na faře.
Když ráno kolegové venku vstanou, na staveništi spustí sbíječky. Mají dojem, že dělníci čekali, až se vyspí. Bratr Jan jde do kostela a zjišťuje, že v osm hodin je mše svatá. Během několika minut jsme připraveni a koncelebrujeme s místním knězem. Při mši svaté tvoříme vůči laikům jasnou početní převahu, protože jsou na ní jen dvě ženy. Potom si v doprovodu kněze zadarmo prohlédneme tuto nádherně zachovanou památku. Jinak se tam vybírá vstupné, přichází sem dva milióny turistů ročně! Jsme pozváni na faru, využijeme i hygienických zařízení.
Při snídani se bavíme o italských diecézích. Zjišťujeme totiž, že každý den jsme v jiné. Jsou malé, říká místní duchovní správce. A to přesto, že většinou byly dvě sousední sloučeny v jednu. Jména obou jsou však zachována, nyní jsme například v diecézi Ravenna-Cervia. V jednom případě však došlo ke zmenšení. Z republiky San Marino vytvořili samostatnou diecézi. Říká se o ní: Když tamnímu biskupovi spadne berla na zem, její konec už leží v jiné diecézi. Italskou biskupskou konferenci tvoří 250 diecézí, svou konferenci má i každá oblast. Emilia Romagna, v níž právě jsme, zahrnuje tři arcibiskupství.
Vycházíme na jih, cesta nás vede kolem obrovského zábavního parku. Je tam vysoké ruské kolo jako ve Vídni. Je tam i vláček, do kterého právě nasedají skupinky dětí. Je totiž doba školních výletů. Kabinky jsou zavěšeny na zvláštní konstrukci.Ta není vidět, celé to vypadá jako vláček. Děti nasednou a mají dojem, že jedou po kolejích. Ty pak najednou mizí a kabinky se řítí už jen po visuté dráze. Děti to nevědí a když uvidí pod nohama prázdno, začnou ječet. To nejhorší teprve přijde. Vodící linka se stáčí kolem své osy a děti s kabinkou se octnou na chvíli nohama vzhůru. To už tolik nekřičí, asi se opravdu bojí. Ještě několik smyček a vystupují. Nemůžeme se na to vynadívat.
Opouštíme hlavní silnici, jdeme po méně důležitých, ale lepší to není. Na těch vedlejších jsou užší krajnice a to je pro nás obtížnější. Naopak toho zase více vidíme. V jedné obci mě zaujme strom s velkými plody, podobají se citronu, jsou však větší a mají na sobě dlouhé chlupy. Snažím se zjistit, co to je. Starší žena mi nerozumí. Začínám od podlahy. Ukazuji na fíkovník a říkám: „Fíky.“ Opakuje to s italským přízvukem. Ukazuji na ten strom a ptám se, co je tohle. Odpovídá mi: „Nološo.“ Jenomže to nejsou žádné nološe, ta slova v místním nářečí znamenají: To já nevím.
Jdeme už podle poslední mapy. Na jejím spodním okraji už je Řím, do něj to má být mezi 430 a 350 kilometry. Větší číslo je podle Rakušanů, kteří mají spočítanou trasu po vedlejších silničkách. Italové to měří po dálnici. My jdeme po státních silnicích, proto pro nás platí menší počet kilometrů. Zatím si to neuvědomujeme. Proto budeme překvapeni, že se do Říma dostaneme dříve, než jsme původně mysleli. To vůbec nevadí.
Jsme čím dál víc unaveni, zastávek je potřeba využít k jídlu a odpočinku. Proto jsme se už koncem května dohodli, že se budeme modlit růženec a breviář soukromě. Místo toho při jídle vždy předčítám kousek z buly Jana Pavla II. Pak se o tom bavíme a všichni objevujeme, že je poutníkům šitá na míru. A nejen jim! Člověk musí začít opravdu krůček po krůčku, a to v plném slova smyslu, aby dospěl k pochopení tak jemných a složitých věcí, jakým je bezesporu učení o odpustcích. A papež je podává v nových, pozitivních souvislostech, plně opřených o slovo Boží. Bulu jsme už četli asi všichni, možná trochu zběžně, ale teprve zde nám to všechno dochází.
Večer přicházíme do Martorano. Je tam nový kostel Božského srdce, postavený v letech 1965 až 1972. U něho jsou i budovy pro sportovce a malá hospůdka. Zde to jistě nebude semeniště všeho špatného, jak tomu bývá v některých takových špeluňkách. Farnost má 2300 obyvatel, ve všední den jsou tři mše svaté, poslední je večer v 9 hodin. V neděli jsou také tři mše svaté dopoledne. Na tu první přijde šedesát věřících, na tu druhou sedmdesát a na třetí kolem tří set. Mladší pan farář nás přijímá, shání pizzu a pití. Říká, že byl v Americe i v Číně a že ví, co člověk na cestách potřebuje. Zve nás na večerní mši svatou, ale jdou tam jen někteří.
Stále debatujeme o tom, jak pečovat o své nohy. Otce Marka už nic nebolí, proto žádné masti nepoužívá. Před každým vyjítím si však ovazuje elastickým obinadlem levé koleno, na kterém se mu ozývá dřívější zranění. Když jej někdy na chvilku nedá, hned je to horší. Proto si dává obvaz poctivě. Když pak ho o přestávkách sundá, je vidět neopálenou kůži. Otec František, který je kvůli novým a novým puchýřům nucen pořád s nohama něco dělat, mu říká: „Jednou na tebe budou tvé nohy žalovat, že ses o ně špatně staral.“Dvacátý čtvrtý den: čtvrtek 8. června
Mše svatá za naše hostitele. Celý den hezky. Ušli jsme 36 km, celkem 870, večer jsme došli do města Sarsina a tam jsme přenocovali.
V kostele po mši svaté nás pan farář představí donu Orestovi, který vybudoval celou soustavu farních budov. Kdo nemá rád češtinu, by řekl farní komplex. Stařičký kněz nyní bydlí ve svém domku a pravidelně chodí do farního kostela vypomáhat. Jeho nástupce nám ukazuje kryptu s památkami na starý kostel, pozve nás na snídani. Je to malá káva a sladký zákusek. Zdá se nám to málo, ale uznáváme, že Italové vědí, proč takto snídají. Kdyby se víc najedli a napili, místo práce by se dopoledne jen potili. My si pak dáváme k svačině vločky a hodně tekutin, abychom vydrželi. Cítíme však únavu hned po jídle, zatímco Italové vypadají po své snídani povzbuzeni. Jako všude, i zde prosíme kněze o požehnání na cestu.
Při loučení se pak ptáme, kudy jít, abychom se vyhnuli městu Cesena, které má devadesát tisíc obyvatel. Pan farář nám napíše jména ulic, jdeme podle nich, ačkoli se nám zprvu zdá, že si zacházíme. Najednou je Cesena za námi, ani nevíme jak. I zde jako v každém městě je už ulice Via Romea, po které chodili poutníci do Říma. To nám velmi usnadňuje orientaci. Na okraji Ceseny také jdeme kolem Sálu království, bohoslužebného místa Svědků Jehovových. Je to velká moderní budova s velkým parkem okolo.
Opouštíme rovinu a dáváme se do hor, do těch posledních. V San Carlo nás dopoledne zastaví paní Marta, majitelka obchodu, a dá nám nápoje a svačinu na cestu. Když jí za odměnu dává jáhen požehnání, nechápe, co to znamená, ani kříž neudělá. Pak nám teprve dochází, proč pořád mluvila o uprchlících. Domnívala se, že jdeme do Říma za prací a že jsme tak chudí, že si nemůžeme koupit ani jízdenku. Proto nechtěla, abychom darované věci jedli před jejím obchodem. Proto nám nabízela, že nás kus cesty sveze svým autem.
Odpoledne v Montecastello nás zastaví další žena. Jmenuje se Lia a zve nás domů. Nabídne umytí, zákusky, ovoce, nápoje, pak se s námi fotografuje. Říká, že jsme první poutníci v jejím domě. Když máme za sebou dvoustou obec, dovolíme si malou oslavu. Dáme si dvakrát zmrzlinu, třikrát malé pivo. Zbývající šestý poutník, jáhen František, si jen umyje nohy chladnou vodou, která před tou hospůdkou teče z hadice.
Večer dorazíme do Sarsina, dříve to bylo sídlo biskupa, dnes je zde diecéze Cesena - Sarsina, pokud si to dobře pamatuji. Biskupskému chrámu se dosud říká dóm, v 9 hodin večer v něm má pan farář přípravu biřmovanců, kteří mají tuto svátost přijmout na Hod Boží. Proto jsou tam s nimi i jejich rodiče. Zatím s námi vše vyřizuje slečna sakristánka. Když jí dávám naše listiny, podrží mi otec Jindřich na chvíli poutnickou hůl. Pak už se o ni celý večer opírá. Když jeden z nás zapomněl hůl kdesi nad Benátkami, on mu ochotně věnoval tu svou, že prý mu po cestě stejně jen překáží. Pravdu měl i neměl. Hůl skutečně jakoby chvílemi překážela. Když se o ni člověk pořád opírá, mohou z toho bolet i lokty a dlaně. Hůl však znatelně ulehčuje kyčelním kloubům. A navíc člověku začnou otékat ruce, když je má při chůzi pořád dole. Proto je potřeba držet hůl v její vyšší části nebo aspoň mít prsty občas zaklesnuté pod popruhy od batohu. Nejvíc však hůl pomáhá, když se poutník zastaví. Jak známo, při stání je namáháno více svalů než při chůzi. Proto při každé zastávce začne všechno bolet a poutníkovi se těžko stojí na místě. V té chvíli se snad každý opře o svou hůl anebo si sedne.
Konečně přichází pan farář. Hned určí nějaké muže, cosi jim říká a ti nás odvádějí nahoru za náměstí. Jeden z nich nám po cestě všem platí skutečně dobrou zmrzlinu. Jsme ubytováni v poschodí jakési budovy, zřejmě je to farní sál. Kněží spí jako obvykle venku v autě. Otec Jindřich tam s námi nahlas uvažuje: „V těchto dnech se to zlomilo. To minulé končí, pokání to smývá a nové se začíná tvořit. Je dobře, že jsme tomu těch 40 dnů věnovali, bude to velký duchovní přínos pro nás i pro naše farnosti a církev.“ Vystihl tak to, co napsal Jan Pavel II. v 7. článku buly, kterou vyhlásil jubilejní rok: Pouť je příprava na obnovu srdce. A dodává: „Přímo fyzicky to zažívám. Hodně jsem přemýšlel o minulosti. Když se teď v myšlenkách začnu k něčemu z toho vracet, hned se ozve nějaká bolest, abych toho nechal. Pouť se přece dělá kvůli odpustkům a ty slouží k zahlazení následků hříchů.“ Celou úvahu uzavírá: „Už se nám to krátí, abychom si toho začali považovat!“Dvacátý pátý den: pátek 9. června
Mše svatá za ty, kdo se za nás modlí, na nás myslí a kdo nás pozdravují nebo nás dávají pozdravovat. Celý den hezky. Ušli jsme 32 km, celkem 902. Večer jsme došli do Verghereto ve výšce 812 metrů nad mořem.
Stoupáme do hor údolím řeky Savio po staré státní silnici. Nad námi nebo někdy také pod námi je nová dálnice, na kterou nemají chodci vstup dovolen. Při vjezdu na ni jsou vždycky ohromné cedule, kde je jasně vyznačen zákaz vstupu pro chodce a zákaz autostopu. Naše stará silnice a